Jello Biafra v klubu 007

V pátek 17.10. vystoupil v pražském klubu 007 se svým programem mluveného slova Jello Biafra, známý jako bývalý zpěvák hardcore legendy Dead Kennedys, básník, majitel nezávislého labelu Alternative Tentacles a také jako politický agitátor.

Jello Biafra v klubu 007

V pátek 17.10. vystoupil v pražském klubu 007 se svým programem mluveného slova Jello Biafra, známý jako bývalý zpěvák hardcore legendy Dead Kennedys, básník, majitel nezávislého labelu Alternative Tentacles a také jako politický agitátor.

Veškeré své působení s politikou spojoval koneckonců vždy: Dead Kennedys se proslavily zejména spojením hudby a politického poselství (aby nakonec byly zničeny státní represí) a po ukončení jejich působení provedl Jello sám mnoho subverzivních akcí. Zesměšnil volby na starostu San Francisca vlastní parodickou kandidaturou, s několika známými umělci natočil hudební album proti Světové obchodní organizaci atd. V poslední době je vedle své poezie znám právě hlavně díky programům mluveného slova.

Svůj pražský program zahájil v soudcovském taláru sugestivním vyhlášením výjimečného stavu, zakončeným opakovaným příkazem: „zavřete huby a buďte šťastni.“ Poté plynule přešel k vylíčení eroze občanských svobod v USA, zejména o zákonu nazvaném „patriotic act,“ který rapidně zvýšil pravomoci policie a tajných služeb, které mají volnost sledovat kohokoliv, provádět domovní prohlídky, číst poštu či provádět odposlechy bez povolení soudu, jen na základě vlastního uvážení, ale i například uvěznit kohokoliv na libovolnou dobu na základě pouhého podezření a opět, bez příkazu soudu.

Biafra tento proces nazval „revolucí kladiva“ („hammer revolution“) a postavil ho, dle mého názoru z pozice Američana až příliš naivně, do protikladu k české sametové revoluci („velvet revolution“). Inspirovaly ho k tomu mimo jiné nedávné volby na pozici kalifornského guvernéra a zvolení Arnolda Schwarzeneggera, který podle něj reprezentuje “fašismus s tváří hollywoodské hvězdy.“

Na příkladu této události také poprvé popsal neuvěřitelnou moc masových médií. Terminátor podle něj neměl žádný politický program: jeho jediným politickým vyjádřením byla fráze „daně jsou špatné.“ Přesto, nebo právě proto, ve volbách jako hollywoodská tvář zvítězil.

Další část programu byla věnovaná privatizaci. V něm Biafra apeloval na to, abychom nedopustili další privatizaci, zejména v oblasti veřejných služeb. Uvedl příklady nefungujícího amerického zdravotnictví, kde opakovaně nemocní nemajetní občané nemají nárok na zdravotní péči, protože s nimi soukromé zdravotní pojišťovny jednoduše vypovědí smlouvu, britské železnice („prodali jednu část železnice jedné firmě, druhou jiné firmě a diví se, že se jim uprostřed sráží vlaky“) a dnes již prakticky neexistující, ale v minulosti výborně rozvinuté městské hromadné dopravy v Los Angeles. Privatizace je jen proces, při kterém je do soukromých rukou předána veřejná služba, která již dále neslouží komunitě, ale tvorbě soukromého zisku, dodal.

Následující největší, plynule navazující část, byla věnována válce v Iráku. Na úvod Biafra upozornil na právní absurditu války a argumentace USA o porušování rezolucí OSN ze strany Bagdádu. Válka sama o sobě byla porušením charty OSN, sepsané po druhé světové válce zejména Američany proto, aby zabránila preventivním válkám. Navíc, nejvíc rezolucí OSN porušil Izrael, jeden z největších spojenců USA. Vtipným poskládáním výroků předních činitelů americké administrativy také doložil prudké změny údajných důvodů pro zahájení a vedení války (podpora terorismu => jaderné zbraně a zbraně hromadného ničení => osvobození Iráku od zlého diktátora => stabilita regionu).

Otázka války v Iráku Biafru přivedla zpět k otázce moci masových médií. Vylíčil několik případů úmyslného děšení veřejnosti pomocí zcela uměle vyrobených zpráv. Jednou z nich byla tzv. „Lybian Hit Squad,“ jakési komando smrti, vyslané Kadáfím zabít Ronalda Regana. Součástí zpráv byly dokonce i portréty jednotlivých teroristů... Později se přišlo na to, že celá zpráva byla kompletně vymyšlena CIA. Jiným případem je causa vojínky Lynch, kdy se z údajného osvobození přepadovým komandem vyklubala fraška se střílením slepých nábojů v poloprázdné nemocnici, před vysíláním v médiích sestříhaná ve štábu Pentagonu. V tomto kontextu vysílání zcela vymyšlených zpráv padla i provokativní řečnická otázka, zda vůbec nějaký Sadám Husajn existuje.

V amerických médiích se každý týden objeví další „zaručená“ informace o dalším chystaném útoku teroristů. Byl dokonce vypracován systém barevných kódů, upozorňující na stupeň aktuálního „teroristického nebezpečí.“ A veřejnost se těmito zprávami řídí; nakupuje elektrické generátory, trvanlivé potraviny, různé medikamenty chránící před účinky toho a toho jedu, který by snad teroristé mohli použít... Zajímavé je jistě i to, že republikány nemalými částkami sponzorovaly korporace vydělávající právě prodejem těchto produktů.

Dalším výrazným rysem médií je jejich zahlcenost nepodstatnými informacemi. Během studené války byly použity dvě metody kontroly nad informacemi. V Sovětském svazu se snažili o maximální kontrolu přísunu informací a potlačování nevhodných zpráv. Ve Spojených státech naproti tomu používali a dodnes úspěšně používají metodu zahlcením nepodstatnými informacemi. Jedním z nástrojů této cenzury je například kultura po-hvězd („každý den se dozvím spoustu informací o prdeli Jennifer Lopez, ale nic o válce v Iráku“).

Následovalo vylíčení ekonomických a mocenských důvodů pro válku v Iráku, ve kterém Biafra vycházel (nebo se alespoň téměř shodoval) s knihou Michaela Chossudovskeho „Válka a globalizace,“ vydané nedávno i v českém jazyce. Nastínil více než přátelské vztahy hlavních amerických činitelů a ropného průmyslu i historii podpory, jež se Talibanu a Al-kajdě dostalo od CIA. Neopomněl připomenout i fakt, že vedle finančních zájmů amerických korporací na ropě, zakázkách při obnově Iráku a jeho kompletní privatizaci byla jedním z motivů války i snaha získat kontrolu nad státy, jež jsou závislé na dovozu ropy z této oblasti.

V závěrečném bloku se Biafra věnoval nástinu toho, „co můžeme dělat.“ Začal tím, že nemáme mocným nadnárodním korporacím dávat své peníze, ale nakupovat u místních obchodníků a vracet finance do místní ekonomiky. Nemáme pro korporace ani pracovat, a když už, tak „i v počítačovém věku existuje mnoho krásných možností sabotáží.“ Další věcí je nebýt závislí na ropě, čehož dosáhneme využíváním hromadné dopravy a vyhýbání se používání automobilů.

Uvedl také několik případů kreativní přímé akce. Jednou z nich byl příběh „nejmenovaného muže,“ který nesl během spontánního protiválečného shromáždění transparent s požadavkem generální stávky („General Strike This Friday“), podepsaný celebritami ze světa sportu a kultury. Večer vypadaly zprávy asi takto: „naše redakce se spojila s celebritou XY a zjistila, že v žádném případě nemá nic společného s výzvou ke generální stávce tento pátek.“ Pointou příběhu je, že takto se dostala výzva ke generální stávce do hlavního vysílacího času masových médií...

Dále varoval před přílišnou radikalitou a černobílým, úzkým pohledem. Mnoho lidí se za každou cenu snaží být zcela striktní a po šesti měsících, když zjistí, že nemohou být stoprocentími vegany/anarchisty/aktivisty atd. se raději vzdají všeho. Lepší je vyvíjet aktivitu třeba menší, ale stále, než být nejkorektnější radikál pár měsíců.

Zastával se také hlasování v místních (obecních) volbách. Krátce promluvil o své zkušenosti z USA, kde krajně pravicová zastupitelstva prosazují například výuku bible namísto sexuální výchovy ve školách atd. Účast ve volebním procesu na této úrovni má podle Biafry smysl. Na globální úrovni nastínil „marshallův plán pro Rusko,“ který v kostce spočívá v investování peněz do odzbrojování a podpory sociálních projektů, namísto investování do dalšího a dalšího zbrojení.

Svou přednášku zakončil apelem na to, že v procesu vytváření masového hnutí je nezbytně nutné nejen vědět proti čemu jsme, ale také za co. Bez pozitivní vize totiž žádné skutečné masové hnutí vzniknout a fungovat nemůže.