Anarchistická federace

[Recenze] Injustice (Bezpráví)

Film, který byl v zemi původu zakázán a těm, co ho chtěli promítat, bylo policií nepokrytě vyhrožováno. Film, jehož 150 diváků se muselo zabarikádovat v kině a přivlastnit si projektor, aby ho vůbec mohlo za špatných podmínek (rozsvíceno a otevřené stropní žaluzie) shlédnout. Ne, nemluví se o žádné africké diktatuře, ale o Anglii a filmu o policejních vraždách...

Letošní filmový festival Jeden svět nám připravil jednu opravdovou perlu. Film Injustice (Bezpráví) se stal v anarchistických kruzích legendární dávno před tím, než se u nás vůbec promítal. Dokument o policejních vraždách byl totiž v zemi svého vzniku, Anglii, zakázán, a o náležitou propagaci se mu postarali naši angličtí kolegové a kolegyně.

Tématem filmu je bližší, osobnější pohled na již tak zajímavý údaj: mezi lety 1969 a 1999, tedy po období třiceti let, bylo na anglických policejních stanicích a ve vazbě zabito přes tisíc lidí. Ani jeden policista či policistka nebyl za tyto vraždy ani suspendován, natož alespoň symbolicky odsouzen.

V dokumentu se blíže seznámíme s jedním konkrétním, typickým příkladem, a ponoříme se i do několika dalších. V roce 1995 zemřel v nemocnici na následky rozsáhlých poranění hlavy Brian Douglas, černoch a obyvatel jedné z obyčejných dělnických čtvrtí. Zranění – četné pohmožděniny včetně fraktury lebky – mu při zatýkání způsobili dva (bílí) policisté.

Brian Douglas přitom nebyl žádný těžký zločinec, vlastně nebyl zločinec vůbec. Byl pouze zastaven při silniční kontrole... Po zranění při zatýkání byl navíc patnáct hodin zadržován, než byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel. Státní zvůle začíná tím, že Brianovo tělo je tři měsíce zadržováno, takže nemůže být pohřbeno, a nakonec je rodině vydáno bez mozku. Po pohřbu se jeho příbuzní se vcelku logicky snaží zjistit, co se vlastně stalo, a začnou usilovat o to, aby byl za vraždu jejich manžela/syna/bratra někdo stíhán, tak, jak to v případě vražd bývá.

Černá komunita má s policejním násilím své zkušenosti, přesto se Douglasova rodina snaží za pomoci všech prostředků domoci - jak sami říkají - spravedlnosti. Vedle různých legálních postupů svolávají demonstraci před policejní služebnu, kde byl Brian před svou smrtí držen, a organizují další formy veřejného aktivismu.

Díky soustředěnému a vytrvalému tlaku se jim podaří v jejich očích téměř nemožné: soud incident označí za protiprávní zabití a případ tak putuje před soud. Počáteční nadšení Douglasových ale rychle vyprchá poté, co se v soudní síni setkají s nejdrsnější realitou státního rasismu. Oba policisté vypovídají shodně: jeden se snažil bránit toho druhého, a když Briana praštil obuškem do ramene, ten se sklouzl a udeřil Briana do hlavy.

Mezi jejich výpověďmi a skutečností byly zjevné rozpory – Brian podle jejich tvrzení couval (jak mohl policistu ohrožovat, když couval?), zpráva policejního i nezávislého patologa jasně uvedla, že Brian byl udeřen do hlavy seshora, nikoliv ze strany (obušek se tudíž nemohl „smeknout“), a rozsah poškození lebky odpovídal pádu z výšky rovnající se desetinásobku jeho tělesné výšky. I přesto porota jasně rozhoduje: nešťastná náhoda – což v Anglii to znamená legální zabití.

Rodina absolvuje kolotoč odvolání a dalších různých forem veřejného aktivismu, aby si po čtyřech letech s definitivní platností poslechla verdikt, potvrzující původní rozhodnutí. A aby toho nebylo málo, stát jim dokonce i odmítne vydat Brianův mozek, který byl z těla před pohřbem vyjmut a zadržen jako důkaz.

Dokument nám během tohoto smutného příběhu zprostředkuje výpovědi lidí, nejvíce postižených Brianovou smrtí, a zároveň lidí táhnoucích kampaň za stíhání policistů: jeho ženy, sestry a jeho bratra. Vedle vzpomínek na Briana také zpětně hodnotí své kroky v kampani. Zajímavý je postřeh Brianova bratra, který lituje svého angažmá v uklidňování emocí rozzuřeného davu během jedné z demonstrací, a jako nejúspěšnější hodnotí to ze shromáždění, na kterém došlo k potyčkám s policií a ničení majetku. Teprve tehdy totiž o celé kauze začali psát média...

Brianův bratr přitom není žádný radikál. Vždy dobře středostavovsky oblečen a snímán pravděpodobně před svým krbem s rodinnými fotografiemi připomíná typického příslušníka střední třídy. Dokonce i o oné demonstraci, kde došlo k ničení majetku, hovoří s viditelnými rozpaky a velice váží slova.

Jak postupuje časová linka příběhu, dokument nám odkrývá další a další úmrtí během zatýkání. Shiji Lapite je zadržen, protože „se choval podezřele.“ O hodinu a půl později je mrtev... Zatímco ho jeden policista držel vší silou za hlavu, druhý ho dvakrát silně kopl do krku. Na jeho mrtvém těle je nalezeno množství podlitin od noh až po hlavu, jedno z nejzávažnějších poranění jsou rozdrcené kůstky hrtanu. Policisté nejsou opět ani obžalováni, protože použili sílu v souladu se zákonem. A jejich zranění při tomto „boji o život“? Jeden má oděrku na špičce prstu a druhý kousnutí na rameni...

Scénář v podobných případech policejních vražd je přitom vždy stejný. Pokud se kolem případu rozpoutá kampaň, policie přejde do ofenzívy: oběť policejní vraždy je označována za dealera, narkomana či jiného „odporného zločince.“ Nemluví se o otci, bratru či žadateli o azyl, a tak v myslích veřejnosti zůstane jen mrtvý nigerijský dealer. Důkazů není potřeba, a kdyby, tak se nějaké vyrobí: vždyť na místě, kde se Shiji Lapite sehnul, našla policie balíček koksu...

Film tak odkrývá hned dvě rovin státní diskriminace. První je rovinou rasovou: drtivá většina mrtvých je černé pleti, zatímco drtivá většina policistů jsou běloši. Všichni zabití jsou tak obětí skrytého státního rasismu, rasismu, o kterém se raději nemluví. Druhá rovina je diskriminace sociální: dovedete si představit, že by policie při zatýkání ubila k smrti například tuneláře, či bankéře který ukradl stamiliony? Asi ne, taková představa je zjevně absurdní.

Tento dokument nemá happyend, ani pozitivní konec. Nedává dokonce ani naději na zlepšení. Poslední policejní vražda, která byla potrestána, se stala v roce 1969. Od té doby drží stát nad policisty ochranou ruku a i v zjevně absurdních případech si policisté mohou být jisti, že je žádný trest nečeká...

A pokud se někdo odhodlá k tomu, aby o tomto tématu natočil film, je výsledný produkt dát do klatby. V Londýně v červnu 2001 se diváci museli v kině zabarikádovat a přivlastnit si projektor, aby se na film mohli podívat. Zaměstnanci jim alespoň rozsvítili a otevřeli žaluzie, aby jim to maximálně znemožnili... Další promítání byla zakázána policejními právníky, protože se ve filmu objevují jména policistů-vrahů. Často se tak dělo několik minut před plánovaným začátkem představení. O tomhle se prostě nemluví...
Verze pro tisk 13.4.2003 Petr Hruška
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme