K čemu až mohou lidi dohnat důsledky neoliberálních reforem, na to se pokusily poukázat umělecké projekty v Plzni a Praze.

K čemu až mohou lidi dohnat důsledky neoliberálních reforem, na to se pokusily poukázat umělecké projekty v Plzni a Praze.

Vánoční sebevražda

V brzkých ranních hodinách Štědrého dne se v plzeňských ulicích objevila nezvyklá vánoční výzdoba. Na stromech, mostech a lampách visí cosi podobného lidem – oběšenec! Pohled do tmy kolemjdoucí leká a zastavuje. Někteří vytáčejí mobilem policii, záchranku a ohlašují oběšeného člověka úřadům. Bližší pohled prozrazuje, že se jedná o atrapy oběšenců s jejich osobním příběhem. Vzkaz přihlížejícím prozrazuje smysl neobvyklého uměleckého počinu v plzeňských ulicích.

Umělecký happening nazvaný „Oběti doby“ uspořádala místní anarchistická streetartová skupina. V jeho rámci rozvěsila ve veřejném prostoru města figuríny oběšenců a k figurínám připojila osobní příběhy. Svědectví jejich životních tragédií vycházející ze skutečných událostí. Svědectví, které se vztyčeným prstem obviňuje kapitalistický systém. Svědectví, které popisuje životní příběhy ve společnosti brutálního finančního diktátu, tyranie sebeoptimalizace vedoucí k totálnímu zhroucení jednotlivce, v existenční nejistotě dluhů, exekucí, společenského zneuznání a pocitu bezvýznamnosti.

Ač oběšenci nebyli skuteční, happening poukázal na to, že skuteční by být mohli. Oběti systému jsou všude kolem nás. Jasně to dokazují statistiky nárůstu sebevražd z důvodu finanční tísně a existenční nejistoty. Lidé nemusí být jen mrtví, aby již nyní byli oběťmi systému. Pokud balancujeme mezi dluhem, exekucí a nejistou prací, pak mnohdy stačí jen málo k pocitu bezvýchodnosti končícímu sebevraždou.

V následujících hodinách byli oběšenci odstraněni policií. Osobní příběhy dále na místě přetrvaly. Kvůli špatným světelných podmínkám byly pořízeny nepříliš dobré snímky, a tak se skupina rozhodla v médiích fotografie nezveřejňovat.

Plzeň

Plzeň

Trefa PRAKem

Plzeňskou akcí se nechali inspirovat aktivisté v Praze, kteří pod hlavičkou neformální skupiny PRAK instalovali figuríny oběšenců na různých místech hlavního města – například u stanic metra Vltavská a Staroměstská, v Chotkových sadech, na Palackého náměstí, na Albertově, na Těšnově a dalších místech. Oběšenci viseli na stromech, mostech, viaduktech, billboardech, prázdných domech či na metronomu „u Stalina“. Většina oběšenců měla na sobě cedulky s důvodem svého „odchodu ze života“. Stálo na nich třeba „Šetřím váš rozpočet“, „Šetřím vaše daně“, „Neměl jsem kde bydlet“, „Vzal jsem si hypotéku“, „Přišla exekuce“... Některé instalace byly doplněny transparenty, na nichž stálo „Vláda peněz zabíjí“, „Oběti systému“ či „Vinen chudobou?“.



Této akci se však na rozdíl od té plzeňské podařilo získat mediální zájem, o čemž svědčí články například ZDE, ZDE, ZDE, ZDE, ZDE či ZDE. Znát byl také zájem policie, která likvidovala oběšence společně s hasiči a nyní horečně pátrá po „pachatelích“. „Ani kamerový záznam nám nikoho zatím nezaznamenal. Intenzivně na tom však pracujeme,“ uvedla k tomu policejní mluvčí Jana Rösslerová.

PRAK se na dotazy novinářů jednoznačně vyjádřil, že nejde o to, kdo za skupinou a její akcí stojí, ale o poselství, které akce obsahovala. S klidným svědomím můžeme říci, že se to skutečně povedlo.

Praha

Praha

Zde je prohlášení, které k akci PRAK vydal na webové stránce prak.info a z něhož mnohá média dokonce citovala:

Vláda peněz zabíjí!

Sebevražda bývá krokem nejkrajnějšího zoufalství – volbou těch, kteří ztratili poslední naději i víru, že někdy může být líp. Na ty, kteří žijí dál, zbyla role diváků – mohou být fascinováni, smutní, anebo se třeba pohoršovat... V prvé řadě je však sebevražda ztrátou. Ztrátou života člověka, který zemřel, i když mohl žít dál. Jeho jedinečný a neopakovatelný příbeh, jeho přátelství, lásky, prožitky, zkušenosti; všechno je pryč.

V posledních měsících počet těch, kteří umírají z vlastního rozhodnutí, stoupá. Tradičně nejvíc jich přitom bývá v lednu. Strohé statistiky nemohou zaznamenat bolest jednotlivých příběhů a často ani motivy jejich konce. I tak je ale zřejmé, že za sebevraždou stojí stále častěji ekonomické důvody: dluhy, neschopnost splácet, exekuce, existenční nouze, ztráta bydlení či práce... a také následné odsouzení a křivé pohledy okolí. Kdo by se koneckonců v době úspěchů, nadějných kariér a ambicí chtěl špinit cizím neúspěchem? Kdo by v době individuálního výkonu solidarizoval s těmi, kteří přestali stačit?
Sebevražda, za kterou stojí takové důvody, není jen lidskou tragédií, ale stává se zároveň nejdrastičtější připomínku hodnot, na kterých současná společnost stojí. Těžko se divit sebevraždám neúspěšných ve společnosti, kde jsme posuzováni a sami sebe často posuzujeme podle toho, kolik vyděláme.

Ty, kdo se nemohou či nechtějí v takto nastavených podmínkách prosadit, vnímá společnost jako přítěž, která nás stahuje ke dnu. Z těch, kteří nestačí tempu, jež si nezvolili, tak společnost dělá viníky. Zapomenout na to, že zdaleka ne všichni dnes mají stejné šance a že selhání či neúspěch bývají často ovlivněny okolnostmi, láká. Vlastní úspěch (či aspoň absence neúspěchu) se rázem leskne o něco víc.
I neúspěch se stává výhodným obchodním artiklem: na neštěstí jedněch se přiživují jiní. Spirála, na které se chudoba mnoha stává ziskem pro několik málo jiných, získává na obrátkách. Bohatnou lichváři, exekutoři a advokáti, kteří jako by tvořili jeden průmysl dluhu, schopný proměnit pokutu či nedoplatek za pár stovek v exekuci za desítky tisíc. Spekulantům s byty, kteří segregují městský prostor podle příjmů, roste zisk. A chudí a bezmocní se za přihlížení tiché většiny, jež má obavy o vlastní osud, propadají do stále hlubší chudoby a bezvýchodnosti.

Máme přitom na výběr. Můžeme brát vládnoucí ideologii společnosti vážně, pohoršovat se nad méně úspěšnými a odsuzovat sebevrahy jako slabochy. Můžeme obviňovat „neúspěšné“, chudé a „nepřizpůsobivé“ a ve skrytu duše doufat, že sami zůstaneme ušetřeni. Nebo se můžeme vzepřít a hledat jiná řešení.
Opakem individuálního zoufalství je solidarita, opakem pasivity je společná akce proti nespravedlnosti. Právě proto nechceme mlčet, právě proto visí figuríny oběšených v pražských ulicích. Naše akce je pouze prvním viditelným vyjádřením nesouhlasu a odporu. Další budou následovat.

Jsme PRAK. PRAK může být cokoli. Prak je možná dětská hračka, ale i přesto dokáže rozbít okno. Více praků dohromady je účinná zbraň. PRAK může být zkratka nebo akronym. PRAK je živá bytost.

Praha

Praha

Praha

Praha

Praha