Plzeňská skupina ČSAF vydala k výročí konce 2.světové války prohlášení, v němž se pozastavuje nad pokrytectvím politiků, vzpomíná na oběti a ty, kdož se postavili fašismu a nacismu.

Dnes si připomínáme 62. výročí od konce 2. světové války, tedy vítězství spojeneckých armád nad nacistickým Německem. Vládní představitelé pokládají věnce, rozdávají se medaile, vojáci řvou své „Tak přísaháme“ a většina lidí si jen užívá den volna.

Je chvályhodné si připomenout konec jedné z nejtemnějších etap v dějinách lidstva a uctít její oběti. Od vrcholných politiků to však nezní zrovna upřímně, když na jedné straně pokládají věnce u příležitosti porážky Hitlera a jeho spojenců a na straně druhé tolerují pochody neonacistů a fašistů. Jedinou výjimkou je snad rozehnaný pochod Národní odporu na 1.máje v Brně, kde se k tomu na poslední chvíli pod veřejným tlakem rozhodlo vedení města. Jinak probíhají častá shromáždění neonacistů v různých městech pod ochranou policie, která zasahuje proti aktivním antifašistům. A to není jen případ České republiky, podobně to chodí i jinde v Evropě a ve světě. Dále se uctívají hroby známých nacistů a fašistů, v Německu Hess, na Slovensku Tiso, u nás Gajda.

Je známo, že dějiny píší vítězové. Zřejmě proto se moc nepřipomínají zvěrstva, které páchali také oni. Stačí připomenout systematické znásilňování pří tažení Rudé armády Německem, tisíce civilních obětí při spojeneckém kobercovém náletu na Drážďany či zcela zbytečné použití atomových bomb Spojenými státy v Japonsku v závěru již vyhrané války.

Je dobré si také připomenout postoje západních zemí před tím, než Hitler rozpoutal válku. Po fašistickém puči ve Španělsku zvolily politiku nevměšování se a přenechaly tak pole Německu a Itálii, které si zde po Frankově boku otestovaly nové zbraně a postupy, a Sovětskému svazu, jenž měl zájem víc jak na porážce Franka na likvidaci anarchistického hnutí a nestalinistických marxistů. Dalším připomenutím může být Mnichovská dohoda, kdy bylo obětováno Československo, aniž by se jeho obyvatel někdo na něco zeptal. Naposledy připomeňme postoj Spojených států, které vstoupily do války, až když byly samy napadeny japonským útokem v roce 1942. Do té doby to tam mnozí antifašisté, mezi nimi např. Charlie Chaplin, neměli se svou snahou jednoduché.

Další kapitolou v režii vítězných mocností se stalo rozdělení zemí, v nichž si následně upevní vojenské, politické a ekonomické postavení. A tak jsme mohli na vlastní kůži okusit, jaké je to žít pod diktátem Moskvy, a země jako Německo, Itálie či Japonsko dodnes hostí vojenskou přítomnost Spojených států. Zcela dobrovolně by se k nim nyní chtěla přidat i česká politická reprezentace.

I když moderní antropologie vyvrátila rasové teorie o nadřazenosti, stejně se dodnes setkáváme s jejich stoupenci. Ti ale nejsou takovým nebezpečím, jelikož jejich bludy se dají snadno vyvrátit. Horší je reálná politika, která fašizujícím způsobem volá po boji vůči imigrantům, přitvrzování represí a omezování občanských práv. A je jedno, zda jde o provinčního politika typu Čunek, který vystěhovává Romy za město, či světového typu Bush, jenž v rámci nikdy nekončící „Války proti terorismu“ terorizuje svět. V posledku nejde ani o rozdělování lidí podle barvy kůže, nýbrž podle sociálního postavení.

Není tedy divu, že předvádění se politiků u příležitosti výročí konce 2. světové války pokládáme za pokrytecké. To ale není hlavní důvod našeho prohlášení. Především chceme vzpomenout památku všech, co se nezištně během této války postavili fašistickým režimům, ať již to byli řadoví vojáci, partyzáni, členové odboje či obyčejní neznámí lidé. Chceme vzpomenout památku těch, kdož se stali oběťmi nacistických koncentračních táborů a fašistického řádění, ať již to byli Židé, Romové, levičáci, odboráři nebo jen ti, kdož se znelíbili. Chceme vzpomenout nespočet civilních obětí, a to i těch na území Německa či Japonska, jelikož si nemyslíme, že jakási národnostní příslušnost znamená apriori i příslušnost politickou. A zcela na závěr chceme prohlásit, že boj proti fašismu a jeho různým podobám pro nás neskončil 8. května 1945.

ČSAF-Plzeň
8. května 2007