Co se odehrává na kyjevském hlavním náměstí „Euromajdanu“ v posledních týdnech? Velkolepé politické divadlo, do kterého zatáhli coby statisty obyčejné lidi.

Na Ukrajině probíhá dvojí boj o politický a ekonomický vliv: o moc tu soupeří jednak domácí finančně-politické skupiny, jednak zahraniční mocnosti. Obyčejní lidé jsou v tomto boji pouhým nátlakovým nástrojem.

Dvojí boj o moc

Současné události na Ukrajině probíhají na dvou úrovních: „geopolitické“ a vnitropolitické.

První úroveň, geopolitická, znamená boj zemí Západu a Ruska o vliv na postsovětském území. Směřování Ukrajiny k politickému sblížení s Evropskou unií a zeměmi bloku NATO bylo upřednostňováno ještě prezidentem Leonidem Kučmou v jeho druhém prezidentském období (1999–2004). Po „oranžové revoluci“ v roce 2004, jejímž výsledkem byla volba prozápadního liberála Viktora Juščenka prezidentem Ukrajiny, se proevropský kurz ukrajinské politiky upevnil a vztahy s Ruskem se zhoršily. V roce 2010 zvolený představitel Strany regionů Viktor Janukovyč slíbil, že vztahy s Ruskem urovná. V praxi ale pokračoval v proevropském směřování, i když pragmatičtěji, a pokoušel se ochránit zájmy jemu blízkých podnikatelů.

Na summitu iniciativy „Východní partnerství“ ve Vilniusu se plánovalo podepsání asociační dohody mezi Evropskou unií a Ukrajinou. Jenže týden před jeho začátkem ukrajinská vláda ohlásila pozastavení přípravného procesu podepsání dohody. Podle slov premiéra Ukrajiny Nikolaje Azarova je toto rozhodnutí způsobeno dopisem od Mezinárodního měnového fondu, ve kterém se Ukrajině předepisuje zvýšení sazeb za plyn na 40 %, zmrazení mezd a snižování rozpočtových výdajů. Azarov poukázal na to, že výsledkem evropské integrace může být uzavření mnoha ukrajinských podniků. Nutno ovšem dodat, že vláda Ukrajiny neoznámila změnu kurzu, tedy že ve skutečnosti jde o to, aby vláda Ukrajiny usmlouvala s Evropskou unií větší privilegia pro velký byznys, s kterým je propojena.

Druhá úroveň bojů je vnitropolitická. Je třeba poznamenat, že v roce 2015 budou prezidentské volby. Ukrajina je prezidentsko-parlamentní republika s velkými pravomocemi prezidenta a každá z politických sil se snaží využít každé aspoň trochu významné události k tomu, aby o sobě dala před volbami vědět. Výjimkou nebylo ani pozastavení procesu přípravy podpisu asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Večer 21. listopadu brzy po zveřejnění rozhodnutí vlády vyzval prostřednictvím sociální sítě Twitter opoziční politik Arsenij Jacenjuk své příznivce k protestní akci. První akce začala v Kyjevě na Majdanu Nězaležnosti (náměstí Nezávislosti) kolem 22. hodiny. K půlnoci se sešlo mezi jedním až dvěma tisíci lidí. Na Majdan přišli političtí a občanští aktivisté a opoziční lídři. Akce dostala název „Euromajdan“ („Náměstí za evropskou integraci“). Kromě toho se objevila informace, že stoupenci evropské integrace protestují na „euromajdanech“ Ivano-Frankovsku, Lucku, Lvova, Ternopole, Užhorodu, Chmelnického, Oděsy, Charkova a dalších měst. Podpůrné akce proběhly i v jiných zemích světa, včetně Německa.

Rozdíl mezi nynějšími protesty a protesty v roce 2004 spočívá v tom, že se výrazně zesílil radikálně nacionalistický prvek, což je v přímém rozporu s třídním bojem a tolerancí k menšinám.



Protesty udržují v chodu v podstatě jen obyvatelé Kyjeva, západu a středu země. Rusky mluvící východ a jih Ukrajiny je tradičně orientován prorusky. Fakticky se dnes Ukrajina stala arénou geopolitického boje světových imperialistických center: nutnou podmínkou vstupu do Evropské unie je také vstup do vojenského paktu NATO, což by vážně zkomplikovalo vztahy Ukrajiny s Ruskem a obecně snížilo úroveň bezpečnosti ve východní Evropě. Navíc myšlenka vstupu Ukrajiny do NATO nemá velkou podporu mezi obyvateli Ukrajiny a vznikla tak paradoxní situace, kdy relativní většina obyvatel podporuje plán vstupu Ukrajiny do Evropské unie, ale nepodporuje vstup do NATO.

Jako alternativu k Evropské unii navrhují některé politické síly (například oficiální komunistická strana) vstup Ukrajiny do Celní unie s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. Nicméně tato myšlenka také postrádá jasné zdůvodnění a nemá podporu.

K tomu poznamenejme, že ukrajinská opozice, vystupující za rychlejší integraci Ukrajiny do Evropské unie, je nesourodá. Jedna její část se orientuje liberálně, jiná část liberálně nacionalisticky, další část radikálně nacionalisticky.

Ukrajinská opozice

Nejvýznamnější opoziční strana Baťkivščina (Otčina, Vlast) je celoukrajinským uskupením. Její lídryně, expremiérka Julia Tymošenková, si momentálně odpykává trest odnětí svobody za zneužití služebních pravomocí k vyjednání nevýhodných podmínek o dodávkách zemního plynu z Ruska na Ukrajinu v lednu 2009. Šéfem výkonného výboru strany je ekonom, právník a bývalý předseda parlamentu Arsenij Jacenjuk. Tato strana představuje směs liberálních a liberálně nacionalistických politiků a není zřetelně ideologicky vyhraněná. Její základní současný požadavek je osvobození Julie Tymošenkové.

Druhou velkou opoziční stranou je UDAR (Ukrajinská demokratická aliance pro reformy). Jejím lídrem je světoznámý boxer Vitalij Kličko. Tato strana také nereprezentuje jasnou ideologii, ale je ji možné charakterizovat jako liberální a evropocentrickou. Na mezinárodní úrovni je UDAR partnerem Křesťanskodemokratické unie Německa. Je známo, že UDAR podporují jednotliví byznysmeni a politici blízcí současné vládě. V první řadě jde o oligarchy Viktora Pinčuka a Dmitrije Firtaše a dále o šéfa prezidentské administrativy Sergeje Ljovočkina.

Třetí velkou opoziční stranou je sdružení Svoboda, jehož lídrem je Oleg Tjagnybok. Toto uskupení má na rozdíl od dvou výše zmíněných jasné politické vymezení. Nelze ovšem říct, že by reprezentovalo evropské hodnoty, neboť ideologií sdružení je radikální nacionalismus spojený se sociálním populismem. Do roku 2004 se toto uskupení nazývalo sociálně-nacionální. Podle názoru Ukrajinského židovského výboru jde o stranu fašistickou a název Sociálně-nacionální byl zvolen jako asociace k NSDAP. Institut Stevena Rosse pro výzkum antisemitismu a rasismu napsal ve své výroční zprávě za rok 1999: „Ukrajinská sociálně-nacionální strana je extremistická pravicová nacionalistická organizace, což je zdůrazněno jejím ztotožňováním se s ideologií německého nacionálního socialismu.“ V roce 2012 se Svoboda jako politická síla poprvé dostala do parlamentu, kde získala 36 míst ze 450. Teď se vůdci strany snaží chovat umírněněji než dříve a nechtějí být spojováni s obviněními z nacismu, ovšem xenofobní výroky neomezili a nepřerušili kontakty s mládežnickými neonacistickými skupinami, jejichž členy chrání před zákonem. V situaci, kdy se důsledky ekonomické krize ve světě i na Ukrajině budou prohlubovat, kdy nespokojenost s vládou ve spojení s neoliberální ekonomickou politikou bude narůstat, bude Svoboda sama sebe nazývat nejlogičtějším protivníkem vlády a bude oslovovat řadu nespokojenců. Tvrdí se, že Svobodu také podporují provládní kruhy, protože Oleg Tjagnybok by byl vhodným sparingpartnerem pro Viktora Janukovyče ve druhém kole prezidentských voleb.

Část aktivistů, přilákaných stranami, se protestů tradičně účastní za peníze. To se týká především aktivistů Otčiny a UDARu. Svoboda má hodně uvědomělých členů, jenže jsou to hlasatelé etnického nacionalismu a xenofobie.



Existuje také nestranická část protestujících, která podporuje evropskou integraci. Jsou to buď příjemci západních dotací, nebo zástupci studentů a inteligence, kteří se z nějakého důvodu domnívají, že Evropská unie znamená evropské hodnoty, nebo zástupci drobných podnikatelů, kteří si myslí, že sblížení s Evropskou unií pomůže potlačit korupci na Ukrajině, nebo například zástupci sexuálních menšin, kteří nejsou s to vnímat homofobii nacionalistů zapojených do protestů. Obecně lze protesty charakterizovat jako buržoazní a maloburžoazní. Potřeba sblížení s Evropskou unií, zachování občanských svobod, potlačení korupce atd. nejdou nad rámec buržoazně demokratických požadavků.

Protestů se účastní i menší skupina mladých anarchistů a levicových radikálů. Nicméně jejich vliv na protestující masy je zanedbatelný. Ukrajina bohužel ještě nedozrála pro socialistickou revoluci (ostatně tak jako většina jiných zemí světa). Pro takový cíl by musel být postoj lidí nutně na úplně jiné úrovni.

Na Majdanu

30. listopadu ve čtyři hodiny ráno zvláštní policejní jednotky ukrajinské milice Berkut silou rozehnaly shromáždění stoupenců evropské integrace na Majdanu. Několik desítek lidí bylo zraněno, podle oficiálních zpráv jich bylo 21 převezeno do nemocnice a 7 hospitalizováno. Několik desítek aktivistů bylo zatčeno. Podle informací opozice bylo v tu dobu na Majdanu 1000 lidí. Zranění a zbití lidé se po útoku ukryli v Michajlovském chrámu.

Lidé pobouření užitím násilí, zvláště proti mladým, se dopoledne 30. listopadu shromáždili na Michajlovském náměstí. Podle různých odhadů jich bylo mezi 10 a 15 tisíci. Ve Lvově Vitalij Kličko vyzval k „národnímu sněmu“ a později se odtud vydalo do Kyjeva několik tisíc lidí.

Nicméně problém policejního násilí lze stěží řešit cestou změny vlády a reforem v rámci stávajícího systému. K tomu by bylo potřeba zásadní přeměny existujících společenských vztahů, zrušení profesionální policie a její výměna za domobranu.

Dále je nutné dodat, že prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč nepřímo odsoudil policejní násilí: „Odmítám jednání, které vedlo k silovému řešení a utrpení lidí. Před několika dny jsem před celou zemí vyhlásil podporu občanským nenásilným akcím. Ti, kteří nevyslyšeli slova ústavy a prezidenta a svými rozhodnutími a jednáním vyprovokovali konflikt na Majdanu, budou potrestáni.“ V tomto oznámení vyjádřil požadavek na generální prokuraturu, aby jemu i obyvatelům Ukrajiny urychleně poskytla výsledky okamžitého a objektivního vyšetřování kvůli náležitému potrestání viníků. Později se premiér Nikolaj Azarov jménem vlády za jednání milice omluvil.

Ukrajina

O svém vystoupení z provládní parlamentní frakce Strany regionů informovalo několik poslanců. Objevily se zprávy o demisi šéfa prezidentské administrativy Sergeje Ljovočkina, ta však nebyla přijata. Nutno dodat, že Sergej Ljovočkin je zastánce sbližování Ukrajiny s Evropskou unií, a ve vládních kruzích tedy také existuje nejednotnost v otázce evropské integrace. Část vládních představitelů je připravena podpořit snahy opozice o urychlení integrace Ukrajiny do EU.

1. prosince se protestující přesunuli z Michajlovského náměstí na Majdan. Podle různých odhadů se na hlavním kyjevském náměstí sešlo mezi 20 až 60 tisíci lidí. Protestující přišla podpořit delegace z Polska v čele s Jarosławem Kaczyńským a Jerzym Buzekem.

Skupina 200 aktivistů se pokusila zaútočit na administrativní budovu prezidenta v Bankové ulici. Policejní zátarasy prorazili buldozerem. Opozice je později označila za provokatéry. Předtím se odehrála rvačka mezi zastánci a odpůrci použití buldozeru. Berkut použil slzotvorný plyn a omračující granáty. Byla obsazena radnice Kyjeva a Dům odborů, kde byl zřízen „Štáb národního odporu“. Iniciátorem umístění štábu byl Oleg Tjagnybok. Večer milice oznámila, že odpovědnost nese Svoboda a nacionalistická strana Bratrství (s lídrem Dmitrijem Korčinským).

Kolona automobilů se pokusila projet do prezidentské rezidence Mežigorie, ale byla zastavena milicí.

Ve 21 hodin se antikomunisticky naladění aktivisté pokusili strhnout Leninův památník, ovšem tento pokus byl zastaven zvláštními jednotkami.

2. prosince protestující zablokovali všechny vchody do budovy vlády a do Kyjeva bylo posláno vojsko.

Aktivisté zatčení v noci 30. listopadu byli propuštěni, ti, kteří byli zatčeni 1. prosince, zůstali ve vazbě.

Ukrajina

Opoziční politici žádají odstoupení vlády a prezidenta. Noviny Financial Times uveřejnily článek, ve kterém se tvrdí, že novým premiérem Ukrajiny, který by byl přijatelný pro nynější vládu i opozici, se může stát jeden z nejbohatších lidí Ukrajiny, nezávislý poslanec, člen parlamentního výboru pro otázky eurointegrace a jeden z účastníků „Euromajdanu“ Pjotr Porošenko. Nicméně v úterý 3. prosince ukrajinský parlament nepodpořil rozhodnutí o odstoupení vlády. Pro hlasovalo 186 poslanců, přičemž bylo třeba 226 hlasů.

Není to boj neprivilegovaných

Je pravděpodobné, že řešení půjde cestou kuloárních ujednání vlády a opozice. Vláda je připravena ke kompromisům. Ve skutečnosti je dělení na vládu a opozici jen pomyslné. Opozice reprezentuje stejný velkokapitál jako vláda. Má své parlamentní poslance (zhruba 40 procent křesel), své představitele ve výkonné i soudní moci, a také hodně míst v obecních zastupitelstvech (na západní a střední Ukrajině). Lidé, kteří se účastní protestů na ulicích, jsou jen prostředkem k vydírání vlády ze strany opozice. Bohužel, Ukrajina má ještě velmi daleko k přímé demokracii a samosprávě.

Obecně je možné dojít k závěru, že na Ukrajině probíhá boj světových imperialistických center a domácích finančně-politických skupin o politický a ekonomický vliv. Není to boj pracujících. Nejsou v něm nijak silně zainteresováni. V zájmu pracujících Ukrajiny, kteří se každý den potýkají s nezaměstnaností, růstem cen, nízkou životní úrovní, nízkými mzdami, špatnými pracovními podmínkami, svévolí zaměstnavatelů atd., není vstupovat do mezinárodních kapitalistických unií, ať už je to Evropská unie nebo Celní unie s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. Jen třídní boj a globální třídní solidarita mohou osvobodit pracující Ukrajiny, Evropy a světa.

Zdroj:
http://www.aitrus.info/node/3441

Ukrajina