Právě vyšla společná kniha pracovníka AV ČR a sympatizanta ČSAF o dějinách anarchistického myšlení Anarchismus - svoboda proti moci. Přinášíme esej, který k těmatu knihy napsali pro přílohu deníku Právo Salon spolu s úvodem od redakce Salonu. Knihu o rozsahu 672 stran lze sehnat se slevou za 350 Kč v infocafé Krtkova kolona nebo poštou za 380 Kč zaslaných složenkou na adresu ČAS, PO Box 223, Praha 1, 111 21.

Právě vyšla společná kniha pracovníka AV ČR a sympatizanta ČSAF o dějinách anarchistického myšlení Anarchismus - svoboda proti moci. Přinášíme esej, který k těmatu knihy napsali pro přílohu deníku Právo Salon spolu s úvodem od redakce Salonu. Knihu o rozsahu 672 stran lze sehnat se slevou za 350 Kč v infocafé Krtkova kolona nebo poštou za 380 Kč zaslaných složenkou na adresu ČAS, PO Box 223, Praha 1, 111 21.

Anarchismus jako teorie společnosti i jako hnutí má svoji budoucnost teprve před sebou, začíná Jan Keller krátkou předmluvu ke knize Václava Tomka a Ondřeje Slačálka Anarchismus. Svoboda proti moci. Proroctví pro někoho možná paradoxní, protože v polistopadovém Česku se hlavně elektronickým médiím podařilo anarchisty stavět do stejné řady s nejrůznějšími skupinami neofašistů a neonacistů - jen jako jejich protivníky.
Tomkovy a Slačálkovy dějiny anarchismu jsou úctyhodným pokusem toto primitivní, někdy jen pitomé, ale občas i záměrné matení pojmů (a veřejného mínění) alespoň zmírnit. Pro anarchismus je klíčovým pojmem svoboda a evropská civilizace se dnes mírou svobody pyšní podobně jako mírou lidských práv. A tak můžeme o dnešních elitách sarkasticky poznamenat, že se anarchismem nechaly hodně inspirovat a že mají teď příležitost ukázat, jestli jde o jejich opravdové přesvědčení nebo jen o masku, kterou při prvním konfliktu vymění za jinou. Symbolem svobody se v posledních dnech stala svoboda slova vyjádřená několika karikaturami. Připomeňme Bakuninovo varování, že každé omezení svobody se může stát jejím hrobem - dosavadní dějiny jsou ostatně plné takových smutných příkladů.
Vydání Anarchismu využíváme proto jako příležitost ke kompetentnímu ohlédnutí a úvaze o roli anarchismu dnes a v budoucnu. Pro Salon ji jako pozvánku k četbě knihy napsali její autoři.

Anarchismus jako politické přesvědčení i jako sociální hnutí se dobrovolně vyčleňuje na okraj stávající společnosti. Nehodlá soupeřit o moc na hřišti politických stran, neuchází se o svůj podíl na správě státu. Snáší nadávku extremismus, kterou používají média, policejní složky i část politického a akademického establishmentu. Jen občas připomene, že jeho demokratičtí kritici byli dříve - třeba v dobách Svaté aliance - rovněž pro panující režimy extremisty.

Kde se vzal

Základem anarchistického přesvědčení je odmítnutí a negace jakéhokoli útlaku, jakékoli nadvlády člověka nad člověkem, jakékoli mocenské nerovnosti mezi lidskými bytostmi. Anarchismus se tak vymezuje do jisté míry negativně - jako součet odmítnutí různých podob panství a donucení. Vcelku přitom nezáleží na tom, zda se toto panství objevuje ve sféře "politické" politiky v podobě státu, v ekonomice v podobě systému námezdní práce nebo v kultuře v podobě reprodukovaných hierarchií či vnucovaných vzorců chování - ať už je jejich zdrojem náboženství nebo pop-kultura. Akcentovanou pozitivní hodnotou je svoboda - a z ní musí nutně plynout různost, která je uskutečněním svobody.
Anarchismus je ve své klasické podobě dítkem moderny. K anarchismu inklinující proudy se objevovaly v moderních buržoazních revolucích - ať už šlo o diggery (kopáče) v anglické revoluci, o radikální individualisty inspirované revolucí americkou nebo o enragées (zběsilé), kteří se v revoluční Francii rozhodli spojit antiautoritářství s revolučností a tváří v tvář jakobínskému teroru, jenž některé z nich poslal pod gilotinu, prohlásili, že "revoluce a vláda jsou neslučitelné". Sami si ovšem uchovali radikální perspektivu a právě od nich pochází tvrzení, že svět nebude šťastný a svobodný, dokud nebude poslední aristokrat oběšen na střevech posledního kněze.
Ve stejné době vystoupil v Anglii osvícenský filosof William Godwin, podle něhož se společnost rozumných lidí měla obejít bez vlády a jednotlivci měli začít tím, že se bez vlády obejdou sami, že ji postupně nahradí svými vlastními sdruženími.
Za významného předchůdce anarchismu je pokládán německý myslitel Max Stirner, který vystoupil ve čtyřicátých letech 19. století. Jestliže si ale pozdější anarchisté představovali společnost bez vlády jako pospolitost přirozeného souladu a vzájemnosti, Stirner byl srozuměn s tím, že mezi jedinci osvobozenými od všech pout vypukne válka. Podle něj se jednalo pořád o lepší stav, než je ten, kdy jsou jednotliví jedineční jedinci přitesáváni podle vzoru konstruktu, jímž pro něj bylo abstraktní a nad jedincem stojící "lidství" jeho filosofických současníků, Feuerbacha či Marxe: "To, že komunista v Tobě spatřuje člověka, bratra, to je jen sváteční stránka komunismu," říká Stirner. "Ve všední dny Tě naprosto nepovažuje za člověka, nýbrž za lidského dělníka nebo pracujícího člověka... Společnost, od níž vše máme, je nová vládkyně, nové strašidlo, nová ,nejvyšší bytost', která Nás ,vezme do služby a k povinnosti'!"

Zakladatel Bakunin

Většinový proud v anarchismu se sice inspiroval radikalismem Stirnerovy kritiky, ale ta mu zároveň byla cizí svou ochotou k negaci společnosti a odmítnutím morálky i tak ostrým důrazem na jedince. Podle zakladatele anarchismu jako samostatného proudu, Rusa Michaila Bakunina, byl jedinec nemožný bez společnosti, nemohl se rozvíjet bez tvořivé spolupráce s ostatními a bez jejich uznání a bez vztahů s druhými neměla jeho individualita smysl, respektive byla pouhou chimérou, neexistující představou.
Ještě před Bakuninem ale vystoupili dva autoři, kteří zformulovali část sociálně anarchistických názorů. Pierre-Joseph Proudhon kritizoval k monopolu směřující soukromé vlastnictví (známá jsou jeho slova "vlastnictví je krádež") a státní autoritu a postavil proti nim sdružování malých výrobců zdola do autonomních skupin a družstev a jejich federací místo centralizovaných podniků a států. Jeho představu doprovázely některé tradicionalistické rysy, zejména pro drtivou většinu anarchistů nepřijatelný patriarchální pohled na roli ženy a také zachování směnné ekonomiky. V opozici proti němu vystoupil jeho současník Joseph Déjacque s požadavkem na svobodnou a zároveň ekonomicky komunistickou společnost s naprostou rovností všech lidských jedinců, bez ohledu na pohlaví, věk, rasu či národnost.
Významná byla pro anarchisty té doby kritika náboženství. Nejen, že je odmítali jako fikci, zároveň vnímali jeho hluboce autoritářské důsledky. V bohu spatřovali sankci pozemské autority a v jeho přijetí člověkem lidskou rezignaci na vlastní rozhodování a odpovědnost. "Kdyby Bůh existoval, bylo by ho třeba odstranit," prohlásil rouhačsky Bakunin. A hlavně si žádné další bohy nevytvářet: "No idols!" zní jedno soudobé punkové heslo.
Anarchisté byli pro revoluci; odmítali ale diktaturu. Ta dělá lidi dětinskými a zbavuje je samostatnosti. Páše zločiny a nemá korektiv proti svým chybám. V posledku diktatura pohřbívá antiautoritářského ducha revoluce a nastoluje nový režim stejně zatuchlý, jako byl ten, proti němuž se původně revoluce bouřila. I to byl jeden z důvodů, proč se anarchisté ostře vymezili vůči marxismu. Jiným důvodem takového vymezení bylo to, že anarchisty popuzoval Marxův nárok na autoritu vědce. Lidská činnost měla být - podle Marxova oponenta Bakunina - sférou svobody, kde jistě bude třeba vědecké rady, ta ale nemůže mít absolutní platnost, nemůže rozhodovat za člověka, jaké konkrétní stanovisko zaujme v jednotlivé politické otázce své doby.
A konečně se Bakunin a jeho druhové postavili proti organizování dělnického hnutí do politických stran. Ty jim vadily nejen proto, že usilovaly o moc v buržoazních státech své doby, místo aby je revolučně překračovaly, ale i proto, že strany samy byly jakýmisi státy v malém a přizpůsobovaly podobu emancipačního hnutí té společnosti, již chtěly překonat. Podle bakuninovců bylo třeba organizovat se podle principů svobody, autonomie a samosprávy. Hnutí za novou společnost mělo být zároveň již předobrazem této společnosti.
Takto silnému vlastnímu nároku nebyli ovšem ani sami anarchisté schopni zcela dostát. Bakunin osobně měl poněkud autoritářské návyky z tajných revolučních spolků a svou představu o svobodě a spontánní revoluci doplňoval vizí jakési přechodné "tajné diktatury", která bude koordinovat revoluci k jejímu zdárnému konci. K vystřízlivění ho vedlo až fiasko spolupráce s fanatikem Něčajevem, který využil Bakuninova revolucionářského nadšení ke svým vlastním aktivitám.

Prohry s autoritářstvím

Pro prosazení svých myšlenek si nicméně anarchisté, frustrovaní z pomalého postupu idejí svobody, zvolili cestu atentátů. Ty měly zastrašit držitele moci a zároveň ukázat utlačovaným, že odpor je možný a že ani špičky autoritářské pyramidy nejsou nezranitelné. Atentáty měly ovšem přesně opačný dopad - podnítily mocné k represím a odcizily anarchistům většinové mínění, pobouřené vraždami. A vedly k sebedestruktivním tendencím v samotném anarchistickém hnutí, které jako by zapomnělo na Bakuninova slova, že revoluce má být zaměřena především proti vztahům a věcem, ne proti jednotlivým lidem. Neboť problémem je pro anarchisty autoritářská struktura mezilidských vztahů, ne jednotliví mocní, kteří jsou často sami oběťmi svého postavení. A jak uvedla jedna australská anarchistická skupina v sedmdesátých letech 20. století, tedy v době recidivy radikálně levicového terorismu, "sociální vztah nelze vyhodit do povětří".
Hlavním proudem anarchismu se stal anarchistický komunismus, zformulovaný na přelomu 19. a 20. století Petrem Kropotkinem. Ten vyšel z polemiky se sociálním darwinismem: jestliže z něho vyplývá, že v přírodě existuje zápas o život, ve skutečnosti se podle Kropotkina tento zápas projevuje spíše mezi jedinci, zatímco na úrovni celých druhů naopak nejsnáze přežijí ty, u nichž je rozvinutá kooperativnost, solidarita a vzájemná pomoc. Právě cit pro solidaritu pokládal Kropotkin lidem za vlastní, osvojený evolučním procesem, ale pokažený autoritářskými vztahy nadvlády. Z toho plynulo i Kropotkinovo pojetí morálky, která podle něj nebyla příkazem nějakých vnějších mocí (boha, vyššího principu mravního) vůči člověku, ale něčím, co je člověku vrozeno a lidskému druhu vštípeno milióny let evoluce a co se projevuje tak, že se člověku zlo prostě spontánně oškliví a dobro jej přitahuje. Na představě o lidské kooperativnosti a dobrotě měla být vybudována svobodně komunistická společnost, která se obejde bez vládnutí pro lidské charaktery škodlivého a jejímž základem bude ekonomická vzájemnost.
Praktické aktivity hnutí představoval zejména anarchosyndikalismus, anarchismem ovlivněné odborářství. Anarchistům se během první poloviny 20. století podařilo získat vliv v silných odborech ve Francii, Španělsku, USA, Argentině, ale také mezi severočeskými horníky. Odbory se pro ně zdály představovat vhodnou alternativu politické strany. Ve straně se lidé sdružují s cílem dosáhnout poznamenala litické moci a následkem toho mají zároveň zájem na zachování či dokonce posílení této politické moci. Naopak v odborech pracující hájí své bezprostřední zájmy, a to způsobem, který může otřásat stabilitou státu a zároveň vést k tomu, že si pracující osvojí různé sebeorganizační dovednosti, které zhodnotí, dosáhnou-li jednou skutečné samosprávy. Proti zprostředkování zájmů politickými stranami, jejich vůdci a v poslední instanci státem postavili anarchosyndikalisté princip přímé akce - nikým nezprostředkovaného úsilí, při němž se lidé snaží dosáhnout svých cílů teď a tady, bez ohledu na stát. Současně se odbory zdály být vhodnou podobou, a tedy základem pro budoucí společenské bezstátní uspořádání.
Anarchisté se účastnili revolučních pokusů v Mexiku a také v Rusku, Německu, Mandžusku a Španělsku -tam se ale setkali se zbrutalizovanou, bolševickou podobou svého dávného marxistického rivala. Kropotkin, který se po říjnové revoluci s nadšením vrátil do sovětského Ruska, vzkázal - po brzkém vystřízlivění z ruské revoluční reality - západoevropským pracujícím: "Rusko nás poučilo, jak se revoluce nemá dělat."
Anarchisté kritizovali metody autoritářských revolucionářů z revolučního hlediska. Neodmítali cíl -změnu společnosti -, ale hnusily se jim metody, jejichž násilnost a otřesnost přičítali převzetí organizované mašinérie násilí, státu. Sami anarchisté ovšem ne vždy zůstali věrni svému internacionalistickému přesvědčení a protiválečnému postoji (za 1. světové války někteří - v čele s Kropotkinem - podpořili spojence) či radikálnímu odmítání státu (v poválečném Československu vstoupil anarchista Vrbenský do vlády a jiní čtyři anarchisté vstoupili do vlády ve Španělsku v době občanské války).
Právě porážka anarchistického hnutí ve Španělsku, kde podle některých odhadů čítalo až několik miliónů lidí a jež během války uskutečnilo část svých představ zakládáním svobodně komunistických pospolitostí,
zdánlivý konec anarchismu. Vypadalo to, že myšlenky naprosté svobody a odporu proti státům a jiným podobám autority nezapadají do období studené války, v níž navíc poslední zbytky anarchistických hnutí paličatě hlásaly heslo "Ani Západ, ani Východ" a odmítaly se přidat na tu i na onu autoritářskou stranu. Čekala je represe na Východě (např. bulharské anarchistické hnutí skončilo zčásti v Dimitrovových koncentrácích) a dočasný pokles zájmu o hnutí a jeho myšlenky na Západě.

Oživení

Šedesátá léta ovšem situaci změnila. Už předtím někteří anarchisté předjímali část témat včetně sexuální revoluce a chápali své myšlenky odporu proti politickému a ekonomickému donucování jako nerozlučně spojené s odporem proti vnucování utlačovatelské a stereotypní kultury (v padesátých letech ve spolupráci se surrealisty). V šedesátých letech se velká část mladé generace postavila proti světu svých otců - proti světu dvou bloků a bezprávnosti třetího světa, proti válkám, proti kapitalistickému podřizování lidského života zisku, proti státu a proti represivním normám v různých oblastech lidské každodennosti. Když roku 1968 napsali situacionisté z okupované pařížské Sorbonny ruské a čínské komunistické straně se vzdorem, že svět nebude šťastný, dokud nebude poslední kapitalista oběšen na střevech posledního byrokrata (byrokraty byli myšleni funkcionáři "komunistických" stran), představovalo to jistou rehabilitaci a projev obrody anarchistického poselství.
Anarchisté se nově zaměřili především na ekologii. Už v padesátých a šedesátých letech se snažil americký anarchista Murray Bookchin najít kořeny ekologické destrukce - spočívaly podle něj v tom, že lidská společnost, namísto toho, aby byla harmonickou součástí ekosystému a aby byla sama vyrovnaným ekosystémem, připomíná svou strukturou a působením v přírodě spíše rakovinnou buňku. Autoritářství, centralizace a glajchšaltující tendence v takové společnosti hrubě neodpovídají přírodním snahám o diverzitu, různost. Konkurenční zápas v lidské společnosti je pak mechanismem, který tlačí k bezohlednosti v různých oblastech lidského života, včetně té ekologické. Má-li být zabráněno zkáze biosféry, a tím i předpokladu lidského života, je třeba hluboká proměna lidské společnosti, která se má více připodobnit harmonické, ale zároveň různorodé, decentralizované, avšak také sounáležité a spolupracující ekologické pospolitosti.
S jiným přístupem přišel kontroverzní a většinou anarchistů odmítaný americký autor John Zerzan. Ten v reakci na rostoucí technologizaci života a s ní spojené odcizení vystoupil s rozhodným útokem na stávající civilizaci a s obhajobou pospolitostí z doby před neolitem. Právě vynález zemědělství podle něj narušil původní lidské pospolité vztahy a vedl k triumfu principu nadvlády, spojeného podle Zerzana i s takovými zdánlivě nepolitickými koncepty, jako je jazyk, čísla či symbolické myšlení. To vše totiž vedlo člověka ke zpředmětňujícímu a instrumentalizujícímu přístupu ke světu, k tomu, že se i k živé přírodě začal vztahovat jako k neživým nástrojům. Východiskem Zerzanovi byla radikální roztržka s celou stávající civilizací.
Anarchismus se stal do jisté míry inspirací pro stávající antiglobalizační či asi přesněji antikapitalistické hnutí, i když to ve své většině sdružuje daleko více stoupenců ekologických organizací, domorodých hnutí, protiprivatizačních aktivit i tradiční levice než anarchistů. Na druhé straně se toto hnutí hlásí k četným zásadám historicky spojeným s anarchismem, například k "přímé akci" a k "organizační filosofii založené na decentralizaci a autonomii".

Naděje?

Jaký je smysl anarchistického příběhu? Lze o něm jednoduše mluvit jako o příběhu neúspěchu, jako o snu, který nedošel naplnění? Anarchistům se jistě nepodařilo vytvořit společnost, která by byla podle jejich představ. Svou aktivitou ale posouvali hranice možného, rozšiřovali prostor svobody a přispívali k diskreditaci a destrukci některých autoritářských institucí. A právě tak jako je neutuchající snaha autoritářských tendencí nalézat vždy nové a sofistikovanější podoby svého uplatnění, musí být rovněž svoboda neustálým úsilím o své prosazování, opravňování a zakoušení.
Vzpomeňme jen na české anarchistické hnutí na přelomu 19. a 20. století a s ním spojené básníky-buřiče. Toto hnutí neuspělo, své představy nenaplnilo a deziluze vedla anarchisty nejprve k hledání účinnějších praktických podob a forem, k upřednostnění činů před lpěním na tradičních anarchistických zásadách, což za historických okolností revolučního vzmachu a změn po 1. světové válce vyústilo až k dočasné státotvorné politice v prvních letech republiky a posléze - když se zklamali i v ní -až ke spolupráci s komunistickou stranou, jejíž praxe a směřování se ukázaly být přímo protikladné původním svobodomyslným aspiracím anarchistů. Byla ale jejich anarchistická činnost skutečným neúspěchem? Čeští anarchisté ve své době významně vystupovali nejen proti státu, ale také proti armádě, církvi a náboženství. Nepřispěla jejich aktivita třeba k silnému českému antimilitarismu a náboženské vlažnosti?
Ale koneckonců nemůže být kritériem anarchismu úspěch. Ten se týká politických stran, které usilují (někdy alespoň zdánlivě) o prosazení svého politického programu. Celý příběh anarchismu ukazuje tendenci jeho směřování. Nikoli k hotové a jakoby jednou provždy dané, deklarované či konstruované podobě svobody, ale k prosazování jejího myšlenkového a praktického, individuálního a sociálního prostoru proti neúnavné a v různých podobách se znovu uplatňující moci.
Anarchistka Marie Louise Berneri napsala v polovině 20. století, že ač se převládajícímu proudu utopického myšlení nepodařilo přispět k nastolení společnosti podle jeho představ, přece jen předjímal strukturu nových společností - všeobjímající totalitní stát. I anarchistické představy byly označovány za utopie, i když jsou oproti hlavnímu proudu utopického myšlení pravým opakem, neboť kladou důraz na lidskou svobodu, a tedy také na nepředvídatelnost společnosti, která na ní bude založena. Ani ony se v úplnosti neuskutečnily.
Na druhou stranu je však můžeme vnímat jako předzvěst společnosti, v níž se lidé budou emancipovat z poddanství vůči státu a dalším autoritám, v níž budou brát své životy do svých rukou, organizovat se a spravovat své záležitostí sami. Jsou svým způsobem předzvěstí onoho "NGOismu", před kterým nedávno varoval prezident Klaus - tedy společnosti, v níž řadu funkcí dosud patřících vládám a pánům prezidentům převezmou uskupení a organizace nevládní a nestátní, skupiny organizované zdola.
Jistěže i tato společnost s sebou přináší nová rizika - třeba že se vytvoří nové a možná ještě hůře kontrolované elity. Po nočních můrách, jež přinesla v minulém století absolutní moc států, může ale být částečné uskutečnění anarchistických utopií zároveň velkou nadějí.