Příspěvek do diskuse o vztahu mezi anarchismem a palestinsko-izraelským konfliktem. Jde o reakci Wayna Priceho na knihu Anarchy Alive! izraelského anarchisty Uri Gordona.

Přinášíme jeden z příspěvků do diskuse o vztahu mezi anarchismem a palestinsko-izraelským konfliktem. Jde o reakci Wayna Priceho na knihu Anarchy Alive! izraelského anarchisty Uri Gordona.

O vztahu mezi anarchismem a palestinským bojem proti izraelské okupaci bylo dosud napsáno velmi málo. Je proto velice zajímavé přečíst si pojednání na toto téma v Anarchy Alive!, nedávno vydané knize izraelského anarchisty Uri Gordona. Kapitola 6 má název „Vlast: Anarchie a společný boj v Palestině/Izraeli“.

Jak autor poznamenává, většina Palestinců si přeje mít vlastní stát vedle Izraele. Obává se, že anarchistický odpor vůči tomuto požadavku by mohl být viděn jako určitý „paternalismus“, jako bychom říkali, že my víme, co je pro Araby dobré, lépe než oni sami. Ještě podstatnější jsou jeho obavy z toho, že kromě tvrzení, že Palestinci potřebují anarchismus, nezanechává opozice vůči palestinskému státu anarchistům na jazyku nic pozitivního. Ale Palestinci anarchismus zatím nechtějí a nic ani nenasvědčuje tomu, že by se tomu tak mělo v brzké době být. (Dodal bych ještě, že je nepravděpodobné, že by se lidé nechali přesvědčit anarchismem v situaci, kdy jej vidí jako protiklad toho, o co ve skutečnosti usilují, konkrétně národní sebeurčení.) Měli by tedy anarchisté říci, že odmítáme podporovat palestinský boj proti brutálnímu utlačování jejich národa, dokud sami Palestinci neprocitnou a nepostaví se proti státu a kapitalismu?

Komentáře ke Gordonově knize Anarchy Alive!

Gordon zde staví proti sobě „očividný rozpor mezi anarchistickým závazkem podporovat utlačované skupiny na základě podmínek, které si tyto skupiny samy určí, a tím, že v případě Palestiny je jejich jádrem nový národní stát.“ Znovu zdůrazňuje, že konflikt „mezi anarchistickými anti-imperialistickými závazky… a jejich tradičním velkoplošným odmítáním státu a nacionalismu…, je dostává do celkem bezvýchodné situace, pokud jde o národní osvobození utlačovaných lidí.“ Tato slova vyjadřují toto dilema vcelku výstižně.

Stručně poznamenává, že Bakunin, Gustav Landauer a Rudolf Rocker – všichni historicky důležití anarchisté – podporovali vazby lidí k jejich vlastní kultuře a zemi (včetně jejich práva na odpojení se od větších celků), ale zároveň se stavěli proti národním státům. Kropotkin podporoval národní osvobozenecké boje lidí bez státní příslušnosti, kteří chtěli odstranit cizí nadvládu. Gordon mohl zmínit anarchistickou účast v mnoha národních osvobozeneckých a protiimperialistických bojích všude ve světě, z nichž nejznámější byl ten na Ukrajině, v jehož čele stál Nestor Machno. Nicméně tyto příklady nepomáhají ve vyřešení otázky Palestiny/Izraele.

Možné anarchistické odpovědi

Gordon nám nabízí hned několik různých „odpovědí“ k tomuto dilematu, vesměs od izraelských nebo evropských anarchistů.

Prvním možným řešením, jak píše, je akceptovat neslučitelnost toho, že by „anarchisté schválili palestinský stát“, ale přesto jej podporovat na základě solidarity jako primární hodnoty. To může být jediná „pragmatická“ a „realizovatelná“ cesta, jak čelit palestinskému útlaku „z krátkodobého hlediska“. (Zatím zde zkoumám Gordonovy názory, které podle mého názoru vybízejí k zamyšlení, a neuvádím svůj pohled.)
Druhý možný přístup, jak navrhuje, by byl založen na popření toho, že by zde nějaký rozpor vůbec existoval. Palestinci již ve státě žijí a to ve státě izraelském (včetně okupovaných území). Požadovat, aby Palestinci žili v palestinském státě, namísto státu izraelského, by nebylo v rozporu s principy těch, kdo se staví proti existenci států, argumentuje Gordon. Přinejhorším by to pro Palestince bylo stejně špatné, jako v současném uspořádání, v lepším případě by se jejich situace změnila pozitivním směrem, a to zejména díky odstranění přímého cizího útlaku.

Jeho třetí diskutovanou odpovědí je, že „anarchisté mohou podporovat palestinský stát jako strategickou volbu…“, jako jeden posun vpřed v dlouhodobém boji. Je zřejmé, že se tento region nebude okamžitě přiklánět k anarchismu; k tomu bude třeba projít mnoha stádii. Zmírnění napětí mezi izraelskými Židy a palestinskými Araby může otevřít cestu dalším otázkám a bojům založeným na genderu, sexuální orientaci a třídách, a to v obou společnostech. Pokud Palestinci dostanou, oč žádají, mohou sami poznat omezení nabízená řešením založeným na státu a pokračovat v boji na novém základě.

Čtvrté řešení se může zdát úplně v rozporu s ostatními třemi. Gordon v něm navrhuje ignorovat problematiku národní státnosti a současně podporovat každodenní boje Palestinců o práci a důstojnost. Zahrnuje to i obranu farmářů před útoky židovských osadníků, odpor proti zdi, která rozděluje vesnice, demontování silničních zátaras a podobně. Anarchisté mohou být zapojeni do jednotného boje s nacionalisty bez toho, aby souhlasili s jejich politikou. Izraelští anarchisté se mohou účastnit palestinského odporu zdola, aniž by souhlasili s palestinským státem. Gordon cituje dílo Billa Templera, anarchisty, který připouští, že z krátkodobého hlediska sice může být uplatněno řešení na základě dvou států, ale zaměřuje se na spolupráci Izraelců a Palestinců na takových otázkách, jako je vzdorování izraelské zdi. Templer věří, že takováto práce může jednoho dne vést k „podkopání“ státu a kapitalismu.

Uri Gordon zasluhuje uznání za pokus čelit anarchistickému dilematu ve věci palestinského útlaku. Přestože nikdy nevyjádřil, se kterým řešením on sám souhlasí (což je trochu matoucí), vypadá to, že do určité míry souhlasí se všemi. Ten, kdo čte pravidelně mé materiály na webu, ví, že sympatizuji s anarchistou, který chce podporovat národní hnutí proti útlaku, zatímco zůstává odpůrcem národních států a kapitalismu. Nicméně si nemyslím, že se mu k tomuto dilematu podařilo nalézt vyhovující řešení.

Gordonovy slabiny

Gordon nerozlišuje mezi „podporou palestinské státnosti ze strany anarchistů“ nebo tím, že „anarchisté mohou podporovat palestinský stát“, na jedné straně a anarchistickou podporou nebo odsouhlasením palestinského práva na národní sebeurčení na straně druhé. První myšlenka znamená, že bychom jako anarchisté řekli, že souhlasíme s programem nezávislého státu, který by podle našeho názoru byl pro Palestince dobrou věcí. To by bylo velkou chybou, dopouštěli bychom se tak „paternalismu“ v tom smyslu, že bychom Palestincům neříkali pravdu o našich názorech a pojetí jejich odporu proti okupaci.

Podporovat jejich sebeurčení však znamená něco jiného. Naznačuje, že z principu solidarity podporujeme řešení, které si přejí sami Palestinci, a právě proto, že si ho sami přejí, přestože my jako anarchisté bychom tuto možnost nezvolili. Podobně chráníme svobodu pracujících zapojit se do odborů, které si sami vyberou, přestože s politikou mnohých nesouhlasíme. Bráníme práva lidí na to, aby mohli volit, například proti diktaturám, přestože jsme sami proti volbám. Hájíme právo na rozvod, přestože tím neříkáme ani to, že by se páry měly rozcházet a ani tím nepodporujeme buržoazní ideu manželství. Ve zkratce, anarchisté by měli bránit svobodu utlačovaných činit a prosazovat jejich vlastní volby bez toho, že by s nimi museli sami souhlasit. Věřím, že lidé (stejně jako národy a třídy) se učí tím, že činí vlastní rozhodnutí.

Dále jeho „souhlas“ a „podpora“ nového státu z krátkodobého hlediska pozbývají pointu, že nacionalismus může zavést boj špatným směrem. I když jsou solidární s palestinským lidem (který se skládá především ze zemědělců, dělníků a malých obchodníků), anarchisté stále odporují principu nacionalismu. V nejlepším případě by Palestinci mohli získat svůj vlastní, strukturálně nezávislý stát. Ale stále by byli pod nadvládou světových trhů a mezinárodní mocenské politiky. To znamená, že by ve skutečnosti nezískali opravdovou národní svobodu. K tomu je nutná mezinárodní revoluce všech dělníků a utlačovaných. Nacionální vůdci mají pro Palestince katastrofální program. Ať už si je toho Gordon vědom nebo ne, netrvá na tom, aby na to anarchisté upozorňovali, dokonce ani když podporují boj Palestinců proti okupaci. Nikdy nediskutuje, jak pomoci přesvědčit alespoň některé Palestince o anarchismu namísto nacionalismu.

Snaží se s tím vypořádat tím, že navrhuje čtvrtou možnost, ve které anarchisté ignorují otázku státnosti a uplatňují solidaritu v akci. V praxi jsou solidární akce sice správnou taktikou, ale časem nebude možné otázku vzniku palestinského státu ignorovat. Palestinci by si jistě přáli vědět, zda podporujeme jejich svobodu mít vlastní stát nebo ne. Co by na to Gordon odpověděl? Templer, jeho vzor, očividně akceptuje vznik palestinského státu, nemohl by proto ignorovat tento problém v praxi.

Gordonův útok na mé názory

Gordon začíná svou diskusi o mých názorech tvrzením, že Wayne Price „sklouzává k velmi hrubým výrazům“. Poté mě cituje: „…Izrael je zde utlačovatelem a palestinští Arabové jsou ti, kdo jsou utlačováni. Proto by anarchisté, stejně jako všichni slušní lidé, měli stát na straně Palestinců. Kritiky jejich vedení nebo způsobů odporu jsou druhořadé; stejně jako uznání faktu, že izraelští židé jsou také lidé, kteří mají určitá kolektivní práva. Prvním krokem je vždy stát s utlačovanými a bojovat za jejich svobodu.“

Tato pasáž nepopírá, že nacionalističtí vůdci, stejně jako některé způsoby odporu (například útoky na civilisty), by měly být kritizovány, nepopírá ani to, že izraelští židé jsou lidé, kteří mají mít určitá kolektivní práva. Ale říká, že anarchisté (a všichni slušní lidé) by měli začít u toho, že se postaví na stranu utlačovaných, v tomto případě Palestinců, proti státu Izrael. Upřímně jsem si myslel, že toto je mezi anarchisty vcelku nekontroverzní.

Ne však pro Gordona: „vyzývání všech slušných lidí k tomu, aby viděli něčí humanitu a kolektivní práva jako druhořadé k čemukoliv – to můžeme nazvat jakkoliv, ne však anarchismem… Tento druh přístupu se stal typickou levicovou formou judeofobie nebo antisemitismu.“ Nejsem tedy anarchista a možná jsem i antisemita! (Naštěstí Gordon nerad používá „hrubé výrazy“.)

Tvrdí, že ignoruji (malou menšinu) Izraelců, kteří pracovali a pracují s Palestinci. Jeho tvrzení se však nezakládá na faktech, když hovoří o mém údajném „totálním ignorování těch, kteří vědomě jednají proti okupaci…“ Říká, že jednají „ne z popudu toho, že 'stojí na straně Palestinců', ale na základě smyslu pro zodpovědnost a solidaritu.“ Zodpovědnost za co, když ne za útlak Palestinců ze strany izraelského státu? Solidarity s kým, když ne s Palestinci? Dříve ve svém textu dokonce se svolením citoval z prohlášení Mezinárodního hnutí solidarity, které vyjadřuje potřebu „aktivně se zapojit do odporu proti okupaci, postavit se na stranu…“ To znamená postavit se na stranu Palestinců.

Znovu mě cituje: „Musíme podporovat odpor palestinského lidu. Mají právo na sebeurčení, to znamená vybrat si své politické zástupce, jejich programy a metody odporu, cokoliv si o nich můžeme myslet.“

Gordon se znovu ostře ohrazuje a nazývá tuto pasáž „zelenou kartou sebevražedným atentátům a jakékoliv současné nebo budoucí palestinské elitě“. Ale jak by měla vysvětlovat poslední fráze („cokoliv si o tom můžeme myslet“), podpora palestinského odporu a práva na sebeurčení neznamená, že musíme nutně souhlasit s jejich politickými vůdci, programy nebo metodami boje proti okupaci. V tomto s Gordonem nesouhlasím, jelikož očividně podporuje a schvaluje palestinský stát, přestože ten v sobě nutně obsahuje „palestinské elity“ (v odpovědích 1, 2 a 3).

Zajímavé je to, že v celé této kapitole se Gordon zabývá pouze diskusí možných anarchistických „odpovědí“ na koncept dvou států, Izraele a Palestiny, a opomíjí myšlenku jednotného demokratického a sekulárního státu pro oba národy. Možná (a zde si mohu jen domýšlet) je to z důvodu jeho obav o zájmy izraelských Židů, vzhledem k tomu, že řešení v rámci dvou států by znamenalo, že si ponechají svůj vlastní sionisticko-utlačovatelský stát?

Gordon argumentuje, že je špatné žádat po hnutí, aby činilo nátlak na Izrael, Spojené státy, nebo jakýkoliv jiný stát. „…To by byla 'politika požadavků', která uděluje nepřípustné uznání a legitimitu státní moci…“ A to je „anarchismu velmi vzdálené“. (Osobně neříkám, že lidé, kteří se nazývají anarchisty, ale se kterými jinak nesouhlasím, nejsou anarchisté, ani nemám potřebu dokazovat, že to co navrhuji, je anarchistické.) V každém případě je to zvláštní útok, vezmeme-li v úvahu, že pochází od někoho, kdo je ochoten zvážit podporu a souhlas s palestinskými požadavky na jejich vlastní stát (požadavek, který je adresován Izraeli a Spojeným státům).

Anarchisté často kladli požadavky na stát, například aby ukončil konkrétní válku nebo aby propustil politické vězně. Stejně tak jsme kladli požadavky na kapitalisty, když jsme bojovali za uznání odborů a lepší pracovní podmínky. Odmítnutí klást požadavky na stát nebo na kapitalisty může znít velmi radikálně (jakoby jim záleželo na tom, zda jim anarchisté udělí „uznání a legitimitu“!), podle mého názoru však není ničím, než reformistickým zbabělým útěkem, vzdáním se jakéhokoliv dalšího boje.

Gordon je tak rozčílený, že jsem odepřel humanitu izraelským Židům (což jsem neudělal), že se musím pozastavit nad tím, zda by byl stejně tak znepokojen upíráním humanity jiných utlačovatelů. A on je! Cituje revolučního anarchistu Errica Malatestu: „Otrok je vždy ve stavu legitimní obrany a tudíž je jeho násilí vůči jeho zaměstnavateli, proti utlačovateli, vždy morálně ospravedlnitelné.“ Nicméně Malatesta dodal, že násilí by mělo být „kontrolováno“ tím, že zohledníme „lidské úsilí a lidské utrpení“.

Gordon v reakci poznamenává, že moderní dělník, přestože je vykořisťován, není ve stejném situaci jako otrok/nevolník (pravda, i když k Malatestově pointě irelevantní). Dále píše, že Malatesta hledá „pohodlnou cestu jak dehumanizovat 'třídní nepřátele', aby tak učinil násilí vůči osobám přijatelnější.“ A to přesto, že Gordon se ve svých textech, kde diskutuje násilí a nenásilí, nepřiklání jednoznačně na stranu pacifismu.

Co chce Gordon zdůraznit, je humanita vykořisťovatele. Utlačovatelé však nikdy netrpěli nedostatkem těch, kdo by se jich zastával. Jsou to otroci, dělníci a utlačované národy, kdo potřebují zastánce – nebo, přesněji, soudruhy.

Na které jste straně?

Myslím, že Uri Gordon dobře vystihl dilema anarchistů v souvislosti s národně osvobozeneckými boji. Hledá cesty, jak podporovat utlačovaný palestinský národ a přitom zůstat věrný svému protistátnímu a antikapitalistickému přesvědčení. Zatímco respektuji jeho motivace, které i sdílím, nejsem přesvědčen o tom, že uspěl. Navrhuji proto alternativní přístup založený na obraně práva národů na sebeurčení a za současného odmítnutí nacionalismu.

Bohužel jeho text, který jinak nutí k zamyšlení, trochu kazí jeho prudké výpady vůči mým názorům. Jeho reakce se zdá být způsobena přecitlivělostí vůči zájmům utlačovatele. Nesouhlasí s myšlenkou, že bychom měli „stát na straně Palestinců“. Podle svých vlastních slov nestojí Gordon jednoznačně na straně utlačovaných, vykořisťovaných a zbídačených.

Wayne Price

--------
Text byl napsán pro www.anarkismo.net

Citované texty:
* Gordon, Uri (2008). Anarchy alive! London/Ann Arbor: Pluto Press.
* Price, Wayne (2006). Lessons for the Anarchist Movement of the Isreali-Lebanese War; The Anarchist Debate About National Liberation. Dostupné na http://www.anarkismo.net/article/3614

Vyšlo v Existenci č. 3/2011