První z proslovů, který zazněl během vycházky k bývalému a obnovenému hrobu Michaela Káchy, která se konala v rámci Anarchistického knižního festivalu v Praze.

Drazí přátelé, kamarádi a kamarádky,
sešli jsme se dnes u hrobu významné osobnosti dějin českého anarchistického hnutí Micheala Káchy, abychom si připomněli jeho památku a odkaz. Jsem nesmírně rád, že můj apel k záchraně Káchova hrobu byl vyslyšen, a všem, kteří se o to přičinili, bych chtěl vyslovit velké díky. Při této příležitosti ovšem nemůžu zapomenout ani na dnes už žel zesnulého severočeského historika Pavla Koukala. Byl to totiž právě Pavel Koukal, který mě k původnímu hrobu Michaela Káchy před lety nasměroval. Tehdy jsem se chystal najít na Olšanech místo posledního odpočinku dalšího českého anarchisty Viléma Körbera a zmínil jsem se o tom v mailu Pavlu Koukalovi. Věděl jsem, že Vilém Körber se nachází ve čtvrté části Olšanských hřbitovů, ale to bylo v dané chvíli vše. Pavel Koukal, který sám po léta objížděl hroby aktivních účastníků dělnického hnutí a v nejednom případě se postaral i o jejich záchranu, odpověděl na můj mail s jistým nadšením, připsal upřesňující informaci k hrobu Viléma Körbera a zároveň mě upozornil, že ví, kde se nachází i hrob (nebo v tomto případě spíše hrobeček) Michaela Káchy, tedy, jak napsal, pokud už ho nezničili. Měl jsem hledat ve spodní řadě v urnovém kolumbáriu u vojenského hřbitova, který se nachází nedaleko odsud. A našel. Rozrůstající se kapradina málem už zakryla celé jméno. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že Michael Kácha tam odpočívá i se svou životní družkou Marií Müllerovou, ačkoliv nápis pod jménem Michaela Káchy „Rodina Müllerova“ mně neustále vrtal hlavou. Od té doby jsem také přemýšlel, že novodobé anarchistické hnutí by se mělo postarat o záchranu ostatků našeho dávného kamaráda a soudruha, který si to navíc opravdu zasloužil, neboť Michael Kácha byl jeden z mála poválečných anarchistů a anarchistek, kteří si dokázali nekompromisně udržet své anarchistické přesvědčení. A to i v dobách, kdy se anarchismus z českého dělnického hnutí postupnými ústupky, reformismem, sociáldemokratismem, nepochopitelným optimismem a nadšením ze vzniku nového československého státu (sic kapitalistického) a v neposlední řadě i evidentní kolaborací s hierarchickým státním systémem vytrácel jako pára nad hrncem. Mělo to trvat desítky let, než se anarchistické hnutí znovu postaví na vlastní nohy, ale to už je poněkud jiná historie.

Dovolte, abych dnes ještě připomenul jméno anarchisty Jana Opletala, protože tento dlouholetý redaktor anarchistických tisků z počátku 20. století si zasluhuje stejnou vzpomínku jako Michael Kácha. Ani on nezradil. Stejně tak i on si zasloužil záchranu svého hrobu, ale v tomto případě se nám to již nepodaří, neboť, jak se mně díky bzeneckému kronikáři podařilo v minulém roce zjistit, hrob Jana Opletala byl nenávratně zničen.

Položme si nyní následující otázku: Proč vlastně by nám na uchování památky našich anarchistických předchůdců mělo záležet? Nechceme jistě budovat stalinistické monumentální pomníky „dělnickým vůdcům“, to přenecháme pacientům z řad autoritářů všech možných odstínů. Přesto, co bychom to byli za hnutí a kdo by nás bral vážně, kdybychom neznali svou vlastní historii, své vlastní boje v minulosti, naděje, vítězství, prohry, ideové diskuse a nedokázali se postarat alespoň o symbolickou památku na ty, kteří bojovali za naše ideály sociální rovnosti a anarchistického komunismu dávno před námi. U nás je to navíc o to důležitější, že anarchismus byl po dlouhá desetiletí prakticky vycenzurován z dějin anebo nějak nesmyslně interpretován. Vždyť ani ten Kácha jim nestál za víc než za fotku vzácně a výjimečně někde publikovanou. Anarchisté jako součást dějin dělnického hnutí byli (a obávám se, že ještě jsou) pro velkou část společnosti něco nepředstavitelného. V tomto směru dosáhli bolševici a stalinisté nepochybně svého. Ztratili jsme kontinuitu, hodně lidí stále neví, že i zde jsme kdysi měli pestré a aktivní anarchistické hnutí, že i v těchto končinách jsme měli své výtečné bojovníky a teoretiky. Je na nás všech to v rámci našich možností změnit. Nejde o to dělat z někoho idol, ale nezapomenout, že máme pevné tradice, z kterých je navíc nutné vzít si ponaučení pro boje příští.

14.5.2015 -

Historie Z domova Osobnosti