Kodaňský summit Evropské unie, který se konal 12. - 13. prosince se stal bezpochyby významnou událostí v historii. Ukončení přijímacích rozhovorů s 10 kandidátskými zeměmi, mezi nimiž se nachází i Česká republika, znamená de fakto jejich přijetí do svazku dosavadní patnáctky a bude mít dopad na každého obyvatele Evropy. Tento dopad však zdaleka nebude stejného charakteru a jeho povaha není určována ani tak dosavadními hranicemi národních států (i když i to pochopitelně hraje svou roli), ale jde napříč společností. Zatímco vládnoucí elity berou příslib vstupu do Evropské unie jako rozkošný dárek od Ježíška pod stromeček (případně Santa Clause do punčochy) a jen ti nejdrzejší si dovolí oponovat, že se ten starý šejdíř zas až tak moc nepředal, nám co jsme nuceni přežívat z průměrných a po většině podprůměrných mezd přibyla na čela jen další vráska. Vráska nejistoty z toho, co nám vstup do Evropské unie opravdu přinese. V atmosféře intenzivní vládní propagandy a mediálního balastu úspěšně znemožňujících identifikaci toho skutečně důležitého se jen těžko odhaduje, jak poznamenají výsledky kodaňského summitu náš každodenní život. Zůstává jen jedna jistota. Stará a na vlastní kůži tisíckrát prožitá zkušenost těch, kdo jsou celý život sráženi na kolena. Zkušenost, která říká, že co přináší zlepšení podmínek jedněm, musí zákonitě poškodit ty druhé. Zvlášť, když jejich zájmy jsou do značné míry ve vzájemném protikladu.

A opravdu není proč jásat. Evropská unie je šita na míru kapitálu a těch, kteří s ním disponují. Není náhodou, že je vystavěna na základech Evropského společenství uhlí a oceli (1952) a pozdějšího Evropského společenství pro atomovou energii a Evropského hospodářského společenství (1957). Už samotný tento fakt jasně vystihuje její podstatu a primární funkci, totiž zaručit větší zisky a na minimum omezit jakékoliv překážky obchodu a volného pohybu kapitálu. Hned od počátku nestály u kolébky snah o integraci Evropy zájmy obyčejných lidí a společná evropská kultura, tradice a historie, jak se nám snaží nyní namluvit zastánci EU, ale pouze obchodní zájmy úzce profilované ekonomické elity. Určité a ve valné míře pochybné výhody pro neprivilegovanou většinu jsou jen vedlejším produktem úsilí o nárůst ekonomické a politické moci.

Nejen rum, syrečky a slivovice

Rum, který podle eurobyrokratů není rumem, oblíbená moravská pochutina, která se dle norem EU blíží svým charakterem spíš organickému odpadu a slivovice, jenž si evropští úředníci dovolili ponížit na pouhý ovocný destilát jsou možná tak všechny zmiňované důsledky přesunu rozhodovacích pravomocí směrem k Bruselu, které byli čeští politici a korporativní média ochotni připustit před veřejností. Vcelku důležitý aspekt připojení České republiky k EU byl tak záměrně marginalizován na pár problémů s názvy potravin a jejich výrobními postupy, které nebylo po velikém humbuku zas tak těžké vyřešit. Rum si změnil název na Tuzemák, slivovice a Olomoucké tvarůžky dostaly po několika hysterických apelech u Evropského parlamentu s velkou slávou výjimku. Na pozadí těchto potravinových třenic však proběhlo hned několik důležitých procesů podřízení se české vlády tvrdým pravidlům globálního kapitalistického molochu. Tyto procesy, v kapitalistickém newspeaku označované jako zavádění či přiblížení se evropským standardům, předznamenávají budoucí oddálení rozhodovacích pravomocí opět o notný kousek dál od lidí, jejich životů a regionů, kde žijí. Národní stát je autoritářský nástroj sloužící především k ovládání menšiny většinou. Jeho řadoví občané nemají pražádnou reálnou možnosti ovlivnění důležitých rozhodnutí, která se týkají jejich života. Jakých rozměrů pak asi nabude absence možnosti podílet se na rozhodování v měřítku tolik vychvalovaného evropského superstátu? Bez nadsázky lze říci, že budeme moci hovořit o superautoritě, superútlaku a supervykořisťování.

Když v roce 1993 podepsala delegace tehdejší československé vlády (mimochodem vedená ODS, která dnes staví svou voličskou image na euroskepticismu) asociační smlouvu o přidružení země k Evropskému společenství, znamenalo to odstartování dalších tzv. liberalizačních procesů, které měly místní trh propojit s globalizovanou kapitalistickou ekonomikou. Vedle programů strukturálních úprav naordinovaných České republice Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, tak na hlavy českých pracujících dopadla i opatření vycházející z přání evropských úředníků. EU si pochopitelně začala klást podmínky pro začlenění České republiky do svých struktur a dělala vše pro to, aby se český trh a zejména sociální oblast „liberalizovala“ a střední Evropa se stala jednak odbytištěm pro nadvýrobu ze stávající Evropské unie a jednak vhodným prostředím kam je možno s co nejmenšími riziky a patřičnými zisky přesouvat kapitál a výrobu. Bylo samozřejmě nutné zreformovat sociální oblast a politiku, dokončit privatizaci a připravit legislativu pro středoevropskou zónu volného obchodu. Negativní dopady všech těchto kroků na své kůži pocítili zejména obyčejní lidé, kteří cestu do Evropy zaplatili ořezanými sociálními výdaji, zvyšujícími se životními náklady, nezaměstnaností a flexibilizací práce.

Nyní po kodaňském summitu, kde bylo deklarováno ukončení přijímacích pohovorů se jistě řada lidí může domnívat, že proces liberalizace trhu je již u konce a další léčby šokem ve stylu devadesátých let již nikdy nepřijdou. Pro-evropští politici nás přesvědčují o ráji na zemi, který střední Evropě přinese vstup do EU. Že tyto úvahy jsou naprosto zcestné připouštějí ve své euforii z téměř jistého připojení České republiky k evropské patnáctce i někteří volnotržní ekonomové. Finanční analytik Pavel Kohout se netají svým očekáváním vnucování dalších škrtů v sociální oblasti: „Brusel bude pro českou vládu autoritou, která jí poskytne argumenty k nepopulárním opatřením při reformě veřejných financí. […] Česká republika bude muset učinit důležitá hospodářská rozhodnutí. Nejen proto abychom splnili určité požadavky, ale především proto, že prudké zadlužování země kvůli sociálním výdajům přestává být únosné.“ Ministr sociálních věcí již dnes hovoří o redukci financí ve svém resortu: „Už jsme nabídli dvě až tři miliardy korun, které bychom mohli ušetřit. […] Částečně v oblasti nemocenské a částečně v oblasti některých sociálních dávek.“ Odhady hovoří o tom, že nadcházející reforma veřejných financí bude znamenat škrty až do výše 40 miliard korun. Je tedy zřejmé, že deklarovaný evropská ráj bude znamenat především zisky pro kapitalistickou elitu a nadnárodní korporace a že pro nás neprivegovanou většinu bude spíš než rájem předpokojem pekla.

Šetřit se musí

V době, kdy byly zahájeny vstupní rozhovory mezi Českou republikou a EU, proběhla první vlna prointegrační propagandistické kampaně. Byli jsme přesvědčováni o tom, že unie na nějakou tu korunu nekouká a ráda nám za náš vstup přidělí nemalé finanční částky. O sporných otázkách jako zemědělství a škrty v sociální oblasti se pochopitelně mlčelo. Ještě letos na jaře se to v českých médiích jen hemžilo oslavnými ódami na český vyjednávačský tým a jeho šéf Pavel Telička byl vykreslován jako muž kvalit Jamese Bonda.

Kodaňský summit znamenal v tomto směru studenou sprchu tak nízké teploty, že se jejím působením rozklepali i někteří volnotržní politici a ekonomové. Jejich rozplizlé parlamentní tlachání se začalo obohacovat i o slova typu zrada, žebračenka a macecha. Výsledná částka je totiž jen pouhou desetinou původně slibované sumy. Lekce z globálního kapitalismu byla i na řadu jeho věrných apologetů příliš silná káva. Po odečtení plateb, které musí ČR do evropské kasy odvést, činí roční příspěvek unie na jednoho obyvatele v přepočtu 78 €, což je bezkonkurenčně nejméně ze všech kandidátských zemí.

Největší částí plateb EU jsou přímé dotace na podporu zemědělství. Ty však i tak dosahují pouze zlomek toho, jak jsou subvencovaní zemědělci u součastných členů evropské patnáctky. V procentuálním vyjádření tento rozdíl činí podle jednotlivých komodit 30 - 55% dotací poskytovaných zemědělcům v EU. Poté co vezmeme do úvahy ještě přísné zemědělské kvóty vnucené nám z Bruselu, je jasné co bude znamenat otevření českého trhu dotovaným evropským produktům a že českému zemědělství v Kodani zvonila hrana. O tom, co bude dál s lidmi, kteří vlivem tohoto rozhodnutí přijdou o práci, se u jednacích stolů již nehovořilo. Venkov i se svou hrozivou nezaměstnaností a nulovou perspektivou na zajištění živobytí je na hony vzdálen přepychu bruselských kanceláří a konferenčních sálů a tak mohl být snadno obětován na oltář globálního volnotržního kapitalismu.

Jak budou využity ostatní platby naznačuje sám šéf vyjednávacího týmu Pavel Telička: „Přijdou do našeho státního rozpočtu a naše státní orgány rozhodnou nač se použijí. Do značné míry to může být na pomoc různým zájmovým skupinám, které v jednotlivostech mohou být nespokojeny.“ O tom, že šanci na úspěch mají zejména podnikatelské lobbyistické skupiny není třeba se obšírněji rozepisovat.

Další nemalý podíl přidělených peněz má být použit na zlepšení infrastruktury a rozvoj regionů. O řadě těchto projektů však bylo rozhodnuto již v minulých letech v rámci tzv. Programu rozvojových strategií, který proběhl téměř v naprostém utajení a bez jakékoliv možnosti veřejnosti ovlivnit jeho závěry. Pod rozvojem regionů si je nutno představit zejména budování různých průmyslových zón, kam je pak za výhodných podmínek lákán zahraniční kapitál. O tom jaké pracovní podmínky v těchto robotárnách panují a jak stálá je tato podpora zvyšování zaměstnanosti jsme se měli možnost již mnohokrát přesvědčit.

Rozvojem infrastruktury není myšlena rekonstrukce již existující dopravní sítě, ale především výstavba vysokorychlostních silnic a dálnic v rámci projektu Transevropských sítí (TEN‘s). Tyto dálnice mají usnadnit a zlevnit pohyb zboží a svou podporou silniční dopravy jsou značně neekologické. Jejich přínos pro obyvatele bude značně negativní a pokud by jsme provedli srovnání prostředků vložených do tohoto projektu, zisků a externalit (poškození životního prostředí) dojdeme k jednoznačnému závěru, že tento projekt bude sice přinášet krátkodobé zisky úzké ekonomické skupině, ale zatíží společnost a kvalitu života v postižených regionech na mnoho desetiletí naprosto neúnosnou ekologickou zátěží. Lidově řečeno někdo slízne smetanu a ostatní se budou dusit zplodinami nadměrné silniční dopravy.

Kapitál sem, kapitál tam

Jednou z nejvýznačnějších lobbyistických skupin, které působí na evropské úrovni a mají značný vliv na rozhodovací procesy je Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT). ERT sdružuje na 40 představitelů největších průmyslových koncernů a nadnárodních společností z Evropy a jeho dlouhé prsty lze vysledovat za každým důležitým rozhodnutím Evropské unie. Na svých internetových stránkách se dokonce otevřeně chlubí, že „má kontakty s Evropskou radou, Radou ministrů a Evropským parlamentem“. Pokud tedy Česká republika vstoupí do Evropské unie, musí si zvyknout na to, že její otevřený trh bude více než kdy předtím (ne že by se někdy nějak významně bránila) vystavena i zvýšenému tlaku podobných účelových uskupení nadnárodních společností.

Jedním z nejdůležitějších efektů vstupu ČR do unie je již zmíněná evropská zóna volného obchodu. Otevření trhu a odbourání celních bariér vytvoří takové konkurenční prostředí, kde budou kralovat především mamutí nadnárodní koncerny. Malé tuzemské podniky jen těžko obstojí a řada z nich pravděpodobně zkrachuje. Jako anarchisté se pochopitelně nehodláme zastávat místních kapitalistů. Tento argument uvádím spíše proto, že je nutné si uvědomit pravděpodobný nárůst nezaměstnanosti, který chtě nechtě postihne zvláště některé regiony.

Vyjednavači uváděli jako jeden ze svých největších úspěchů. který v Kodani dosáhli pětileté moratorium na nákup půdy na území České republiky zahraničními kapitálovými subjekty. Tento argument zní opravdu směšně tváří v tvář nehorázným protekčním podmínkám, které jsou poskytovány zahraničním nadnárodním společnostem. Daňové prázdniny, pozemky s vybudovanými inženýrskými sítěmi za symbolické nájmy 1 koruny atd. jsou jen nejočividnějšími ukázkami toho, jakou váhu ve skutečnosti toto moratorium asi bude mít.

Pracovní právo

Z úst odborových byrokratů jsme si v minulých letech uvykli slýchat opravdové nehoráznosti a bludy. Jedním z nich je i jejich vcelku nepokrytá podpora vstupu do Evropské unie. Jediní, kdo se vstupu brání jsou zemědělci, které tento proces přímo poškodí, ale od představitelů ostatních odborových svazů se na veřejnosti ozývají jen učiněné chvalozpěvy na adresu unie, její sociální legislativu a ochranu pracovního práva.

Jaká je skutečnost v oblasti pracovních podmínek v unii nejlépe odpoví události letošního podzimu, kdy země EU zachvátila nebývalá vlna stávek. Ve Velké Británii stávkovali hasiči, ve Francii řidiči, Německem a Itálií dosud zmítá stávka zaměstnanců veřejného sektoru a služeb. Výstražné stávky zablokovaly komunikace a letový provoz a konec protestních akcí je v nedohlednu. Chléb je totiž všude o dvou kůrkách a stejně jako zde i v Evropské unii proti sobě stojí dvě navzájem si oponující třídy. Drobné a kosmetické úpravy pracovního práva tento fakt nemohou změnit, zvlášť když zde není snaha toto právo v praxi uplatňovat. O tom, jaké mají zahraniční manažeři představy o právech zaměstnanců v České republice se přesvědčujeme dnes a denně na svých pracovištích. Pokud se odmítají řídit plytkými a prokapitalistickými ustanoveními současného zákoníku práce, proč by se měli chovat jinak k nařízením EU?

Důležité je také to, co jsme již několikrát zmiňovali a o čem odboroví funkcionáři taktně mlčí…ohromný nárůst nezaměstnanosti, spotřebních cen a cen služeb. To, že cenový nárůst bude kopírován rovněž zvyšujícími se platy je jen zkazkou z říše pohádek a právě probíhající stávkové boje v Německu, Francii a Itálii to jen podtrhují. Každé byť jen nepatrné navýšení mezd je zde vykoupeno ostrým stávkovým bojem. Jestliže budou čeští pracující chtít nárůst mezd budou si jej muset tvrdě vybojovat. Tento boj nebude lehký a jen těžko by mohl být úspěšný pokud dovolíme, aby jej vedli provládní odborový funkcionáři.

Výhody?

Když mají zastánci vstupu do Evropské unie uvést výhody tohoto kroku, obvykle to skončí pouze u přihlouplých frázích o společné kulturní tradici a možnosti volného pohybu občanů po Evropě. Schengenské dohody podle nich umožňují každému svobodně cestovat uvnitř hranic EU. Zapomínají ale dodat, že tato svoboda je jaksi dělitelná. Stačí aby v některé z Evropských zemí zasedala jedna z mnoha nadnárodních institucí a hned je po svobodě. Na hranicích se objevují zátarasy a kontroly. Pokud máte tu smůlu a některá z represivních složek, ať už národní nebo internacionální (Europol, Interpol atd.), usoudí, že představujete bezpečnostní riziko, třeba tím že jste se někdy v minulosti zúčastnili demonstrace nebo že máte ve svém autě ampule s červenou barvou a obvazy, máte po ptákách. Tolik deklamovaná svoboda pohybu zmizí jakoby mávnutím kouzelného proutku. Navíc prvních 5 let po vstupu se nebude Schengenská dohoda na nově přijaté země vztahovat.

Dalším zlatým hřebem má být zavedením jednotné měny. Již žádné směnárny, jednou měnou bude možné platit kdekoliv. Obhájci EU však zapomínají dodat, že euromince má i druhou, již ne tak třpytivou stranu. Jak dokazují výzkumy v zemích, kde bylo euro zavedeno došlo k velkému nárůstu spotřebních cen a životních nákladů. Itálií začátkem podzimu otřásly mohutné demonstrace, na kterých lidé protestovali právě proti takzvanému euroefektu. Pro Českou republiku, jejíž občané jsou již tak oslabeni proběhlými programy strukturálních úprav, bude zavedení evropské měny tragické a mnoho z nich se pravděpodobně dostanou na samou hranici chudoby. Podle sebevědomých prohlášení premiéra Špidly bychom se o tom měli přesvědčit již brzo, euro plánuje svůj vpád do našich domácností na rok 2009.

Referendum

Kodaňský summit jako takový ještě neznamená přijetí České republiky do EU. Brusel si na kandidátských zemích vymínil , aby jejich přistoupení k unii bylo potvrzeno národními referendy. Bylo by chybou si myslet, že toto hlasování budou jakýmsi projevem přímé demokracie. Při ohromných částkách vynakládaných na proevropskou propagandu a její nevyváženost by bylo jen zázrakem, kdyby vstup nepodpořila ta dosavadní propagandou tvrdě vydřená těsná nadpolovička. O tom jaký mají mít tyto všelidová hlasování smysl nejlépe hovoří politolog Pavel Černoch: „V podstatě však ani nejde o rozhodnutí pro a nebo proti, spíše o všelidové potvrzení společného úsilí vstoupit do EU. Otázka bude znít asi takto: občané zvolili jste si proevropské politické strany, vláda vyjednala vstup v rámci svých možností za co nejlepších podmínek, a nyní tedy pojďte vstup stvrdit svým hlasem, který vám je ústavou daný. Bude to proto zvláštní referendum, ve kterém se předpokládá jen souhlas, nikoliv odmítnutí.“ Informačně nevyvážené referendum má pouze dodat legitimitu podmínkám a rozhodnutím, které bez účasti veřejnosti přijala vláda.

Závěrem

Anarchisté se nestaví proti sjednocování Evropy. Naopak již od 19. století volají po sjednocování národů a zničení hranic národních států. Toto sjednocení musí být, ale založeno především na vzájemné spolupráci, solidaritě a federalizaci a každý člověk musí mít právo tento proces ovlivnit. Musí být provázeno změnou společenských struktur směrem ke svobodné beztřídní společnosti. Jedině Evropa sjednocená na skutečných zájmech lidí a regionů, kde žijí, Evropa, kde nebude určující integrační silou míra zisku a násobení mocenských struktur, ale snaha o vzájemnou spolupráci a pomoc, může sjednotit všechny, kdo žijí v této části světa.