Anarchistická federace

Francisco Ferrer

Život španělského anarchisty a pedagoga, zakladatele tzv. Svobodné školy.

V roce 1989 bylo 80. výročí státní vraždy velkého vzdělavatele Francisca Ferrera, jenž byl zastřelen s tichým souhlasem katolické církve. Francisco Ferrer je stále sporná postava, ale jeho vzdělavatelské myšlenky jsou stále velmi důležité (i když dnes více směrem proti státu, než proti církvi). V září 1989 nacionalistické a fašistické sekce Barcelonské spojené rady, najednou zakázaly stavbu pomníku Franciscu Ferrerovi. 13. října, v den výročí, uspořádali anarchisté ze CNT mítinky na počest Ferrera a přejmenovali po něm barcelonské náměstí, které se Plaza Ferrer jmenovalo již v letech 1936-39. Francisco Ferrer se narodil l0.ledna 1859 na statku blízko Barcelony. Jeho rodiče byli oddaní katolíci, jeden z jeho strýců svobodný myslitel, jeho první zaměstnavatel militantní ateista, a tak Ferrer získal nezávislý charakter a silně protiklerikální názory. Od roku 1883 byl svobodný zednář a radikální republikán, stal se přívržencem Manuela Ruize Zorilly, který žil v exilu v Paříži. Ferrer, který byl průvodčí na trati z Barcelony do francouzského pohraničí, pracoval jako kurýr pro Ruize, a v roce 1885 pomohl mnohým politickým uprchlíkům najít ve Francii útočiště. Ferrer, jeho manželka a tři děti, pak žili v Paříži. Pracoval jako učitel španělštiny a získal dekret k prodávání vína, ale místo neplaceného Ruizova tajemníka, které zastával až do jeho pozdní smrti v roce 1896, byl aktivní v „racionalistickém“ kroužku a účastnil se v roce 1897 v Praze kongresu zamýšlené II. internacionály. Po Ruizově smrti Ferrer postupně přešel od republikanismu k anarchismu, četl literaturu, často navštěvoval anarchistické kluby a setkával se s takovými známými anarchisty jako jsou Louise Michel, Jean Grave, Elisée Reclus, Sebastian Faure, Charles Malato a s exilovými španělskými anarchisty, Anselmem Lorenzem a Fernandem Terrido de Marmolem. Osobní kvality anarchistů na něj udělaly dojem a byl také uchvácen jejich myšlenkami. Ferrer se posléze považoval za jednoho z nich a koncem roku 1890 dospěl k filosofii „...suverenitu jedince, svobodu od institucionálního potlačování“. Ferrer se jako učitel samozřejmě zajímal o vzdělávání. Během této doby se o předmětu výchovy hovořilo v anarchistických a racionalistických kroužcích velice horlivě. Jean Grave obecně prostudoval pamflet nazvaný Enseigment bourgeois et enseigment libertaire [Paris 1890], který byl sestaven z rozdílností mezi měšťáckou a liberální výchovou. První škola, která používala Ferrerův model, jakože se i inspirovala od anarchistů a racionalistů, byla škola Paula Robina v Cempais blízko Paříže. Robin byl ředitelem dosazen v prosinci 1880. Principy školy byly postaveny na integrálním vzdělávání: Studenty byli chlapci i děvčata, kteří mohli své fyzické a intelektuální předpoklady rozvíjet v nedonucovací atmosféře. Nicméně tyto principy byly nepřetržitě kritizovány jak od laiků, tak i od náboženských konzervativců, a v roce 1894 byl Robin ze svého postu propuštěn pro jeho „nekonvenční“ metody a radikální aktivity, jako například, průkopnictví antikoncepce ve Francii. V roce 1897 byla utvořena Liga za liberální vzdělání, aby pokračovala v Robinově práci. Podporovali ji Jean Grave, Louise Michel, Elisée Reclus, Petr Kropotkin a Lev Tolstoj.
Tolstoj napsal: „...a po 4 letech jsem ještě více přesvědčen, že jen vzděláním, dobrovolným vzděláním, se můžeme zbavit existujícího hrozného řádu a nahradit jej rozumnou organizací.“
Neúspěšně, chyběly peněžní prostředky a škola byla otevřena jen jedno léto. Ale v březnu 1900 Ferrer obdržel dědictví, téměř 1 milion franků, od své bývalé žákyně Mlle Meurie. Ačkoliv byla z konvenční společnosti, nakonec uznala myšlenky a metody, které Ferrer obhajoval a v závěti odkázala své peníze k uskutečnění liberálního vzdělávání. Tyto peníze daly Ferrerovi příležitost k návratu do Barcelony a vystavění Moderní školy. Ferrer se vrátil do Španělska v roce 1901, v době politického a sociálního neklidu, kdy španělsko platilo Spojeným státům za svoji porážku, a kdy nastával téměř totální rozpad tohoto impéria. Silně byl kritizován španělský sociální život, zvláště jeho vzdělávací systém. Každý souhlasil s tím, že systém potřeboval změnit. Dvě třetiny Španělska neuměly číst nebo psát, jen 15.000 ze 45.000 měst mělo veřejné školy. Většina škol byla naprosto nedostačujících, chyběly prostředky a dobří učitelé. Do církevních škol si církev učitele vybírala, ale zase kontrolovala osnovy. Během předchozích 25 let, kdy byl Ferrer na škole, tři čtvrtiny času strávil u náboženských instrukcí, modlení, chvalozpěvů a katechizmu. Kázeň byla servírována a fyzické tresty běžné.
V roce 1890 nastaly oproti feudálnímu Španělsku radikální změny v průmyslu, vzdělávání a vládě. Stávající systém kladl důraz na vědu, historii a sociologii. Ferrer byl v popředí těchto kritických debat a vycházel z evropské tradice vzdělání pro každého. Ve Španělsku byly již dříve pokusy, učinit světské školství přístupné i pracujícím – José Sanche z Rosa v Andalusii a Elias Puig v Katalánsku. Tato tradice datovaná od l8.století racionalismem a od l9.století romantismem, změnila důraz z nařizování („vyučování“) na proces vzdělávání, z učení nazpaměť k učení příkladem a ze zkušeností, z výchovy, jako přípravy na život, k výchově od života. Jeho motto bylo „svoboda je vzdělání“a úplně odmítal formální výchovu konvenčních tříd, omezení a regulace, které omezovaly osobní rozvoj a oddělovaly výchovu od hry. To šlechtilo jak fyzický, tak i duševní rozvoj, jak řemesla a umění, tak i literaturu.
Nepřátelský dogmatismus a pověry se rozhodly soudit pozorování a dovednost, právě tak jako nezávislost a samostatnost v jednání. Antidonucování a antiautoritářství zdůrazňovalo právo dítěte, povzbuzovalo vřelost, lásku a záliby místo konformity a usměrňování. Mezi klíčová slova patřila svoboda, nenucenost, nápaditost, individuálnost a samostatnost v jednání. Tato tradice si kladla za cíl svobodnou školu zbavenou od náboženství a politické nadvlády, zbavenou autority jakékoliv hodností. Pro Ferrera a jeho předchůdce byla církev největší překážkou na cestě k veřejné osvětě. Jak prohlásil Bakunin, vzdělání „...musí být zcela založeno na vědeckém rozvoji rozumu a ne na víře; na rozvoji osobnosti a samostatnosti, ne na zbožné víře a poslušnosti; na kultu pravdy a spravedlnosti za každou cenu, a především na lidské povaze, která musí nahradit všechny božské kulty.“ „Školy,“ dodává Bakunin, „musí být zbaveny představy Boha, věčného a naprostého zotročitele.“ Státní vzdělání bylo také zamítnuto, protože obojí, stát i církev usilují o to, aby se nové myšlenky nerozvíjely, protože mohou podkopat status quo. Ferrer psal: „Vladaři si vždy dávali pozor, aby kontrolovali vzdělávání lidí... nejsou tak pošetilí, aby věřili někomu jinému, když vědí, že jejich moc je založena většinou zcela na škole, a proto tedy trvají na zajištění svého monopolu, na vzdělání.“ Pro Ferrera byla škola „nástrojem vlády v rukou vládnoucí třídy.“ Vláda používá školy k produkování loajálních občanů; církev - věrných farníků, a manufaktury - poslušných dělníků.“ Svoboda ve vzdělávání zamýšlela osvobodit od autority učitelů, zrovna tak i státu a církve. „Za současných podmínek,“ konstatoval Ferrer, „byl učitel pouze agentem vládnoucí třídy, vychovávající lidi, aby se podrobili, věřili a mysleli jen podle sociálních dogmat, která nás řídí.“ Jako vojsko a policie byly vždy impozantní, zajímavé tím, že používaly násilí, pravý vzdělanec je osoba, která nevnucuje dítěti své vlastní myšlenky, ale působí na něj svými vlastními schopnostmi.“ Proveďme protiútok proti kasárnám, tradičnímu výcvikovému vyučování studentů, skrze opakování a tresty, které jen ničí představivost a brání přirozenému rozvoji lidí, vzdělání má být spatřováno jako spontánní, tvůrčí proces.
První školu otevřel Ferrer v Calle de las Cortes, s dvanácti dívkami a osmnácti chlapci, 8.září 1901. Měla tři stupně - základní, prostřední a pokročilý. Škola měla i dílnu, laboratoř, mapy, tabulky a další učební pomůcky. Zkoušení neexistovalo. Poplatky byly za školné, ale jen v kolísající míře, podle příjmu každé rodiny - ty byly ze smíšených, středních a dělnických vrstev. Děti a jejich rodiče se podíleli na administrativě školy a rodiče byli také vyzýváni, aby v neděli večer a odpoledne chodili na přednášky od známých učenců, které byly na různá témata. Tyto přednášky byly přístupné všem a staly se velmi populární, zvláště mezi dělníky, v takovém rozsahu, že od druhého roku se konaly každý druhý večer a nakonec přiměly Ferrera k jednání s profesory na barcelonské univerzitě o možnosti vytvořit Populární Univerzitu v napojení na Escuela Moderna. K internátu školy patřila i vlastní publikační činností s personálem tiskařů a překladatelů. Spolupracovala i řada mezinárodně významných spisovatelů, kteří psali způsobem, aby byl každému srozumitelný. Knihy, kterých bylo publikováno 40, pojednávaly od matematiky po přírodní a sociální vědy. Jako vzory byly ukazovány příklady z třídního patriotismu a pověr které vyvolávaly vykořisťování a utrpení. Ukázky ze studentských prací ohledně těchto problémů byly zveřejňovány v Boletinu. Základní, i když ne jedná idea školy, bylo podporovat svobodu nezávislé mínění jednotlivců, kteří by netolerovali žádné nespravedlnosti jakékoliv třídy nebo stavu a kteří by aktivně takovým nespravedlnostem vzdorovali. Takoví jednotlivci, společně spolupracující, by byli základem nové (anarchistické) společnosti. V souladu s tím Ferrer také věnoval mnoho energie na organizování dělnického hnutí v Katalánsku, užíval metod přímé akce (anarchosyndikalismu) a v letech 1901 až 1903 vydával syndikalistický časopis La Huelga General (Všeobecná stávka), který byl nakonec vládou zakázán. V říjnu 1905 byla otevřena další pobočka Escuela Moderna ve Villanueva y Gettiru, textilním centru. Zahájení předsedal rektor barcelonské univerzity. Jiné školy přejaly Ferrerovy učebnice a metody, například v Seville a Cordobě, ale také v Malaze, Targoně a dalších menších městech. Koncem roku 1905 bylo v Barceloně takových škol 14, v Katalánsku, Valencii a Andalusii na 34 Ferrer také pomáhal radikálním republikánům v organizování tříd v jejich vzdělávacích „centrech“, zásobil je učebnicemi a dalšími pomůckami. Světské školy vytvořily Ligu svobodných myslitelů, a také se řídily dle Ferrerových metod.
Počátkem roku 1906 bylo v barcelonské provincii již 120 takových škol. Na velký pátek, 12. dubna 1906, pochodoval Ferrer s 1700 studenty na demonstraci za světské vzdělán...

Tento překlad z časopisu Black Flag byl otištěn v časopisu Autonomie (prosinec 1991)




[stiahnuť ako RTF súbor]
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme