Krátké zamyšlení našeho dlouholetého sympatizanta nad uprchlickou krizí

Základem anarchistické solidarity je přesvědčení, že člověku nemá stačit pouze jeho individuální svoboda, ale že je zapotřebí, aby byly svobodné všechny lidské bytosti. Anarchistická svoboda není svobodou meditujícího Buddhy, ale bouřícího se Spartaka. Zároveň si anarchisté uvědomují dluh, který má euroatlantická civilizace vůči tzv. třetímu světu. Nejedná se pouze o historický dluh, ale o dluh, který neustále roste. Anarchisté jsou proto jedni z těch, kteří na vykořisťování třetího světa dlouhodobě poukazují.

Jedná se o svět, ve kterém nadnárodní korporace prosazují své zájmy s brutální bezohledností conquistadorů. Většina lidí u nás se snaží zbavit zodpovědnosti tvrzením, že s počínáním těchto korporací nesouhlasí a nemá z něho žádný profit, avšak faktem je, že rozvojový svět nás šatí, zásobuje surovinami, jídlem a dokonce i květinami. Z rozvojového světa ochotně bereme a zanecháváme mu žalostné zbytky jeho produkce. Co je ale zvláštního na tom, že i lidé z rozvojových zemí chtějí žít důstojným životem a v naději pak upínají pohled na Evropu? Proudí k nám bohatství jejich zemí, výsledky jejich práce a snažení, a oni k nám nemohou? I kdyby byli všichni uprchlíci „pouze“ ekonomičtí migranti, je neochota vpouštět je na naše území morálně neobhajitelná. Jenže v rozvojovém světě se i válčí, a také zde je smutný podíl a dluh naší „vyspělé“ civilizace. Světové mocnosti, nadnárodní kapitál a místní elity jako by usilovně pracovaly na tom, aby byl život tamějších obyvatel co nejhorší.

Do Evropy tak směřuje velké množství uprchlíků. U nás, pokud už by se tedy muselo pomáhat, pak jenom uprchlíkům křesťanským, kteří by do našeho „civilizovaného“ prostředí lépe zapadli. Poskytovaná pomoc ale přece musí vycházet ze samotné potřebnosti toho, komu pomáháme, nemůžeme být solidární jen výběrově. Podmiňovat poskytnutí pomoci tím, jestli se člověk hlásí ke křesťanství, k islámu nebo k jinému náboženství, svědčí o zarážejícím nedostatku etiky ve společnosti, která sebe sama hodnotí tak pozitivně. Možná poněkud nekriticky… Odmítat uprchlíkům pomoc jen a pouze proto, že jsou muslimové, je tak nejen absurdní, ale především nemorální. Pokud lidem bude stačit takovýto jednoduchý argument proč nepomáhat, budou jednoduchá i nabízená řešení, jak uprchlíkům-muslimům zabránit vstoupit na naše území.

To, že jsou jednoduchá řešení v poslední době akcentována častěji, než by se nám líbilo a než je běžné v klidnějších časech, je odrazem rostoucího populismu a také rostoucích obav ve společnosti. Pokud si ale představím zemi, ve které hranice s ostnatými dráty hlídají vedle armády také myslivci a členové kroužků bojových sportů (protože k tomu mají „předpoklady“), zemi, ve které zákony píšou, schvalují a prosazují politické kreatury, jako je Okamura, Konvička a Wolfová, myslím, že lépe vlastně bude na druhé straně hranic. Příliv uprchlíků do takovéto země se jistě zastaví, nastane však i odliv opačným směrem.

Zhoršená situace v naší „vyspělé“ společnosti se odráží také v počínání českých politiků. Naskočili na protiuprchlickou vlnu, někteří z nich s neskrývaným nadšením, někteří s nadšením menším, ale politické preference jsou politické preference. Následují „hlas lidu“, ovšem nedělají to proto, že by si národa vážili, jak se nás snaží přesvědčit, ale protože jsou to pokrytci a zbabělci. Možná je vede i předpoklad, že pokud nás nebudou zajímat práva jiných lidí, nebudeme příliš ochotně bojovat ani za ta vlastní. Politiků, kteří se protiuprchlické hysterii postavili, je žalostně málo, otázka však je, do jaké míry je to překvapivé. Nepřekvapil ani prezident ČR, který se nikdy netajil svým přesvědčením, že za optimální řešení „islámského“ problému považuje tanky a bomby. Opět, co čekat od prezidenta, který své úřadování založil na populismu, pardon, na lidovosti. A jeho mluvčí Ovčáček buď nedával pozor, když si v Haló novinách četl o marxistické internacionální solidaritě, nebo mu prezident Otec ukázal správnou cestu.

Anarchisté mají cestu vlastní, nejen co se solidarity týče. Politické body nesbírají a populističtí být tudíž nemusí. Naopak, vždy se zastávali těch, které většina společnosti ráda nemá – osob bez přístřeší, Romů, dnes i uprchlíků. Zastávají a budou se jich zastávat konzistentně a radikálně, s nasazením. Není totiž možné, aby se změnili a přestali za práva utlačovaných, vykořisťovaných a pronásledovaných bojovat. Jsou přesvědčeni o tom, že lepší svět je možný. Tento neochvějný postoj anarchistů ve mně probouzí hrdost, že k nim patřím.

18.10.2015 -fo-

Antifašismus Rasismus