Anarchistická federace

Válka o Irák: Příčiny a souvislosti

Článek z nového čísla časopisu A-kontra (1/2003), které by mělo vyjít před demonstrací 30. března.

Doby jednou budou
Kdy za odzbrojení
Války se povedou
Bez vypovězení
Taková válka přec
To není válka přec

Takováto válka
Posiluje víru
Že je nutna válka
K udržení míru
I když dělá válka
Do rozpočtu díru


Jan Werich a Jiří Voskovec (1932)

Werich a Voskovec napsali svou píseň před více než sedmdesáti lety, její proroctví se ovšem splňuje právě dnes. Válka se údajně vede za „odzbrojení“ a k „udržení míru“. Přináší utrpení a smrt obyvatelům Iráku a obyvatele USA bude stát podle různých odhadů více (a možná mnohem více) než sto miliard dolarů, takže udělá skutečně onu „do rozpočtu díru“. Ovšem do veřejného rozpočtu. Naftařští magnáti, zbrojařské firmy a korporace zaměstnané poválečnou „obnovou“ na válce pohádkově vydělají.

Tento článek byl psán o víkendu 21. - 23. března, v chvatu po redakční uzávěrce. Byl psán v době, kdy umírali civilisté v masivně bombardovaném Bagdádu a na jiných místech, zatímco George Bush si na víkend vyjel na své letní sídlo v Camp Davidu.

V době, kdy se objevily první zprávy o používání smrtonosného ochuzeného uranu.

V době, kdy probíhala vzrušená diskuse o tom, zda Turecko za svůj souhlas s vojenskou agresí vyhandlovalo možnost vojenské intervence proti iráckým Kurdům.

V době, kdy byli zabíjeni protiváleční demonstranti v Jemenu.

V době, kdy pokračovala americká ofenzíva v Afghánistánu, dosud vydávaném za příklad úspěšné americké operace a kdy ještě jinde, v Čečensku, začínalo referendum o tom, zda bude tento nešťastný kout světa přičleněn k Ruské federaci.

Tento text nehodlá stavět na nejrůznějších „hot news“ a informacích mainstreemových médií (které jsou až příliš často pouhými kachnami nebo záměrně vypouštěnými nepravdami) o aktuálním vývoji války, která v době jeho psaní teprve začíná. Namísto toho se chce pokusit podívat na možné perspektivy války, její důvody, na procesy, které s válkou souvisí ačkoli to třeba na první pohled není úplně patrné, a na to, jaká epocha se s pravděpodobným pádem Sadáma Husajna pro Irák uzavře.


Když bombardování nestačí

V noci z 19. na 20. března byla po měsících obav rozpoutána válka proti Iráku. Americké a britské jednotky krátce na to vstoupily do země. Večer v pátek 21. března, kdy patrně definitivně ztroskotalo všechno vyjednávání s iráckým establišmentem, se pak rozpoutalo skutečné peklo. V těchto chvílích nelze odhadnout, jak dlouho válka potrvá a i když je scénář amerického vítězství líčen jako naprosto jistý, nic není předem dané. Tato válka je pokračováním amerických válek devadesátých let – první války proti Iráku, bombardování Jugoslávie, útoku na Afghánistán... Opět se jedná o boj supervelmoci s nesouměřitelně menším protivníkem. Rozdíl je v tom, že nyní nejde o pouhé „chirurgicky přesné“ bombardování velice nepřesně vybíraných cílů. Nejde o to vyhnat nepřítele z toho či onoho území, kde jej navíc místní obyvatelstvo nepřijalo (jako to byly Kuvajt a Kosovo). Nejde ani o poskytnutí letecké podpory místním jednotkám, které zařídí pozemní boj (příklad Kosovské osvobozenecké armády a Severní Aliance). Válka proti Sadámovi není o ústupcích a kompromisech – je o Husajnově odstranění nebo neodstranění. A USA se zde nemohou opírat o nějakou silnou místní ozbrojenou moc, která by „špinavou práci“ odvedla za ně. To v praxi znamená ztráty západních vojáků a to, že si tito vojáci ušpiní ruce od krve civilistů. Válka se totiž zatím vede a pokud Husajnův režim nestojí na zcela hliněných nohou i nadále povede o města. Při jejich obsazování není veškerá technická převaha příliš platná a lze očekávat kruté boje a obrovské ztráty na civilním obyvatelstvu, které jsou zjevné již v prvních dnech války. Nemluvě o riziku, že Sadám Husajn, nad nímž již USA vynesly rozsudek smrti a o němž nás soustavně přesvědčovaly, že vlastní zbraně hromadného ničení, tyto zbraně hromadného ničení skutečně má. Právě bezvýchodná situace, v níž se nyní ocitl, jej může motivovat k tomu, aby je použil. Po způsobu orientálních vládců – když už mám zemřít, tak ať je to co nejefektnější a ať sebou vezmu co nejvíc ostatních. Co stojí tvůrcům americké politiky za toto riziko?

Falešné záminky: Spojení s teroristy?

Jako každá válka nabízí nám i tato propagandu obou stran o svých důvodech. Pokud se podíváme do minulosti, dokážeme většinou celkem hravě odlišit záminky a důvody válek. Vysmát se lžím v projevech Sadáma Husajna dovedeme také. Pokud se na to ale podíváme pozorněji, neliší se rétorika Sadáma Husajna až tak moc od rétoriky George Bushe. Jenom to slovo „bůh“ se řekne v angličtině jinak než Alláh.

Podívejme se pozorněji na základní důvody, které propagandisté pro válku uvádějí.

Jedním z hlavních má být údajné spojenectví Sadáma Husajna s teroristickou sítí Usámy Bin Ládina, známou pod hrůzostrašným názvem Al-Kajdá. Takové spojenectví se dost těžko dokazuje už vzhledem k tomu, že nikdo neprokázal ani existenci této sítě a zdá se, že v podobě, v jaké ji líčí média, patrně ani neexistuje. Spojenectví mezi Bin Ládinem a Husajnem pak působí jako nanejvýš nepravděpodobné. Náboženský fanatik Usáma snažící se o návrat kamsi do vysněného islámského středověku a světský diktátor Sadám usilující o modernizaci jsou v arabském světě takřka ztělesněnými protiklady. A nejen to. Podle různých zdrojů měl být právě Husajn jedním z terčů Bin Ládinovy „svaté války“. Ano, lze si představit, že nepřátelství USA oba protipóly sblížilo. Těžko ale věřit fantaziím amerických propagandistů, že by hrozilo předání iráckých zbraní hromadného ničení teroristům z okruhu Usámy Bin Ládina, tedy lidem, se kterými se rozchází v zásadních názorech a kteří jej chtěli svrhnout a zlikvidovat. Podřezával by tím sám pod sebou větev.

„Bezpečnostní riziko“: Včera a dnes

Hovoří se o tom, že režim Sadáma Husajna je „bezpečnostním rizikem“. Je to skutečně pozoruhodné tvrzení. Sadám Husajn totiž patrně nebyl „bezpečnostním rizikem“ v době, kdy vlastnil chemické zbraně a prokazatelně je používal. Tehdy byl spojencem a příjemcem americké zahraniční pomoci (v podobě peněz, zbraní i vojenských poradců). Suroviny pro bojové plyny mu tehdy dodávaly americké firmy. Perlička: jednou z nich byla i LaFarge Corporation, jejímž velkým podílníkem byl i George Bush starší. Právě tyto firmy výrazně pomohly s vybudováním iráckých zbraní hromadného ničení, v čemž je aktivně podporovala americká administrativa (celý svět nedávno obletěl videozáznam, na němž si dnešní ministr obrany USA Donald Rumsfeld, prosazující tvrdý protisadámovský kurz, třese roku 1984 jako americký emisar rukou s tím samým Sadámem, proti němuž dnes tak tvrdě brojí).

V osmdesátých letech tedy Husajn bezpečnostním rizikem nebyl. Nebyl jím ani v roce 1991, kdy proti němu USA sice vedly válku, ale dávaly si dobrý pozor, aby nebyl skutečně odstaven. Výsledkem byl rozbombardovaný stát, od něhož byly odděleny oblasti, nad nimiž Bagdád prakticky nemá kontrolu. Sadám se stal „bezpečnostní hrozbou“ právě až na prahu třetího tisíciletí, kdy nevládl nad celým svým územím a po jeho zbraních, které více než deset let nikdo neviděl, pátrali po celém Iráku mezinárodní inspektoři. Takové pohádky lze opravdu vypravovat pouze dětem... a patrně též mnohým televizním divákům.

Blaho lidu? Demokracie?

Podobnou báchorkou jsou i řeči o tom, že hlavním zájmem jsou osvobození a blahobyt iráckého lidu a nastolení demokracie. Je to totiž ten samý irácký lid, který byl Sadámovi ponechán na více než dvě dekády na pospas, přičemž v první z těchto dekád byl Sadám dokonce hýčkaným spojencem. Druhé desetiletí Sadámova útlaku pak začalo roku 1991 rozbombardováním irácké civilní infrastruktury a pokračovalo sankcemi, které znemožňovaly její obnovu. Ve válce má jít o „blaho“ toho samého iráckého lidu, který už dvanáct let na následky tohoto nesmyslného embarga umírá (obětí bylo odhadem 1,5 milionů). Je to ten samý irácký lid, který byl dosud systematicky ostřelován v „bezletových“ zónách americkými, britskými a tureckými letadly a který v důsledku toho všeho z velké části nenávidí Američany snad ještě více než Sadáma. A je to ten samý irácký lid, který je nyní hlavní obětí americké války. Je to poněkud morbidní, když se něčí vražda zdůvodňuje nebožtíkovým „blahem“.

Pokud jde o onu demokracii, i Američané dobře vědí, že to, co o ní vyprávějí, jsou pohádky. Analytici (viz Vijay Prashad v A-kontra 10/02, jinak v Čechách např. Jan Eichler) se shodují, že zavedení nějaké demokracie v poválečném Iráku by vedlo k jeho rozpadu, který pro západ patrně není žádoucí, protože by nad ním mohl ztratit kontrolu. I analýza vypracovaná ministerstvem zahraničí USA (její původně tajné výsledky zveřejnil nedávno britský deník The Guardian) potvrzuje, že útok na Irák bude mít pro perspektivy západního modelu demokracie v arabském a obecně islámském světě negativní následky. Právě onen lid, který by údajně měl v demokracii vládnout (teoreticky), bude totiž americkou agresí popuzen a bude proti americkému vlivu. USA se tak bude muset opět opírat o silně autoritativní režimy – podobně jako se před rokem a půl v případě války v Afghánistánu opíraly o vojenskou vládu v Pákistánu, která válku podporovala navzdory většinovému veřejnému mínění.

Výsledkem pro Irák tak bude pravděpodobně vojenská vláda – ať už přímá okupace západem nebo diktatura některého z těch Sadámových generálů, který se stačil včas obrátit proti svému chlebodárci a distancovat se od svých předchozích zvěrstev napáchaných v iráckých službách. Tomu nasvědčuje i zpráva z 18. 3. o zmizení generála al-Chazradžího, který dosud pobýval v dánském exilu. Tento muž byl velitelem generálního štábu v osmdesátých letech a má s největší pravděpodobností ruce hodně umazané nejen od íránské, ale také od kurské a irácké krve (za což byl také v Dánsku vyšetřován, navzdory tomu, že v roce 1995 přeběhl na „správnou stranu“). Dnes ale může Američanům prokázat mnohé služby.

Skutečné důvody: Ropa...

Bezprostřední důvody války jsou pochopitelně ekonomické. Hovoří se především o ropě a je na tom hodně pravdy. Tato strategická surovina, nezbytná pro mnoho klíčových odvětví průmyslu, totiž postupně dochází. To zákonitě zvyšuje ceny a vede k tomu, že USA jako její největší spotřebitel je značně závislá na Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). A pro největší světovou supervelmoc je poněkud žinantní záviset na sdružení takových zemí, jako je fundamentalistická absolutní monarchie v Saudské Arábii, nebo nestabilní Venezuela v čele s levicovým populistou Chávezem, kterého se přes veškeré úsilí nepodařilo svrhnout. Logickou americkou strategií je proto diverzifikace zdrojů, snaha o získání rozhodujícího vlivu v oblastech ropných nalezišť a nejvýhodnějších cest pro přepravu ropy. Tento přístup je z velké části za americkým pronikáním do západní Afriky (viz A-kontra 9/02). Právě tato strategie byla i jednou z příčin války v Afghánistánu, kde šlo ropovod ze středoasijských nalezišť. Nyní se ale hraje ještě o víc. Vítězství ve válce o Irák by znamenalo získání přímé vojenské kontroly nad druhými největšími známými nalezišti ropy na světě. Počítá se s obrovskou kořistí a to jak přímou, tak nepřímou v podobě celosvětově snížených cen. Nehledě na to, že vojensky nebo přinejmenším politicky kontrolovaný Irák se může stát předpolím pro další výboje na středním a blízkém východě, pro další pronikání do dosud chráněných petrodolarových království.

...„obnova“,
Jiným velkým byznysem bude poválečná „obnova“ země. Většinu z toho, co nezničila válka v roce 1991 a dekáda sankcí (a není toho zase tolik) zničí nyní s největší pravděpodobností válka. Budou-li ale USA chtít v zemi pevněji zakořenit a vytvořit si z ní stabilní základnu, bude třeba v něm provést celou řadu rekonstrukčních prací, kolem nichž se budou točit obrovské peníze. Podle informací BBC přitom už o hlavních zakázkách na „obnovu“ bylo rozhodnuto dopředu – byly přislíbeny šesti americkým firmám, mimochodem v jedné z nich má silný podíl viceprezident USA Dick Cheney. Pochopitelně se to nelíbí části Evropy, zejména Francii, která by v Iráku ráda viděla svůj vliv. Právě ve dnech psaní tohoto článku a v době bombardování Iráčanů jsme svědky rvačky o to, kdo si bude na „obnově“ země nad jejich hroby mastit kapsy.

Fanatismus a mezinárodní politika

Nad touto zjevnou ekonomickou rovinou stojí rovina ideologická. O „demokracii“, která je spíše lživou záminkou, se tu již psalo. Za povšimnutí spíše stojí náboženský fanatismus, který se stává nebezpečným rysem Bushovy administrativy. Vzpomeňme jen na Bushův výrok z dob počátku „války proti terorismu“, kdy prohlásil, že se jedná o „křížovou výpravu“. Právě tato náboženská rétorika, se kterou Bush bojuje jak proti islamistům, tak proti arabským sekularistům, zpětně posiluje náboženské a nacionální uvědomění a náboženský i nacionální fanatismus u Arabů. Se svým „křížovým tažením“ a křesťanskou bigotností je George Bush mladší přesně takovým protivníkem Usámy Bin Ládina, jakého tento apoštol boje proti západu ve jménu globálních panislámských hodnot potřebuje.

Jiným významným posunem v rovině ideologie a také politiky je již naprostá ignorance mezinárodního práva (které se zde porušuje v míře, která sice srovnání s předchozími případy válek snese, ale naprosto je přesahuje). Bush se již nyní nepokusil ani předstírat poslušnost vůči němu a Organizaci spojených národů jednoduše vzkázal: Buď mi schválíte to, co chci udělat, anebo to stejně udělám bez vašeho schválení. Souhlasu ostatních tak přisoudil roli sice pěkné, ale vlastně naprosto nedůležité dekorace. A důležité není už ani dosavadní zdůrazňované transatlantické spojenectví bohatých zemí. I NATO je totiž na dnešní poměry přehnaně „demokratické“ (každý zde sdružený stát formálně může zablokovat společnou akci). A právě nyní se přitom mění postoj USA k ostatním západním zemím. Ty to nehodlají zcela trpně snášet, což se projevilo, když se je USA snažily vtáhnout do příprav na válku pod záminkou příprav „společné obrany“ členského státu Turecko. USA ale koneckonců o západoevropské státy zatížené reptalstvím a pocitem vlastní důležitosti příliš nestojí. Spíše jim vyhovují akci od akce znovuvytvářené koalice podle potřeb té které akce, bez institucionální struktury a tvořené pokud možno spíše výrazně slabšími státy než jsou ony samy. Jak řekl náměstek ministra obrany USA Paul Wolfowitz na bezpečnostním summitu NATO v únoru 2002 v Mnichově, už neplatí stará zásada, že by se spojenci dohodli na úkolu, který hodlají splnit, že by „koalice určovala misi“. Dnes „mise“, úkol, který je předem daný americkými cíli, „určuje koalici“.

Sever proti jihu: nová strategie

Ani ekonomická, ani ideologická a mezinárodně politická rovina sporu by nám neměla zakrývat obecnější trendy, kterých je válka součástí a které zároveň spolu-ovlivňuje.

První z nich je střet dvou skupin zemí, pro něž se vžily názvy „rozvinuté“ a „rozvojové“. Asi není třeba připomínat, že do první skupiny patří především státy západní Evropy a severní Ameriky a do druhé státy Asie, Afriky a latinské Ameriky (přičemž ovšem úroveň „rozvojovosti“ se v mnoha ohledech dramaticky liší). Není snad ani třeba opakovat, že ony rozvinuté země se rozvinuly především díky letité koloniální nadvládě a přímému olupování dnešních rozvojových zemí. Po přímém koloniálním podmanění pokračuje neokolonialismus, který prostřednictvím místních zkorumpovaných vlád udržuje tyto země v ekonomické závislosti na západu a zároveň z nich dělá zdroj laciných surovin a zejména v poslední době též levné pracovní síly. Mezi komentátory zdomácněl pojem „war by proxy“, tedy „válka v zastoupení“, pro popis vojenských aktivit, kterými západní blok prostřednictvím svých různých koupených „prostředníků“ zasahoval východ nebo své jiné soupeře. Možná by ale bylo vhodné mluvit rovněž o „nadvládě v zastoupení“.

Rozpor mezi „bohatým severem“ a „chudým jihem“ je pochopitelně pro vládnoucí elity bohatých zemí zdrojem mnoha obav. Poměrně dlouhou dobu se jim dařilo vůdčí vrstvy chudých zemí korumpovat a původní vůdci protikoloniálního „národně-osvobozeneckého boje“ či „nezúčastnění“ byli vesměs převálcováni právě těmito zkorumpovanými. V poslední době se ale ani tyto zkorumpované elity nehodlají smířit s naprosto druhořadou pozicí víceméně bezprávných a politicky nepodstatných „zásobáren“. To se projevilo v řadě projevech neposlušnosti, přičemž za asi nejvýznačnější lze pokládat krach jednání o liberalizaci obchodu v Seattlu na přelomu listopadu a prosince 1999 a totální fiasko konference o rasismu v Durbanu na konci srpna 2001... tedy, jak již někteří komentátoři zdůrazňovali, zhruba dva týdny před útoky 11. září.

Aniž bychom se chtěli zaplétat do nějaké teorie spiknutí, je na místě zopakovat, že podle mnohých komentátorů (např. novinář Larry Chin nebo analytik Michael Ruppert) musela o útocích z 11. září americká špionáž přinejmenším vědět. Nabízí se proto logická otázka, jestli právě bojovné demonstrace antiamerikanismu a antisionismu politiků z rozvojových zemí na konferenci v Durbanu nebyly poslední kapkou ke spuštění už naplánované strategie „terorismu“ a „boje s terorismem“. Ať už tomu tak skutečně bylo, nebo ať už byly skutečně útoky 11. září čistě dílem Bin Ládinových stoupenců a k přijetí této strategie došlo skutečně do značné míry v reakci na tento zločin, důležitá je jiná věc a to je obsah této strategie.

Ta již pokládá „nadvládu v zastoupení“, přinejmenším v klíčových místech, za příliš nespolehlivý prostředek – „prostředníci“ se mohou vymknout kontrole a také jsou někdy zbytečně brutální. Upřednostňuje se přímá intervence. Instalovaní domácí vládci musí velmi dobře vědět, komu jsou zavázáni a plnit přání agresora do posledního. Nestabilní oblasti klíčové pro těžbu nebo přesun strategických zdrojů jsou v tomto pojetí jednoduše vyčištěny vojenskou silou od každého, kdo by zde nechtěl obchodovat za rozumné ceny, od každé „mimo-obchodní překážky volného trhu“. Ostatní vlády rozvojových zemí tím zároveň dostanou velmi užitečnou lekci, jak by také mohly dopadnout, pokud by se vzpíraly.

Rozpory uvnitř severu: Strategický rozpor...

Tato strategie je pochopitelně velmi riziková. Nadvláda a vykořisťování, dosud skrývané a kamuflované (někdy např. jako „rozvojová pomoc“) se nyní projevují naplno. To může rozvojové vlády, ale i skutečné či potenciální nevládní hráče v rozvojovém světě (tím nejproslulejším z nich je Usáma Bin Ládin) na nějakou dobu zastrašit, dlouhodobě je to ale bude spíše mobilizovat. Vzhledem k početnímu nepoměru rozvinutých a rozvojových zemí a snadné zasáhnutelnosti západu v jeho neuralgických bodech je spoléhání na vojensko-technologickou převahu značně riskantní.

To je také jedna z příčin rozporu mezi USA a jejich evropskými spojenci na jedné straně a velkou částí Evropy na straně druhé. Neliší se cílem – obě skupiny států chtějí zachovat západní nadvládu. Liší se prostředky. Německo (vzpomeňme na jeho angažmá v bývalé Jugoslávii) a Francie (vzpomeňme na jeho vztahy s celou řadou afrických režimů) jsou protagonisty politické nadvlády a ekonomického vysávání prostřednictvím místních elit a nadnárodních „pomocných“ organizací. Nejen, že vidí rizikovost koncepce přímých agresí pro celý západní svět, proti němuž se až příliš snadno může obrátit vztek vyvolaný válkou. Navíc si také uvědomují, že na rozdíl od USA k takovéto strategii nemají vojenské kapacity, a že je tedy její přijetí odsuzuje hrát druhé housle coby politicky marginální partnery, kteří buď souhlasí, nebo jsou zticha.

...a občanská válka

Válka je ale symptomem ještě jednoho procesu, a to konfliktů v samotných rozvinutých zemích. Volný tok kapitálu je neslučitelný se sociálním státem v západoevropské podobě, a tak je třeba jej poměrně drasticky osekávat. Jestliže je třeba vysvětlit drtivé většině lidí v rozvojových zemích, že nebudou mít z celosvětového bohatství, které lidstvo shromáždilo, skoro nic, je třeba rovněž vysvětlit západním pracujícím, že ani na ně toho mnoho nezbude. To vyvolává značné sociální střety – a válka se za určitých okolností může hodit k přesunu pozornosti jinam.

Do silných problémů se ale dostává i ekonomika USA, která na sociální ohledy nikdy příliš netrpěla. Český radikální ekonom (sociální demokrat s minulostí v komunistické straně) Radim Valenčík mluví dokonce o „občanské válce“, která se v souvislosti s ekonomickým vývojem v USA rozhořela. Ta měla podle něj propuknout, když se „stará ekonomika“, založená na propojení průmyslu (s vysokou produktivitou práce), přesunem ekonomických aktivit do ekonomicky neproduktivních služeb a rozsáhlou korupcí vyplývající z propojení průmyslu, bank a politiky, střetla se zárodky „nové ekonomiky“, vznikající informační společnosti. Právě válka, vedená ukázkovým představitelem „staré ekonomiky“ Georgem Bushem, zkorumpovaným naftařem a nejvyšším představitelem jediné světové supervelmoci v jedné osobě, by mohla pro „starou ekonomiku“ představovat významnou pomoc z problémů ekonomických (cena ropy, odbytové příležitosti) i politických (pozornost vůči korupčním aférám a kritika ekonomických neúspěchů).

Nekrolog arabskému socialismu

Žijeme v prazvláštní době. Mocní se nám snaží namluvit, že Iráčany bombardují pro jejich vlastní dobro, že je musí zbavit šíleného diktátora. Sadámu Husajnovi v podání západní propagandy chybí k dokonalému zlosynovi už jenom rohy, zatímco se západní vlády poklidně bratříčkují s podobnými zločinci, jen vstřícnějšími k jejich ekonomickým zájmům. Kolik z nich se stane terči příštích podobných válek?

Máme-li se kriticky, bez démonizace i iluzí podívat na Sadáma Husajna, nespatříme tvář démona. Spatříme projev hlubokého rozporu arabské společnosti po první a zejména po druhé světové válce. Nespatříme esenci zla, jak by si to přáli váleční propagandisté. Spatříme představitele naprosté degenerace a hlubokého selhání tzv. „arabského socialismu“.

Tento směr byl skutečně zajímavý a zaslouží si více než zapomenutí nebo povrchní zmínku ve výpisu kořenů jednoho diktátora. Jednalo se o politickou ideologii, která prazvláštně propojovala úsilí o modernizaci a arabský nacionalismus, diktátorskou nebo po případě vojenskou vládu a snahu o rozšíření vzdělanosti lidí, inspiraci socialistickými myšlenkami s menším či větším vlivem fašismu. Právě z této pestré směsice vzešel i Sadám Husajn jako člen strany Baas a ve zdegenerované podobě tento proud reprezentuje dodnes.

Irák nebyl jen totalitní diktaturou, jejíž megalomanský vůdce, dokud mohl, hnal „svůj“ lid z jedné války do druhé a vraždil menšiny. Tou byl bezpochyby. Nemělo by se ale zapomínat na jeho druhou tvář – až do války v Zálivu v roce 1991 šlo o modernizovanou průmyslovou zemi. Dodnes je zde na arabské poměry vysoký stupeň emancipace žen a míra gramotnosti (na jejímž zvýšení měl mimochodem podíl osobně Husajn, který za to byl také v sedmdesátých letech oceněn UNESCO) a jedná se o světský stát. Srovnejme si to např. s pohádkově bohatou Saudskou Arábií, tmářskou absolutní monarchií, která je nejen místem, kde jsou potlačována ženská práva a práva jinak smýšlejících, ale také je semeništěm nejrůznějších politicky významných náboženských psychopatů a teroristů.

Perspektiva?

Arabský socialismus selhal, za daných podmínek musel selhat a vzhledem k tomu, co byl zač, je správné, že selhal. Znepokojivé je to, že se vůči němu neobjevila žádná pozitivní alternativa. V patách za krachem smělých snů o modernizaci a národní nezávislosti postupují pouze středověce smýšlející náboženští fanatici a jednotky intervenčních armád.

Není to proto, že by nějaká pozitivnější alternativa neexistovala, ale proto, že nedostala příležitost se rozvinout. Vidíme to na příkladu Iráku v roce 1991 – když Kurdové zakládali své rady (šóry) a usilovali o samosprávné povstání, byli zlikvidováni. Ne snad Sadámem, ale kurdskými nacionalistickými generály. Když iráčtí vojáci, řadoví odvedenci nenávidící válku i ty, kteří je do ní nahnali, mohli výrazně přispět šíitskému povstání na jihu Iráku, byli na svém útěku z Kuvajtu masakrováni americkou armádou. V konfliktu dobra a zla, supervelmoci a lokálního diktátora není pro lidové aktivity místo. Nebude pro ně s největší pravděpodobností místo ani teď, reorganizace Iráku je již napevno domluvena mezi americkými invazními silami a iráckou emigrací.

Tento stav věcí by mohl vypadat bezútěšně a vytvářet dojem, že vůči němu neexistuje alternativa. Takový přístup by ale znamenal poraženectví jen kvůli momentálním chmurným událostem. V budoucnosti je ale třeba spatřovat nejen současné utrpení, ale i potenciál, který má k jeho odstranění. Jestliže kapitál a nejmocnější supervelmoc boří některé rysy hranic mezi jednotlivými státy, netruchleme pro tyto hranice. Jestliže dnes tím zvětšují své panství, otevírají se tím zároveň nové možnosti pro budoucnost.

Sadám Husajn byl, i se svou nacionalistickou ideologií a řeznickými metodami (a právě s touto ideologickou a praktickou výbavou), prototypem revolucionáře dvacátého století. Století, během něhož se revoluce (ať už jakékoli) odehrávaly v hranicích národních států a při faktické nemožnosti svého šíření na sebe nutně musely vzít podobu více či méně brutální diktatury v jednom státě, svázat se s více či méně nacionalistickou ideologií, zaklínit se dostatečnými odstrašujícími prostředky (zbraněmi hromadného ničení), snažit se o rozvoj a modernizaci v rámci jednoho státu (i metodami, které jsou z celosvětového, např. ekologického hlediska zcela kontraproduktivní) a usilovat o podporu nebo alespoň toleranci velmocí.

Nové století by mohlo být stoletím jiné revoluce. Revoluce, které již nebudou stát v cestě hranice národních států a které nebude nesena aktéry uvažujícími v jejich mezích. Revoluce, která bude celosvětová a nebude proto omezována nutností konkurovat si s ostatními státními útvary a ještě je předhánět v jejich špinavostech. Revoluce, která už nebude potřebovat „řezníky“ typu Sadáma Husajna a tak se v ní takoví lidé neproderou k moci.
Tato perspektiva je, jako všechny nadějné vyhlídky do budoucna, pochopitelně sporná. I v těchto tragických dnech nám ale může připomenout, že i když je válka proti Iráku tragickou událostí, není ještě vše ztraceno a že jestliže dnešek patří bojovým letounům a střelám s plochou dráhou letu, o zítřku rozhodnuto ani zdaleka není.

Odkazy
V minulých číslech A-kontra (7-10/2002) jsme se přípravami na válku v Iráku soustavně zabývali a přinesli jsme na toto téma celkem jedenáct článků – autorských i překladů od Noama Chomského, Mo Mowlam či Jeremy Scahilla. Vedle tištěné verze budou tyto texty co nejdříve zpřístupněny v tématickém archivu na stránkách http://www.a-kontra.net.
Aktuální texty k válce jsou publikovány na http://www.csaf.cz.
Překlad rozsáhlé a zajímavé analýzy Larryho China se nachází na internetové adrese http://fsa.anarchismus.org/index.php?id=185.
Archiv zajímavých článků s válečnou tématikou se nachází na adrese: http://www.blisty.cz/his.php?sid=4.


Verze pro tisk 23.3.2003 Ondřej Slačálek

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy