Osmý březen se letos v Moskvě ukázal být nezvykle slunečným a teplým dnem.
Probuzení sluncem a pracovním volnem se představitelé druhu homo sapiens obou pohlaví s kyticemi procházeli ve sváteční náladě po ulicích. A tu se zjevily(-i) zlé feministky (a feministé) a vše zkazily(-i).

Náš průvod začal u pomníku „soudružky Krupské“ (bohužel ne tak docela feministky, nicméně osobnosti historické) (Pro nepamětníky: šlo o ženu Vladimíra Iljiče Lenina. Pomník se nachází v parčíku na Stretěnském bulváru poblíž stanice metra Turgeněvské, zhruba jeden a půl kilometru severovýchodně od Leninova mauzolea na Rudém náměstí. – pozn. překl.) a byl karnevalem a politickou demonstrací zároveň. Pro ubohé kolemjdoucí nebylo lehké pochopit, kdo jsme a co chceme. Mohu se domnívat, že část z nich si dosud myslí, že se jednalo o demonstraci za patriarchát a návrat žen do kuchyní, neb takové ideje zaznívaly v našem společenství o mnoho častěji než feministické. Jiní si mysleli, že jsme jacísi nenormální: den je přece sváteční. „Nač se vzrušovat, hlučet, křičet a lidem náladu kazit? Vždyť v životě je vše mnohem lepší!“ Avšak těm nejchápavějším došlo, o co nám jde. Jim patří náš velký respekt a pozvání do našich řad!

Přibližně polovina účastníků představovala ukázku patriarchálního způsobu života. Náš největší a nejoblíbenější transparent „Ženo, mlč! Tvým dnem je 8. březen!“ nesla tři mladá stvoření se zalepenými ústy. Za nimi následoval pár, rovněž nikoli přestárlý, avšak již spolehlivě spoutaný řetězem manželství. Ústa manželky byla rovněž preventivně zalepená. Dívka v plášti se šátkem na hlavě připomínala všem okolo, že její „místo“ je v kuchyni. Další persona s kastrolem a v zástěře na sebe umístila rozvrh celého svého života: „Snídaně. Úklid. Praní. Nákup. Oběd.“. Třetí na svém plakátu čestně přiznávala: „Dlouhé vlasy – krátký rozum.“ – a výmluvně mávala časopisem Cosmopolitan (tak tenhle globalizovaný plátek snad netřeba představovat – pozn. překl.). Nacházely se pak v našem zástupu i dvě těhotné a kojící, svědomitě rodící vlasti vojáky: „Naše děti jsou dobrý kanonenfutr pro vaše války“. Byla tu i tetka neurčitého pohlaví a věku se síťovkou, batohem, dítětem a plakátem „Já jsem kůň a jsem i býk, jsem i bába i mužik“ (v českém překladu žel trochu kulhá rytmus – v ruštině je ovšem ve slově mužik přízvuk na druhé slabice – pozn. překl.). A byla tu i urostlá dívka se šátečkem na hlavě a s nápisem „Kuře není pták – žena není člověk.“ Velice přitažlivá kancelářská pracovnice, překladatelka a sekretářka-referentka šla s plakátkem „Moje profese – sekretutka“ (Jde o slovní hříčku se stejným významem v ruštině i češtině; pro snazší pochopení: slůvko rozdělit uprostřed. Po pravdě řečeno v ruštině by šlo slovo rozdělit i za šestým písmenem, pak bychom dostali slova sekret – tajemství a utka – kachna, čili dostali bychom něco jako „tajnou kachnu“. Domnívám se však, že toto pořadatelé akce na mysli neměli. – pozn.překl.), žádajíc tak lingvistickou reformu v názvu svého povolání.

Družně jsme dupali, skákali a běhali za doprovodu bubnování do kastrolů, hvízdání a skandování hesel a točení síťovkami. Dospěvše do Mjasnické (tj. Řeznické – jde o ulici za minulého režimu paradoxně pojmenovanou rovněž po řezníkovi, a to velice známém, totiž po Dzeržinském) ulice jsme se obrátili a vyrazili k Lubjanskému náměstí (jak jinak – opět se jdeme producírovat před doupě KGB na bývalý Dzeržinského plácek – pozn. překl.) a pak ulicí Nikolskou (vede z Lubjanky k Nikolské věži Kremlu v severní části Rudého náměstí, za „sovětských“ let se jednalo o ulici 25. října – pozn. překl.) na náměstí Rudé. Na Rudém náměstí jsme potkali první fízly, ale pohovořit si s nimi se nám nezachtělo, a tak jsme šli dále k Manéžnímu náměstí. Chlupatí dospěli k závěru, že tam už není jejich rajón, a radostně nám zamávali na rozloučenou. Udělavše kolečko po ploché střeše komerčního centra, uzpůsobené k procházkám, opět jsme potkali fízly a do rozhovoru s nimi jsme se opět nepustili. Poldové, stojící stranou a hledící na závěrečnou část akce se spokojili s tím, že začali mezi sebou posuzovat problém, „jak nás kvalifikovat“, a ani tak nedospěvše k žádnému řešení, rozhodli se, že nás nebudou kvalifikovat nijak.

Tak jsme opět s uspokojením porušili zákon a uspořádali padesátiminutovou demonstraci bez jakéhokoli oznámení.

Na Manéžním náměstí, tradičním to místě politických demonstrací, přeměněném v cosi popově-zábavně-komerčního, se pak uskutečnilo všeobecné osvobození z okovů patriarchátu. Všechny jeho symboly a atributy byly odhozeny a rozdupány. „Pryč s patriarchátem!“, „Rovnost, svoboda, anarchofeminismus!“ – ještě trochu jsme si zaskandovali a šli slavit den solidarity žen v boji za svá práva.