V poslední době mají naši neonacisté velmi zvláštní taktiku. Zdá se, že si původně mysleli, že přimějí své nepřátele, aby se nad nimi uchechtali k smrti, a proto rozpoutali podrobnou diskusi o tom, kterak vyloučili jednoho svého člena, jak to souviselo s jejich osobním až intimním životem, kolik mají zrádců ve vlastních řadách, proč mlátí své členky pivní láhví apod. Nyní se ale ukázalo, že jejich politika je pokročilejší, než si antifašisté mysleli. Začíná jít do tuhého...

Neonacisté totiž objevili, kdo je jejich hlavním nepřítelem: že jím jsou oni sami. Může to znít jako paradox, ale pokud si uvědomíme, s jakou inteligencí, neagresivitou, znalostí vlastního jazyka a politickou kulturou prosazují neonacisté své myšlenky, bude nám jasné, že většího škůdce než sebe samotné naši neonacisté prostě nemají. A protože naši neonacisté jsou důslední, rozhodli se bojovat sami proti sobě. Lidé ze sdružení Národní korporativismus založili „Antikolaborantskou iniciativu“, jejímž cílem bude „monitoring zrádců ve vlastních řadách“ a jejich zveřejňování s výzvou, aby byli bojkotováni. Cílem je „alespoň částečně očistit naše hnutí“.

Je pochopitelné, že s tou důsledností to nemohou zas tak přehánět. To by si totiž museli přiznat, že ryba smrdí od hlavy a že problémem nejsou ani tak charaktery několika jednotlivců, ale hlavně charakter zastávaných myšlenek. Právě ony lákají a budou lákat do neonacistického hnutí přesně ten typ lidí, který si potřebuje vybít agresi, přesně ten typ lidí, pro něž bude skupinová „nadřazenost“ úkrytem pro individuální malost, přesně ty osoby, které tomuto hnutí způsobují jeho obtíže. Neříkám, že takoví jsou všichni, ale bude jich vždycky, i po jakýchkoli myslitelných čistkách dost.

Je rovněž hezké, že neonacisté používají ty samé metody a mají k tomu stejnou paranoidní motivaci jako jejich údajní úhlavní protivníci stalinisté. Dnes se patrně hodlají učit od virtuóza čistek, jímž byl Josif Stalin – i on sváděl neúspěchy svých projektů na zrádcovství svých dosavadních spolupracovníků. Kam vede logika takových čistek, ukázal na stalinistickém příkladě ve třicátých letech minulého století bystrý myslitel F. X. Šalda: „Že revoluce požírá jako Saturn své vlastní syny, je dávno pozorovatelům známo; smutné je však v našem případě, že je požírá ne revoluce, nýbrž pouhé tlachání o revoluci, ‚která nepřichází‘ – tím tlacháním vyplňuje se patrně ta prázdná doba před jejím příchodem. Půjde-li to takto dál, dožijeme se brzy velmi povznášejícího divadla, že se poslední československý komunista postaví před zrcadlo – aby byli dva – a vyloučí sám sebe ze strany jako paďoura, maloměšťáka a smraďocha. Tak bude co nejbezpečněji dosaženo integrální velkorevolučnosti strany.“ Nahraďme slovo „komunista“ slovem „neonacista“a doufejme, že se toho výjevu také dožijeme...