Anarchistická federace

Poučení vyšetřovaným aneb Režimy se mění, praktiky nikoli

Rady plynoucí ze zkušeností předlistopadových disidentů jsou takřka do puntíku použitelné i pro ty polistopadové.

ABC

Stíhání opozice, jejíž snahou je změna poměrů, nikoli jen souboj o pozice v rámci toho kterého systému, je takřka běžnou součástí většiny režimů. V jejich rámci, i v rámci jednotlivých států se mohou lišit různou mírou intenzity a následků, ale princip zůstává de facto stejný. Tváří v tvář operaci Fénix, vykonstruovanému obvinění několika aktivistů a aktivistek, výslechům desítek lidí a zabavování jejich osobních věcí, jsme se ohlédli o tři desítky let zpět, abychom zjistili, jak se s podobnými zásahy vyrovnávala tehdejší opozice.

Při té příležitosti se nám dostal do rukou dokument odkazující na Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), přinášející praktické rady lidem, kteří se ocitli ve spárech policie kvůli svým politickým aktivitám a postojům. Zjistili jsme, že naprostá většina postřehů a rad z té doby se dá takřka beze změny použít i dnes. Označení policejních útvarů se změnila, avšak způsoby práce minimálně.

 

Mezi vyšetřovaným a státní bezpečností je úžasný nepoměr. Na straně vyšetřovaného je jen pravda, o níž je přesvědčen, a vědomí sounáležitosti k jeho kamarádům a přátelům. Na straně státní bezpečnosti je stát, mohutný ekonomický a vojenský potenciál, prokuratury, soudy a věznice.

První chybou, jíž se vyšetřovaný dopouští, je iluze, že právo je na jeho straně, že v této zemi platí zákony, které nemohl porušit, a že to státní bezpečnost uzná, když jí vše poví. Vyšetřovaný sice ví, že v této úvaze něco nehraje, nicméně tváří se, jako by celá jeho činnost, celý jeho život byly zákony nepostižitelné, a je také ochoten o všem vypovídat. Přitom si lišácky myslí, že ty aspekty své činnosti, které by mohly StB nejvíce zajímat, potlačí, bude je bagatelizovat apod. StB má ale letitou zkušenost, pracuje týmově a za pomoci nejmodernější techniky. Občana v jeho iluzi utvrzuje, potvrzuje mu, že všechno bylo legální, ale čerpá z něho čím dál více informací. Vyšetřovaný těmto iluzím propadne tím spíš, nezná-li zákony a svá práva. Jinak by věděl, že zákon není na jeho straně, ale na straně StB. (…) Jakákoliv, i sebenaivnější informace může být StB zneužita, jestliže ne proti vyšetřovanému, tedy proti jiným osobám.

Druhou chybou, které se mnozí dopouštějí, je přesvědčení, že se státní bezpečností mohou hrát svou šachovou partii. V praxi to znamená něco přiznat, něco popřít, o něčem nevypovídat, něco dalšího si vymyslet, nalhat. Ještě nikdo takovou šachovou partii nevyhrál, protivník má totiž k dispozici velké množství kvalitnějších figur a navíc šachovnici o neznámém počtu polí. Je zásadní chybou lhát, ne zapírat. Zejména pokud tvoji konstrukci lze ověřit. V případě, že jsem zvolil linii „celkem po dobrém“, snižuje to hodnověrnost mých ostatních výpovědí (nějakou lež totiž odhalí určitě). V případě, že jsem zvolil linii „tvrdého muže“, je to zbytečné. V obou případech to snižuje lidskou důstojnost vyšetřovaného, zraňuje jeho hrdost, morálně ho to nahlodává. Je tedy potřeba při linii „celkem po dobrém“ stěžovat si na špatnou paměť a tvrdit, že se opravdu nepamatuji. Dát ovšem pozor na zaprotokolované formulace typu: „Nepamatuji se už, zda to byl Jan Novák, nebo jiný účastník schůzky, kdo mi předal tu písemnost.“ Takovou formulaci nemohu nikdy podepsat! Při politice „supertvrdého muže“ neotvírat ústa. Při mezistupních stále slušně vysvětluji, že opravdu využívám svého práva daného trestním řádem (eventuálně zákonem o SNB) a odmítám odpovědět na tuto otázku, abych nepřivodil trestní stíhání sobě nebo osobám, které mohu právem považovat za blízké. (Jako obviněný to neuvádím, nebo se mohu hájit jakýmkoliv způsobem, tedy i odmítnout jakékoliv výpovědi.) Na otázky o přátelích, způsobu života a podobně zase odmítám vypovídat proto, že zjevně nesouvisí s trestním stíháním a StB není oprávněna shromažďovat informace o životě občanů. Na argument, že oni musí lépe vědět, zda to souvisí nebo, odpovídám, že pokud to tedy souvisí s trestním stíháním, odmítám odpovědět z uvedeného důvodu.

Třetí chybou je vysvětlovací mánie, úzce souvisí s oběma prvními chybami. Trpí jí především intelektuálové, kteří se podobají nočním můrám, kroužícím kolem lampy. Vidí i ve vyšetřovateli člověka (člověkem je ostatně i mistr popravčí), tedy objekt, kterému je možno vysvětlit vše a který pochopí dobré úmysly vyšetřovaného. Tito lidé vlastně cítí, co se po nich žádá, tedy mluvit a mluvit, a tak trochu se svým povídáním vykupují. (…) Pro StB jsou nejlepším zdrojem informací. Mluvení zpočátku „o ničem podstatném“ (sport, umění…) vyslýchaného morálně nahlodává. Pomáhá totiž vytvářet mezilidský vztah mezi vyšetřovaným a vyšetřovatelem (ten je psychologicky zvolen jako relativní „sympaťák“), takže při desátém výslechu mluví vyšetřovaný daleko víc „k věci“ než při prvním. Vyšetřovaný přestal vidět ve vyšetřovateli svého nepřítele, ten se o to také postaral, dal najevo zájem o jeho názory, dokonce někdy sympatii.

K vyšetřovací mánii se pojí i „braní na sebe“. Je to morální postoj, kdy vyslýchaný se sám uklidňuje, že tu či onu věc bere na sebe, i když ji udělal, řekl, napsal jeho přítel. Ale vyšetřovatele tím neoklame. Brzy se o tom přesvědčí. Výpověď je přičtena k tíži jemu samotnému. Je také přičtena k tíži celé „skupině“, protože všichni jsou souzeni za celkový trestný čin, ne každý za svůj úsek. (…)

čtvrtý, poměrně vzácný případ jsou bojovníci, kteří argumentují. Hrdinně polemizují s vyšetřovatelem, který si obvykle pozve několik dalších, a otevřeně hlásají své politické názory. Nenosí na trh jen svou kůži a jsou-li angažováni ve společné věci, je otázkou, mají-li na to právo, ale i kůži dalších lidí. V polemice, která bývá prudká, jim občas ujede zajímavá informace. Vyšetřovatel sedící opodál diskuse ji bezpečně zaznamenává, stejně jako magnetofon skrytý v místnosti (nebo mikrofon).

 

Zkušenost ukazuje, že pro morální zlom vyšetřovaného je nejúčinnější:

1) poukaz na rodinnou situaci, někdy přímé lži („manželka je tu také“, „vaše dítě může mít úraz“, „nemyslete si, že vaše děti budou studovat“, „jestliže nezačnete mluvit, zajedeme si pro vaše rodiče, manželku, přítelkyni apod.“).

2) předstírání výpovědi přátel, někdy i předložení falešného a podepsaného protokolu. Proto nikdy nevěřím ničemu a nikomu, jen přímé konfrontaci. I pak zůstávám klidný. Pokud jsem nezapíral a přítel potvrzuje něco, na co se já nepamatuji, zůstávám u původní výpovědi, nepamatuji se, respektive odmítám vypovídat.

3) sliby, že bude propuštěn apod.

4) hrozby: „buď budete mluvit, nebo vám hned teď pojedeme udělat domovní prohlídku“ (často je to myšleno, že jsou už připraveni).

5) nasazení práskače do cely (obvykle to bývá nějaký recidivista, kterému slíbí za poskytnutí informace úlevy). Ten potvrdí jakoby u výslechu řadu okolností. Vyšetřovaný se vzdá (stejně to už všechno vědí) a vypovídá. Protokol práskače pak ve spisech není. K tomu tento poznatek: vždy se vychází z toho, že jsou dva extrémy: A) vědí všechno, B) nevědí nic. Pravda bývá uprostřed, ale nepátrám po ní. Zjistím-li, že opravdu něco vědí, nepřiznám to (tj. zachovávám svou linii: odmítám vypovídat…). Jestliže mají totiž informace od práskače, od fízla ze sledování nebo dokonce jen z protiprávního odposlechu telefonu, bytu nebo protiprávní kontroly korespondence, nemohou s tím, nebo mohou jen obtížně, vystoupit před soudem. Proč bych jim svou výpovědí měl skýtat důkaz, často důkaz jediný?! Jestliže takovou informaci mají od člověka ve stejném postavení jako já, může se stát, že ten svou výpověď po čase odvolá (…) A potom zbude moje nešťastná výpověď (…)

6) výzvy: „To jste chlap? Když něco udělám, tak se k tomu přiznám. Nebo si myslíte, že jste to udělat neměl?“ Morální síla nespočívá v doznání, ale naopak v důstojném mlčení. Policie pro mne opravdu není partner, kterému bych byl povinen jakýmkoliv vysvětlením o čemkoliv.

 

(…) Vyšetřovaní by si měli uvědomit, že jejich výslech je veden psychologicky vypracovaným postupem (vyšetřovaný bývá obvykle před výslechem „prostudován“ a podle jeho názorů apod. se určí taktika „jak na něj“) a že výslech není nic jiného než boj o jeho zlomení. (…)

 

Dál dokument seznamuje s právy a povinnostmi občana v souvislosti s výslechem či podáním vysvětlení. Ty se téměř nijak neliší od těch současných. Uvádí, že „podmínkou výslechu je objasňování konkrétního trestného činu, přečinu či přestupku, případně pátrání po hledané či pohřešované osobě či věci. Orgány SNB musí poučit, v jaké věci se výslech bude konat. (…) Na otázky zjevně s věcí nesouvisející není nikdo povinen odpovídat.“ Vysvětluje rozdíl mezi podáním vysvětlení a výslechem, o povinnosti policie poučit vyslýchaného o jeho právech a o tom, jak by měl výslech dle zákona probíhat. A rada nakonec: „Hlavně si zapamatujte, že ve styku s orgány SNB platí víc než kdekoliv jinde pravidlo MLČETI ZLATO.“

 

Rady předlistopadových disidentů jsou použitelné i pro ty polistopadové. Základem všeho při nedobrovolném styku s policií je trvat na svých právech, nevypovídat z důvodu možného ohrožení sebe či osoby blízké (dále o tom nediskutovat a nedbat planých výhrůžek, že je to stejné jako přiznání a že si tím přitěžujete), nenechat se zastrašit výhrůžkami násilím, vězněním, postihy rodiny a problémy v zaměstnání, ignorovat „stejně už všechno víme“ a podobné pokusy a pamatovat, že vaše mlčení ochraňuje vás i vaše přátele.


Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme