Přepis proslovu, který 17. listopadu zazněl za Anarchistickou federaci v Praze na Albertově během demonstrace „Tahle Země patří všem“.

Dnes jsme svědky narůstajícího europocentrismu a dalších navzájem propojených jevů, jako je islamofobie, která má hodně podobného s antisemitismem minulého století, anebo jako je růst nacionalismu, který zoufale hledá tzv. „českou národní identitu“. Politici mají rádi tyto procesy pod kontrolou, protože pomocí konstruktu nějaké kolektivní identity se snadno získávají politické body, ať už je to identita „česká“ nebo „evropská“. Z jiných zemí ale víme, že politika identit nefunguje, a ve spojení s europocentrismem má i tragické následky, například stigmatizaci nějaké skupiny, ať už etnické, nebo dokonce politické. Tak před několika desítkami let po aféře se Salmanem Rushdiem byli muslimové v Anglii stigmatizováni jako „agresivní“ a „neasimilovatelní“. V USA zase stát šikovně použil pojem „terorismus“ proti radikálním obráncům přírody. Dnes jsou v Česku stigmatizováni uprchlíci a anarchisté. Utečenci proto, že jsou většinou muslimové, anarchisté proto, že zásadně pochybují o tom, že stát ví líp, jak naložit s našimi životy než my sami. Kdo bude další? Lidé s tmavší barvou pleti a celé levicové hnutí? Stát se snaží vytvářet jakéhosi „nepřítele“, aby co nejvíce sjednotil společenské vědomí a mohl ho zneužít jak v politických hrách, tak v každodenním životě.

Bílý heterosexuální muž Evropan je dnes v naší společnosti jakousi „posvátnou krávou“, i když dnes jde víc o „evropanství“ než o pohlaví či sexuální orientaci. Když před několika dny došlo k bizarnímu teroristickému útoku v Paříži, světová společnost tím byla pobouřena, zpráva o krutém útoku okamžitě obletěla celý svět, v New Yorku byly posíleny policejní hlídky a čeští politici žádali od policie okamžité zjištění možnosti podobných útoků v České republice. Když se ale letos v březnu v Keni stalo něco podobného a oběťmi somálských džihádistů bylo více než 200 lidí, evropské obyvatelstvo, politiky a média to zajímalo o hodně míň. Totéž se stalo den před útoky v Paříži, kdy sebevražední atentátníci Islámského státu zabili 43 lidí a 239 jich zranili v jižní části Bejrútu. Mezi oběťmi zřejmě nebyl ani jeden evropský občan, takže to Evropa ignorovala. Copak má život člověka v jiné části zeměkoule menší hodnotu, než kdyby měl třeba evropské občanství nebo kdyby byl dostatečně blízko evropskému území? Anebo tady zase jde o politické body? Politici a média snadno odvracejí pozornost obyvatel od stovek dalších místních a světových politicko-ekonomických problémů, které si už také vyžádaly značný počet lidských (a nejen evropských) životů. Džihádisté z Islámského státu za dva roky svého působení zavraždili více než 100 tisíc muslimů. Jsou snad jejich životy méně důležité a hodnotné než ty naše? A kdo je větší terorista: islámští džihádisté, nebo státy a kapitalismus, které se v historii i v současnosti významně podílely a podílejí na chudobě, na sociální a ekonomické krizi, válkách, a dokonce i na vzniku fundamentalistických náboženských hnutí v afrických a arabských zemích? Nemáme žádné pochopení pro teroristické, neoliberální jednání států, prosazujících své ekonomické zájmy bez ohledu na lidské životy, na zájmy pracujících a přírodu, stejně jako nemáme žádné pochopení pro náboženský fundamentalismus – a to nejen islamský –, který tak jako v minulosti i dnes zabíjí.

Všichni bychom se měli dívat na jiné lidi nezávisle na tom, odkud přicházejí. Důležité je, že jsou tady, ne to, že jsou odjinud. Máme s nimi společné zájmy – chceme střechu nad hlavou, chceme jíst, chceme žít důstojně, máme rádi svobodu a toužíme neustále zlepšovat svět kolem sebe, a hlavně každý z nás, jemuž ještě nezastřely rozum náboženství nebo mýty konzumní společnosti, má touhu bouřit se – protože je to jeden ze základů lidské existenci. Všichni máme jednu identitu – a tou je lidství. Všichni máme jedno měřítko – a to je lidskost. Já osobně se rád rozdělím o své zdroje a město s uprchlíky, ne s fízly a nácky.

18.11.2015 AF

Antifašismus