Tuto středu uplynulo 35 let od vypuknutí zřejmě poslední velké historické události inspirované anarchistickými myšlenkami. Připomeňme si pařížské povstání alespoň tímto článkem otištěným v jedné ze starších čísel A-kontra... Inspirace skrývá dost a dost a není ani bez souvislostí s válkou.

Květnovo-červnové události ve Francii vrátily anarchismus zpátky na půdu radikálních aktivit po období, ve kterém mnoho lidí toto hnutí odepsalo jako mrtvé. Toto povstání desítek milionů lidí začalo skromně: Univerzita Nanterre v Paříži vyloučila kvůli jejich aktivitám proti válce ve Vietnamu několik anarchistů. Ti vzápětí svolali protestní demonstraci. Příjezd osmdesáti policistů rozlítil mnoho studentů, jenž nechali výuky a přidali se k bitce, aby policisty vystrnadili pryč z univerzity.

Nadchnuti touto podporou obsadili anarchisté administrativní budovu a uspořádali hromadnou debatu. Okupace se rozšířila, Nanterre obklíčila policie a vedení univerzity se rozhodlo ji uzavřít. Den nato se studenti z Nanterre sešli v Sorbonnské univerzitě v centru Paříže. Pokračující policejní represe a zatčení více než pěti set lidí vyvolaly hněv, jenž vyústil do pětihodinové pouliční bitvy, během níž policie obušky a slzným plynem útočila i na náhodné kolemjdoucí.

Zákaz všech demonstrací a uzavření Sorbonny přimělo tisíce studentů vyjít do ulic. Stoupající míra policejního násilí vyprovokovala budování prvních barikád. Reportér Jean Jacques Lebel napsal, že okolo jedné hodiny "doslova tisíce lidí pomáhali stavět barikády...ženy, dělníci, okolostojící, lidé v pyžamech tvořili živé řetězy, které přinášejí kameny, dřevo a železo." Po celonoční bitvě je zraněno 350 policistů. Sedmého května se pochod 50 000 lidí proti policii mění na celodenní bitvu v úzkých uličkách latinské čtvrti. Na slzné granáty policistů je odpovídáno molotovými koktejly a skandováním hesla "Ať žije pařížská komuna!"

10. května přinutily pokračující masové demonstrace ministra školství k zahájení jednání. V ulicích se však objevilo na 60 barikád a ke studentům se přidali mladí dělníci. Odbory silně kritizovali policejní násilí. Rozsáhlé demonstrace po celé Francii pak vyvrcholily 13. května milionovým shromážděním v ulicích Paříže. Tváří v tvář takovému masivnímu protestu se policie rozhodla opustit latinskou čtvrť. Studenti obsadili Sorbonnu a vytvořili masivní shromáždění, aby rozšířili boj. Okupace se brzy rozšířily na všechny francouzské univerzity. Ze Sorbonny plynulo množství propagandy, letáků, prohlášení, telegramů a plakátů. Ulice a stěny domů byly pokryty hesly jako "Vše je možné," "Buďme realisté, žádejme nemožné" či "Zakazuje se zakazovat." Heslo "Všechnu moc imaginaci" opakovali všichni. Jak upozorňuje Murray Bookchin, "motivy dnešních revolucí...nejsou pouze nedostatek a materiální potřeby, ale také kvalita každodenního života,... pokus získat kontrolu nad svým osudem." (Post-Scarity Anarchism)

Mnoho z nejslavnějších sloganů těchto dní pochází od situacionalistů. Situacionalistická internacionála byla vytvořena v roce 1957 malou skupinou radikálů a umělců. Ti vytvořili vysoce propracovanou a soudržnou analýzu moderní kapitalistické společnosti a teorii, jak ji nahradit společností novou, svobodnou. Tvrdili, že moderní život je spíše přežíváním než žitím, jemuž je nadřazena ekonomika konzumu, ve které se každý člověk, každá věc, ale i pocity a vztahy stávají zbožím. Lidé už nejsou jen odcizenými výrobci, ale také odcizenými konzumenty. Tuto společnost situacionalisté pojmenovali jako "Spektakl." Život nám byl ukraden a revoluce znamená jeho znovupřevzetí. Místo revoluční změny už není pouze na pracovišti, ale v každodenním bytí:

"Lidé, jenž mluví o revoluci a třídním boji bez toho, aby jednoznačně poukazovali na každodenní život, bez porozumění tomu, co je podvratného na lásce a co je pozitivního na odmítání útlaku a donucování, takoví lidé neví, o čem mluví." (Clifford Harper, Anarchy: A Graphic Guide)
Stejně tak jako mnoho dalších skupin, jejichž politika ovlivnila Pařížské události, i situacionalisté prosazovali, že "dělnické výbory jsou jedinou možnou odpovědí.Každá jiná forma revolučního boje skončila jako přesný opak toho, čeho původně chtěla dosáhnout." (C. Harper, tamtéž) Tyto výbory by byly samosprávné, a to nikoliv způsobem, ve kterém by mohla "revoluční" strana převzít moc. Stejně tak i podpora samosprávné revoluce zdola ze strany anarchistů z Noire et Rouge a libertinských socialistů ze Socialisme ou Barbaire měla masivní vliv jak na květnové události, tak na myšlenky, jenž je inspirovaly.

14. května uzamkli dělníci ze Sua-Aviation management v jejich kancelářích a obsadili továrnu. Továrny Cleon-Renault, Lockhead-Beauvais a Mucel-Orleans je následovaly druhý den. Tu noc bylo také obsazeno pařížské Národní divadlo, které se stalo stálým shromážděním pro masovou debatu. Jako další byla obsazena největší francouzská továrna Renault-Billancourt. Rozhodnutí vstoupit do neomezené stávky byla často přijímána samotnými dělníky bez porady s odborovými úředníky. 17. května byla v rukou dělníků již stovka pařížských továren. O víkendu začínajícím 19. května jich bylo 122. 20. května se pak stávka stala generální a účastnilo se jí šest milionů lidí. Tiskařští zaměstnanci řekli, že nechtějí nechat monopol na mediální pokrytí událostí televizi a rozhlasu a shodli se, že budou pokračovat v práci a tisknout noviny, dokud bude tisk "přicházet s objektivními informacemi, což je jeho účelem." V některých případech tiskaři požadovali změnu titulků nebo článků před tím, než noviny vytiskli - stávalo se to hlavně u pravicových titulů jako "Le Figaro" nebo "La nation."

Jakmile byl obsazen Renault, studenti z okupované Sorbonny se okamžitě připravili na přidání se k dělníkům a čtyři tisícovky jich s anarchistickými černorudými transparenty vyrazily k okupované továrně. Stát, šéfové, odbory a Komunistická strana se ocitly tváří v tvář své nejhorší noční můře - aliance dělníků a studentů. Bylo povoláno deset tisíc policejních posil a zděšení odboroví úředníci zamknuli tovární brány. Komunistická strana naléhala na své členy, aby povstání zničili. Spojila se z vládou a šéfy a dohromady vymyslely sérii reforem, ale jakmile se s nabídkou vypravily do továren, byly dělníky vypískány.

Samotný boj a rozšiřující se aktivity byly organizovány samosprávným masovým shromážděním a koordinovány akčními výbory. Taktéž stávky byly často řízeny shromážděními. Jak říká Murray Bookchin: "naděje [povstání] leží v rozšíření samosprávy ve všech jejích formách -- všeobecná shromáždění a jejich správní formy, akční výbory, tovární stávkové výbory -- do všech částí ekonomiky, do všech oblastí života jako takového." (Post-Scarcity Anarchism) V těchto shromážděních "horečka života uchvátí milióny lidí, jenž znovunabudou smysly, o kterých si nikdy nemysleli, že je vůbec mají." (tamtéž) Nebyla to stávky studentů nebo stávka dělníků. Byla to stávka lidí, stávka, která šla napříč téměř všech třídních linií.

24. května zorganizovali anarchisté demonstraci. Na třicet tisíc lidí pochodovalo na Palace de la Bastile. Policie ministerstvo za použití slzného plynu a obušků ochránila, ale pařížská burza zůstala bez policejní přítomnosti - a několik demonstrantů ji zapálilo.

V tento moment ztratilo několik levicových skupin nervy. Trockystická JCR otočila lidi zpět do latinské čtvrti. Jiné skupiny jako UNEF a Parti Socialiste Unife (Strana jednotných socialistů) zablokovaly zabrání ministerstva financí a spravedlnosti. Cohn-Bendit o tomto incidentu řekl: "Neuvědomili jsme si, jak jednoduché by bývalo bylo tyhle nuly zamést někam pryč... Dne je jasné, že kdyby se 25. května ráno Paříž probudila s obsazenými nejdůležitějšími ministerstvy, Gaullismus by ihned padl..." Později v noci byl Cohn-Bendit přinucen odjet do exilu.

Jak pouliční demonstrace rostly a okupace pokračovaly, stát se připravoval na použití ohromujících prostředků na zastavení povstání. Nejvyšší generálové tajně povolaly dvacet tisíc loajálních vojáků pro nasazení v Paříži. Policie obsadila komunikační centra jako televizní stanice a poštovní úřady. V pondělí 27. května vláda garantovala pětatřicetiprocentní zvýšení minimální mzdy v průmyslu a všeobecné navýšení mezd o 10%. O dva dny později zorganizovala CGT pochod půl milionu dělníků ulicemi Paříže, pokryté plakáty volajícími po "vládě lidu." Naneštěstí, většina stále uvažovala v mezích výměny svých vládců spíše než o převzetí kontroly lidem.

5. června již byla většina stávek ukončena a nad Francii se vrátila atmosféra normálnosti v rámci kapitalismu.Veškeré stávky, které po tomto datu pokračovaly, byly zlomeny vojenským stylem za použití zbraní a obrněných vozů. 7. června byl podniknut útok na oceláře z Flinsu, po kterém následovala čtyřdenní bitva. Na jejím konci zůstal jeden mrtvý dělník. O tři dny později policie střílela na dělníky z Renaultu a dva z nich zabila. Tato izolovaná ložiska odporu však neměla žádnou šanci. 12. června byly zakázány veškeré demonstrace, radikální skupiny postaveny mimo zákon a jejich členové uvězněni. Generální stávka, jenž byla atakována ze všech stran stoupajícím státním násilím a zradou odborů, se rozdrobila.

A proč tedy toto povstání upadlo? Jistě ne proto, že chyběl "předvoj" bolševických politických stran. To jím bylo otráveno. Naštěstí, tradiční autoritářské levicové sekty byly izolované a pohrdané. Ti, jenž se na povstání podíleli, nechtěli žádný předvoj aby jim říkal, co mají dělat.

Byl to nedostatek nezávislých, samosprávných konfederačních organizací, jenž by koordinovali boj, co vyústilo do stavu, kdy byly jednotlivé okupace izolované jedna od druhé. A rozděleni prohráli. Vedle toho podle M. Bookchina chybělo "mezi dělníky uvědomění, že továrny musí pracovat, ne být pouze obsazeny nebo zastaveny." (tamtéž)

Toto uvědomění by bývalo bylo povzbuzováno existencí silného anarchistického hnutí v době před povstáním. Antiautoritářská levice, přestože velice aktivní, byla příliš slabá mezi stávkujícími dělníky, a tudíž se myšlenky samosprávné organizace a dělnické samosprávy nerozšířily. Nicméně, květnovo-červnové události ukázaly, že události se mohou vyvíjet velmi rychle. Pracující třída, povzbuzena energií a statečností studentů, vznesla požadavky, které nemohly být uspokojeny v rámci současného systému. Generální stávky s nádhernou průzračností ukázala, jaká moc leží v rukou pracujících. Masová shromáždění a okupace ukázaly bravurní, i když jen krátkodobý, příklad anarchie v akci a také, jak se mohou anarchistické myšlenky rychle rozšířit a aplikovat v praxi.