Recenze nového magazínu, který začala vydávat skupina Anarchokomunistická alternativa.

Novinkou, která se objevila na prvomájových akčních dnech, je Anarchistická komunistická revue Komuna, kterou začala vydávat skupina Anarchokomunistická alternativa. Obsahová koncepce časopisu je směrována spíše k teoretickým textům, kde je cítit silný vliv povstaleckého anarchismu, a do historie anarchistického hnutí. Už v samotném úvodu Komuny je zmíněn důraz na tradici: „Jako anarchisté pokračujeme v tradici anarchismu nejen světového, ale i tradici bojů pracující třídy na území Čech a Moravy proti vykořisťovatelům v různých podobách.“ A na pomoc si k tomu dle svých slov berou navíc trošku frázovité pojmy, jakou jsou „historická zkušenost naší třídy, současná nutnost a víra v lepší budoucnost“.

Obsah časopisu vezměme pěkně popořadě. „Dopis spolupracovníkům“ měl rozpoutat diskusi a akci na jednom pracovišti. Žel u diskuse to skončilo. Z předložených argumentů jeden za všechny: „Tvrdí nám, že čím víc budou mít oni, tím víc zbude i pro nás. Ale praxe nic takového nenaznačuje.“ Další text jasně říká, že „společnost, která potřebuje charitu, musí zahynout“. Jde ale o zničení charity zničením její potřebnosti. Zdravá společnost totiž charitu, která je často jen projevem pokrytectví bohatých, nepotřebuje. Článek „Změna nepřijde sama od sebe“ popisuje ve velmi obecné rovině potřebu revolučních organizací. Jejich smysl vidí tom, že „pomáhají budovat spojení mezi různými kampaněmi, mezi různými místy a komunitami. Jedna kampaň systém nesvrhne, ale síť sociálních střetů, které se navzájem podporují a podněcují, se může šířit a růst a stát se velkým oponentem. A splést všechna vlákna dohromady je právě úkolem anarchistické organizace.“ K tomu mimo jiné dodává jeden důležitý fakt: „Lidé budou ochotni podstoupit určité riziko, zvednout se a bojovat jedině tehdy, když budou přesvědčeni, že mají velkou šanci na úspěch. A toto sebevědomí neroste z ultrarevolučních řečí, ale vyrůstá zase jen z vítězství.“

Na dvou stránkách je předložena historie i současnost italského hnutí NO TAV, které bojuje proti vzniku trati pro vysokorychlostní vlaky mezi Turínem a francouzským Lyonem. Důvodem protestu je to, že podobná trať je naprosto zbytečná a prosazuje se jen kvůli ziskům mnoha soukromých koncernů. Budování trati by mělo nejen negativní environmentální, ale také ekonomické a sociální dopady. Protesty proti TAV se táhnou již od 90. let a nabývají různých podob. Zapojují se do nich často i italští anarchisté.

Celých šest stran zaujímá čtivě zpracované vyprávění o utahování šroubů bolševické moci v Rusku na začátku dvacátých let, a to na pozadí poznámek anarchisty Alexandera Berkmana. Jeho zkušenosti, stejně jako postřehy jeho velmi blízké spolubojovnice Emmy Goldman, jsou potvrzením slov Petra Kropotkina, které sdělil Berkmanovi při jejich společném setkání krátce před svou smrtí: „Oni ukázali, jak se revoluce nemá dělat.“

Článek „Afinitní skupiny“, který byl přeložen z Insurrection z roku 1988, se zabývá možnostmi individuálního boje a boje v rámci organizací a konstatuje, že „individualisté provádějí akce, které neúměrně předbíhají aktuální stav boje, zatímco aktivity klasických organizací jsou pozadu.“ Jako alternativu nabízí právě afinitní skupiny a poznamenává, že „spřízněnost, neboli afinita, se často mylně vykládá jako přátelství či osobní sympatie“. Zdůrazňuje důležitost vzájemného poznání a afinitním skupinám připisuje velký potenciál: „Bez problémů se věnuje samotným aktivitám, protože nelpí na kvantitě svých členů, ale kvalitě síly jednotlivců, kteří spolupracují na základě plánu, jejž společně rozvíjejí za pochodu.“

Z osobností revolučního antiautoritářského hnutí je na stránkách Komuny představena Anna Mendleson, britská spisovatelka, básnířka a politická aktivistka, která byla odsouzena v roce 1972 za spiknutí a podíl na bombových útocích provedených Rozzlobenou brigádou.

„Pravá a levá ruka ďábla“ je zamyšlením nad tím, že lidé zcela předali kontrolu nad vlastními životy do cizích rukou. Je to tak vlastně velmi pohodlné, jelikož nás netíží odpovědnost za špatná rozhodnutí, „v podstatě za žádná rozhodnutí, protože žádná důležitá neděláme“. Jako alternativy se nám nabízejí oficiální pravice a levice, ale právě ony jsou ruce ďábla, které nejdou proti sobě. „Levice a pravice se v podstatě liší velmi málo.“ Je nám nalháváno, že žijeme v demokracii, ale nejdůležitější na celém systému je jeho základ, tedy kapitalismus. „Demokracie je pouze fasádou kapitalismu. (…) Základním problémem je systém založený na penězích, který nutí lidi rozhodovat se striktně podle pravidel nastavených těmi nejsilnějšími a nejbohatšími.“ V závěru celého zamyšlení se konstatuje, že „nutným předpokladem pro jakýkoliv nový začátek musí být vyvlastnění nashromážděného bohatství v rukou elit“.

Hlouběji do historie nás zavede překlad článku z magazínu Organize!, který se věnuje poučení z Pařížské komuny. Ta existovala v roce 1871, a to pouze něco přes dva měsíce. Text stručně přibližuje pozadí celého povstání, jeho krátkou historii a jednotlivé jeho aspekty, které stojí za analyzování. Jednou z důležitých chyb bylo, že buržoazii nebyla odebrána politická moc. „Byla to v podstatě buržoazní republika, třebaže decentralizovanější.“ Stejně tak družstva, která vznikla již před Komunou, nemohla konkurovat soukromým firmám, pokud se sama nezačala chovat vykořisťovatelsky. Mnoho komunardů považovalo ekonomické změny za druhotné v porovnání s politickou revolucí. Obě věci je ale třeba vidět jako neoddělitelné. Lidé zvolení do Komuny byli spíše zastupitelé než mandátoví delegáti. Problémem zastupitelského systému Komuny byla jeho neefektivita, federalismus by býval byl efektivnější. Kritizováno je také nerovné postavení žen, které nezískaly volební právo, a i když sehrály aktivní roli během obrany Komuny, byly jim přidělovány podřadné role.

„Anarchismus a přímá akce“ je text, který de facto říká jediné: je třeba odhodit víru v osvícené politiky a zástupce, důvěřovat sami sobě a svým schopnostem a uvědomit si, že žádná podstatnější změna „nebyla dobrovolným darem dobrosrdečných kapitalistů a vlád“. Jeho druhá část je věnována kritice bolševického přístupu. Ten je postaven do protikladu k anarchistickému důrazu na samostatnou aktivitu zdola.

Literární vložku v Komuně tvoří povídka „Revizorka“ a čtyři básně od Františka Gellnera, po nich následuje třístránkový expresivní text popisující beznadějnost snahy vydělit se ze světa kapitalistického vykořisťování, ze systému, který má pod kontrolou veškerý sociální prostor. U následujícího textu, jenž nese název „Zrcadlový efekt“, je už trochu těžší pochopit, cože to chce vlastně sdělit. Svým způsobem kritizuje snahu zlepšit něco tady a teď bez toho, aby respektoval to, že nositelé takových snach si jsou velmi často moc dobře vědomi svých limitů. Odpověď, která by nebyla frází, ale článek nenabízí. Závěr časopisu je pak věnován athénským nepokojům z 12. února letošního roku.

První číslo Komuny je rozhodně přínosem. Možná by nebylo od věci, kdyby se na jejích stránkách příště objevilo také více textů zabývajících se praxí. Tedy takových, které by čtenářům v Česku přinášely inspiraci pro jejich vlastní činnost a pomáhaly ujasnit si, jaké konkrétní praktické kroky podnikat tady a teď. Doufejme, že i grafické provedení a výběr obrázků dozná v příštích číslech posunu. Držíme palce a těšíme se na další čtení.

32 stran formátu A4 (+ příloha Gustavo Rodriguez: Ilegální anarchismus); 40 Kč
Možno objednat na e-mailu komuna[a]anarchokomunismus.org nebo zakoupit v infoshopu Salé.