Katolická církev vede kampaň proti potratům tak, že je staví na roveň holocaustu. Navazuje tím na svou tradici vynucovat si svoji verzi morálky zastrašováním a veřejně pranýřovat ty, kteří ji nepřijmou.

Na konzervativní a pro mě kontroverzní postoje Vatikánu jsem zvyklý. Jedním z nich je také postoj katolické církve k potratům. V současné době se opět objevuje její snaha postavit mimo zákon potraty, a to od okamžiku početí dítěte. Konají se osvětové přednášky, sbírají se petiční podpisy, to vše pod heslem „stop genocidě“. Na panelech, které petiční akce doprovázejí, je zobrazena následující skupina „socialismů“: národní socialismus – světový socialismus (v rohu panelu je srp, hvězda a kladivo, abychom nad pojmem světový socialismus nemuseli zbytečně bádat) – liberální socialismus. Každý takový socialismus má na svých rukou krev obětí, každý spáchal nějakou genocidu, ten liberální nenarozených dětí.

Nebojím se toho (alespoň zatím), že by u nás zákon zakazující potraty mohl být schválen, obávám se však vlivu církve ve společnosti. Katolická církev se nás soustavně snaží vrátit zpět do středověku. Není to například tak dávno, co byla především kvůli církvi za fyzicky nezdravou a morálně zkaženou považována masturbace. V Bibli je totiž zmínka o Ónanovi, který na konci milování „vypouštěl semeno na zem“. Jeho počínání bylo v očích Hospodinových zlé, a proto Ónana usmrtil. Výsledkem této krátké pasáže v Bibli, které se nesnášenliví mniši, opovrhující tělesností, chopili, bylo postavení masturbace mimo „morální“ zákon. Mělo to za následek problémy dospívající mládeže, nesmyslné pocity viny z naplňování něčeho tak přirozeného, jako je sexuální touha. Je to jen jeden z příkladů ukazující, jak se k lidské sexualitě katolická církev staví. Co ostatně čekat od instituce, která jí neposvěcený milostný vztah partnerů považuje za hřích?

V souvislosti s potraty je patrný obrovský vliv církve např. v Polsku. Zde se lékař, který nechce ženě provést potrat, odvolá na výhradu svědomí – tedy na to, že je proti jeho svědomí potrat provést. Dalo by se říct, že je dobře, když není nucen dělat to, co nepovažuje za správné. Stejně tak ale může odmítnout dát ženě informaci, kde by mohl být potrat proveden, a tak často dojde k překročení doby, kdy ještě není potrat z medicínského hlediska tak nebezpečný. Děje se tak navzdory tomu, že má žena na potrat povolení, které se jí ostatně v Polsku nezískává snadno. Lékaři, kteří potraty provádějí, jsou ostatními spolupracovníky často ostrakizováni. Na to, že těhotenství může v některých případech, např. pokud má žena diabetes, skončit velkými zdravotními komplikacemi či její smrtí, se zřetel nebere. Kam se poděla povinnost lékaře pečovat o zdraví pacientky? Kam se podělo její právo alespoň spolurozhodovat o svém těle? Jistě, jde přece především o její „zdraví“ duchovní. Lékař odmítnutím potratu či poskytnutím informací o něm zabránil nejen svému věčnému zatracení, ale i zatracení své pacientky.

Nemyslím si, že by potraty byly všespásné, ale považuji za důležité postavit se za právo ženy na potrat, a to nejen z důvodu zdravotních komplikací či otěhotnění po znásilnění, které se v této souvislosti často zmiňuje, nebo z důvodu, kdy je téměř jisté, že se dítě narodí s těžkým postižením, ale prostě proto, aby měla žena právo se svobodně rozhodnout. Tak jako tak bude žena řešit morální dilema, ať už na ni bude dohlížet Hospodin (a pozemští interpreti jeho názorů a postojů) nebo ne. Postavit možnost potratu mimo zákon by bylo nezodpovědné a pouze by nás to vrátilo do doby, kdy se potraty prováděly ilegálně se všemi negativními důsledky, které pak takto provedené zákroky měly. Navíc, obhájce potratů přece ženy nenutí, aby potrat podstupovaly, pouze se snaží nechat tuto možnost otevřenou. Pokud se žena rozhodne na potrat nejít, ať už je to křesťanka či ateistka, co by mě mělo vést k tomu jí potrat nařídit? Ta myšlenka je nebezpečná a stejně absurdní jako její opak – potraty plošně zakázat.

Možnost volby, to je to, co se nám katolická církev snaží opakovaně vzít. Chce opět zasahovat do života všech lidí, nejen křesťanů. Chce nahradit svobodu zákonem. Ten by ale pouze ztělesňoval dogmatickou morálku a nám vzal jednu ze svobod, kterou jsme si na církvi museli vybojovat.

Ve svém rozzlobení na katolickou církev se snažím nezapomínat na právo věřícího člověka zvolit si svou vlastní cestu životem. Přestože s náboženstvím nesouhlasím, je podle mě důležité jednoznačně vycházet z anarchistické tolerance k pestrosti a rozmanitosti názorů. Stejně jako je zapotřebí se postavit proti netoleranci a dogmatismu, které ve světě mj. představuje také katolická církev. V současné době se onu míru netolerance snaží církev rozšířit prosazením zákazu potratů od okamžiku početí. Myslím, že je důležité, abychom o těchto církevních snahách informovali, protože jen stěží budeme moci bojovat za politická a ekonomická práva ve společnosti, která by zároveň byla založena na dogmatech, které nepřejí svobodné volbě.