Závěrečná řeč jednoho se squatterů, který stanul u soudu kvůli obsazení opuštěného domu v pražské Apolinářské ulici.
7. ledna 2009 potvrdil Obvodní soud pro Prahu 2 tresty pro squattery a squatterky, kteří byli zatčeni při demonstrativním obsazení dlouhodobě opuštěného domu v Praze 2 v Apolinářské ulici. V rámci Týdne nepřizpůsobivosti vnikli 12. září 2009 do budovy a vyvěsili na ní transparenty na podporu squattingu. Před domem se tehdy sešlo asi 200 lidí, aby lidi v domě podpořili. Proti těm pak násilně a zcela nesmyslně zasáhla policie a mnohé z přítomných zadržela. V brzkých ranních hodinách druhého dne zaútočila policie na objekt a zatkla všechny přítomné. Těm byly v následujícím týdnu rychlosoudem uděleny podmíněné tresty, veřejně prospěšné práce a tří cizinci byli navíc vyhoštěni. Po odvolání byly tresty 7. ledna 2009 potvrzeny, odsouzení se však hodlají znova odvolat. Následuje závěrečná řeč, kterou přednesl jeden ze squtterů před soudem a která sklidila zasloužený potlesk přítomných:V mé závěrečné řeči bych v první řadě chtěl vyjádřil protest proti snaze trestně stíhat mou osobu v souvislosti s událostmi, ke kterým došlo dne 12. září 2009. Necítím se vinen ve věci spáchání jakéhokoliv zločinu a nic z toho, co jsem toho dne činil, nepovažuji za nelegitimní jednání s protispolečenským charakterem.
Za takové naopak považuji jednání oficiálního vlastníka a správce domu č. 1/434 v Apolinářské ulici v Praze. Skutková podstata protispolečenského zločinu je zde naplněna především nezodpovědným přístupem k nemovitosti, dlouhodobým nevyužíváním budovy, nečinností ve věci ochrany budovy před chátráním, destrukcí památkových hodnot, nezajištěním budovy tak, aby nepředstavovala nebezpečí pro okolí a znemožňováním budovu smysluplně užívat.
Budova vznikla díky tvůrčí aktivitě mnoha lidí, kteří do stavby vložili svou energii, proto aby plnila společensky prospěšnou funkci. Oficiální vlastník plnění této funkce záměrně a vědomě zabraňuje, čímž zneužívá svého postavení oficiálního správce budovy. Tento fakt je nejen projevem znevážení iniciativy lidí, kteří objekt vybudovali, ale je také projevem protispolečenského jednání v širším smyslu.
Soud
Disponuje-li někdo budovou, kterou nevyužívá, a podporuje-li její zbytečnou destrukci, tak tím prokazuje, že jí nepotřebuje a nemá pro ní využití. Zabraňuje-li v takovém případě druhým, aby následně budovu smysluplně využili k bydlení či k veřejně prospěšným účelům, tak zaujímá neetické stanovisko, které poškozuje početné společenské skupiny. Jsou jimi například lidé bez domova, výtvarní umělci, vyznavači alternativního životního stylu či osobnosti rozvíjející kulturu v širokém smyslu. Právě v nich je potenciál smysluplného využití chátrajících a opuštěných budov. Jejich pohnutky k takzvanému squattingu nejsou protisociální, ale naopak sociální a často sledující společenskou prospěšnost.
Neobhajuji zde však právo squatterů a squatterek dlouhodobě nevyužívané budovy vlastnit. Hájím však právo je užívat a udržovat jejich společenské, památkové a kulturní hodnoty v době, kdy „oficiální vlastník“ toto není schopen či ochoten zajistit.
Vzhledem k tomu, že stávající společenská hierarchie některým lidem umožňuje disponovat ohromným množstvím materiálních statků a jiným znemožňuje naplnit i ty nejzákladnější potřeby, tak squatterské aktivity považuji za částečné řešení problémů sociálně slabých či neprivilegovaných skupin.
Abych byl upřímný, tak příliš nevěřím tomu, že by na půdě soudu mohla být rozvinuta vážná náklonnost k mým stanoviskům, otevřeně kritickým ke stávajícím poměrům ve společnosti. I přes to jsem se rozhodl zde mé postoje prezentovat. Učinil jsem tak především z etických pohnutek. Ty vycházejí z mého přesvědčení, že ten, kdo ke zlu mlčí, se stává jeho tichým podporovatelem. Vyslovil jsem zde proto protest proti tomu, co považuji za odsouzeníhodné, s vědomím veškerých možných následků.
Bez ohledu na to, jaké soudce zaujme stanovisko, zůstanou mnou vyřčené myšlenky i nadále důležitou součástí mých etických zásad. Trestní stíhání mé osoby může omezit mou možnost pohybu či seberealizace, nedokáže však potlačit mé myšlenky. Mé postoje nelze změnit persekucí či hrubou silou, ale vahou argumentů. Přesvědčivé argumenty zde u soudu však nezazněly. Nemám tedy důvod svá stanoviska přehodnocovat! Squatting v mých očích nadále je vnímán nikoliv jako zločinné jednání, ale jako způsob boje proti zločinům hájeným legislativními normami!
Lukáš BorlSouvisející odkazy:Fotoreport z obsazení domu v ApolinářskéZávěrečná řeč jedné ze squatterekZávěrečná řeč další squatterkyDalší závěrečná řeč od souduPoslední slovo další stíhanéZávěrečná řeč obhájce, advokáta Pavla Uhla při procesu se squatteryZávěrečná řeč advokáta Mgr. Pavla Čižinského při procesu se squattery
10.1.2010
Lukáš Borl
