José Maria Aznar se již v roce 1979, tedy v 26ti letech, 4 roky po smrti diktátora Franka, sám veřejně označil za „nezávislého falangistu“ – Falange byla krajním křídlem katolicko-fašistického Frankova režimu, inspirovaným italským fašismem. K moci se však dostal na křídlech španělského „modrého ptáka“, postfrankistické a konzervativně katolické Lidové strany (Partido Popular, PP – skutečně má ve znaku modrého ptáka). Předsedou vlády se stal v roce 1996.

V prvním volebním období se Aznarova vláda zaměřila na „ekonomické otázky“, tj. privatizaci veřejných služeb, přičemž se opírala o hlasy nacionalistických katalánských, baskických a kanárských stran – ačkoli Lidová strana jinak odmítá regionální nacionalismus a jakoukoli další decentralizaci Španělska. (Zakladatel Falange, José Antonio Primo de Rivera, dokonce blouznil o Španělsku jako o „jednotě osudu v univerzálnu“). Předchozí vládu „socialistů“ Aznar obviňoval právě ze snahy o „územním rozbití Španělska“ kvůli navýšení daňových příjmů Katalánska.

Souběžně s „ekonomickými otázkami“ bojoval Aznar s teroristickou organizací ETA, která se v roce 1995 neúspěšně pokusila o atentát na lídra PP. Výsledkem bylo nejen značné oslabení této organizace, vyhlášení jednostranného příměří, ale i celkové zvýšení represe, zejména v Baskicku.

Ve druhém volebním období Aznarova vláda pokračovala zejména v „liberalizaci pracovního trhu“, což mělo za následek zvýšení nejistoty pracujících, snížení platů a všeobecné zhoršení sociálních podmínek.

Hvězda tohoto poskoka kapitálu a zájmů USA začala výrazně pohasínat v roce 2002. Vrcholil sociální konflikt, došlo ke generální stávce, veřejnost zaujala odmítavé stanovisko k novému vysokoškolskému zákonu, ekologičtí aktivisté vytáhli do boje proti Národnímu vodohospodářskému plánu, jenž vláda schválila bez předchozí veřejné debaty a jehož devastující následky by pro některé oblasti Španělska byly přímo katastrofické. Aznarova vláda rovněž nezvládla situaci okolo potápějícího se ropného tankeru Prestige u břehů Galicie, kde donedávna kraloval regionální vládě skutečný fašistický pohrobek, Manuel Fraga, ministr „informací“ (tj. cenzury) ve Frankových vládách. Ignoroval masové demonstrace proti válce v Afghánistánu a Iráku a proti vyslání španělských jednotek (podle průzkumů bylo až 90% obyvatelstva proti válce v Iráku).

Aznar se po celou dobu v čele vlády usilovně snažil o „nadstandardní“ vztahy s USA, a to natolik, že v únoru 2004 byl již na své patnácté oficiální návštěvě USA: přijel přednášet o spojenectví s USA a „boji proti terorismu“. Po pádu Aznarovy vlády vyšlo najevo, že prostřednictvím španělského ministerstva zahraničí byla najata advokátní kancelář Piper Rudnick, aby za 2 miliony dolarů zajistila Aznarovi udělení medaile Kongresu USA.

Nejhorší chvíle bývalého „nezávislého falangisty“ přišla po madridských atentátech na příměstské vlaky 11. dubna 2004, pouhých několik dnů před všeobecnými volbami. Podobně jako Bush zneužil událostí z 11. září 2001 k napadení Afgánistánu a později Iráku, Aznar připsal okamžitě vinu za madridské výbuchy teroristické organizaci ETA v naději, že si tím zvýší na poslední chvíli preference. Tato lež se však záhy obrátila proti Aznarovi a jeho „spolčení hlupců“: v Madridu a dalších městech vznikly spontánní demonstrace, svolávané pomocí textových zpráv a internetu, proti špinavé politické hře Aznara a PP. Aznar volby prohrál, nikoli však kvůli tomu, že by „veřejné mínění podlehlo nátlaku teroristů“, jak tvrdí pravice, nýbrž proto, že většina obyvatel si nepřála plíživý návrat oprášeného katolického fašismu, reakční přístup k důležitým společenským otázkám (potraty, práva žen, gayů a lesbiček, přistěhovalců, atd.), rostoucí vliv náboženských sekt v oblasti vzdělávání a především jakoukoli další účast Španělska v rozšiřování „nového světového řádu“ pod vedením USA.

Po svém pádu se Aznar stal, podobně jako Václav Havel, významným exponátem neokonzervativního kočovného politického obludária: přednáší na univerzitách v USA a šíří po celém světě, Prahu nevyjímaje, „hlas svého pána“.