Vzpomínka na soudní proces s anarchisty, kteří v Anglii během války vydávali noviny War Commentary.

Tento článek pojednává o snahách britského státu potlačit antimilitaristické hlasy ozývající se prostřednictvím anarchistických novin War Commentary (Válečné poznámky) a vydavatelské skupiny Freedom Press během 2. světové války a také o následných lidových kampaních, jejichž cílem bylo obhájit nejen samotné noviny, ale i svobodu slova obecně.

Úvod

Během několika posledních složitých měsíců 2. světové války byli britskými úřady vyšetřováni čtyři anarchisté za šíření myšlenek, které by mohly podněcovat příslušníky ozbrojených sil k dezerci. Zatímco spojenecké vítězství bylo takřka jisté, anglické úřady se snažily ukázat, že disciplína musí být dodržována až do posledního výstřelu.

„Šířit neloajálnost…“

V listopadu 1944 provedla policie razie v několika domech a v londýnské kanceláři Freedom Press coby centra anarchistického tisku v Anglii. Následovala zatýkání s rozličnými obviněními. Během této razie zabavila policie psací stroj, tiskový materiál včetně letáků a mnoha vydání zpravodaje War Commentary. Mezi zatčenými byl i John Olday. Ve studiu Phillipa Sansoma, který byl rovněž zatčen o něco později, si Olday zřídil malou tiskařskou dílnu, kde pomocí ručního tiskařského lisu vyráběl letáky určené vojákům, stejně jako přebaly na své karikatury a osobní tiskoviny.

Obžaloba se na případ důkladně připravila. Prohlídky osobních zavazadel vojínů Taylora, Pontina, McDonalda a Warda odhalily množství letáků a výtisků War Commentary. Ty byly poté použity jako důkaz, že myšlenky obsažené v těchto publikacích byly šířeny v ozbrojených složkách, kde měly mít podvratný účinek. Ve čtvrtek 22. února 1945 zatkla policie v souvislosti s tímto případem také Marii-Louisu Berneri, Johna Hewetsona a Vernona Richardse. Všichni z nich byli zapojeni do vydávání War Commentary.

10. března pak byli společně s Phillipem Sansomem obžalováni. Olday byl souzen v odděleném případu. Všichni byli obviněni ze „spiknutí mezi sebou a s dalšími neznámými osobami ve snaze odvést od jejich povinností osoby ve službách Jeho Královské Výsosti a šířit mezi takovými lidmi neloajálnost pravděpodobně vedoucí k neplnění jejich povinností.“

17. dubna začalo soudní jednání v „Old Bailey“ (nejvyšší britský kriminální soud) a pokračovalo až do 23. dubna. Celé soudní řízení bylo ukázkou anglického „rytířství“. Pan Justice Birkett prohlásil, že „zatímco vyřčené názory mohou mnoha lidem připadat zvláštní, on sám věří, že byly vedeny hlubšími pohnutkami.“ Protože zatýkání vzbudilo velký rozruch a na obhajobu byla shromážděna rozsáhlá sbírka, bylo umožněno, aby si obhajoba vybrala své vlastní zástupce. Advokát John Maude přednesl během otevřeného slyšení takřka tříhodinovou řeč. Obhajoba nepopírala, že byly materiály vytištěny. Koneckonců byly již předtím zabaveny a dány k nahlédnutí soudu. Spíše se snažila prokázat, že obžalovaní neměli v úmyslu ovlivnit čtenáře, což bylo to, co popisoval článek 39A speciálních válečných nařízení Defence Regulation.

John Olday nerozesílal své letáky náhodně, ale měl k dispozici jména lidí pracujících v armádě, kteří dostávali dopisy z Freedom Press, a uchovával si seznam zájemců o publikace. Pochopitelně většina z těchto lidí s anarchismem sympatizovala nebo ho přímo veřejně propagovala. Na konci války měli britské ozbrojený síly 3,5 milionu členů, mezi nimiž bylo rovněž mnoho anarchistů. Většina z nich byli odpírači přidělení k nebojovým jednotkám v záloze. Tento fakt byl jednoduše odhadnutelný. William Whitehead, inspektor tajné policie pověřený vést vyšetřování věděl přesně kam jít. Nechal prohledat osobní zavazadla ženisty Colina Warda, který byl posléze podroben výslechu na své domovské základně na Orknejských ostrovech. Celá záležitost se ukázala natolik závažnou, že ospravedlnila cestu na tak vzdálené místo, jen aby byla prokázána „neposlušnost“ a „neloajalita“. Problém, kterému obžaloba čelila, byl jasný: Jak prokázat, že onen text skutečně vedl k „neposlušnosti“ a „neloajalitě“, když nikdo nedezertoval s prohlášením „Odcházím z armády kvůli tomuto letáku nebo článku ve War Commentary“?

Čtyři vojáci, jejichž batohy byly prohledávány, během soudu poté, co na to byli dotázáni, vehementně popírali, že by na ně publikace měli jakýkoli vliv. Obvinění rovněž usilovně popírali jakýkoliv úmysl vyvolat mezi vojáky neposlušnost. Celá tato šaráda mnoho lidí překvapila. Ve Slově Guye Aldreda byl tento postoj odsouzen jako pokrytecký, ačkoliv bylo toto kárání patrně důsledkem mnohaleté nevraživosti tohoto staromilce anarchistického hnutí. Navíc byla tato taktika účinná pouze do určité míry. Porota shledala tři muže vinnými. Soudce, který neustále během celého procesu opakoval, že nejsou souzeni za své názory, ale za porušení článku 39A, vynesl relativně mírné tresty. Hewetson, Richards a Sansom byli odsouzeni k devíti měsícům za mřížemi. Maximální možná sazba za tento čin byla 15 let ve vězení. Přestože rozsudky mohly být mnohem přísnější, devět měsíců nebyla zanedbatelná doba. Marie-Louisa Berneri, manželka Vernona Richardse, nebyla odsouzena. Byla zproštěna vinny s odůvodněním, že manželka a manžel spolu nemohou ilegálně konspirovat.

Celý proces vzbudil velkou pozornost. Tribuna pro diváky byla plná anarchistů, stejně jako záhadných vysokých armádních důstojníků. Policie provedla zdánlivě náhodnou kontrolu průkazů totožnosti diváků, za což okamžitě sklidila bouři hněvu. Mnoho Angličanů se cítilo uraženo, že by někde museli prokazovat svou totožnost. Také jim příliš nebyla po chuti skutečnost, že úřady využívají tuto koncentraci anarchistů a jejich sympatizantů na jednom místě k jejich identifikaci a zatýkání jednotlivců podezřelých z páchání politicky motivovaných činů.

...

Podpora

Odhalení podrobností o zatčení Hewetsona, Berneri, Richardse a Sansoma rychle způsobilo v anglickém tisku hotový poprask. Debata probíhala také v dolní sněmovně. 1. března 1945 se poslanec za konzervativce George Strauss dotázal ministra vnitra Herberta Morrisona, člena Labouristické strany, zda bylo zabavení psacího stroje legální, a jestli byla razie z takových důvodů na takovém místě rozumná. Tajemník odpověděl, že psací stroj byl důkaz. K tomu, zda byla razie rozumná, prohlásil: „Jsem rád, že je anarchistické hnutí v naší zemi malé a bez vlivu, ale důkazy jasně prokazují možnost páchání závažných deliktů.“

Tisk označil celou kauzu za útok na svobodu vyjadřování. 10. března byla otištěna ve War Commentary výzva k vytvoření Výboru na obranu svobody projevu. Předsedou komise se stal Herbert Read, jeho zástupci pak Fenner Brockway a Patrick Figgis. Ethel Mannin se zapojil jako tajemník a zatímco S. Watson Taylor jako pokladník. Výbor byl pozoruhodně aktivní. Na 15. dubna bylo svoláno protestní shromáždění. Zde byl Herbert Read jedním z hlavních řečníků a ve svém projevu se nijak nemírnil. Svými slovy vyjádřil všeobecně rozšířené mínění: „Budeme bojovat, bojovat proti nařízením Defence Regulation a té hanebné a neanglické instituci, kterou tajná policie je.“ Další protesty byly svolány na 13. května, krátce po vynesení rozsudků, a na 16. června.

Po soudním procesu byla komise přejmenována na Výbor na obranu svobody, a ten zůstal aktivní až do roku 1948. Výbor soustředil svou pozornost na případy související s odpíráním vojenské služby a politickými represemi uvnitř ozbrojených sil. Mezi nejznámější aktivisty ve Výboru patřili Harold Laski, Bertrand Russell a George Orwell. Výbor vydával Bulletin Výboru na obranu svobody.

...

Rozuzlení

Číslo War Commentary z 5. května 1945 položilo otázku, kdo vlastně za celým soudním procesem stál. Byl to ministr Herbert Morrison? Nebo ministr války P. J. Grigg? Fakt, že obžalobu vedl pouze státní zástupce, naznačuje, že byli do procesu zapojeni i lidé „z vyšších míst“. Mnoho ze zainteresovaných o tom spekulovalo. Mohl být soudní proces varováním vojákům, kteří by snad nechtěli dál bojovat? Na to by se dalo usuzovat z toho, jakou důležitost přikládali žalobci textům vztahujícím se k vojenským šetřením. Podle další teorie toleroval zapřísáhlý antikomunista Morrison War Commentary po několik let jako užitečný antikomunistický hlas bránící růstu sympatií ke komunismu po napadení SSSR Hitlerem. Na jaře 1945 již tento hlas nebyl potřeba a bylo na čase ho umlčet. Morrison nicméně ve své autobiografii celý případ nezmiňuje vůbec. Nebo na britských úřadech vzbuzovala obavy blížící se revoluce v Řecku? Faktem zůstává, že anarchisté, kterých nebylo v Anglii více než několik stovek, a jejich periodikum War Commentary, jehož náklad nepřesahoval 4000 výtisků, získalo díky soudnímu procesu masovou publicitu. Hlavní deníky přetiskovaly anarchistické články doslova v milionech kopií. V tomto smyslu se vládní strategie ukázala jako kontraproduktivní.

Vláda se těžce přepočítala, co se reakce veřejnosti týče. Navzdory dalším a dalším válečným ztrátám, dokonce ani v dubnu 1945 nechtěla britská veřejnost nechat vládu potlačovat kritiku války z radikálních a v mnohých případech antimilitaristických pozic. Lidé s kontroverzními názory měli přinejmenším širokou veřejnou podporu, jak dokazuje otevřený dopis známé skupiny literátů, mezi nimiž byli mj. také T. S. Elliot či E. M. Forster: „Pokud tyto úkony ze strany úřadů projdou bez protestů, mohou se v budoucnu stát precedentem v dalších procesech s jednotlivci nebo skupinami šířícími názory úřadům nepohodlné.“ Svoboda projevu je možná pouze tehdy, když podporuje a umožňuje jak názory oblíbené, tak ty nepopulární. Tato skutečnost byla v roce 1945 podle názorových vůdců v Anglii nepopíratelná a dostatečně důležitá proto, aby jí mohli odůvodnit otevřené vyjadřování názorů, válka neválka.

Huub Sanders, duben 2010

Vydal Freedom Press u příležitosti Světového dne svobody tisku 3. května 2010

Zdroj: libcom.org/history/anarchists-court-england-april-1945