Anarchistická federace

A3: Svátek práce: Je co slavit?

První máj je příležitostí klást si otázky a nebát se na ně hledat odpovědi, i když by se mohly zdát radikální a na první pohled utopické. Stahujte, tiskněte, lepte dubnové číslo nástěnných novin A3!

Opět se blíží První máj – Svátek práce – den, kdy si připomínáme boj chicagských dělníků za osmihodinovou pracovní dobu. Předešlý režim tento svátek notně překroutil a zdiskreditoval, stejně jako se to snaží činit mnozí jiní i dnes – politické strany zleva i zprava, které by si o bojující chicagské dělníky 80. let 19. století neopřeli ani kolo, nakolik byly jejich požadavky odlišné.

Chicagští dělníci byli za své názory a požadavky pronásledováni represivními silami a někteří dokonce v souladu s přáním tehdejší vládnoucí třídy popraveni. Není divu, vždyť se této třídě postavili s požadavkem na zmírnění vykořisťování. A mnozí z nich se dokonce netajili ani svými anarchistickými postoji, které hlásaly konečný zánik sociální nespravedlnosti a útlaku. Zapsali se nesmazatelně do dějin dělnického hnutí. Ano, dělnické hnutí, sociální spravedlnost, samospráva pracujících, svátek práce, radikální odbory apod. – to jsou pro dnešní neoliberální establishment sprostá slova.

I proto není situace nás pracujících v roce 2014 nijak růžová. Přes porážku naprosto asociální Nečasovy vlády škrtů je třeba konstatovat, že počet nezaměstnaných neklesá, že narůstá počet neplnohodnotných pracovních úvazků, šikana na pracovišti, represivní opatření za aktivitu v odborech a další osekávání sociálních práv. Vláda Bohuslava Sobotky nijak nezpochybnila ekonomický trend svého předchůdce – politiku úsporných opatření – a s největší pravděpodobností bude stejná, ne-li horší. A jen opravdový naiva by si myslel, že ministr financí, miliardář Andrej Babiš, bude mít blíže k obyčejným lidem než k finančním elitám. Nebo je to jen náhoda, že má být na příští rok uzákoněna minimální hodinová mzda v ČR ve výši 1,58 eur – oproti takovým 7,65 eur v Irsku nebo třeba 3,86 eur v Řecku?

Kromě vyděračských politiků nám práci samozřejmě stejně „zpříjemňují“ i šéfové a majitelé. Ti si nepřivlastňují jen naši práci, ale i náš život – rozvrhují a organizují nám ho tak, že jsme pouhým objektem kapitalistické reprodukce a navíc přenášíme hierarchické vztahy do všech oblastí vlastních životů. Mezi pracujícími a kapitalisty funguje totiž sociální smlouva v rámci systému a ta jde samozřejmě na ruku vlastníkům. Změna takového stavu může mít přinejmenším dvě podoby (přičemž každá má přirozeně i svá „ale“).

Jedna možnost je pasivně čekat, až se systém rozloží sám. Viditelné známky tu už jsou – např. návrhy ekonomů na zkrácení pracovního týdne právě proto, aby se zabránilo zhroucení systému, přičemž se tyto návrhy zdaleka nezdají jako politicky neprůchodné, zvlášť pokud se prosadí kompromis ohledně ne/krácení mezd. Čekání se ale může dost protáhnout a jediným katalyzátorem by mohly být zdola organizované divoké vzpoury na pracovištích – jako byla svého času ta v nošovické automobilce Hyundai anebo ta loňská hornická na Ostravsku.

Druhou možností jsou pokusy o jinou, autonomní organizaci práce, která ovšem není možná ve stávajících podnicích. Příklady z praxe známe – nejen v Jižní Americe fungují rekuperované (kapitalisty opuštěné a pracujícími obsazené) továrny a firmy na principu nehierarchizovaných družstev. V rámci systému ale přijímají některá jeho pravidla a můžou jimi být nakonec pohlceny.

Je třeba něco jíst, někde žít (někdy to jde i bez peněz) a zároveň je třeba něco dělat: vyvíjet o své vůli nějaké úsilí. To se přece nutně nerovná práci podle pravidel diktovaných šéfy a majiteli, pravidel na úkor vlastního života a tzv. volného času. Vzpomeňme si na to ráno, až zazvoní budík jen proto, že máme jít do práce, jejíž smysl už dávno nevidíme, již řídí někdo, komu nevěříme, jejíž výsledky ve skutečnosti nikdo nepotřebuje a která nám znemožňuje žít vlastní život.

V druhé polovině 19. století si pracující začali uvědomovat, že kapitalistický řád, který těží z jejich práce, je závislý na jejich poslušnosti a vzájemné lhostejnosti. První máj je příležitostí začít znovu hledat zpřetrhaná pouta solidarity neprivilegovaných. První máj je příležitostí klást si otázky a nebát se na ně hledat odpovědi, i když by se mohly zdát radikální a na první pohled utopické.

A3 (duben 2014) ke stažení ZDE.
Stahujte, tiskněte, lepte!

1. máj 2014
Verze pro tisk 7.4.2014 A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy