Po uveřejnění mé odpovědi se objevil na webu Národní Myšlenky další text od Milana Špinky a autora původního textu o „anarchismu a antifašismu“. Vzhledem k tomu, že tato jejich odpověď v zásadě pouze kopíruje původní text, jsem nucen odpovědět ještě jednou. Také já doufám, že je to již naposledy.

Po uveřejnění mé odpovědi se objevil na webu Národní Myšlenky další text od Milana Špinky a autora původního textu o „anarchismu a antifašismu“. Vzhledem k tomu, že tato jejich odpověď v zásadě pouze kopíruje původní text, jsem nucen odpovědět ještě jednou. Také já doufám, že je to již naposledy.

Celá odpověď je rozdělena na dvě části. V první odpovídám panu Špinkovi, v té druhé pak již autorovi.

I. Pro pana Špinku

První věc, kterou je třeba udělat, je skutečně se omluvit za omyl ohledně působení pana Southgatea v British National Party. Jedná se o můj omyl, kdy jsem nedopatřením uvedl tuto stranu místo British National Front. Na omluvu má tedy pan Southgate nárok. Dodávám ovšem, že na meritu věci to podle mého soudu nic nemění, protože jak BNP tak BNF představují ultrapravicové strany podobného typu, které mají navíc společnou historii (BNP byla založena v roce 1980 Johnem Tyndallem, původním vůdcem BNF, po jeho odchodu z BNF). A jestliže pan Southgate vyjmenovává další ultrapravicové organizace, jejichž byl členem – jako International Third Position, English Nationalist Movement a National Revolutionary Faction – předtím, než se stal nacionálním anarchistou bez toho, aby se zmínil o nějaké změně v názorech, pak nám tím jen usnadňuje argumentaci pro tvrzení, že „nacionální anarchismus“ nemá s anarchismem nic společného a že se jedná pouze o pokračování politiky ultrapravice jinými prostředky a o snahu vykrást úspěšné symboly politických hnutí a myšlenek, které nemají s nacionalismem původně nic společného.

Co se týče nepochopení mezi autorem původního textu a debatéry na webu ČSAF je nutné uvést toto. Autor sice hovoří obecně o antifašismu, ale ve skutečnosti – a z jím uvedených zdrojů to přímo vyplývá – se zabývá výhradně antifašismem britské provenience, okořeněným o několik postřehů z Čech. Navíc se logicky chybně snaží na základě své britské zkušenosti odvodit jakousi celkově závaznou, platónskou ideu antifašismu a zevšeobecnit její platnost pro celý svět, aby z ní zpětně definoval antifašismus v Čechách. Protože tato metoda nefunguje, uchyluje se autor k tvrzení, že český antifašismus představuje „výjimku“. Nepředstavuje. V mé odpovědi je jasně řečeno, že na podobných pozicích stojí antifašistické hnutí ve Španělsku, Skandinávii a obecně ve východní Evropě. Ovšem ani ve zbytku Evropy neodpovídá realita představám autora a není tomu tak ani v samotné Británii, kde – jak již bylo řečeno – působí vedle ANL a Searchlight i Antifašistická akce/Antifa, která s oběma jmenovanými subjekty nespolupracuje a svou politiku staví do opozice k nim. Pravdou totiž je, že autor omezil své prameny výhradně na ty segmenty antifašistické scény, které jsou nějakým způsobem spojeny s autoritářskou levicí, případně se státní mocí, a ponechal zcela stranou ty, které vychází z antiautoritářského pojetí antifašismu. Není divu, že je celý text zaujatý a snaží se dokázat, že je to právě autoritářská levice, která hraje určující úlohu v celosvětovém antifašismu. Autor navíc zcela pomíjí fakt, že aktivity ANL i Searchlight jsou postaveny primárně na odporu vůči BNP, zatímco činnost AFA (v USA pak ARA) se snaží vystupovat proti fašismu v celé jeho šíři a její agenda je tak mnohem obsáhlejší.

Obávám se, že antisemitismus není nutně vázán na nacismus ani na fašismus (tam ještě méně). Milan Špinka uvádí, že Ernst Junger nebyl antisemitou a jako důkaz pro to udává, že se po křišťálové noci stáhl do vnitřního exilu s pochopením, že nacismus nemůže přinést dobrého vůbec nic. Nezpochybňuji toto tvrzení, ale upozorňuji pana Špinku, že po Křišťálové noci již bylo pozdě a nevypovídá to nic o Jungerových postojích před tímto datem. Mám na mysli například Jungerův spis „Über Nationalismus und Judenfrage“ z roku 1930, který hovoří jasnou řečí – Židé představují pro Německo nebezpečí. Nijak to ovšem nesouvisí s mým druhým tvrzením, které jsem ohledně Ernsta Jungera uváděl, a to jeho glorifikací války. Jestliže autor vyčítá antifašistům údajnou radost z násilí, těžko se může zároveň odvolávat na autora, jako je Ernst Junger.

Moje poznámka o Evolově obhajobě fašismu také nebyla nijak vázána na antisemitismus. Pouze jsem upozorňoval, že obvinění z rasismu od člověka, který se odvolává na autora, který významnou část svého života podporoval fašistický režim, který byl rasistický (i když v Itálii nemusel být nutně antisemitský), je více než sporné.

Vzhledem k tomu, že ani Milan Špinka, ani „skutečný anarchista“ nepřinesli žádný argument pro tvrzení, že lze spojit ultrapravičácký nacionalismus a anarchismus a ještě toto spojení ohně s vodou vydávat za „skutečný anarchismus“, uchýlil se pan Špinka k pochybné argumentaci: namísto validních politicko-filozofických dokladů blízkosti anarchismu s nacionalismem uvádí, že zásadní předchůdce anarchismu Pierre-Joseph Proudhon a zakladatel moderního anarchistického hnutí a jeho první teoretik Michail Bakunin byli antisemity. Musím říct, že bychom byli velmi vděčni za seriózní historické objasnění tohoto tématu. Podle věrohodných informací, které k problému máme, můžeme jen uvést, že se u Proudhona i Bakunina projevovaly antisemitské sklony, ty ovšem byly naprosto okrajové. U Proudhona se vesměs jedná o z kontextu vytržené citace, navíc vesměs z děl vydaných posmrtně. U Bakunina jde o jeden text, který na nátlak svého anarchistického okolí nevydal – ač jinak šlo o autora, který nebyl zvyklý ustupovat ve svých názorech, a spíše se tedy zdá, že jej jeho okolí přesvědčilo. Navíc, ač v Bakuninově textu nalezneme některé paušální charakteristiky Židů, uznával na druhou stranu Bakunin velikost mnoha židovských autorů, čili se nejednalo o plošný odsudek. I tak se ale pochopitelně jednalo o nepřijatelná stanoviska, která byla daní za Bakuninovo zakořenění v dobové ruské aristokracii a jež odmítlo již dobové anarchistické hnutí.

Pro anarchisty toto téma není tabu, ale není to pro nás ani nic zásadního. Naše teoretiky nepokládáme za neomylné modly, ale za chybující dítka své doby. Jestliže se u Proudhona a Bakunina projevovaly předsudky vůči Židům (a u Proudhona nádavkem ještě tradicionalistické názory na roli žen), nebyla to vůbec stěžejní součást jejich díla. Tou byla obhajoba spojení svobody a rovnosti všech lidí – tedy myšlenka, která jakékoli předsudky na základě národnosti nebo rodu vylučuje. Že autoři těchto myšlenek je nebyli vždy schopni důstojně aplikovat, jim jistě neslouží ke cti. My se ale inspirujeme jejich pozitivními myšlenkami a jejich chyby jsou pro nás varováním. Dobře to shrnul současný americký anarchista Wayne Price ve svém srovnání anarchismu a marxismu: „Anarchisté mají také odlišný vztah ke svým teoretikům. Na rozdíl od marxismu a leninismu anarchismus není pojmenován podle svých historických představitelů. Nemá žádné posvátné spisy srovnatelné s Kapitálem nebo Státem a revolucí. Nemá žádný problém s odmítnutím chyb svých zakladatelů.“ (Viz ZDE)

Co se týče relevance odkazu na stránky http://www.nationalanarchist.com dodávám, že se jednalo pouze o příklad. Na stránkách Rose Noir je autorů více, avšak podivná směs uváděných zdrojů a odkazů obsahujících odkazy na Hamas, Hizballáh, Muamara Al-Kadáfího, Ruskou komunistickou stranu, švédské nacionální-bolševiky, International Third Position, Baader-Meinhof (RAF), stránky se sadomasochistickou tématikou, Asatru komunity a Alistera Crowleyho je zcela stejné jako u výše uvedeného zdroje. Pokud chce někdo vydávat tuto nesourodou směs, jejíž jediným pojítkem je pouze fascinace násilím, za součást jedné politické tradice – navíc anarchistické – pak se hluboce mýlí.

II. Pro „skutečného anarchistu“

Antifašismus je reakcí na fašismus, stejně jako je antikomunismus reakcí na komunismus. Antifašismus nemá žádnou vlastní ideologii, je veden pouze snahou zabraňovat fašistům v činnosti a fašismu v šíření. Nic absurdního na tom není. Naopak je to zcela logické. Znáte snad nějakou „antifašistickou stranu“? Problém je v tom, že se fašistické myšlenky dostaly po roce 1945 do klatby a nebylo možné je prezentovat veřejně – což de facto není možné ani dnes. Znamená to ale, že fašismus zmizel? Rozhodně ne. Zdokonalil ovšem postupy na své skrývání. Ideálním příkladem je celé hnutí Nové pravice, které vzešlo z neofašismu, ale od počátku se snažilo etablovat mimo typické neofašistické struktury a k fašismu se nikdy oficiálně nehlásilo. Stejně tak nezmizela řada lidí spjatých s fašistickou či nacistickou politickou scénou. Někteří z nich se fašismu vzdali, ale mnozí pokračovali – otevřeně či skrytě – v budování struktur, které měli pomoci jeho návratu. To se naštěstí nestalo, ale různé podpůrné spolky, nadace a think-tanky přetrvaly. Úkolem antifašistů je tyto skupiny identifikovat, označit a vystupovat proti jejich snahám. To zaprvé.

Zadruhé – přestože existují tendence k nerozlišování mezi jednotlivými druhy pravice a ultrapravice, snaží se anarchističtí antifašisté tyto nuance akcentovat a jasně odlišovat neonacismus, neofašismus, ultrakonservatismus a fundamentalistický katolicismus. Příkladem může být třeba A-kontra 5/2004. která je celá věnovaná jen tématu „jiné ultrapravice“, tedy té části ultrapravicového spektra, které nelze označit za neonacistické nebo neofašistické, byť se často jedná o uskupení fašizující (řečeno s plným vědomím rozdílů mezi nacismem a fašismem). Díky systematické snaze skutečných neofašistů a neonacistů skrývat své skutečné přesvědčení a presentovat se neustále jako něco jiného, než čím ve skutečnosti jsou, je u nás momentálně situace taková, že se zdá, že neonacistou či neofašistou je pouze ten, kdo se za něj veřejně prohlásí. Jako by se nevědělo tom, že existují určité politické znaky, které fašismus a nacismus jasně definují. Směs anti-levicovosti, rasismu a autoritářství však bude fašismem vždy, i kdyby se prohlašovala za liberální demokracii.

Nejsem si také jist, jaké „Antify“ má autor na mysli, když hovoří o jejich financování ze strany SSSR, mohu ho ale ujistit, že současné Antify z tohoto zdroje skutečně financované nejsou.

Pokud autor čerpá část informací z antifašistických brožur ze stránek AFA/FAS, musel v Buď zlý na svého nácka (ke stažení na této adrese) narazit na pasáž „Problémem, který se v souvislosti s AFA příliš nediskutuje a v jehož řešení česká AFA zašla podle mých informací takřka nejdále v celoevropském měřítku, je častá provázanost antifašistů (kteří jsou ve velké většině anarchisté) s určitými skupinami autoritářské levice. Důvodem je většinou názorová nevyzrálost nebo v mnoha případech rovněž malý rozměr antifašistických skupin a intuitivní chybná snaha hledat spojence doslova za každou cenu.“ Co dodat? Kde je ona avizované spolupráce s bolševickými skupinami? Nikde. Místo ní je zde jasná kritika podobných postupů.

Jak již bylo řečeno, autor vychází ve svém textu výhradně z britských, autoritářskou levicí ovlivněných, zdrojů. Tyto zdroje ale nejsou jediné – a opakuji to již poněkolikáté. Pokud autor vyloučí antiautoritářské prameny ze svého studia a pak na základě neúplných podkladů definuje antifašismus jako ovládaný autoritářskou levicí, je to postup, který je buď metodologicky zcela chybný, nebo vědomě zavádějící. A že se v antifašismu angažují totalitářské skupiny? To jsme nikdy nepopírali (ostatně můj výrok týkající se této problematiky použil autor dokonce jako motto svého článku). Má to ale snad být pro nás důvod pro to, abychom se antifašismu vzdali? Má snad autor pocit, že když se v podnikání angažují také podvodníci, má poctivý člověk podnikání přenechat pouze jim (abych použil příklad, kterému bude autor rozumět)? V žádném případě! Aktivity autoritářské levice na poli antifašismu jsou pro nás důvodem k jasnému oddělení naší činnosti od jejich – ale ne rezignací na antifašismus. Právě proto, že je antifašismus jen reakcí na fašismus, ho nehodláme přenechat komukoli – a zároveň ho chápeme jako otevřený pro všechny.

Ohledně jednotlivých bodů:

Ad.1 Zdá se, že autor pokračuje v protiřečení si. Když pominu rádoby zesměšňující způsob vyjadřování o imigrantských skupinách, zůstane mi nepochopitelný slepenec. Autor tvrdí, že antifašisté využívají imigrantské skupiny k nátlaku na většinovou společnost a tento nátlak je vnímán negativně. Tím se posiluje rasismus. Autorovi nevadí, že v původním textu psal, že imigranti nemají o aktivity antifašistů žádný skutečný zájem („Jeho snahy využívat malá etnická sdružení jako nátlakové skupiny jsou časté, ovšem je příznačné, že tato snaha vzbuzuje u valné většiny imigrantů (známých svým konzervatismem) posměch.“) Opět ponechám stranou autorovu nemístnou paušalizaci imigrantů jako konzervativců (což platí pouze pro určité skupiny) a zeptám se, jak spolu tyto dva výroky souvisí? Nezdá se autorovi, že se spíše vylučují? Buď totiž antifašisté s imigranty spolupracují, anebo o to imigranti nemají zájem. Obojí dohromady nejde.

Ať tak nebo tak, autor by měl doložit, kdy dochází k situacím, o kterých mluví. Jak často jsou aktivity imigrantských skupin využívány antifašisty a jak často jsou tyto aktivity vnímány majoritní společností negativně. Dokud tak neučiní, bude se jednat o další z řady jeho nedoložených výroků. To že něco může být, neznamená, že to tak skutečně je. To by autor mohl vědět. To že by autor třeba taky mohl být pedofilem, z něj ještě pedofila nedělá, že?

Ad 2. Autor opět popírá sám sebe. Úspěšná konverze fašistů v antifašisty není důkazem o schopnosti antifašistického hnutí odpouštět? A o čem tedy? Není to spíš tak, že se autorovi tato ochota antifašistů přijmout bývalé fašisty do svého středu nehodí do jeho koncepce „neústupného antifašismu“, a tak ji prostě pomíjí? A když je mu předložena jako fakt, tak uhýbá k tvrzení že „toto není to odpuštění, které mám na mysli já,“ abych volně parafrázoval jeho slova. Autor by možná měl jmenovat ty „provinilé“, kterým je jejich fašistická aktivita vyčítána dodnes. Možná by se ukázalo, že jde pouze o ty, kteří se stáhli z veřejného života, ale jejichž přesvědčení zůstává stejné, nebo naopak o ty, kteří se veřejně své ideologie vzdali, ale fakticky ji stále podporují.

Pokud ovšem autorovi tolik vadí neústupnost a neochota odpouštět minulá provinění, je zvláštní, že sám neváhá použít tentýž přístup k šéfredaktorovi Searchlight, když ho označuje za bývalého odsouzeného bankovního lupiče. Odpuštění pro bývalé fašisty ano – pro antifašisty nikdy? Tak tomu máme rozumět?

Ad 3. Autor sice ani nadále nijak nedokládá, že antifašismus pohrdá „jedincem – samozřejmě bílým pracujícím mužem“, ale napadá alespoň druhou část mé odpovědi. Bohužel pro sebe nepřímo odhaluje svou snahu o manipulaci a dezinterpretaci antifašismu. Pokud by totiž skutečně antifašismus studoval jako celek, musel by uvést, že se jednotlivé přístupy uvnitř antifašismu liší. Antifašismus „občanský“, podporovaný liberály, konzervativci a socialisty, směřuje jednoznačně k podpoře silnější státní moci a odmítá formy občanské neposlušnosti, resp. násilných akcí. To je případ Searchlight, nebo v našem prostředí Ondřeje Cakla. Oproti tomu anarchistický antifašismus směřuje proti státní moci a podporuje autonomní aktivity a přímé akce. Ve vnitřním rozporu jsou uskupení ovládané autoritářskou levicí, protože se snaží spojit oba tyto protichůdné směry dohromady – radikální složky podporují přímé akce, zatímco „konzervativní“ bolševici spoléhají na státní moc. Příkladem může být ANL. Co je z tohoto rozkladu ale zřejmé, je fakt, že není možné tvrdit, že antifašismus „dovoluje antifašistům smířit dva protikladné požadavky – na občanskou neposlušnost (včetně násilí) a masivní rozpínavost státní moci."

Ad 4. V původním textu je věta: „Pracující třída „rasistů“ je často popisována jako „odpad“, „produkt stoky“, „pěkná směska deviantů, pedofilů, outsiderů a egomaniaků“. Na můj dotaz, aby autor doložil, kde antifašisté takto o pracující třídě hovoří, odpověděl autor takto: „Skutečně, nechce se mi prohrabávat staré časopisy, abych doložil „odpad“ či „produkt stoky“ (nač taky, jak by si to asi mohli čtenáři ověřit?), ale ze všech těch nadávek mi přišla nejzábavnější ta poslední, kterou tu kupodivu nemáš: „pěkná směska deviantů, pedofilů, outsiderů a egomaniaků“. Tu jsem si vypůjčil z webu Antify, z jedné veselé brožurky, kterou jistě dobře znáš a kterou si může každý stáhnout.“ Škoda, že celá ta věta ve skutečnosti zní „Sami britští fašisté se zdají být pěknou směskou deviantů, pedofilů, outsiderů a egomaniaků“ (K. Bullstreet, Buď zlý na svého nácka, str. 10 – to jen pro přesnost, aby autor věděl, co jsem měl na mysli, když jsme hovořil o doložení výroků – dělá se to takhle, konkrétním doložením konkrétního výroku, v konkrétní publikaci s uvedením čísla stránky, aby si kdokoli mohl citaci ověřit.). Má vůbec smysl ještě něco dodávat? Má ještě smysl snažit se dál dokládat autorovo lhaní? Domnívám se, že nikoli. Zde je jasně doloženo, že autor vědomě lže a každý koho to zajímá, si to může ověřit.

Toto jsme měl přesně na mysli, když jsem se podivoval nad ochotou Národní Myšlenky otisknout text, který není schopen doložit citované výroky. Pan Špinka pokládá otištění za legitimní – já nikoli. Ne kvůli ideové odlišnosti, ale kvůli zjevnému lhaní autora. Na rozdíl od pana Špinky však mohu své tvrzení doložit.

Ad 5. International Marxist Group (IMG) zanikla v roce 1982 a jednalo se o anglickou trockistickou skupinu. Jaký má její ideologie vliv na anarchistický a občanský antifašismus v celosvětovém měřítku dnes? V jakém textu uvádí IMG hodnocení „Pracující třída byla donedávna zejména v západní Evropě hodnocena jako bezcenná; novou revoluční elitou se měli stát studenti, etnické menšiny či feministky“? Autor není schopen ničím doložit, jaký vliv měla IMG na soudobý antifašismus (přímo tímto tématem se například IMG vůbec nezabývala), ani zda-li jsou její myšlenky akcentovány uvnitř antifašismu dodnes. Bez jakéhokoli důkazu pro své tvrzení je autorovo tvrzení naprosto bezcenné. Důkazem není ani samotná aktivita studentstva v roce 1968, protože ta vycházela z tehdejší situace a nikoli ze snah IMG. Má snad autor pocit, že když v roce 1989 vyšlo v Čechách do ulic studentstvo, tak to bylo díky ideologické indoktrinaci IMG? Ostatně – ve Francii v roce 1968 sice bouře odstartovaly skupiny levicových studentů, ale generální stávku, která de facto svrhla IV. Republiku, provedli dělníci – ona údajně opovrhovaná a neschopná pracující třída – kteří se k studentskému odporu přidali.

Ad 6. Autor si plete ideologii a mobilizační potenciál. Navíc antifašistům nejde o „nekonečnou změnu bez cíle“, ale o celkem jasně definovaný a dosažitelný cíl – eliminaci fašistického vlivu ve společnosti. Je tedy více než sporné, že by antifašisté dělali to, co řekl Hitler. Navíc je podobný druh argumentace zcela zavádějící. Hitler, Mussolini, Stalin, Mao Ce-Tung – u každého z nich by se daly najít myšlenky, které se objevují i dnes v repertoáru oficiálních politických stran. Znamená to, že tyto strany navazují na nacismus a bolševismus? Ovšem autor má v jednom pravdu – antifašisté skutečně akceptují minimálně jednu Hitlerovu myšlenku: „Jak se nás naši nepřátelé mohou zbavit? Tak, že nás během jednoho dne smetou z ulic.“ Bude autor trvat na tom, že když se antifašisté snaží podle této myšlenky chovat, že se jedná o interpretaci Hitlera v tom smyslu, že antifašisté na Hitlera navazují?

Ad 7. Autor si plete užívání násilí s jeho adorací. Evropské revoluce v roce 1848 byly násilné. Znamená to, že jejich strůjci stojí v jedné řadě s nacisty a fašisty? Americká revoluce 1775-1783 byla nepochybně násilná. Jsou pro autora Thomas Paine, Georgie Washington nebo Thomas Jefferson rovni Hitlerovi? Násilí ve společnosti existuje a cílem anarchistů není nastolit utopickou společnost pacifistů, ale omezit použití násilí na nejmenší možnou míru. Zároveň si ale anarchisté i antifašisté uvědomují, že jsou situace, kdy je použití násilí plně legitimní. Kdo ke zlu mlčí, sám zlo tvoří, jak říká jedno staré heslo.

Ad 8. Pokud autor tvrdí, že etnická sdružení nejsou tvořena skutečnými zástupci imigrantů, ale jsou vybírána režimem, pak by měl takové tvrzení být schopen doložit. Různé levicové skupiny s imigranty spolupracují a autor se mýlí, pokud vnímá muslimskou komunitu v západní Evropě jako homogenní masu. Opak je pravdou a mezi imigranty z muslimských zemí nalezneme široké rozpětí náboženského cítění od sekulárního až po fundamentalistické. Kdyby si autor nepřestal kupovat A-kontra, mohl se v posledním čísle dočíst v rozhovoru s francouzskou RASH kapelou Brigada Flores Magon o jejích zkušenostech, které mají se spoluprací s imigrantskými a speciálně muslimskými skupinami. Ve stejném čísle by se pak dočetl, že jediná pobočka politických organizací na pařížských předměstích postižených před nedávnem vlnou násilí dávanou obvykle do souvislostí se skupinami imigrantů je místní organizace CNT – anarchistických odborů. Nevypovídá to o něčem?

Ad 9. MacPherson Report se týká institucionálního rasismu, který vyplul na povrch po vraždě osmnáctiletého černošského studenta Stephena Lawrence v roce 1993, za kterou nebyl nikdo obviněn. Autor uvádí zřejmě citaci z této zprávy, avšak neuvádí žádný zdroj, kde by bylo možné si toto jeho tvrzení ověřit. Autor zcela obrací smysl událostí a snaží se z této zprávy udělat „antifašistický nátlak“. Má snad autor dojem, že rasismus v naší společnosti neexistuje? Má snad dojem, že neexistuje nic takového jako diskriminace? Na základě jeho textu se zdá, že ano. Realitu bohužel ukazuje, že pravdu nemá.

Sečteno, zváženo – autor článku uvádí tvrzení, z nichž některá jsou vnitřně rozporná, v jednom konkrétním případě doložitelně lživá a zbytek nijak nedokládá. Ve svém souhrnu se tedy jedná o lidově řečeno o „blábol“. Nedivím se kolegovi Slačálkovi, že autorovu snahu o publikaci v A-kontra odmítl. Učinil bych to samé – nikoli z důvodů ideologické zaslepenosti, ale z úcty k pravdě a poctivé autorské práci.