Text od syrského anarchisty, který popisuje situaci v zemi tak, jak jí vidí svýma očima.

Přinášíme překlad textu napsaného syrským anarchistou, lékařem, který v něm popisuje situaci v zemi tak, jak jí vidí svýma očima.

Tento text v první řadě popisuje můj příběh, když jsem pobýval na tzv. „osvobozeném území“ v Sýrii, tedy v lokalitách kontrolovaných „svobodnou armádou“, čili ozbrojenou opozicí. Tvrzení v nadpisu ovšem není zcela pravdivé. Pravdou je, že ne všichni členové svobodné armády jsou džihádisti, přestože si většina myslí, že „dělá džihád“. Pravda je taková, že je mezi nimi mnoho obyčejných lidí, dokonce i kriminálníci, stejně jako tomu bývá v každém ozbrojeném konfliktu.

Mým prvním a zároveň nejtrvalejším dojmem na téma probíhajícího konfliktu v Sýrii je, že nejde o lidovou revoluci. Syrský lid, který prokázal neobvyklou odvahu a rozhodnost v prvních měsících revoluce, když se postavil na odpor Assadovu režimu i přes jeho brutalitu, ve skutečnosti již vyčerpal svou energii. 19 měsíců těžkých represí, hladu, nedostatku základních potřeb a neustálého bombardování armádou způsobilo nevyhnutelné zlomení ducha. Avšak režim tím nic nezískal, cynicky získala opozice, zvláště islamisté. Pomocí vazeb na bohaté diktatury z Perského zálivu může opozice převzít potravinovou pomoc hladovějícímu obyvatelstvu na územích, která kontroluje. Kdyby nebylo této podpory, humanitární situace by byla již dávno katastrofální.

Ovšem tato pomoc není poskytovaná zadarmo, ani co se týče vládců z Perského zálivu, ani vůdců opozice. Jako každá jiná autoritářská moc od mas vyžaduje poslušnost a podřízení, což můžeme označit za konečnou smrt syrské revoluce coby odvážného hnutí syrského lidu. Ano, je pravda, že jsem pomáhal džihádistům přežít (1) a dalším vrátit se do války... Avšak mým zájmem bylo pomáhat lidem, nejdříve jako lékař a až pak jako anarchista.

Popravdě musím říct, že se mi nelibí ta provázanost s islámem. Islám může mít aspekty egalitární (státotvorné), ale dokonce i anarchistické. V historii islámu byli učenci, kteří vyzývali k vytvoření bezstátního a svobodného muslimského společenství, světa zbaveného vlády. Problém spočívá v tom, že to, co se nyní děje v Sýrii, je spojeno nejen s krvavou snahou eliminace brutální diktatury, ale že ta může být nahrazena ještě něčím horším, ještě krvavější diktaturou. Na začátku revoluce o sobě hodně lidí (a někteří byli věrnými islamisty) tvrdilo, že reprezentují masy a označovalo se za opravdové revolucionáře. Nebylo to nikdy zpochybněno hlavním proudem revolučních mas ani intelektuály. Někteří z nás se postavili proti autoritářským a falešným ambicím, ale bylo nás příliš málo, aby to mohlo způsobit nějakou změnu.

Tito lidé tvrdili, že máme co do činění s náboženskou válkou, nikoli s revolucí utlačovaných proti útlaku. Naprosto zneužívali fakt, že diktátor pochází z jiné islámské větvě než většina obyvatel země. Sunnitští učenci tento směr mnohokrát v minulosti napadali za to, že je v rozporu se zásadami opravdového islámu, dokonce že je horší než ty neislámské. Byli jsme šokováni, že většina alevitů, příslušníků odnože islámu, ke které patří diktátor, je ve skutečnosti ještě chudší a více marginalizovaná než sunnitská většina, ale přesto podporuje režim a účastní se brutálních represí vůči vzbouřenému obyvatelstvu. Toto má sloužit jako „důkaz“ pro „existenci náboženské války“ mezi sunnity a alevity. (...)

Potom přišla materiální pomoc od vládců ze zálivu. Dnes je šance na reálný boj lidu stále slabší. Sýrii vládnou zbraně: jen ti, kteří k nim mají přístup, mají hlas v záležitostech přítomnosti a budoucnosti. Týká se to nejen Assadova režimu, ale také islámské opozice. Všude na Blízkém východě vyhasínají velké naděje rychlým tempem: v Tunisku, v Egyptě a v dalších zemích. Islamisté jsou schopni vytěžit všechny výhody z odvážného boje vedeného masami. Snadno mohou zrealizovat svoji fanatickou vládu bez toho, aby se setkali se silným odporem ze strany mas. Cítím se jako Emma Goldman v roce 1922, kdy se neshodla s bolševiky a ztratila iluze o jejich vládě. Opravdu nikdo v celém arabském a muslimském světě nepřipomíná bolševiky více než islamisté.

Dokonce i nejhorlivější stalinisté se zdají být neviňátky v porovnání s islamisty. Islamisté byli dlouhou dobu vystaveni brutálním represím lokálních vládců. Byli používáni, aby zastrašovali masy a Západ. Z tohoto důvodu se mohlo zdát, že byli nejpevnější částí opozice vůči těmto diktaturám. Současně měli islamisté svou vlastní propagandistickou mašinérii, stejně jako bolševici. Jsou stejně autoritářští a agresivní jako bolševici během rozhodujících dní Říjnové revoluce. Proto se zdá logické, že se je arabské společnosti pokusily dostat k moci, nebo přinejmenším tolerovat jejich nástup k moci. Lidé v sobě dokonce živí naděje, stejně jako ruští dělníci a rolníci, kteří věřili, že je tímto způsobem možné vytvořit lepší a spravedlivější společnost.

Emma Goldman se včas zorientovala v situaci. Ale masám to trvalo příliš dlouho. Avšak Emma – podle mne – tvrdila, že masy měly právo povstat, aby změnily svoji nuznou existenci. „Chybu“, jestli je to chybou možné nazývat, spáchaly autoritářské síly, které zneužily revoluci pro své cíle. Nadále podporujeme revoluci, ale ne falešné „vůdce“.

Budujeme libertinskou alternativu: anarchistickou agitací a organizací

Jinou věcí pro nás, arabské anarchisty a arabské masy, je otázka budování libertinské alternativy, čili jak provádět skutečnou anarchistickou a libertinskou agitaci a jak budovat libertinské organizace. Popravdě, nikdy předtím jsem nikoho nepřesvědčoval, aby se stal anarchistou. Volil jsem raději svobodný dialog sobě rovných. Nikdy jsem netvrdil, že vím všechno nebo že jakýkoliv anarchista či jiný člověk má právo být pro druhé „průvodcem“ či „vůdcem“. Nikdo nemá právo stavět se do pozice papeže, imáma v islámu či generálního sekretáře v leninistické či stalinistické partaji. Vždy jsem říkal, že snaha ovlivňovat druhé je jen dalším způsobem, jak si je podrobovat mocí. Nyní se na to ovšem dívám z jiné perspektivy. Jde o to, abychom učinili anarchismus „dostupným“ a známým všem těm, kteří chtějí bojovat s útlakem vlády, a nezáleží na tom, jestli jsou to dělníci, nezaměstnaní, studenti, feministky, intelektuálové či členové náboženských nebo etnických menšin. Jde o vybudování příkladu svobodného života v malé míře v rámci libertinské organizace. Nejen jako projevu reálné přítomnosti takového způsobu života, ale také jako prostředku k vybudování takové společnosti.

Musíme se snažit, aby byl anarchismus známý neprivilegovaným a obětem všech současných represivních systémů a vlád. Skutečná anarchistická agitace je hlavním cílem takových organizací. Jsme svědky bankrotu „světských“ autoritářských tendencí (arabského nacionalismu a různých variant leninismu). Zanedlouho nás bude čekat bankrot autoritářských náboženských režimů. Budoucí alternativa musí být logicky libertinská. Anarchismus nemůže být uměle naočkován. Musí být přirozeným produktem boje mas. Musíme ovšem dbát na to, aby byla tato idea patřičně viditelná.

Taková musí být úloha naší agitace. V naší organizaci nebude žádné „centrum“, žádná byrokracie, ale přesto musí být stejně efektivní, nebo raději ještě efektivnější než autoritářské organizace. Zatím se u nás moci nechopil nový Stalin ani Bonaparte, stále mají syrské masy šanci dosáhnout lepšího výsledku, než jaký přinesla ruská revoluce. Pravda, je to nesmírně obtížné – s každou minutou více a více, ale sama revoluce byla zázrakem, a utlačovaní dokáží čas od času udělat vlastní zázraky. Také tentokrát, my – syrští anarchisté – spojujeme všechny naše naděje a snahy s masami. Nemůže tomu být jinak, to bychom si nezasloužili naše anarchistické jméno.

Poznámka:
(1) Chtěl bych ještě něco vysvětlit. Nebylo pro mě snadné pobývat mezi džihádisty, ale z nějakého důvodu, jako lékař, jsem k nim přistupoval jinak. Bylo mi jasné, že od chvíle, co jsem překročil dveře nemocnice, ve které jsem pracoval, budu pomáhat každému, kdo bude potřebovat moji pomoc, a nezáleží na tom, jestli je to civilista, bojovník z jakékoli skupiny, náboženství či sekty. Byl jsme přesvědčen, že nikdo nebude v nemocnici utiskovaný, dokonce i kdyby pocházel z Assadovy armády. Zdůrazňuji, že mým skutečným problémem (a také problémem pronásledovaných) není problém spojený s bohem, ale s lidmi, kteří se chovají, jako by byli bohové, kteří jsou opilí mocí, jak světský Assad, tak i islámští imámové. Sám bůh nikdy není tak nebezpečný jako ti, kteří „promlouvají jeho jménem“.

Přeloženo z cia.media.pl
Anglický originál naleznete na www.anarkismo.net
Přeložil Květoslav Vobořil

Související odkazy:
Dopis od syrského anarchisty
Prohlášení ruských a syrských anarchistů