Reportáž a zamyšlení nad demonstrací odborových svazů. Členové a členky ČSAF neseděli doma a aktivně demonstraci podpořili.

Českomoravská konfederace odborových svazů (ČMKOS) a Evropská odborová konfederace (EOK) naplánovaly na 16. května 2009 demonstraci, která byla zaměřena nejen proti chystanému zákoníku práce, ale i proti dopadům celosvětové krize. V prvním případě je třeba bojovat proti chystané výpovědi bez udání důvodu či prodlužování zkušební doby, v případě druhém již sami pociťujeme bezpráví, které se na nás politicko-ekonomické elity dopouštějí – přenášení dopadů krize na bedra těch, kteří ji nezavinili.

Účastníci a účastnice protestu se shromáždili před jednou hodinou odpolední, aby pak v průvodu prošli od Strahova až na Hradčanské náměstí, přičemž provolávali hesla proti krizi i proti opatřením bývalé vlády. Mezi téměř 30 000 lidmi byly i tisíce demonstrantů/ek ze Slovenska, Rumunska, Polska, Německa, Bulharska, Rakouska, Slovinska, Francie a dalších. Dohromady z jedenácti evropských zemí. Na konci průvodu zaznělo jak několik proslovů odborových předáků z Česka a zahraničí, tak i populistických řečí někdejších opozičních poslanců. Něco po půl třetí byla demonstrace oficiálně ukončena. Nabízí se otázka – byla akce k něčemu?

demo odborů

V prvé řadě je třeba vytknout ne příliš zdařilou organizaci pochodu. Ano, 30 000 lidí je hodně, ovšem zatímco první polovina průvodu spíše ojediněle provolávala sem tam nějaké to heslo, zadní část se omezila jen na pískot, troubení a bubnování. Na jednotné skandování celého průvodu chyběla totiž důležitá věc – dostatečný počet megafonů. Požadavky demonstrantů proto nezazněly tak jasně a srozumitelně, jak by si mnozí přáli.

Dalším (tentokráte tradičním) neduhem demonstrací organizovaných oficiálními odbory byl všudypřítomný vyčpělý reformismus zaznívající z úst řečníků. Proč stále opakovat výzvy k "sociálně tržnímu hospodářství" a "odpovědnosti politiků", když všichni víme, že politikům jde především o křesla v poslanecké sněmovně či v jiných úřadech? Domnívám se, že namísto poukazování na to, co se dnes děje, se spíše mohli řečníci ve svých projevech zamyslet nad tím, co můžeme my sami tady a teď dělat a jak se bránit!

Předseda ČMKOS Milan Štěch ujišťoval vládu, že "demonstrace není namířená proti ní". Přesto ji nechal zorganizovat. Možná proto, že akce byla součástí koordinované sítě demonstrací, jež proběhly v průběhu týdne také v Berlíně, Bruselu a Madridu. Možná proto, že by tím jinak ztratil podporu. Každopádně by bylo velice naivní domnívat se, že úřednická vláda Jana Fischera přináší změnu. Stačí se podívat na její privatizační snahy či snahu zachovat systém poplatků ve zdravotnictví. Jde o to, že žádná vláda není nepolitická či pracující ve prospěch obyčejných lidí. Něco takového je nesmysl.

demo odborů

Stejně jako v minulých letech se i tentokrát Československá anarchistická federace (ČSAF) připojila k protestům. A to nikoliv z důvodů podpory do kapitalistického systému integrovaných odborů, ale jako projev solidarity s ostatními pracujícími a nezaměstnanými a nespokojenosti se stávajícím sociálně nespravedlivým systémem. Jelikož železniční odbory vypravily vlak pro demonstranty zdarma (stačilo se při placení skupinové jízdenky prokázat odborářskou legitimací), již ve vlaku diskutovali členové ČSAF s odboráři/kami a rozdávali v jednotlivých vagonech letáky. Přímo v místě demonstrace se pak rozdalo přes 1000 letáků propagujících nově vzniklý Samosprávný odborový svaz (více informací v květnovém čísle anarchistického měsíčníku A3), prodaly se desítky výtisků aktuálního čísla zpravodaje ČSAF Zdola, rozdávaly se letáky Spolupráce-aktivita-solidarita a další. Lidé s aktivisty ČSAF živě diskutovali a řada z nich se zajímala o možnosti spolupráce.

Není důvod se nedomnívat, že pro ČMKOS šlo zas jen o výstřel slepým nábojem do vzduchu, aby se náhodou nenarušil zavedený status quo a tím pro odborářské šéfy výhodný model tripartitního vyjednávání. Jednou za rok uspořádat velkou demonstraci a po zbytek roku krotit radikálnější hlasy dožadující se nějakých účinnějších kroků. Je proto nadále potřeba při podobných příležitostech seznamovat odborářskou veřejnost i s jinými možnostmi boje za své aktuální požadavky, představit jí i jiný model fungování vztahů na pracovišti a ve společnosti. Ale jak praví staré anarchistické heslo: emancipace pracujících je jen v jejich vlastních rukou. Je více než zřejmé, že má-li se dostat hlas pracujících a nezaměstnaných z ulice až k uším elit, další protesty musí být mnohem radikálnější.