Úvodní článek z nového čísla anarchistického zpravodaje Zdola, které je z velké části věnováno tématu národa.

Životní standard většinové společnosti soustavně klesá. Způsoby, jak se lidé vypořádávají s užším a užším rozpočtem domácnosti, se různí. Jedni si přestávají dopřávat sladké pochoutky, výlety, dovolené, druzí omezují nákupy jen na nezbytné věci a potraviny, většinou z druhé ruky a prošlého data spotřeby. Některé rysy mají však úsporná opatření společné. Jejich základy tvoří odříkání a zlost. V nelehké situaci jistě mnozí z nás uvítají pomoc, alespoň ve formě naděje na lepší budoucnost. Asi je logické, že se v době, kdy ekonomika nezáří stabilitou, objevují různá uskupení, kritizující současné poměry. Některá trefně upozorňují například na hegemonii korporací nebo selhání zastupitelské demokracie. Jiná poukazují na přemíru korupce a křivdy porevolučních majetkových přesunů.

Zaprodanci a odborníci

Pokud se taková kritika neopírá o skutečné rozložení moci a naopak za ní stojí snaha o zachování zkostnatělých principů okořeněných drobnými a hlavně populistickými změnami, nelze ji brát vážně. Nevěřme již více slibům politických stran. V posledních parlamentních volbách získalo jedno z těchto uskupení důvěru části společnosti. Věci veřejné přišly v českých politických vodách možná s originálním přístupem. Kritika velkých politických stran okořeněná jakýmsi odvarem přímé demokracie se líbila. S utajovaným korporátním způsobem řízení strany se však nehodlala smířit ani její značná část, natož důvěřivý volič.

Jeden z dalších subjektů, který se objevil posléze, vyvíjí snahu navázat na zřejmě populární termín „vláda odborníků“. Andrej Babiš se svou iniciativou Ano 2011 láká přívržence na zřízení, které bude stejně profesionální a efektivní jako jeho konglomerát. Rétorika postfašistického korporativismu by mohla být v českých podmínkách velmi nebezpečná a její cesta k moci relativně snadná. Jenže některá masmédia Babišovy ambice zhola nešetřila. Inu miliardáři, kteří se po roce 1989 podělili o státní majetek, drží spolu, pouze když lobbují za zákony prospěšné jejich byznysu, ale jakmile jeden sahá po kořisti druhého, dokážou být k sobě navzájem tvrdí. To ale nemusí na Babiše stačit, jelikož svou moc soustředí i na mediální průmysl, do kterého se zatím chystá dle svých vlastních slov investovat 400 milionů. Doufejme, že lidé neskočí na lep ikoně, která se zásadně podílela na rozkradení jejich majetku. Transformace ve stylu Putinova Ruska by všechny obyčejné lidi mohla šeredně bolet.

Poslední spásné uskupení, které je třeba zmínit, je snad nejbizarnější. Volání po korporativistické vládě odborníků, absolutní neprůhlednost a bohaté zdroje na kampaň. Do toho apely na posílení národní hrdosti. Zavrhnutí domácích zaprodanců, provokatérů, velezrádců a vymahačů zla, kteří likvidují národ. Použít v jedné větě pětkrát národ není vůbec žádný problém. Třešničkou na dortu jsou pak blaničtí rytíři a Svatý Václav s maskou Guye Fawkese. Holešovská výzva naštěstí zatím neuspěla, přesto se zdá alarmující, že dokázala strhnout část dříve seriózních kritiků současného uspořádání, některé aktéry iniciativy ProAlt a české odnože hnutí Occupy. Přijde proto vhod si zopakovat, jak na roli národa a státu pohlíželi někteří myslitelé ve svém boji za emancipaci, svobodu a rovnost.

Politické náboženství

Například Rudolf Rocker konstatoval, že „národ není původcem státu, ale jeho produktem. Je to stát, kdo vytváří národ, ne naopak“. Každý stát „je umělým mechanismem, uvaleným na lid shora někým, kdo má moc, a nikdy nesleduje jiný cíl než obranu a zajištění zájmů privilegované menšiny uvnitř společnosti“. Nacionalismus „nikdy nebyl ničím jiným než politickým náboženstvím moderního státu“. [Nationalism and Culture, str. 200 a 201] Byl vytvořen, aby upevnil pozici státu vyvoláním loajality lidí, kteří mají k sobě blízko díky společnému jazyku, kultuře a etnicitě. Pokud tyto společné prvky neexistují, stát je vytvoří centralizovaným direktivním školstvím, stanovením úředního jazyka a pokusí se vymazat kulturní rozdíly (nebo: rozdílnost, rozmanitost) lidí žijících uvnitř jeho hranic.

Je tomu tak proto, že nepovažuje každého člověka za jedinečnou individualitu, ale jedná s lidmi spíše „tak jako by byli jednotlivci se shodnými jednoznačnými charakterovými rysy a typickými psychickými vlastnostmi nebo intelektuálními kvalitami“, což „musí nevyhnutelně vést k nejobludnějším klamným závěrům“. [Rocker, tamtéž, str. 437] Takový přístup vytváří teoretické ospravedlnění autoritářství tím, že umožňuje potlačování všech forem individuality, lokálních obyčejů a kultur, jež neodpovídají obecné normě. Nacionalismus navíc skrývá třídní rozdíly uvnitř „národa“ argumentováním, že všichni lidé se musí spojit kvůli svým údajným společným zájmům (jako příslušníci stejného „národa“), i když ve skutečnosti mají vzhledem k existenci hierarchie a sociálních tříd diametrálně rozdílné životní podmínky.

Errico Malatesta poznamenal, že nemůžeme mluvit o státech jako o „homogenních etnických útvarech, z nichž každý má patřičné zájmy, ambice a poslání, které stojí proti zájmům, ambicím a poslání konkurenčních útvarů. Takto můžeme uvažovat pouze relativně, pokud utlačovaní a hlavně pracující postrádají sebeuvědomění, selhávají v rozpoznání nespravedlnosti v jejich podřadných pozicích a nechají se činit poddajnými nástroji utlačovatelů.“ V takovém případě je to pouze „dominantní třída, kdo určuje směr“ a „vzhledem ke své touze po udržení a násobení moci... může podnítit rasové předsudky a zášť, a poslat svůj národ, své stádo, proti ,cizím‘ zemím v naději, že je vymaní ze spárů současných vykořisťovatelů, přičemž je podrobí své vlastní politické a ekonomické dominaci“. Proto anarchisté „vždy bojovali proti vlastenectví, jež je přežitkem minulosti, a dobře slouží zájmům utlačovatelů“. [Errico Malatesta, His Life and Ideas, str. 244]

Iluze vzájemnosti

Nacionalismus je tudíž klíčovým nástrojem zamlžujícím třídní rozdílnost a navozujícím pocit přirozenosti hierarchie. Hraje klíčovou roli v udržení současného třídního systému v chodu (nepřekvapí nás, že národní stát se svým nacionalismem vznikl ve stejné době jako kapitalismus). Stejně jako rozděluje pracující na mezinárodní úrovni, je také používán uvnitř samotného státu ke štvaní místních obyvatel proti imigrantům. Vytvářením prostředí, ve kterém se vina za tíživou situaci domorodých pracujících svaluje na přistěhovalce či odlišné, oslabují elity vzdor proti jejich moci a převracejí ekonomické problémy na problémy rasové či etnické. V praxi je nicméně nacionalismus „státní ideologií“ omezující se na tvrzení, že „tato zem je naše ne jejich, což znamená: My jsme tady byli prvními služebníky vlády“. [Christie and Meltzer, The Floodgates of Anarchy, str. 71] Vlastenectví se snaží zaměnit lásku k místu, kde jsme strávili dětství, lásku ke svému jazyku, literatuře a kultuře s „láskou ke státu“, a tak nemůže být „věrným vyjádřením“ tohoto přirozeného pocitu, ale spíše „vyjádřením překrouceným falešnou představou, ze které vždy těží úzká skupina utlačovatelů“. [The Political Philosophy of Bakunin, str. 324]

Samozřejmě, že se buržoazní nacionalismus dostává často do přímého konfliktu s lidmi, kteří „národ“ tvoří. Bakunin uvedl vlastně banální pravdu, když poznamenal, že kapitalistická třída „by se raději podrobila zahraniční moci, než aby se zřekla svých sociálních privilegií a uznala ekonomickou rovnost“. To neznamená, že buržoazie není vlastenecká; naopak, vlastenectví v nejužším slova smyslu je pro ni základní ctností. Jenomže buržoazie miluje svou zemi jenom proto, že pro ni znamená ve formě státu pojistku jejich ekonomických, politických a sociálních privilegií. Zřekli by se každého národa, který by zrušil jejich protekcionismus, a z toho důvodu je pro buržoazii země či vlast synonymem státu. Ze státních vlastenců se stávají zuřiví nepřátelé mas, pokud lidé unaveni ze sebeobětování a z toho, jak jsou používáni jako pasivní nástroje pro zájmy vládnoucích, sáhnou k revoltě. Pokud by si buržoazie měla vybrat mezi „masami rebelujícími proti státu“ a intervencí zahraničních vojsk, „nepochybně by zvolila druhou možnost“. [Bakunin on Anarchism, str. 185–186] Vzhledem k této skutečnosti by Bakunin nebyl překvapen vzestupem fašismu v Itálii, ani tím, když Spojenci v postfašistické Itálii „rozdrtili revoluční hnutí“ a „podpořili fašisty, kteří si vybudovali kariéru na tom, že se stali spojeneckými kolaboranty“. [Marie-Louise Berneri, Neither East Nor West, str. 97]

Pokud mluvíme o nacionalismu nebo vlastenectví, „nesmíme zapomínat, že vždy čelíme organizovanému sobectví privilegované menšiny, která se schovává za závojem, jejž nazývá národ, která se schovává za důvěřivost mas. Mluvíme o národních zájmech, národním kapitálu, národní hrdosti a národním duchu; ale zapomínáme, že se za tím vším ukrývají pouhé sobecké zájmy politiků milujících moc a byznysmenů milujících peníze, pro které je národ užitečným hávem, maskujícím jejich nenasytnost a jejich schémata politické moci před očima celého světa.“ [Rocker, tamtéž, str. 252–253]

Anarchisté vystupují proti nacionalismu ve všech jeho formách, jelikož škodí zájmům těch, kteří tvoří daný národ, a ohrožuje jejich kulturní identity. Jak poznamenal Rocker, lidé a skupiny lidí „existovali dlouho předtím, než se tu objevil stát“ a „vyvíjeli se bez přispění státu. Jejich přirozený vývoj je pouze brzděn, když nějaká vnější moc násilím zasahuje jejich životy a nutí je dodržovat schémata, která jim byla doposud cizí.“ Národ „je složen z pestré škály rozdílných lidí a skupin, kteří byli více či méně násilně namačkáni dohromady mezi hranice společného státu“. Jinými slovy, „národ je bez státu nemyslitelný“. [Rocker, tamtéž, str. 201] Proto anarchisté podporují kulturní rozmanitost a právo na sebeurčení, jako výraz lásky ke svobodě a principu decentralizace. Tato láska by však neměla být zaměňována s vlastenectvím.

Spojuje nás nejistota

Navzdory hlasům národních buditelů nás hranice, mezi nimiž žijeme, nespojují, ale svazují. To, že mluvíme stejným jazykem jako mistři majetkových přesunů Klaus, Babiš, Kelner ad., je naprosto nicotný sjednocující prvek v porovnání s diametrálně odlišnými životními podmínkami, v jakých žijí oni a v jakých jsme nuceni žít my. Bohatý, kterému se dostává nespočet privilegií, a obyčejný člověk, který celý svůj produktivní věk musí snášet ponižování ve škole, na úřadech a na pracovišti, nemají společný zájem. Strach o ztrátu zaměstnání, beznaděj při jeho hledání, dluhy na všech frontách, každoměsíční čekání na výplatu, klesající životní úroveň, nicotné rozhodovací pravomoci, nejistota. To jsou všední starosti mnohé profesorky, inženýra, ajťáka, úředníka, hasiče, doktorky, řidičky, kuchaře, uklízeče, projektantky, svobodné matky, nezaměstnaného, vietnamské trhovkyně, romského přidavače, ukrajinského kopáče. To, co nás spojuje, jsou společné zájmy. Naším zájmem jsou důstojné materiální podmínky a svobodné klidné soužití. Zájmem vlastenců, nacionalistů a elitářů je pokorný lid produkující daně a maximální zisk.

Zdroj:
Kapitoly „Politické náboženství“ a „Iluze vzájemnosti“ jsou zkrácenou verzí překladu z Anarchist FAQ; sekce D6; Are anarchists against Nationalism?

6. číslo anarchistického zpravodaje Zdola naleznete ZDE.