Přepis přednášky a diskuse s Johnem Hollowayem na letošním MAY DAY festivalu.

Přinášíme přepis přednášky Johna Hollowaye na téma „Vztek proti nadvládě peněz“, kterou měl na letošním MAY DAY festivalu, jenž v Praze na Prvního máje již počtvrté pořádala Antifašistická akce. Po přednášce a mohutném potlesku zaplněného přednáškového stanu následovala diskuse, jejíž podstatnou část vám taktéž předkládáme. Přepis slov Johna Hollowaye je pořízen dle českého překladu tak, jak zazněl na místě.

Úvodní slovo moderátora

John Holloway vystudoval práva a politické vědy na univerzitě v Edinburghu. Profesně se věnuje zejména sociologii a radikální filozofii a od roku 1991 žije v Mexiku. V současné době působí jako profesor na Institutu humanitních a sociálních věd na Autonomní univerzitě ve městě Puebla. John Holloway se stal jedním z nejuznávanějších teoretiků zapatistického hnutí z jihomexického státu Chiapas, ale jeho myšlenky stejně intenzivně rezonují i v alterglobalizačním hnutí, u argentinských piqueteros či v hnutí obyvatelů jihoafrických slumů. On sám je ovlivněn zejména kritickým čtením Karla Marxe, autonomismem a Frankfurtskou školou kritické teorie – zejména pak Theodorem Adornem. Je autorem celé řady knih a článků, ve kterých kritizuje kapitalismus a hledá k němu alternativy. Nejznámější knihou, přeloženou do mnoha jazyků, je studie k současným konceptům revoluce a zejména revoluce v zapatistickém Chiapase s názvem Change the World without Taking Power (Změnit svět bez převzetí moci). Svou poslední knihu vydal v minulém roce s názvem Crack Capitalism. Se svými kolegy z univerzity, Fernandem Matamorosem a Sergiem Tischlerem, vytvořili silné publikační trio, které vydalo celou řadu zajímavých knih, zmiňme například jednu: Negativity and Revolution: Adorno and Political Activism. V rámci MAY DAY festivalu přednese, jak již jsem řekl, přednášku s názvem „Vztek proti nadvládě peněz“. Tímto mu předávám slovo.

Přednáška Johna Hollowaye

Nejprve bych se rád omluvil – je mi líto, že nemluvím česky. Je mi to nesmírně líto, ale co s tím naděláme? Takže tu s překládající budeme zpívat takový duet. A zadruhé děkuji. Děkuji organizátorům, že mě sem pozvali. A děkuji i vám, že jste na chvilku zabloudili od muziky sem a budete mě poslouchat. Je mi opravu potěšením, že tady, na tomto festivalu, mohu být. Je to pro mě velice zvláštní příležitost, opravdu významná, protože je to poprvé, kdy vlastně mohu přednášet na místě, kterému jsme říkali východní Evropa. Takže pro vás možná ne, ale pro mě je to velice vzrušující příležitost.

Jsme na festivalu a chceme slavit. Jsme tady, abychom oslavili První máj. A nejsme tady, abychom oslavovali svět takový, jaký je. Protože svět v současném stavu je svět ničení, svět krize, svět nespravedlnosti. To, co tu slavíme namísto toho, a to, co vytváříme naší oslavou, je komunita, společenství vzteku. I když se možná v tomto okamžiku necítíme nazlobení, přesto víme, že tu existuje zloba, která nás spojuje. Je to vztek namířený proti světu, jaký je. Vztek namířený proti nespravedlnosti současného světa. A proto buřme se. Protože toto jsou dny bouří a vzteku.

John Holloway

V Sýrii pátek vyhlásili dnem bouře, dnem vzteku. A mnoho lidí zde bojuje za lepší svět. Buřme se tedy i my tady, nejenom v severní Africe, nejenom v zemích arabského světa. Bouře v Athénách, v Paříži, v Dublinu, bouře v mnoha dalších místech... Krize je obdobím vzteku. Krize je totiž doba zničených, nenaplněních očekávání, nadějí. Každý by chtěl mít svou práci jistou, ale jistá práce už neexistuje. Chceme dobrou zdravotní péči, ale často je nám nedostupná, protože na ní nemáme peníze. Nebo docela jednoduše, ty tisíce a tisíce lidí, kteří na světě hladovějí. Lidé zuří, protože vidí, že jídlo, které by potřebovali, existuje, je tady. Ale je nedostupné, protože nemají peníze, aby si ho mohli koupit.

Na povrchu často ten vztek není vidět. Často na svůj vztek zapomínáme. Ale ten vztek je tu neustále a jen čeká, aby mohl vybuchnout. Protože je to vztek, který je součástí tohoto světa. Ten vztek má přídech zničených nadějí. A zuříme o to více, protože nevíme co s naší zuřivostí, naším vztekem udělat. A tak se náš vztek obrací směrem, který je nabíledni. Zuříme proti naší vládě. Náš vztek se obrací proti Berlusconimu, Kaddáfímu, Mubarakovi, Sarkozymu, Cameronovi... a kdo vás napadne ještě další.

Říkáme, že už je nebudeme volit. A oni se samozřejmě třesou hrůzou. Ale samozřejmě to se stane několikrát. A vy máte tu zkušenost z dvaceti let zastupitelské demokracie, takže víte, že když budete volit jinou vládu, jiné vůdce, takže tím nic nezměníte. Protože zastupitelská demokracie nás ve skutečnosti vehnala do pasti. Jsme jako krysy v labyrintu, běháme od jedné strany ke druhé, od jednoho vůdce ke druhému. Ale víme, že z toho labyrintu není žádný východ, žádný únik. Protože za mocí politiků stojí ještě jiná, mnohem silnější moc. Moc kapitálu, moc peněz.

A přitom tu byla odpověď, možná před padesáti nebo před sto lety. A tou odpovědí, řešením byl komunismus. Ale vy víte mnohem lépe než já, co se s tím řešením stalo. Sebrali nám ho a obrátili ho proti nám. Ukradli nám naši naději. Ukradli nám jméno pro společnost, jakou bychom chtěli vytvořit. Komunismus, který byl původně synonymem svobody, se stal nyní synonymem útlaku.

A co teď? Co uděláme s naším vztekem? Náš vztek se dostává do jedné slepé uličky za druhou. Ale to je nebezpečné. Je to nebezpečné, protože náš vztek se stává zahořklým vztekem, vztekem cynickým, vztekem často brutálním. Z toho vzteku se stává to, že mlátíme naše manželky. Ten vztek se stává rasismem a fašismem. Náš vztek se obrací proti cizincům, proti Židům, proti Cikánům, proti ženám, proti gayům. Ten vztek, který ničí a přitom neničí, ten vztek totiž ničí jenom společnost kolem nás, ale zároveň selhává v tom, že neničí systém, který to násilí umožňuje.

Samozřejmě ne a stokrát ne fašismu. Ale fašismus je vlastně společensky ventilovaný vztek. A my nemůžeme říct 'Nebuďte tak navztekaní.' Nemůžeme říci 'Všechno je přece v pořádku.' Můžeme jen říci 'I my máme vztek.' Ale náš vztek je jiný vztek. Náš vztek se neobrací proti cizincům, ani proti žádné jiné skupině. Náš vztek se neobrací proti Rusům, proti Američanům... A to je zásadní, protože tím se náš vztek odlišuje od vzteku fašistů. To je, co náš vztek povyšuje a proměňuje v něco jiného. Díky tomu je náš vztek důstojný a svým způsobem i radostný. Takže ho můžeme například vyjadřovat na festivalu, jako je tento.

Ale co teď? Co s tím vztekem uděláme? Co uděláme s naším vztekem? Se vztekem, který je namířen nejenom proti politikům a bankéřům, ale proti jejich pánu. Protože politici, bankéři a bohatí jsou všichni jen služebníci většího pána. A tím pánem jsou peníze. Buřme se tedy proti nadvládě peněz.

A to se těžko říká, protože samozřejmě všichni peníze chceme. Chceme peníze, protože v této společnosti peníze potřebujeme, abychom mohli žít, abychom mohli jíst. Potřebujeme peníze, abychom mohli dělat to, co dělat chceme. Ale možná to není tím, že bychom peníze chtěli. Pouze nechceme, aby peníze byly překážkou, tím, co nám brání dělat, co bychom dělat chtěli. Člověk, který hladoví, chce peníze, aby si mohl koupit jídlo. Ale ve skutečnosti hladovějící člověk chce mít vztah k jídlu a prostředníkem nemusí být peníze.

A tak zuříme proti nadvládě peněz, proti faktu, že naší společnosti vládnou peníze. Protože skutečnost je taková, že peníze vlastně určují naší společnost a to nejdůležitější. Zuříme proti tomu, že peníze určují celou naší společnost, že my jsme tím pádem zbaveni práva sebeurčení. Že nemůžeme ovládat a řídit naše vlastní životy. To, že člověk nemůže říct 'Dneska budu dělat něco jiného, dneska nepůjdu do práce.' Žijeme ve společnosti, která je čím dál více ovládána penězi. Žijeme ve společnosti, kde peníze ničí všechno. Žijeme ve společnosti, kde nás peníze tlačí do sebezničení lidského společenství. A to se projevuje milionem způsobů.

Protože pracuji na univerzitě, tak to vidím z pohledu právě univerzity a studujících. A vidím, že univerzity na celém světě jsou čím dál tím více podřizovány peněžnímu účetnictví. Že univerzity jsou čím dál tím více podřizovány toku peněz, a to ničí a mění způsob myšlení a ničí to prostory pro kritické myšlení. Můžeme o tom uvažovat v mnohem širším měřítku. Můžeme o tom uvažovat ve světle toho nejkatastrofičtějšího vývoje současnosti. Kdy vidíme, že je ničeno světové rolnictvo. Miliony a miliony drobných rolníků jsou vyháněny ze své půdy a naháněny do městských slumů. Společenské důsledky tohoto vývoje a také jeho dopad na životní prostředí se nám možná již nikdy nepodaří napravit.

A co je možná nejhorší – to, co peníze dělají s námi. Protože peníze vlastně určují společenské vztahy. Diktují společenskou soudržnost. Peníze ovlivňují a formují naše životy ze dne na den, z roku na rok, po celý náš život. To, jak nakládáme se svým životem, to všechno je podřízeno tomu, že potřebujeme vydělat peníze. Peníze jsou měřítkem našeho společenského uznání. A peníze přitom nemá nikdo pod kontrolou, ani ti bohatí, ani státy, ani politikové, protože peníze podléhají jenom své vlastní síle, své vlastní logice a to je logika neustálé expanze.

Peníze jsou silou iracionální a bezvýznamnou, ale peníze nás tím zároveň nutí podléhat této iracionalitě. A té iracionální činnosti říkáme námezdní práce. Práce, která je nám vnucována, práce, která je odcizená. A proto vztek proti nadvládě peněz je tak zároveň nutně i vztekem, bouří proti práci.

To je důležité, protože, když se podíváme na dějiny 20. století, vidíme tu velké boje, aby nadvláda peněz ustoupila do pozadí. Tento boj se projevuje v revolucích 20. století. Jenže tyto revoluce zpochybňovaly peníze, ale zároveň nikdy nezpochybňovaly práci. A tak ruská revoluce, čínská revoluce a všechny další revoluce, které následovaly, se vlastně staly jen dalším nástrojem vnucování práce. A proto tak musely zákonitě selhat.

Bouřit se proti penězům tak znamená bouřit se proti námezdní práci. Je třeba říci této práci ne. Říci námezdní práci ne, protože existuje jiný způsob lidské činnosti. Můžeme dělat věci jinak, způsobem, který vychází přímo z nás. My přece můžeme své životy zasvětit tomu, co my považujeme za důležité a potřebné. A to není námezdní práce, to je pracování proti ní.

Jak se tedy vzbouřit proti penězům? Bouřit se proti policii je jednoduché, můžeme po ní házet kameny. Bouřit se proti bankám je jednoduché, rozbijeme jim okna. Ale jak se bouřit proti penězům? To je jako kdyby se člověk bouřil proti vzduchu. Jako kdybyste se snažili pěstmi bušit do vzduchu nebo kopat do vody. Zdá se, že to nemá žádný význam.

Ale pak se podíváme na své životy a řekneme si 'Ve skutečnosti tomu tak není.' Protože naše životy jsou neustálým bojem proti nadvládě peněz. Jak milujete svoje děti? Jak máte rádi své přátele? Co uděláte, když pozvete přátele na večeři? V celém našem životě neustále budujeme bariéry. Na ty zátarasy píšeme 'Sem peníze nesmí.' Tady si my vytváříme své životy, své lásky podle sebe. Nechceme, aby peníze vstupovaly do našeho vztahu k našim dětem. Nechceme prodávat svoje děti jako zboží. Sem peníze nesmí. A tak si budujeme místa, kam peníze nesmí. Ale to neplatí jen pro soukromý osobní život. Když se nad tím zamyslíte v širším měřítku, tak to vlastně děláme i my tady teď.

Protože žiji v Mexiku, tak velmi často jako o příkladu přemýšlím o zapatistech. Když přijedete do státu Chiapas, do míst držených zapatisty, když přijíždíte na toto území, tak vás vítá nápis „Špatná vládo, sem nesmíš. Tady vládne lid.“ Ale my nemusíme jezdit až do Chiapasu. Vždyť je to i tady. Včera mi například řekli, že policie není uvnitř tohoto festivalu vítána. Já jsem žádné takové nápisy neviděl, ale já ovšem neumím česky. Ten nápis je v každém případě alespoň imaginární. Policie sem nesmí. 'Státe, zůstaň venku. Tady vládneme my.'

A příkladů je celá řada, za posledních deset let třeba ty různé boje kolem vzdělávání. V celé řadě zemí se studenti bouřili proti tomu, aby na univerzitách, státních školách bylo zaváděno školné. I tady studenti říkají 'Sem peníze nesmí, vzdělávání není zboží.'

Rozhlížíme se kolem sebe a začínáme vidět, že svět je plný těchto prostor, kam peníze nesmí. Míst, kde lidé odmítají, aby jim vládly peníze. Míst, kde odmítáme nadvládu peněz a kde říkáme 'My to uděláme po svém – Jinak.' Tyto prostory můžeme vidět jako praskliny ve stavbě nadvlády peněz. Tyto prostory jsou prostory důstojnosti. Jsou to místa, kde nejsme předměty něčí nadvlády, kde jsme lidmi, kde jsme vlastní lidské bytosti.

A nyní, v posledních letech se peníze vrátily ve vší své aroganci. Peníze se vrátily se vší svou destruktivní silou. A jediné, co můžeme říci, je, že toto nepřijmeme; že si to uděláme po svém. A proto buřme se proti nadvládě peněz. Rozbíjejme okna bank. Střílejme politiky. Zabíjejme bohaté. Věšme bankéře na lampy.

Samozřejmě to je důvod k oslavě a radosti. Jenomže o to tu samozřejmě nejde. Musíme zabíjet ne přisluhovače a slouhy, ale samotného pána. A jediný způsob, jak zabít pána, tedy peníze, je vytvářet jiné způsoby lidského společenství. Jiné způsoby, jak věci dělat. A to už tady teď právě děláme. A v tom spočívá význam tohoto festivalu.

Zabijme peníze. Zabijme námezdní práci. Tady a teď.

John Holloway

Dotazy z publika

Chtěl bych se zeptat, jak se za současné nerevoluční situace může člověk tady a teď vymanit z moci peněz a jak se může postavit námezdní práci, aby nestál před tou otázkou 'Svoboda a hlad nebo peníze a nesvoboda?'

To je samozřejmě ta velká otázka. Je jasné, že všechny pokusy vytvořit tyto praskliny v nadvládě peněz čelí velkým potížím. Ale přitom existují a existují všude. A navzdory těmto potížím se mi zdá, že v současné chvíli jediný způsob, jak jít za kapitalismus a jak ho porazit, je právě rozšiřování těchto prasklin, jejich spolupráce, jejich slití. Lidé to ve skutečnosti dělají různými způsoby a vždycky tu existují kontradikce.

Dnes se vedou velké debaty o tom, že vlastně mladí lidé v našich společnostech vedou velmi nejistou existenci. Je nesmírně těžké najít práci na plný úvazek, na kterou jsme byli zvyklí v minulosti, což samozřejmě znamená velké materiální těžkosti. A já myslím, že je velmi důležité, že to také znamená možnost osvobození. Otázka je, jak naložíte s tím časem v době, kdy jste nezaměstnaní. A zdá se, že pro mnoho lidí, je právě tento čas velmi důležitým obdobím, v němž se snaží vytvořit jiné společenské vztahy. Kdy vlastně vytvářejí jiné sítě vzájemné podpory a jiné způsoby, jak existovat.

Vezměte si jako příklad mě. Já mám stálé zaměstnání, ale jako každý učitel si pokládám otázku, jak mohu vlastně tu svou pedagogickou činnost namířit proti kapitalismu a tomuto systému, jak mohu vytvořit prostor pro kritické myšlení. Nebo si vezměte jako příklad sestřičky v nemocnici. Jejich práce je čím dál tím více vyměřována penězi. Ale stále jsou pro ně velice důležité ne ty peníze, ale aby se staraly o ostatní. A to je tam stále velmi silný moment.

Nebo na jiné úrovni můžeme vzpomenout ty miliony a miliony lidí, kteří žijí za méně než dolar na den. Ptáme se, jak vlastně žijí? Oni žijí tak, že si vytvářejí alternativní sítě podpory. A v některých případech se potom právě tyto alternativní sítě stávají základnou odporu, jak tomu bylo právě v případě celé řady významných rebelií v Latinské Americe.

Ty odpovědi nejsou jednoduché, ale lidé neustále nacházejí způsoby, jak svojí činnost obrátit proti nadvládě peněz. A někdy zkrátka stačí otevřít oči a pochopit, poznat, uvidět kolem sebe tyto změny. Já vám nemohu nabídnout snadné řešení, ale myslím, že tohle je jediná cesta, kterou můžeme jít. Toto je jediný způsob, jak můžeme uvažovat o radikální společenské změně. A myslím si, že to je zřejmě i jediná budoucnost pro lidstvo.

Peníze a námezdní práce byly vždy nástrojem kontroly lidí. Chci se zeptat, kde máme jistotu, že pokud se zbavíme peněz a námezdní práce, nebudeme stále pod kontrolou, protože kontrola a výchova k poslušnosti je nám vštěpována již od narození.

Žádná taková záruka neexistuje. Neexistuje žádná záruka na nic. Myslím, že jsme vlastně v pasti určitého vývoje nebo určité síly, kterou nikdo neovládá nebo nikdo nemá pod kontrolou, a víme, že tento vývoj, tato síla vytváří nespravedlnost, ničí svět kolem nás a velmi pravděpodobně zároveň ničí samotné podmínky lidské existence. Takže my tento vývoj musíme nějakým způsobem zvrátit a nemáme žádné záruky nebo jistoty. Jistoty nebo záruky revolučních teorií z doby před sto lety jsou všechny v prachu.

Jaké místo v té vizi radikální změny má demokracie, jestli vůbec nějaké?

Myslím, že demokracie je nesmírně důležitá, ale musí to být demokracie zdola. Pokud si demokracii představujeme jako něco, co přichází shora, tak je to vlastně uzavřený kruh, kde máme iluzi, že o něčem rozhodujeme, ale kde ve skutečnosti o všem rozhodují peníze a hon za ziskem. Pokud se podíváme na antikapitalistická hnutí posledních 15 nebo 20 let, vidíme, že se soustředí hlavně na demokracii. Ale je to jiný typ demokracie. Někdy se tomu říká horizontalismus, nebo u zapatistů tomu říkají „vládnout poslušností“. Ale všechna tato hnutí se vlastně neustále snaží najít nějaký model, kde by lidé mohli účinně vyjadřovat své názory. A to je, myslím, jediná cesta kupředu.

Jaká je v kontextu vaší přednášky role výroby a vlastnictví výrobních prostředků?

Souhlasím, že vlastnictví výrobních prostředků je ústřední. Ale musíme o tom uvažovat jiným způsobem. Nemůže tomu být tak, že by vlastnictví výrobních prostředků převzal stát. Musí to být postaveno tak, že my převezmeme kontrolu nad výrobními prostředky. Nebo nějakým způsobem my budeme ovládat naše vlastní tvůrčí a výrobní procesy, což někdy znamená, že okupujeme továrny, nebo zabíráme půdu nebo se to projevuje i hnutími jako svobodný software. Existuje celá řada způsobů, jak můžeme uvažovat o tom, jakým způsobem si zachovat kontrolu toho, co děláme a co vytváříme.

Tento svět je založený na dualismu, ale já nemohu přijít na opozitum k penězům. Jestli je to třeba výměnný obchod...?

Já si myslím, že opozitum peněz je sebeurčení. (…) Jde o to, že jsou nám naše životy vyvlastňovány. Máme slova pro formy nadvlády, ale vlastně nemáme slova pro naší vlastní činnost. Máme tedy slovo pro námezdní práci (labour), ale nemáme slovo pro naší vlastní činnost, já anglicky říkám doing, dělání. Když chceme mluvit o tom, co je opozitum peněz: láska, důvěra, přátelství, komunismus... cokoliv chcete. Jde o to nacházet svůj vlastní slovník, svá vlastní pojmenování.

Vzhledem k tomu, že dlouhou dobu žijete v Latinské Americe, jakým způsobem vnímáte a reflektujete současnou vlnu státní levice (Lula, Chávez a Morales)? A vidíte v tom naději, nebo spíše v rozvíjejícím se grasroots hnutí v Latinské Americe?

Já žiji v Mexiku, což je možná součástí tohoto prostředí. Myslím si, že je velice důležité mít na paměti, že každé protikapitalistické hnutí je vždycky směsí několika věcí. Lidé se bouří proti kapitalismu z mnoha různých důvodů. A je velmi důležité všechny tyto různé důvody respektovat. Ale obecně bych řekl, že každá revoluce je vlastně směsí dvou principů, dvou základních proudů. A ten první proud velmi upřímně říká: 'Musíme osvobodit chudé, musíme věci změnit ve prospěch chudých. Musíme věci změnit k lepšímu, ve prospěch lidí.' A pak je tu druhý proud, který říká, že svět musí změnit lidé sami.

Pokud byste chtěli vidět revoluci jako změnu ve prospěch lidí, tak zřejmě nejlepší organizací je strana a stát. Jenomže samozřejmě problém je v tom, že tento systém se vždy ve svém důsledku stane represivním. Jen se podívejme na historii, no třeba už na vaší historii. Zatímco když pojímáme revoluci jako to, že lidé sami mění svojí společnost, tak to znamená naprosto jiný způsob uspořádání. Způsob uspořádání, který je demokratický, který je založen na shromáždění lidí.

Ale myslím si, že je vždycky potřeba spolupracovat se všemi těmito tendencemi co nejvíce. Když se podíváme na Bolívii nebo Venezuelu, tam se to projevuje tím, že ta změna má nastat seshora prostřednictvím státu. Ale stále tam jsou velmi silná hnutí zdola, která trvají na tom, že společnost mohou změnit jenom lidé sami. Takže například v prosinci v Bolívii se stát snažil zvednout ceny pohonných hmot a lidé vyšli do ulic a řekli ne. A vláda musela couvnout. Takže myslím, že i tam stále existují otevřené procesy. Ale alespoň v současné době tam stát má rozhodující slovo. A ta nadvláda státu bude v konečném důsledku znamenat, že se tato otevřenost ke změně uzavře.

Hovoříte o tom, že bychom měli v rámci protisystémových změn komunikovat s co nejširším a nejrozmanitějším spektrem skupin. V Evropě poslední dobou sílí různá hnutí, která se opírají o nacionalistické kořeny. Jak si dokážete představit komunikaci s takovými skupinami.

Někdy zkrátka komunikace možná není. Ale musíme být velmi opatrní, abychom neupadli do sektářství, které opakovaně zadusilo levici. Vlastně proto jsem tady mluvil o vzteku. Já mám celou řadu otázek a jedna z těch otázek, co si pokládám, je, že lidé musí cítit obrovské zklamání z každodenní reality kapitalismu, a toto zklamání musí vyvolávat obrovskou frustraci a vztek... a myslím, že bychom měli být schopni komunikovat na této úrovni a říci si: ten vztek je oprávněný, ale ne ten vztek, jakým způsobem ho projevujete vy.

Nevím jestli je to odpověď nebo řešení, osobně já nemám absolutně žádné sympatie s nacionalisty. Ale vidím, jak nacionalismus vyrůstá právě z tohohle vzteku, zklamání a frustrace. A myslím si, že tyto pocity je třeba nějakým způsobem oslovit.

Vidíte ta místa odporu jako symptom toho, že kapitalismus není schopen tyto autonomní zóny potlačit, nebo to naopak vidíte jako něco, co je vývojem do budoucnosti? Jakým způsobem si představujete dynamiku transformace?

Vycházel jsem z dvou bodů. Zaprvé kapitalismus je katastrofa. To je zcela evidentní. A druhým bodem je, že nevíme, jak z toho ven. Nevíme, jak zvrátit vývoj kapitalismu. Před 50 lety jsme si mysleli, že to víme. Ale myslím, že musíme říci, že ten pokus selhal. A nejenže selhal, navíc měl strašlivé důsledky.

Takže se musíme znovu od začátku zamyslet, jak se z tohoto systému vymanit. Když se zamýšlíme, jak z toho ven, tak zjišťujeme, že za posledních 20 – 30 let se tady vyrojila celá řada hnutí a lidí, kteří se znova snaží definovat revoluci. Nepřinášejí odpovědi nebo řešení. Zapatisté říkají, že jdeme kupředu, zatímco se ptáme. Tou cestou jsou otázky. A myslím, že to je začátek a ty skupinky nejsou malé. Když o tom budeme uvažovat jako o boji proti nadvládě peněz, uvidíme, že se na všech frontách vede obrovský boj proti nadvládě peněz. Proti tomu, že je nám vnucována logika peněz. Jako příklad můžeme uvést nyní velké boje v Británii proti ničení sociálního státu. Je to boj lidí, kteří říkají, že vzdělání musí být dostupné zadarmo, stejně jako zdravotní péče.

Když se podíváte kolem sebe, tak zjistíte, že způsoby hledání cest ven z kapitalismu, to není záležitost jen nějakých malých skupinek. To se týká nás všech v našich každodenních životech. A ústředním bodem je právě ono rozbití námezdní práce. Je třeba říci, že námezdní práce je odcizená forma činnosti, která tady nebyla odjakživa, která je nám vnucována. A že velkou část našich životů vlastně trávíme tím, že se snažíme vytvořit nějaké činnosti, které jsou proti tomuto systému vnucované námezdní práce. A že jedinou cestou kupředu je to, o čem jsem již mluvil, a sice to, aby tyto praskliny a trhliny v kapitalistickém systému byly čím dál větší a aby pracovaly v součinnosti.

Takže otázka, kterou si můžeme položit je, jakým způsobem mohou tyto trhliny pracovat v součinnosti. A odpověď je nasnadě: 'My nevíme.' A musíme říci, že nevíme. Protože jedině tak, že řekneme, že nevíme, jedině tak se vymaníme z té tradice nadvlády monologu. A jedině tak můžeme nastolit nějaký nový koncept toho, co je revoluční politika. Takže krátká odpověď na vaši otázku je: já nevím.

(…)

Mluvil jste o tom, že součástí řešení, součástí té radikální sociální změny může být starostlivost, láska, přátelství. Myslím, že ženy byly a stále jsou ty, které poskytují starostlivost a milují a jsou prostřednictvím toho vykořisťované a ovládané. Byla bych proto zvědavá na váš postoj k této věci, na to, že ženy prostřednictvím své lásky a starostlivosti častokrát snášejí sociální náklady na reprodukci společnosti.

Já myslím, že právě tím, jak dochází ke změnám chápání protikapitalistických aktivit, se vytváří celá nová gramatika, nebo spíše anti-gramatika odporu a vytváří se celý nový způsob pohledu na svět nebo na perspektivu změny. A jedním z aspektů, který jsem nezmiňoval a který krátce zmíním, je změna nebo zrušení konceptu času. Abychom mohli uvažovat o nějaké budoucí revoluci, o revoluci, která se odehrává právě tady a teď, je třeba si uvědomit, že jediný způsob jak uvažovat o revoluci tady a teď není to, že si položíme otázku, jak zrušit kapitalismus, ale jak v něm nepokračovat nebo jak ho nepodporovat. Což tedy není odpověď na vaši otázku, ale je to postřeh, který jsem vám chtěl říci.

Ale vlastně se tím mění celé pojetí subjektivity a subjektu revoluce. Takže tradiční pojetí subjektu revoluce coby proletariátu se tímto mění. Protože proletariát byl vždycky ve třetí osobě, byli to oni. Co se mění, tedy je, že ta hnutí už nemluví o 'on', 'oni, 'proletariát', ale je to vždycky 'my'. A to my je převážně ženské my. Částečně proto, že tato nová koncepce vyrůstá právě z feministického hnutí. A částečně proto, že celou řadu těchto hnutí tvoří převážně ženy. To, co jste říkala, je rozhodně velkou částí toho, co se v současnosti odehrává. Nevím, jestli je to jasná odpověď na vaši otázku.

(…)


Související odkazy:
John Holloway: změnit svět bez uchopení moci
Reforma státu. Globální kapitál a národní stát
Rozhovor s Johnem Hollowayem: Proti státu a mimo něj (I.)
Rozhovor s Johnem Hollowayem: Proti státu a mimo něj (II.)
Rozhovor s Johnem Hollowayem: Proti státu a mimo něj (III.)
Rozhovor s Johnem Hollowayem: Proti státu a mimo něj (IV.)
Zapatismus a sociální vědy
Report z May Day 2011