Úvaha našeho sympatizanta o fašizaci společnosti, při níž jsou děti brány jako rukojmí pochybné argumentace.

Odpůrci uprchlíků a islámu často říkají, že bojují za práva svých dětí. Můžeme to slyšet na jejich demonstracích, zpívá o tom Ortel ve své stupidní písničce Mešita, mluví o tom Eva Hrindová z Naštvaných matek, která ráda vyhodnocuje karmu druhých lidí, aniž by si všimla, jak zašpiněná je ta její. Heslem Naštvaných matek je „za sebe a své potomky“ a do svých řad berou i naštvané otce. Když tito lidé zmiňují bezpečí a budoucnost svých dětí, tváří se jako karbaník, který vynesl trumfové eso. Skoro to vypadá, jako by jejich oponenti z „prouprchlického“ tábora žádné děti neměli. Nebo minimálně neměli své děti tak rádi.

Rodičovství je bezesporu velkým fenoménem. Dává životu jiný rozměr a nenávratně jedincův život mění. Samo o sobě však rodičovství a strach o vlastní děti nemůže odpůrcům uprchlíků a islámu přidat žádný argumentační, či řekněme morální kredit navíc. I uprchlíci, kteří se snaží zachránit útěkem do Evropy, jsou totiž často rodiči. Ale i kdyby nebyli, bezdětný člověk má právo podílet se na utváření a chodu společnosti stejnou měrou jako lidé s dětmi. Ostatně, každý člověk je něčím dítětem, a pokud k nám nebyl život příliš krutý, vždy se najde někdo, kdo se o nás strachuje.

Obavy o naše blízké jsou do určité míry běžnou součástí našeho života, přičemž strach o děti patří k těm nejsilnějším. O strachu se dnes hodně píše, hledají se jeho přirozené kořeny, jeho opodstatnění. Avšak dnešní přepjatý, vygradovaný strach o sebe a o své blízké nutí lidi zavírat oči před utrpením druhých, nejen dospělých, ale i dětí. Tento strach žene lidi do řad populistů a autoritářů. Ti se snaží prezentovat sebe samé jako morální, racionálně uvažující jedince, kteří vědí, že nelze pomoci všem. A nejen to, ono by ani podle nich nebylo správné pomáhat úplně všem, protože spousta lidí si pomoc nezaslouží. O tom, komu pomoci a komu ne, by rozhodovali oni podle svých pochybných zásad. Zprávy o bolesti a smrti uprchlíků, těch „druhých“, relativizují či přímo popírají. Strach z uprchlíků a islámu tak začíná v naší společnosti dosahovat rozměrů, kdy brání nejen v logickém uvažování, ale i ve vcítění se. Postoj, který z takového strachu plyne, je krutý. Pomoc uprchlíkům je pak odmítána proto, že jsou „pouze“ chudí, a tudíž se jedná „pouze“ o ekonomické migranty. Možná by jenom stačilo, kdyby si lidé, kteří takto situaci uprchlíků popisují, přestali představovat chudobu v rovině „nemůžu si koupit nový mobil nebo letos nemůžu jet na dovolenou“. Další uváděný důvod proč nevpouštět uprchlíky do Evropy, totiž že v zástupech uprchlíků mohou být i teroristé, by se dal přirovnat ke stalinistickému přístupu ke „spravedlnosti“ – raději popravit stovky nevinných, než aby unikl jeden provinilec.

V dnešní době je pochopitelně celá řada důvodů k obavám. Ve mně obavy probouzí nástup populistů, autoritářů a fanatiků nejrůznějšího druhu. Jedná se o lidi, kteří nedokážou rozlišovat, kteří vše generalizují. Prostřednictvím manipulace a lží se snaží přetvořit společnost k obrazu svému, případně společnost udržet v nevědomosti a poslušnosti.

Pokud bych měl své obavy konkretizovat, musím se vrátit k politické situaci v zemi. Zde je namístě obava, že může být ještě hůř než dnes, že špatné politiky vystřídají politici ještě horší. Jak by asi vypadala společnost řízená lidmi, kteří již dnes šíří z internetových stránek a pódií na náměstích jenom nenávist? Jak si v takové společnosti představit možnost individuální volby, která je klíčová pro lidskou svobodu? Někteří říkají, že když v této souvislosti mluvíme o fašismu, používáme ostrá, nevhodná slova. Opravdu?

Namístě je jistě i strach z náboženského fanatismu. Kdo ze soudně uvažujících lidí by si přál, aby mu vládl náboženský fanatik, ať už se hlásí k jakémukoliv náboženství? Proto pochopitelně nelze zavírat oči ani před projevy islámského fanatismu s lichou představou, že poukazováním na ně se ublíží uprchlíkům. Anarchisté o těchto případech napsali řadu článků, protože si uvědomovali, že kde je fanatik s mocí, tam je i jeho oběť, které je vždy nezbytné se zastat a pomoci. Vždy nám šlo o ochranu slabých a utiskovaných, přičemž bylo úplně jedno, ke které víře či národu patří. Pokud se ale bojíme dogmatických náboženských projevů, proč se nebát například i zákazu prodeje kondomů ve slovenských obchodech, které stojí na církevní půdě, nebo toho, jakým způsobem se přistupuje k potratům v Polsku? Kde zůstane naše svoboda a možnost volby, pokud vliv klerikálů a konzervativců dále poroste? Jejich oběťmi nebudou pouze nevěřící, ale i věřící, kteří si nechtějí nechat mluvit do svého života, stejně jako oběťmi islamistů nejsou pouze „bezvěrci ze Západu“, ale nejčastěji právě jiní muslimové, jejichž chybou je, že věří „špatně“.

A v neposlední řadě mám strach ze šílenství kapitalismu. Až neuvěřitelně nezodpovědní finančníci a bankéři kouzlí s miliardovými položkami na burzách a v bankách, kapitalisté maximalizují svůj zisk, znovu a znovu se rodí ekonomické krize. Skutečnost, že se kapitalismus spolupodílí na všech světových problémech, se záměrně ignoruje a jen se donekonečna omílá, že nic lepšího než kapitalismus nemáme. Ve středověku se lidé báli špatného počasí a z něho plynoucí neúrody, dnes se lidé bojí „neklidných“ trhů. Obojí, počasí i trhy, jsou pro lidi stejně neovladatelné. S počasím si ale člověk (zatím) dokáže poradit. A trhy? Ty se přece dají zrušit…

Tak se dostávám k možnostem, jak bojovat nejen se strachem, ale především s tím, co ho způsobilo. Jenom musíme hledat skutečné příčiny našich obav a potíží, a ne zůstat na povrchu u nastrčených strašáků, ať už je to islám, uprchlíci či strašení ekonomickou regresí. Když populisté tvrdí, že politika je zkorumpovaná, že prostý člověk nikoho nezajímá a že ho čeká velmi nejistá budoucnost, nelžou. Nenabízí ale žádné východisko, pokud za východisko nepovažujeme eliminaci zrádců, semknutí národa a uzavření hranic proti vnějšímu nepříteli, poté co jsme zatočili s tím vnitřním. Je libo „trochu“ fašismu pro nás i naše děti? Ne, děkuji.

Člověk se musí postavit proti všemu, co ho utlačuje, ať už jsou to státy, náboženský fanatismus nebo kapitál. Když člověk najde příčinu zla, přestane se hněvat na ty nepravé. Přestane se bát a může začít bojovat za lepší budoucnost, navzdory pochybovačným hlasům, že změna není možná a člověk zůstane vždy jen člověkem. Je utopistické bojovat za svět, ve kterém děti nepláčou kvůli rozbombardovanému domovu, ženské obřízce vykonávané na dívenkách nebo kvůli hladu, ale z důvodu rozbité hračky nebo rozbitého kolena? Pokud ano, nezbývá mi, než zůstat utopistou.

I my máme své děti a milujeme je. Nejsou však pro nás štítem, za který schováváme své názory. Jsou nedílnou součástí našich životů, aniž bychom to museli hystericky a pateticky zdůrazňovat. A právě proto bojujeme proti bezohlednosti, nenávisti a tmářství. Aby ve svobodné společnosti mohly žít všechny děti, nejen ty naše.

29.12.2015 -fo-

Rasismus Teorie