14. prosince 2013 uplynulo 160 let od narození proslulého italského anarchokomunisty Errica Malatesty.

14. prosince 2013 uplynulo 160 let od narození proslulého italského anarchokomunisty Errica Malatesty.

Malatesta zemřel ve věku 79 let, přičemž 35 let života strávil v emigraci a 10 let ve věznicích různých zemí. „Soudruhům, kteří ho vytrvale prosili, aby sepsal své vzpomínky, odpovídal: ,Ano, jednou... Není kam spěchat. Popřemýšlím nad tím, až nebudou důležitější věci, až zestárnu.‘ Ale zjevně bylo stále dost důležitějších věcí a on se navíc nikdy necítil jako stařec,“ napsal o něm jeho přítel Luigi Fabbri.

Když se Malatesta doslechl o Internacionále v roce 1869, bylo mu 16 let. Mladík pocházející z neapolské buržoazní vrstvy, zapálený pro republikánskou myšlenku se seznámí s revolučním anarchistou Giuseppem Fanellim a v roce 1871 vstoupí do Interancionály. Po tvrdém potrestání pařížských pracujících a zániku Komuny vystrašená evropská buržoazie postaví Mezinárodní asociaci pracujících (MAP) mimo zákon. V Itálii je obnovena nelegálně pod názvem Italská federace pracujících. Malatesta se stává jejím tajemníkem a setkává se zde s Carmelem Palladinem, díky němuž se seznamuje s anarchismem. Spolu s Carlem Cafierem přispívá do neapolských novin Il Motto d’Ordine a La Campana a veškerý čas věnuje práci pro federaci. Nakonec se pro italskou policii stane nepřítelem číslo 1.

Před kongresem Internacionály v Saint-Imier v září 1872 potkává Michaila Bakunina a zapojuje se do práce Aliance revolučních socialistů. Přes obrovské pracovní nasazení nemá Malatesta právě pevné zdraví. Bakunin o něm řekl: „Jaká škoda, že je tak nemocný. Brzy ho ztratíme, vydrží tak šest měsíců.“

Po návratu do Itálie je Malatesta uvězněn v Boloni a ve vězení stráví 54 dní jako „nebezpečný revolucionář“.

V roce 1874 začínají v jižní Itálii povstání připravovaná Bakuninem a Andreou Costou. Malatesta je v té době v Pule. Policie je ve střehu, a když akce končí nezdarem, pokouší se Malatesta utéct na povozu se senem. Je ale poznán a znovu uvězněn v Trani. V době soudního procesu v roce 1875 sílí propaganda ve prospěch Internacionály, což vede ke zproštění viny obžalovaného Malatesty. Odjíždí do Švýcarska za Bakuninem a Cafierem, potom jede pro Internacionálu pracovat do Španělska a do Neapole. Vstupuje ke svobodným zednářům, stejně jako kdysi Bakunin, aby se pokusil toto prostředí ovlivnit. Po dvou letech však zednáře opouští, „a od té doby s nimi vede nesmiřitelný boj“, jak napsal Fabbri.

V roce 1875 bez ohledu na Bakuninovy rady cestuje do Maďarska, aby se účastnil povstání v Hercegovině proti Turkům. Je ale uvězněn a předán italské policii.

Na kongresu italské sekce Internacionály ve Florencii v roce 1876 se řeší otázka kolektivismu a komunismu. Na tomto kongresu, který probíhal zpočátku ve městě, potom v jeho okolní a nakonec v lese kvůli policejnímu sledování, je přijata formulace: „Každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“ Malatesta a Cafiero jsou vybráni jako delegáti na kongres MAT v Bernu, kde představí ideu anarchokomunismu.

Malatesta a Cafiero připravují povstalecké hnutí v Beneventu. Shánějí peníze (Malatesta se při této příležitosti poprvé setkává s Kropotkinem), ale nemají štěstí. Nakonec Malatesta prodá zbytek svého majetku. Do tohoto příkladného povstaleckého hnutí z roku 1877 se zapojil i ruský revolucionář Sergej Stěpňak-Kravčinskij. Přes přesilu karabiniérů obsadí kolem třiceti ozbrojených členů Internacionály s rudými prapory nad hlavami vesnici Letino a vyzbrojí místní rolníky. Mezitím začíná povstání v Gallu. Lidé poslouchají proslovy, ale do povstání se nezapojují. Je povolána armáda a situace se zdá beznadějná. Malatesta a Cafiero odmítají utéct, a tak jsou uvězněni. Povstání v Beneventu trvalo dvanáct dní, jeden karabiniér byl zabit, jeden raněn. Ve vězení píše Cafiero Kompendium Marxova Kapitálu, Stěpňak Podzemní Rusko a Malatesta zprávu pro Internacionálu o průběhu povstání. Hájit Malatestu u soudu chce Saverio Merlino. Všichni tvrdí, že to oni stříleli na karabiniéry a soud je nakonec zprostí viny. Malatesta se vrací do Neapole v roce 1878 a stále je pod policejním dohledem. Zděděný majetek používá pro potřeby hnutí.

Odjíždí do Egypta, ale italský konzul ho pošle do Bejrútu a konzul v Bejrútu do Smirny. Tak se Malatesta nalodí na francouzskou loď, kde se spřátelí s kapitánem a ten ho doveze zpět do Itálie. V Livornu se ho policie pokusí zavřít, ale kapitán ho nevydá. Nakonec Malatesta vystoupí na břeh v Marseille, odkud zamíří do Ženevy, aby pomohl Kropotkinovi při vydání Le Révolté. Potom je poslán do Rumunska, vrací se v roce 1879, aby odjel do Belgie a do Londýna, kde se živí prodejem zmrzliny a cukrovinek a později otevírá malou elektrikářskou dílnu. V té době jeho přítel Carlo Cafiero psychicky onemocní a Andrea Costa se přeorientuje na parlamentarismus a stává se jedním ze zakladatelů Italské socialistické strany.

V Londýně se uskuteční poslední kongres Internacionály. Účastní se ho Kropotkin, Merlino, Louise Michel... Malatesta navrhuje „novou organizaci, podobnou Internacionále, která zachová její jméno, ale posílí její principy v revolučním duchu“. Pokud jde o realizaci, neměl úspěch, hlavně kvůli postoji francouzských anarchistů. „Jsme nenapravitelní doktrináři,“ říká Malatesta. Kongresu se pod jménem Serro účastní i francouzský policejní agent, který vydává Révolution sociale (s níž spolupracují Louise Michel, Cafiero a další) a poskytuje množství informací policii různých evropských států.

Malatesta opouští Londýn a odjíždí podpořit Egypťany, kteří povstali proti Evropanům. Plán se mu nevydaří, a tak se vrací do Itálie, kde je opět zatčen. Brzy ho však propustí díky novému zákonu, který zrušil institut vyšetřovací vazby. Malatesta zakládá nová periodika La Questione Sociale a L’Anarchia.

V roce 1884 proběhne proti Malatestovi, Merlinovi a dalším soudní proces. Mluví se o třech nebo čtyřech letech vězení, ale po odvolání jsou všichni osvobozeni. V Neapoli se rozšíří epidemie cholery a Malatesta s přáteli se dobrovolně starají o nemocné. Rocco Lombardo a Antonio Valdre při této službě umírají. Malatesta se jako bývalý student medicíny věnuje zřízení infekčního oddělení, kde je nakonec nejvíc uzdravených. Má za to být oficiálně oceněn, ale poctu odmítá. Po skončení epidemie anarchisté z Neapole odjíždějí a vydávají manifest, v němž se píše: „Skutečná příčina cholery je chudoba a jediným prostředkem, jak ji odvrátit, je sociální revoluce.“

Je obnoveno soudní řízení a obvinění uprchnou. Malatesta ještě vydá brožuru Mezi rolníky a pak se na útěku před policií ukryje v bedně s šicími stroji, v níž se dostane na loď a s ní do Jižní Ameriky.

V roce 1885 v Buenos Aires spolu s Agenore Nattou otvírá dílnu a začíná vydávat v italštině noviny La Questione Sociale. Organizuje skupiny odporu, především Asociaci dělníků-pekařů Argentiny (později z odborového hnutí organizovaného Malatestou vyrostla známá Argentinská revoluční dělnická federace FORA). Společně s Agostinellim, Nattou, Maniconim a Pallou odjíždí do Patagonie s představou, že tu najdou zlato, které by použili pro hnutí. Po závratných dobrodružstvích se vrací do Buenos Aires, kde zůstane do roku 1889 a mezitím občas navštěvuje Montevideo.

Malatesta

Poté se vrátí do Evropy, v Nice založí noviny L’Associazione, ale ve Francii mu zakážou pobyt, takže odjíždí do Londýna. Opět pracuje v dílně, podniká nelegální výjezdy do Francie a Itálie, nakonec je ve Švýcarsku zatčen. V Londýně vede diskusi s jinými anarchisty o otázkách atentátů, odborů atd. V roce 1892 odjíždí do Španělska a znovu podniká ilegální cesty do Belgie a Francie, aniž by byl chycen policií.

V Londýně se všichni anarchističtí emigranti rozhodnou pro účast na mezinárodním kongresu socialistických dělníků a odborů (1896). Malatesta je delegátem za Španělsko. Dále je tu Fernand Pelloutier, Pietro Gori, Gustav Landauer, Domela Niuewenhuis z Holandska a další. Jenže marxisté mají většinu a hlasují pro vyloučení anarchistů a antiparlamentních socialistů.

Malatesta se inkognito vrací do Itálie a zahájí na stránkách L’Agitazione polemiku s Merlinem, který přešel k parlamentarismu: Merlina následuje sotva pár italských anarchistů. Malatesta poprvé propaguje v Itálii odborové metody a přímou akci. L’Agitazione respektují dokonce i ideoví protivníci. Policii se nepodaří Malatestu zatknout, dokud devět měsíců po jeho příjezdu nezpůsobí žena jednoho soudruha, která si myslí, že ji muž podvádí, skandál před domem, v němž Malatesta bydlí a kde je „podváděna“.

Znovu je uvězněn s dalšími soudruhy kvůli obvinění z členství ve „zločinné organizaci“ a využívá to ke kampani za svobodné organizace, která končí úspěšně: od nynějška se anarchisté nepočítají mezi zločince, ale mezi „podvratné živly“. Je dosouzen na půl roku do vězení a po „sociálních nepokojích“ odvezen do věznice na Lampeduse. V roce 1899 utíká s dvěma soudruhy postupně přes Maltu a Londýn do Patersonu v USA.

Tam pokračuje ve vydávání La Questione Sociale a je nucen polemizovat s individualistou Giuseppem Ciancabillou a jeho novinami L’Aurora. V průběhu diskuse na něj jeden „zmatený“ soudruh vystřelí z revolveru a zraní ho do nohy.

Malatesta píše Náš program, odjíždí na Kubu a nakonec se v roce 1900 vrací do Londýna, kde znovu pracuje ve své dílně ve čtvrti Islington. Vydává různé noviny, jako L’Internazionale, Lo Sciopero Generale ad.

V roce 1907 se účastní Anarchistického kongresu v Amsterodamu, kde polemizuje s Pierrem Monattem v otázce syndikalistické organizace. V roce 1910 je ruský terorista pracující v Malatestově dílně obviněn z účasti na loupeži a zabit v divoké bitce s policií. Malatestu to nezastraší – píše článek „Kapitalisté a loupežníci“. Po sérii provokací agentů italské vlády je málem vypovězen z Velké Británie. Když se v roce 1913 do Itálie vrátí, setkává se s Mussolinim, šéfem novin Avanti!, nejvýznamnějších dělnických listů. Urovnává osobní konflikty mezi anarchisty, zakládá kontakty s jinými revolučními organizacemi, přednáší, podporuje syndikalisty. S Mussolinim diskutuje o revoluci – Mussolini je v tomto ohledu skeptik. Nakonec Malatesta řekl Fabbrimu: „Tenhle člověk je revolucionářem jen ve svých novinách. To k ničemu není!“

V Anconě v průběhu antimilitaristické demonstrace, které se Malatesta účastní, lidé obsadí město. Na různých místech Itálie odbory vyhlásí všeobecnou stávku, je povolána armáda. Tyto události jsou nazývány „Rudý týden“. Mussolini verbálně hnutí podporuje, ale přímo se ho neúčastní. Malatesta musí znovu utéct do Londýna.

V roce 1919 odjíždí opět do Itálie, v Janově ho vítá obrovský zástup lidí. Malatesta zahajuje sérii přednášek věnovaných nezbytnosti revoluce. Účastní se jednání se socialisty; policie se ho pokusí zabít. I přes právní překážky vychází noviny Umanità Nova v padesátitisícovém nákladu. Malatesta podporuje Italský syndikalistický svaz (USI), který je pod vlivem anarchistů. V roce 1920 začne dělnické povstání, pracující obsazují továrny, ale hnutí je pod vlivem sociálních demokratů ze Všeobecné konfederace práce, která stávkující z továren odvolá.

V Boloni po anarchistickém setkání, na němž vystoupí Malatesta, vypuknou pouliční střety, při kterých jsou zabití a ranění na straně pracujících i policie. Redakce Umanità Nova včetně Malatesty končí ve vězení.

Protesty narůstají. Roste i počet fašistických akcí. V březnu 1921 vybuchne bomba v divadle Diana a dvacet lidí zahyne. Bohužel se jedná o čin jednoho z anarchosyndikalistů. Fašisti zničí redakční místnost Umanità Nova.

I když Malatesta považoval podobné pokusy za nevyhnutné projevy sociální nespravedlnosti a provokace shora, vždy podobné činy odmítal. Proto je rozčarován, a to tím víc, že je jeho jméno dáváno do souvislosti s násilnými akcemi.

Proces s Malatestou a jeho přáteli (jeho advokátem je jako obvykle Saverio Merlino) končí osvobozením všech obžalovaných.

Fašismus, financovaný buržoazií, nastupuje s podporou vlády a v reakci na to Malatesta podporuje návrh zakládat ozbrojené skupiny. V červenci 1922 Aliance práce (svaz různých odborových svazů založený na Malatestův návrh) vyhlašuje všeobecnou stávku, ale fašisti ji potlačí silou. Na náměstí spálí Malatestův portrét a Umanità Nova je zakázána. Malatestovi je 69 let a vrací se ke své profesi elektrikáře.

V roce 1924 se objevuje časopis Pensiero e Volontà. Zpočátku fašisté neomezují svobodu slova, ale postupně cenzura komplikuje situaci a v roce 1926 je časopis zakázán. Malatestova dílna je zničena fašisty: spolu s přítelkyní Elenou Melli a dcerou Gemmou je nucen žít z podpory, kterou mu poskytují anarchističtí soudruzi.

Rozhodne se opustit Itálii. Po vzniku Druhé španělské republiky „chtěl odjet, ale bylo už příliš pozdě“, píše Fabbri. Policie ho hlídá dnem i nocí, zdraví se mu zhoršuje, ale ještě píše články pro ženevský Il Risveglio a newyorský L’Adunata dei Refrattari.

„Upřímně řečeno, když člověk tolik snil a měl taková očekávání, je o to smutnější zemřít v podmínkách, v jakých asi zemřu já, a snad v předvečer těch očekávaných událostí. Ale ať je to, jak chce, asi není jiná možnost než čekat na konec a mít před očima obraz těch, kteří mě měli tolik rádi a které jsem měl tolik rád já,“ napsal Luigimu Bertonimu 30. června 1932.

Errico Malatesta zemřel 22. července 1932 v Římě.

Zdroje:
http://www.aitrus.info/node/3453
http://dwardmac.pitzer.edu/anarchist_archives/malatesta/lifeofmalatesta.html#p126