Ačkoli je Michail Bakunin obecně známý a někteří vzdělanější lidé znají i některé etapy jeho života (věznění a Zpověď caru Mikuláši či polemiku s Marxem na půdě První internacionály, v českém prostředí podíl na revolučním roce 1848) chybí nám dosud hlubší znalost jeho myšlenek. Překlad článku Andrewa Flooda by měl být jedním z příspěvků k alespoň částečnému zacelení této mezery.

Ruský revoluční liberál Alexandr Herzen, který byl blízkým přítelem Michaila Bakunina, vyprávěl příběh o tom, jak když Bakunin cestoval z Paříže do Prahy, narazil na vzpouru německých rolníků, "dělajících vřavu kolem hradu, nevědouc co dělat. Bakunin vystoupil ze svého vozidla, a, bez toho aby ztrácel čas zjišťováním, o co běží, zformoval rolníky do řad a instruoval je tak obratně, že ve chvíli, kdy se vracel na své sedadlo, aby pokračoval ve své cestě, hrad už ze všech čtyř stran hořel." (1)

Bakunin byl titánem revolučního hnutí v Evropě od roku 1848 až do své smrti roku 1876. S rozsáhlými svazky svých děl byl také literárním titánem stejně jako démonem, který pronásledoval buržoazní představivost. Ačkoli je často označován za otce anarchistického hnutí, jsou dnes jeho myšlenky o revoluční organizaci málo chápány mezi marxisty i anarchisty. Namísto toho je nejvíce připomínána jeho role v čelení autoritářským aspektům marxismu v První Internacionále.

Je tu několik dobrých důvodů, proč není Bakunin připomínán pro své pozitivní myšlenky. Léta, která Marx strávil v Britské knihovně precizací Kapitálu, prožil Bakunin v řadě věznic, připoután řetězem ke zdi a ztráceje své zuby kvůli kurdějím. To není nejlepší prostředí pro výzkum nebo psaní! A v každém případě, jak sám přiznal roku 1870: "Nejsem ani vědec, ani filozof, a ani profesionální spisovatel. Napsal jsem toho za svůj život velmi málo, a dělal jsem to pouze v sebeobraně." (2) Skutečně napsal tisíce dopisů, ale relativně málo článků či brožur. Mnoho z těch dnes dostupných jsou koncepty nevydaných děl.

Také nikdy netvrdil, že spisy a aktivita jeho života jsou soudržné. Dokonce i roku 1871, když bojoval s Marxem o budoucnost První Internacionály, mohl napsat: "Pokud se týče učenosti, Marx byl [roku 1844], a stále je, nesrovnatelně pokročilejší než já. Nevěděl jsem v té době nic o politické ekonomii, nezbavil jsem se dokonce ještě svých metafyzických názorů… Nazýval mě sentimentálním idealistou a měl pravdu…" (3)

Mnoho marxistů se rozhodlo vidět v Marxovi jakéhosi proroka, jehož spisy obsahují dokonalá materialistická "zjevení", která mohou být použita k zodpovězení všech dnešních otázek. To je asi pošetilý přístup, je ale pravda, že Marxovo životní dílo je soudržnější než to Bakuninovo. Spisy mladého Bakunina zastávají dost odlišnou politiku od jeho spisů z konce života.

Mnoho marxistů se rozhodlo chápat Marxe jako jakéhosi proroka, jehož práce obsahují dokonalé materialistické "zjevení", které může být použito jako odpověď na všechny dnešní otázky. To může být chybný přístup, ale je pravda, že Marxovo životní dílo je soudržnější než to Bakuninovo. Spisy mladého Bakunina zastávají dost odlišnou politiku od těch z konce jeho života.

Bakuninova raná léta

Bakunin se vyvíjel podobně jako mnoho jiných revolucionářů z buržoazních poměrů v jeho době. Jako pro Marxe a Engelse to pro něj znamenalo zapojení se mezi levé hegelovce. Roku 1844 byl členem Marxovy Demokratické federace v Paříži, kde se také setkal s Proudhonem a byl jím ovlivněn. Když roku 1848 vypukly revoluce (soustředěné kolem požadavků buržoazních parlamentů a autonomie), sloužil v dělnické národní gardě v Paříži. Když bylo toto povstání poraženo, odjel v dubnu do Německa, kde revoluce začínaly, doufajíce, že povzbudí také vzpouru v Polsku.

Bakuninova politická ideologie té doby je dosti neuspořádaná, často je ale popisována jako "panslavistická". Mnoho komentátorů mělo problémy uvést to do smysluplného kontextu. Anarchisté měly sklony ji pokládat za irelevantní, zatímco marxisté se zpravidla soustředili na napadání Bakunina pro její protiněmecký (protipruský) aspekt.

Jeho spisy a činnost z této doby má více než jen pomíjivou podobnost k tomu, co bývá v Irsku označováno za levicové republikánství. Myšlenku, že "národní boj" může být hybnou silou ke zrušení třídní vlády dokonce i když dosáhne národní nezávislosti, lze najít i v mnoha marxistických spisech, včetně těch od Connollyho a Trockého. Jeho protiněmecké tirády se opakují mnohem později v protiamerických útocích marxistických jihoamerických revolucionářů, kteří někdy označují své nepřátele za "modrooké blonďáky ze severu".

Roku 1848 se Bakunin také zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze a vydal "Výzvu ke Slovanům". Tato výzva měla mnoho společného s pozdějšími levicově republikánskými prohlášeními, vyzýval například k revoluční slovanské jednotě proti německé, turecké a maďarské okupaci, "zatímco podáváme své ruce německému lidu, demokratickému Německu". Snažil se udělat ze socialismu nevyhnutelnou součást národně osvobozeneckého boje a napsal: "Každý musí uznat, že svoboda je pouhou lží, když velká většina populace je omezena na bídnou existenci, v níž, zbaveni zdělávání, svobody a chleba, je odsouzena sloužit jako opora mocných a bohatých." Výzva končí slovy: "Sociální otázka se tak jeví jako první a hlavní otázka úplného obratu společnosti." (4)

Léta ve vězení

Bakunin se přesunul do Drážďan, kde se setkal a spřátelil se skladatelem Richardem Wagnerem. Tam v květnu 1849 vedla ústavní krize k dalšímu povstání. Spolu s Wagnerem se do vzpoury zapojil a stal se revolučním důstojníkem. Marx shrnuje události v dopisu pro New York Daily Tribune (2. října 1852) o "Revoluci a kontrarevoluci v Německu": "V Drážďanech trvaly boje v ulicích čtyři dny. Drážďanští obchodníci organizovaní v "obecních gardách" nejen odmítli bojovat, ale mnoho z nich podporovalo vojáky proti povstalcům. Takřka všichni vzbouřenci byli dělníci z továren. V ruském uprchlíkovi Michailu Bakuninovi našli schopného vůdce s chladnou hlavou."

Bakunin byl po potlačení vzpoury uvězněn. Jeho štěstí jej opustilo. Byl požadován Rusy, car zabavil všechen jeho majetek a zbavil jej práv už roku 1844. Strávil 13 měsíců v Drážďanech, odsouzen k trestu smrti. Jedné noci byl vzbuzen, domníval se, že bude popraven, ale namísto toho byl předán Rakušanům. Ti jej uvěznili na devět měsíců v Praze, aby jej pak převezli do olomoucké pevnosti, kde byl dva měsíce přikován řetězem ke zdi. Odsoudili jej k oběšení za velezradu. Namísto toho byl ale předán Rusům, kteří jej uvěznili v Petropavlovské pevnosti. Zde přišel o zuby kvůli kurdějím a byl blízko tomu přijít i o rozum.

Strávil skoro deset let v různých věznicích, než byl roku 1857 vyhoštěn na Sibiř. Tam, poté co se zotavil, uprchl roku 1861 přes Japonsko do USA a pak do Londýna. Jeho neuvěřitelný útěk ze Sibiře (Japonsko se otevřelo západu teprve roku 1853) se jen přidal k tajemstvím, která Bakunina obklopovala.

Ve vězení zůstal panslavistou a rozhodně ještě nebyl anarchistou. Car, podobně jako pozdější generace ruských vládců, měl zálibu v získávání zpovědí od svých obětí. Bakunin toho využil jako příležitosti pro nastínění svého programu, který obsahoval myšlenku, že Rusko potřebuje "silnou diktátorskou vládu" ke zvýšení životní úrovně a vzdělávání. Ačkoli někteří správně zdůraznili, že to, co je řečeno ve "Zpovědi" by mělo být bráno se silnou rezervou, ještě roku 1862 se Bakunin "domníval, že skrze cara by byl schopen skutečně pracovat s lidem, a že lid bude schopen vnutit svou vůli carovi skrze národní shromáždění." (5)

Ovšem spolu s tím a oproti tomu se jasně rozvíjel v libertinském směru. V roce 1862 Herzenův časopis Kolokol ("Zvon") vydal jeho otevřený dopis s názvem "Mým ruským, polským a ostatním slovanským bratrům". V části věnované univerzitním studentům čteme: "Jděte k lidu. To je vaše pole, váš život, vaše věda. Učte se od lidu jak nejlépe sloužit jeho věci! Pamatujte, přátelé, že vzdělaná mládež nesmí být ani učitel, paternalistický dobrodinec, ani diktátorský vůdce lidu, ale pouze porodní bába sebe-osvobození, inspirující jej k vzrůstu jeho moci společným jednáním a koordinaci svého úsilí." (6) V oné době vedlo odepření vzdělání pracující třídě nevyhnutelně k tomu, že velké množství revolučních autorů vychází z buržoazie. Pokud to opomineme, Bakunin zde zastává vztah mezi "revolučním intelektuálem" a lidem, který by anarchisté měli zastávat dodnes.

Léta hledání

Ke konečnému odmítnutí panslavismu došel po polském povstání roku 1863, když viděl, že polští nacionalisté se více zajímají o ukrajinskou půdu než o podporu ukrajinských Slovanů a že se více obávají rolnického povstání než cara. Při svém návratu navštívil v Londýně Marxe. Marx jej vyzval k zapojení do První Internacionály a napsal Engelsovi (4. listopadu 1864): "Celkem vzato je jedním z mála lidí, kteří dle mého názoru za posledních 16 let nešli zpět, ale vyvíjeli se dopředu." (7)

Bakunin ale ještě neviděl hodnotu První Internacionály (která tehdy byla v zárodečné podobě kombinací britských tradeunionů a francouzských stoupenců Proudhona a Blanquiho). Odešel do Itálie, kde pracoval na mezinárodním projektu revoluční organizace. Podle Daniela Guérina "hrstka členů tohoto bratrstva byli… bývalí žáci republikána Guissepe Mazziniho, od něhož převzali svůj smysl pro tajné společnosti a svou obeznámenost s nimi." (8) Brian Morris do tohoto seznamu zahrnuje také polské a ruské emigranty.(9)

Bakunin bývá často kritizován moderními revolucionáři pro svou obhajobu tajných společností v tomto svém období. Takové kritiky jsou ale zpětným pohledem z relativního bezpečí západní Evropy dvacátého století nebo USA, kde jsou masové odbory faktem a revolucionáři jsou relativně svobodní v pořádání mítinků a vydávání novin. V Bakuninově době byla taková aktivita skoro vždy ilegální a hrozila pro svého autora odsouzením k mnoha letům vězení, pokud ne k smrti. Marx a Engels vydali "Komunistický manifest" v rámci jedné takové tajné společnosti, Ligy spravedlivých, a pokračovali dalších až do založení Internacionály, navzdory faktu, že byli v relativním bezpečí liberální Anglie.

Skupina kolem Bakunina pracovala po léta v podobné tajné společnosti, v tomto období nebyly v Polsku a v Rusku žádné legální revoluční organizace. V Itálii a Francii tyto společnosti, často založené na svobodném zednářství, byly také normou. Je tedy těžko překvapivé, že došli k tomu, že "sdružení s revolučním cílem musí na sebe nezbytně vzít podobu tajné společnosti" (10).

Načrtli několik souhrnů pravidel pro taková uskupení, první pod názvem Revoluční společnost/Bratrstvo roku 1865. Arthur Lehning, editor Bakuninova archivu, zdůrazňuje, že tyto programy a stanovy odráží vyvíjející se Bakuninovy myšlenky spíše, než "činnost organizace" (11). Byly zamýšleny jako program pro "ideální" organizaci spíše, než jako popis nějaké už zcela vytvořené.

První z těchto dokumentů, i když je jasně na cestě k libertinské organizaci, je pevně zakořeněn v Bakuninově před-anarchistické fázi. Spojuje myšlenku libertinské organizace s protikladným cílem ustavení parlamentu: "Pro vládu nad společnými záležitostmi bude z nutnosti vytvořena vláda a provinční shromáždění neboli parlamenty." (12)

Omezuje také otázku revoluce na organizační problém. Předpokladem je, že lidé jsou všude hotovi povstat a že jediné, co je potřeba, je relativně malý počet revolucionářů, aby toto povstání koordinoval. Tuto myšlenku sdílel s marxismem dvacátého století, ať už s trockistickou myšlenkou "krize vedení" nebo s guevaristickým revolučním ohniskem.

To, že tento program nemůže být nahlížen jako nějaký konečný návod neznamená, že je irelevantní. Typ nové společnosti, jež obhajoval, byl v Evropě šedesátých let 19. století radikálním pokrokem a zůstává překvapivě relevantní. Výtah z tohoto programu ukazuje, jak nahlížel na po-revoluční společnost:

Program Bratrstva (1865)

"…příchod svobody je neslučitelný s existencí států…

…svobodná lidská společnost nakonec může vzejít, už neorganizovaná… shora dolů… ale spíše začínající od svobodného jedince a svobodného sdružení a autonomní komuny, zdola nahoru…

…ženy, odlišné od mužů, ale nikoli jim podřízené, inteligentní, stejně těžce pracující a stejně svobodné jako on, by mu měly být prohlášeny za rovné ve všech politických a společenských právech… náboženský a občanský sňatek by byl nahrazen volným sňatkem, a vydržování, vzdělávání a výchova všech dětí by byla záležitostí každého, břemenem společnosti… děti nepatří ani společnosti ani svým rodičům, ale spíše své budoucí svobodě…

…revoluce může být provedena pouze lidem…

…revoluce ovšem nemůže uspět nerozšíří-li se do celosvětového vzplanutí… na počátku obsáhne celou Evropu a pak celý svět…

…sociální revoluce… neodloží svůj meč dokud nezničí každý stát… v celém civilizovaném světě…" (13)

Anarchistická léta

Bakunin se následně pokusil vnést revoluční program do Ligy míru a svobody. Ta byla založena na konferenci v Ženevěv srpnu 1867, navštívené šesti tisíci lidmi, "všichni přátelé svobodné demokracie". Bakunin je popisován, jak když povstal, aby na konferenci promluvil; "od úst k ústům letěl křík: 'Bakunin!' Garibaldi, který byl v křesle, povstal, udělal pár kroků a objal jej. Toto slavnostní setkání dvou starých a osvědčených bojovníků revoluce udělalo úžasný dojem... Každý povstal a zněl dlouhý a nadšený potlesk." (14)

Někteří lidé datují Bakuninovu obhajobu anarchismu od této chvíle, přinejmenším proto, že v části svého projevu odsoudil nacionalismus - což znamenalo rozchod s jeho předchozím panslavismem. Jiní ji datují od následujícího kongresu v Bernu v roce 1868. V každém případě od tohoto období dál se Bakunin ocitl ve středu vytváření masových revolučních organizací, včetně První Internacionály.

Od této chvíle začal obhajovat metody organizace v souladu s anarchismem. Jeho poslední velké dílo, napsané roku 1873, nastiňuje následující revoluční program pro revoluční mládež v Rusku:

"…musí jít k lidu, protože právě dnes - a to je pravda všude, ale zejména v Rusku - mimo lid, mimo mnoha-milionové pracující masy není ani život, ani žádná věc, ani budoucnost." (15)

"Hlavní nedostatek, který dodnes paralyzuje a znemožňuje všeobecné lidové povstání v Rusku je sebe-izolace komun, izolace a separace lokálních rolnických světů. Za každou cenu musíme rozbít tuto izolaci a přinést živé zdroje revolučního myšlení, vůle a činu do těchto separovaných světů. Musíme spojit ty nejlepší rolníky ze všech vesnic, okresů a, pokud to bude možné, regionů, pokrokové jedince, přirozené revolucionáře ruského rolnického světa, a tam, kde to je možné, vytvořit stejně živé svazky mezi továrními dělníky a rolnictvem.

…Musíme přesvědčit tyto pokrokové jedince - a skrze ně, pokud ne všechen lid, tak přinejmenším jeho co největší část, nejenergičtější segment - že lid jako celek… sdílí společné neštěstí a proto i společnou věc. Musíme je přesvědčit, že v lidu žije nezdolná síla, které nic a nikdo nemůže odolat, a že pokud lid ještě neosvobodila, je to proto, že je mocná pouze tehdy, když je soustředěná a jedná současně, všude, společně a ve shodě, a to se dosud nestalo. Abychom tuto sílu soustředili, vesnice, okresy a regiony musí být spojeny a organizovány podle společného plánu a s jediným cílem všeobecného osvobození lidu. Abychom v našem lidu vytvořili pocit a uvědomění skutečné jednoty, musí být vytvořeny nějaké lidové noviny… které by okamžitě rozšířily informace do všech koutů Ruska, do každého regionu, okresu a vesnice, o každém rolnickém nebo továrním povstání, které propuklo v té či oné lokalitě, a také o významných revolučních hnutích vytvořených proletariátem západní Evropy.

…ruský lid uzná naší vzdělanou mládež za svou vlastní pouze, když se s ní setká ve svých vlastních životech, ve svých vlastních neštěstích, ve své vlastní věci, ve své zoufalé vzpouře. Mládež od nynějška musí být přítomna ne jako svědek, ale jako aktivní účastník, v prvních řadách všech lidových vření a povstání, velkých i malých…

Jednajíce v souladu s pečlivě koncipovaným a pevným plánem, a podřizujíce všechny své aktivity nejstriktnější disciplíně, aby vytvořili svornost, bez níž není žádné vítězství…" (16)

Tato citace vyvrací nejčastější dezinterpretaci Bakuninova modelu organizace. Potvrzuje jinou běžnou kritiku Bakunina, že neomezoval svůj revoluční subjekt na průmyslovou dělnickou třídu, ale právě tak, ne-li více, hleděl k řemeslníkům a rolníkům. Ovšem zatímco tato kritika může mít smysl v moderní Evropě nebo v Severní Americe dnes, v sedmdesátých letech devatenáctého století by ale jakákoli revoluce, která by mobilizovala pouze městské dělníky, byla odsouzena k porážce. V té době byli městští dělníci malou menšinou společnosti.

Například v obhajobě podobné strategie pro revolucionáře v Itálii Bakunin odhaduje, že "…Itálie má velký proletariát… Sestává se z dvou nebo tří milionů městských továrních dělníků a malých řemeslníků, a asi dvaceti milionů bezzemeckých rolníků." (17) Bakunin, na rozdíl od Marxe, viděl že rolníci by mohli být aktivně získáni na stranu revoluce a, kvůli počtům zapojených, by v té době nemohla být žádná libertinská revoluce bez rolníků.

Ale Bakunin nikdy, ač se to často tvrdí, nepodceňoval průmyslové dělníky. Ve skutečnosti ještě před Marxem a předjímaje tak hnutí továrních výborů v ruské revoluci, kladl důraz na to, že "kooperativní sdružení už dokázala, že dělníci jsou dostatečně schopní spravovat průmyslové podniky, že to může být děláno dělníky volenými z jejich středu a dostávajícími stejnou mzdu." (18) Byl ovšem kritický k určitému vrstvě britské, německé a švýcarské pracující třídy, o níž se domníval, že se stala dělnickou aristokracií, která může být nepřátelská zájmům proletariátu jako celku.

Jaká anarchistická organizace?

Bakuninův názor na to, jak by se měli revolucionáři organizovat, je často kritizován, protože se zdá obhajovat tajnou diktaturu nad lidem. Dokumenty o revoluční organizaci, který vydal roku 1867 (výše) a v roce 1868 vskutku obsahují podivný rozpor, zachycený v následující citaci:

"Toto sdružení vychází z toho, že revoluce nejsou nikdy dělány jedinci, dokonce ani tajnými společnostmi. Jsou, takříkajíc, samorostlé, vytvořené logikou věcí, směrem událostí a činů… Vše, co může dobře organizovaná tajná společnost dělat je, zaprvé, být porodní asistentkou revoluce tím, že bude rozšiřovat mezi masy myšlenky, které odpovídají instinktům mas, a organizováním ne revoluční armády - protože armádou musí být po celou dobu lid - ale svého druhu revolučního generálního štábu tvořeného oddanými, energickými a inteligentními jedinci, kteří jsou přede vším jiným skutečnými přáteli lidu a ne jen troufalými chvastouny, se schopností jednat jako prostředníci mezi revoluční myšlenkou a lidovými instinkty.

Počet takových jedinců tehdy nemusí být velký. Stovka pevně a vážně spojených revolucionářů postačí pro celou Evropu. Dvě nebo tři stovky revolucionářů budou dostatečné k organizování v největších zemích." (19)

Tento rozpor je zdůrazněn v několika posledních řádcích, kde se zdá, že Bakunin tvrdí, že na jednu stranu ve větších zemích bude třeba dvou nebo tří stovek revolucionářů, ale že pouze stovka (tedy menší číslo) je třeba pro celou Evropu (největší oblast).

Tento rozpor se objevuje v Bakuninových spisech znovu a znovu, například roku 1870 napsal:

"A tak jediným cílem tajné společnosti musí být ne vytvoření umělé moci mimo lid, ale vyburcování, sjednocení a organizování spontánní moci lidu; ten je proto jedinou možnou, jedinou skutečnou revoluční armádou… organizace by byla pouze štábem této armády, organizátorem lidové moci, ne své vlastní… Revoluční myšlenka je revoluční, živá, skutečná a pravdivá pouze proto, že vyjadřuje, a pouze potud, pokud vyjadřuje lidové instinkty, které jsou výsledkem dějin. Usilovat podsunout lidu vaše vlastní myšlenky - cizí jeho instinktům - znamená toužit po tom, podřídit je novému státu… Organizace musí přijmout se vší upřímností myšlenku, že je pouze sluhou a pomocníkem, ale nikdy velitelem lidu, nikdy a pod žádnou záminkou jeho vedoucím, dokonce ani pod záminkou jeho blaha.

Organizace čelí obrovskému úkolu: nejen připravit úspěch lidové revoluce propagandou a sjednocením lidových sil, nejen úplně zničit silou revoluce celý stávající ekonomický, společenský a politický řád, ale navíc… znemožnit po vítězství lidu zavedení jakékoli státní moci nad lidem – dokonce i té nejrevolučnější, dokonce i té vaší moci – protože každá moc, ať už se nazývá jakkoli, by nevyhnutelně podrobila lid starému otroctví v nové podobě…

Jsme rozhodnými nepřáteli každé oficiální moci, dokonce i kdyby byla ultra-revoluční. Jsme nepřátelé všech veřejně uznávaných diktatur; jsme sociálně-revoluční anarchisté. Zeptáš se: Pokud jsme anarchisté, jakým právem chceme a jakým způsobem můžeme ovlivňovat lid? Odmítáme-li veškerou moc, jakou mocí nebo spíše jakou silou řídit lidovou revoluci? Neviditelnou silou – nikým nepoznanou, nikým nevynucovanou, skrze níž bude kolektivní diktatura naší organizace všemocná, většina z toho zůstane neviditelná a nepoznaná, většina z toho zůstane bez jakékoli oficiální legality a hodnoty.

Představ si… tajnou organizaci, jejíž členové jsou rozptýleni v malých skupinách po celém území říše, ale jsou více přesto pevně semknuti: inspirováni společnou myšlenkou… organizaci, která jedná všude podle společného plánu. Tyto malé skupiny, nikým jako takové neznámé, nemají žádnou oficiálně uznávanou moc, ale jsou silné svou myšlenkou, která vyjadřuje samu podstatu lidových instinktů, tužeb a požadavků… Konečně jsou svázány svou solidaritou, která svazuje všechny jinak takřka neznámé skupiny v jeden organický celek… tyto skupiny budou schopny vést lidové hnutí bez toho, aby pro sebe vyhledávaly privilegia, pocty nebo moc, navzdory všem ambiciózním osobám, které jsou rozděleny a bojují mezi sebou, a bojovat za co největší možnou realizaci sociálně-ekonomických ideálů a za zorganizování co nejplnější svobody lidu. To je to, co nazývám kolektivní diktaturou tajné organizace.

Tato diktatura je prosta všech soukromých zájmů, ješitnosti a ambic, protože je anonymní, neviditelná a nedává výhody, pocty, ani oficiální uznání moci členům skupiny ani samotným skupinám. Neohrožuje svobodu lidu, protože nemá žádný oficiální charakter…" (20)

Na jedné straně Bakunin uznává, že "budoucnost společenské organizace by měla být prováděna zdola nahoru," (21) na druhou stranu by možnost vytvořit tuto společnost nepřišla kvůli spontánní revoluci, ale vyžadovala by mezinárodní organizaci revolucionářů, kteří by byli "centralizování myšlenkou a stejností programu". (22)

Jak jsme viděli, měl Bakunin značnou zkušenost s povstáními. Byl také ovšem, jako Marx, žákem Hegela a proto dialektická metoda, podle níž dvě zdánlivě rozporné věci vzájemně působí k vytvoření nové situace nebo myšlenky, která je prohloubením obou. V tomto stádiu ve svých spisech Bakunin obhajoval způsob překročení rozporu mezi cílem libertinské společnosti a organizační metodou potřebnou ke svržení té autoritářské. Jiní a pozdější revolucionáři, kteří čelili tomuto rozporu měli sklon buď hájit silnou centralizovanou stranu, která by usilovala o státní moc, nebo jít mimo tyto dvě protikladné myšlenky hledat nová řešení, která učiní zadost realitě.

Bakuninovy názory na revoluční organizaci mohou být prezentovány jako svatební koláč s oddělenými, ale neformálně spojenými řadami revolucionářů. Na vrcholku bylo "100", generální štáb, jehož rolí vytvoření a udržování neformálních vztahů mezi zeměmi. Ti by mohli jednak usoudit, kdy nazrál čas pro revoluční povstání, a za druhé zvážit prostředky, jakými by se pokusili koordinovat toto povstání. To byla tajná (kvůli nebezpečí uvěznění) a (po roce 1868) neformální řada kontaktů, které se mohly pokusit ovlivnit směr událostí mocí svých myšlenek.

Pod ní byla druhá, větší a otevřenější organizace. Tou byla Aliance a její rolí bylo především vnášet revoluční myšlenky do masových organizací proletariátu, zejména budováním regionálních sekcí Internacionály.

Po roce 1868 Bakunin přešel k tomu, že pokládal za základ tohoto "koláče" Internacionálu. Základem bylo vytvoření orgánů pro zápas pracující třídy, které by podporovaly přímou akci a odmítaly politickou (tedy volební) aktivitu. Aliance měla jednat v Internacionále tak, aby prosazovala tuto politiku. Bylo to nezbytné, protože, jak napsal, masa dělníků - negramotných a pracujících dlouhé hodiny, aby přežili - by nebyla získána pro socialismus pouhými abstraktními myšlenkami. Bakunin napsal:

"To znamená, že abychom se dotkli srdce a získali důvěru, souhlas, soudržnost a spolupráci negramotných zástupů proletariátu - a velká většina proletariátu naneštěstí stále spadá do této kategorie - je nezbytné začít mluvit k těmto dělníkům ne o všeobecném utrpení mezinárodního proletariátu jako celku, ale o jejich jednotlivých, každodenních, vesměs soukromých neštěstích. Je nezbytné mluvit s nimi o jejich vlastních odvětvích a o podmínkách jejich práce v jejich specifické lokalitě kde žijí; o těžkých podmínkách a dlouhých hodinách jejich každodenní práce, o malé mzdě, o podlosti jejich zaměstnavatele, o vysokých životních nákladech a o tom, jak je pro ně nemožné řádně podporovat a vychovávat rodinu." (23)

To byla práce, jíž Bakunin pokládal za nezbytnou pro přípravu revoluce. Ale nechápal to tak, že vyšší řady budou nařizovat těm nižším, oproti tomu naopak uznával, že "lidová revoluce… sestaví svou revoluční organizaci zdola nahoru a z periferie do centra v souladu s principem svobody." (24)

"Pokud se týče organizace komuny, bude to federace stojících barikád a Revoluční komunální rada bude fungovat na základě jednoho nebo dvou delegátů z každé barikády, jednoho za ulici nebo čtvrť, tito delegáti budou vybaveni závaznými mandáty, zodpovědní a vždy odvolatelní." (25)

Bude vydána výzva všem provinciím, komunám a sdružením, vyzývající je k následování příkladu hlavního města, pro začátek k reorganizování podle revolučních plánů a později k tomu, aby se delegace zástupců vydaly na dohodnuté místo shromáždění (všechny tyto delegace by byly vybaveny závaznými mandáty, zodpovědné a odvolatelné), aby zde založily federaci povstaleckých sdružení, komun a provincií podle stejného principu a zorganizovaly revoluční síly schopné porazit reakci. Ne oficiální revoluční komisaři s jakoukoli hodností, ale spíše revoluční propagandisté by měli být vysláni do všech provincií a komun a zejména mezi rolníky, kteří nemohou být revolucionizováni principy ani dekrety žádné diktatury, ale pouze samotným aktem revoluce, jinými slovy následky, které bude v každé komuně nevyhnutelně mít úplné skončení zákonné a oficiální existence státu." (26)

To není jednoduše historická otázka. Je pravda, že v západních zemích jsou revolucionáři obecně vzato svobodní v prodeji novin a pořádání mítinků, což v Bakuninově době nebylo. Tento liberalismus ze strany státu je z velké části výsledkem faktu, že většina revolučních organizací není brána jako vážné riziko. Tam, kde jsou ti či oni revolucionáři chápáni jako hrozba, od Černých panterů přes irské hnutí za občanská práva až po Itálii sedmdesátých let, jsou rukavičky odloženy a je proti nim užito celé spektrum státního útlaku včetně infiltrace a provokace. Dnes je tak chápána relativně nepatrná hrozba černých bloků na globalizačních demonstracích, a tak jsou proti nim prostředky státního útlaku ještě rozšířeny a obsahují nyní i smrtící střelbu. Bakuninovy práce nám poskytují dobrou startovní plochu pro pohled na zjevný rozpor mezi touhou vytvořit libertinskou společnost a potřebou svrhnout mocný a autoritářský stát, abychom to mohli udělat.

Z originálu, který vyšel v šestém čísle teoretického časopisu irských Workers Solidarity Movement Red And Black Revolution přeložil Ondřej Slačálek

Poznámky

1. Citováno v To the Finland Station, Edmund Wilson, Fontana 1960, str. 271.

2. Bakunin v Who am I, str. 126, No Gods, No Masters Vol 1, převzato z La Commune de Paris et la notion de l'Etat 1870, Oeuveres IV, str. 249 a dále.

3. Citováno v Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 14.

4. Appeal to the Slavs (1848), v Bakunin on Anarchism, Sam Dolgoff, Black Rose Books, 1972, str. 63-68.

5. Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 26.

6. Sam Dolgoff (editor), Bakunin on Anarchy, New York, 1973, str. 388.

7. Citováno v Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 29.

8. Daniel Guerin v No Gods No Master Vol 1, str. 132.

9. Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 30.

10. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 138.

11. No Gods No Master Vol 1, str. 132.

12. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 142.

13. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 133 - 137.

14. Zpráva ruského pozorovatele, citováno v Brian Morris, Bakunin: The Philosophy of Freedom, 1993, str. 34.

15. Bakunin, Statism and anarchism, Appendix A (1873), editor Marshal Shatz, Cambridge University Press, 1990, str. 212.

16. Bakunin, Statism and anarchism, Appendix A (1873), editor Marshal Shatz, Cambridge University Press, 1990, str. 215.

17. Bakunin, Statism and anarchism (1873), editor Marshal Shatz, Cambridge University Press, 1990, str. 6.

18. The capitalist system, http://struggle.ws/anarchists/bakunin/writings/capitalist_system.html

19. Bakunin in Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868) otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 156.

20. Bakunin Něčajevovi o roli tajných revolučních společností, 2. června 1870, http://struggle.ws/anarchists/bakunin/writings/nechayev_secret_disagree.html

21. The Paris Commune and the Idea of the State (1871), http://flag.blackened.net/daver/anarchism/bakunin/paris.html.

22. Bakunin v The Program of the Brotherhood (1865), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 139.

23. Founding of the Workers International, http://flag.blackened.net/daver/anarchism/bakunin/bakunin3.html.

24. Bakunin v Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868) otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 155.

25. Bakunin v Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 155.

26. Bakunin v Program and Object of the Secret Revolutionary Organisation of the International Brotherhood (1868), otištěno v God and the State, No Gods, No Masters Vol 1, str. 156.