Anarchistický přístup k vánocům je přinejmenším a diplomaticky řečeno rozpačitý. Svátky křesťanské víry byly vystřídány svátky konzumu - obojí není nic pro anarchisty. A tak si i na tomto portálu připomeneme vánoce spíše jako volné dny, které v dobách Rakousko-Uherska umožňovaly jako jedny z mála bezkonfesijním anarchistům pořádat jejich sjezdy (sjezdy českých anarchistů proběhly o vánocích během let 1905, 1906, 1907, 1910, 1911 a 1912). Právě tuto tradici jsme si rozhodli připomenout uveřejněním stručného článku (původní verze byla publikována v angličtině v A-kontra, a je dostupná v anglické sekci těchto stránek), který má poskytovat základní informace o vývoji českého anarchismu.

Heslo v titulku, přisuzované anarchistům z počátku 20. století, je pro anarchistické hnutí v Čechách příznačné, a to nejen v tom smyslu, že varuje před pojímáním anarchismu jako nějakého dogmatu. Čeští anarchisté jím také prorocky varovali sami před sebou. Dějiny českého anarchismu jsou totiž dějinami vývoje svobodomyslných radikálů, kteří opustili své myšlenky a přešli do vysokých státních postů, nebo se stali propagátory bolševické totalitní ideologie. A i po obnově anarchistického hnutí můžeme sledovat příběh toho, jak se hnutí na jednu stranu politizuje a vytváří stabilní organizace, na druhou stranu se ale také uzavírá do „aktivistického“ ghetta. Historie českého anarchismu není černobílá – o to je ale možná zajímavější a poučnější.

Tradice před vznikem hnutí

Pokud se podíváme do českého středověku, nalezneme zde různé vzpoury proti autoritě. Bezesporu nejvýznamnější bylo husitské hnutí, které v letech 1419-1434 vedlo v Čechách k válce mezi stoupenci církevních, ale i celospolečenských reforem, a katolíky, podporovanými celou sérií křížových výprav. V rámci tohoto hnutí byli významní zejména radikálové, sdružení kolem nově založeného města Tábor (který se stal na krátkou dobu první spotřební komunou v evropských dějinách) a po ústupu Tábora od revolučních principů v hnutí adamitů (obviňovaných mimo jiné z nudismu a pro středověk atypické pohlavní nevázanosti). Významný byl ale rovněž zásadový pacifista Petr Chelčický, který na základě radikální interpretace Bible odmítl nejen jakékoli násilí, ale také každou nerovnost a ovládání člověka člověkem (ovlivnil např. také Lva Nikolajeviče Tolstého). Z jeho myšlenek vycházela kulturně významná církev Českých bratří. Velmi významné byly ale rovněž selské vzpoury se sociálními motivy, v nimž docházelo zejména v 17. – 18. století a končívaly nešťastně.

Od konce 18. století dochází mezi Čechy, žijícími v habsburské monarchii, zahrnující kromě nich ještě Rakousko, Maďarsko, Slovensko, část Polska, Itálie atd., ke značným národně-emancipačním snahám. Ruku v ruce s nimi šel patriotismus a nacionalismus, a mnohdy také značně konzervativní smýšlení. Prostředí habsburské monarchie, které těmto snahám nepřálo, ale dalo vzniknout také radikálně demokratickému nacionalismu, živenému vesměs mladými lidmi s nejen politickými, ale také sociálními cíli. Právě tato skupina se dostala do čela krátké vzpoury v Praze na jaře roku 1848, a právě s ní také spolupracoval Michail Bakunin, který zde, tehdy ještě jako radikální demokrat, šířil své revoluční zásady a snažil se rozdmýchat revoluci i o rok později (marně a kontraproduktivně). Anarchistické hnutí ovšem v Čechách vzniklo až o několik desítek let později a po vzniku socialistického hnutí.

Kořeny českého anarchismu a jeho formování

Anarchistické hnutí mělo v osmdesátých a devadesátých letech 19. století hned několik praktických i myšlenkových zdrojů. Prvním z nich byl dělnický radikalismus, ovlivněný především časopisem Die Freiheit, který vydával v emigraci propagátor terorismu a bývalý sociální demokrat Johan Most, tvůrce koncepce „propagandy činem“ . V Čechách nalezly jeho myšlenky silnou odezvu, jeho časopis byl i dosti neuměle napodobován. Dalším zdrojem bylo české socialistické hnutí v zahraniční, zejména v USA, kam se byli vyháněni nejaktivnější organizátoři a agitátoři vytrvalou represí. Ti nejradikálnější se v americké emigraci obrátili k anarchismu, a šířili jej za oceán zpět do své vlasti. Časopisy jako chicagská Budoucnost v osmdesátých letech 19. století nebo newyorské Volné listy (vycházející od roku 1890 přinejmenším do roku 1917) měly značný vliv na české anarchistické hnutí i později, jednak pro svůj úzký kontakt se světovým anarchistickým hnutím, jednak proto, že na rozdíl od časopisů vydávaných v Čechách nepodléhaly cenzuře.

Velmi výrazným zdrojem anarchismu byla ale i část sociální demokracie, která se po legalizaci své strany a jejím etablování na počátku 90. let nesmířila s ústupem od původních socialistických ideálů a zároveň zaváděním tuhé stranické disciplíny a centralismu. Tito socialisté, často již předtím pod vlivem Proudhonova mutualismu a myšlenky družstevnictví, se začali hlásit k „neodvislému socialismu“. Patrně nejvýznamnější postavou zde byl veterán socialistického hnutí a známý agitátor Vilém Körber (narozen 1845, zemřel následkem policejních perzekucí a věznění 1899), který se k anarchistickému neodvislému socialismu přihlásil roku 1892 ve svém časopisu Nový věk svobody. Značný význam mělo ale také hnutí nacionálně i sociálně radikální mládeže kolem časopisu Omladina. Proti němu se konal v únoru 1894 proces a 68 stoupenců hnutí bylo odsouzeno ke krátkodobému vězení. Řadu z nich to ještě více zradikalizovalo a utvrdilo to v nich anarchistické přesvědčení.

Kolem nejvýraznějších osobností a největších spolků se vytváří nejvýznamnější časopisy, především mnohokrát zanikající a znovu obnovovaná Omladina. Redaktoři těchto časopisů, placení (byť bídně), se stávali také organizátory hnutí a jeho agitátory. Tato forma „organizace“ ale brzy přestávala stačit a anarchisté se také rozhodli sjednotit na alespoň rámcovém společném programu. Ten jim měl poskytnout roku 1896 Manifest anarchistů českých. Jako typický anarchistický dokument své doby se hlásil k individualismu, odmítal stát a kapitalismus a kritizoval sociální demokracii. Smutně příznačné pro něj bylo i to, že jeho autor, Antonín Pravoslav Kalina, velmi brzy opustil anarchistické hnutí.

Anarchismus a anarchosyndikalismus

Sociální základnu anarchismu tvořili především severočeští horníci a textiláci. Těm pochopitelně nedostačovaly ani individualistické proklamace ani tajné spolky. Dost jasně se organizační slabost hnutí ukázala rovněž v roce 1896, kdy proběhla na podzim dvanáctidenní hornická stávka. Do ní se zapojilo osm tisíc horníků a došlo i k útokům na důlní úředníky, stávkokazy a zařízení dolů. Právě to ale použilo jako záminku vojsko, které stávku tvrdě potlačilo, následkem byly vyhazovy a také tresty typu vypovězení z kraje. O něco úspěšnější byla rozsáhlá hornická stávka v lednu 1900, ta byla ovšem celo-rakouská a navíc organizovaná sociálními demokraty (anarchisté se jí ovšem aktivně účastnili).

Významnou inspirací byl pro anarchisty kropotkinovský anarchokomunismus. Ten jim pomáhal překonávat původní individualismus a zároveň se v pojetí např. Viléma Körbera spojuje s náklonností k mutualismu a družstevnictví (jejichž stoupencem ovšem Kropotkin sám nebyl). Vzniká anarchistická záložna a několik družstevních projektů, vesměs ovšem nepříliš úspěšných.

Jinou inspirací je revoluční syndikalismus. Roku 1903 po několikaleté diskusi vzniká Severočeská hornická federace (SHF) (asi osm set členů), o rok později dvě další významné organizace. Česká anarchistická federace (ČAF) s několika stovkami členů měla být politickou organizací, jasně vyprofilovanou a šířící anarchistické myšlenky. Česká federace všech odborů (ČFVO) (asi 1200 členů) měla být radikální odborovou organizací. Jak to vyjádřil Stanislav Kostka Neumann, básník a anarchistický aktivista, podle představ členů ČAF měla být tato organizace „mozkem“ hnutí, zatímco ČFVO jeho „pěstí“, v čemž lze snadno vypozorovat jisté avantgardistické aspirace. S nimi se ovšem skupina kolem zakladatelů syndikalistických ČFVO nehodlala smířit. Nejednalo se o apolitické syndikalisty, ale právě naopak o dlouhodobé propagátory anarchismu. Vytvořila se zde specifická anarchistická skupina, která ČFVO de facto vedla a v jejímž čele stál Karel Vohryzek (1876-1933), nadaný samouk, překladatel, redaktor a agitátor. Díky svým jazykovým dovednostem byl v kontaktu i se světovým hnutím, dokázal publikovat kvalitní a často vycházející časopisy – Nová Omladina v jeho redakci vycházela jednu dobu až třikrát do týdne. Jeho povaha nebyla nicméně prosta ani jisté mocichtivosti a intrikánství, pro něž se stal v anarchistickém hnutí zdrojem značných konfliktů. K tomu ještě přispělo to, že se živil a též spolufinancoval hnutí s pomocí krádeží a pašování cukerínu. Vedle tohoto anarchisty lze ovšem v ČFVO identifikovat i proud odmítající spojování s anarchismem a omezující se na pouhé radikální odborářství, k němuž se pod vlivem výsledků mezinárodního setkání anarchistů a anarchosyndikalistů v Amsterodamu, jehož se zúčastnil, do jisté míry přiklonil i on sám. Tato koncepce právě tak jako Vohryzkova panovačnost se stala příčinou střetu mezi ním a mladšími aktivisty.
Významná byla léta 1905-6, kdy pod vlivem ruské revoluce docházelo k řadě vystoupení anarchistů, přičemž někdy působili jako radikální složka na sociálně demokratických akcích, jindy se pokusili o vlastní aktivitu. Významná byla zejména hornická stávka 30. 8. – 17. 9. 1906, která ovšem opět skončila neúspěchem, mimo jiné kvůli nesolidárnímu postupu sociálních demokratů.

V létě 1908 došlo k úřednímu rozpuštění ČFVO (rakousko-uherské úřady vyděsilo její rozšiřování mezi železniční zaměstnance) a represím proti hnutí jako celku. Vohryzkovy nezákonné ekonomické aktivity se staly velmi vítanou záminkou pro proces proti němu i pro diskreditaci celého hnutí. To ovšem k Vohryzkovy necítilo žádné sympatie, odsuzovalo ho nebo jej dokonce pokládalo za konfidenta a odmítlo též jeho nabídku opětovného zapojení se do práce hnutí po propuštění z vězení.

Po zániku ČFVO stoupl význam ČAF, která po zániku svého časopisu Práce dokázala vydávat týdeník Zádruha. Naopak syndikalistické hnutí, byť po čase vznikly jeho nové organizace (Zemská jednota horníků a Ochrana), nikdy nedosáhlo své původní síly a významu

Přesah do umění
Anarchistické hnutí ovšem mělo v té době i velmi významnou kulturní dimenzi. Některé myšlenky anarchismu (především ovšem individualistického) byly inspirativní už v první polovině devadesátých let pro básníky z okruhu „dekadentní“ Moderní revue. Zde se ovšem nejednalo o příliš hlubokou souvislost, mnozí z nich (Arnošt Procházka, Viktor Dyk) se později vydali spíše směrem ke krajní pravici.

Významná byla především generace básníků kolem Stanislava Kostky Neumanna (1875-1947) a jeho časopisu Nový kult, který se věnoval jak anarchismu, tak i literatuře a umění jako celku. „Generace buřičů“, jak bývá označována, dokázala své anarchistické přesvědčení kvalitně ztvárnit i ve svých verších, a tak se s přírodními i „satanskými“ verši Neumanna (Satan zde byl metaforou pro hrdého člověka), antimilitaristickými básněmi Fráni Šrámka nebo ironickou poezií Františka Gellnera dodnes setkávají dětí v čítankách. Tito básníci dokázali spojit své literární schopnosti s politickou angažovaností po zániku Nového kultu zejména v redakci anarchistické Práce.

Volněji k anarchismu patřili i někteří prozaici. Marie Majerová, ač organizovaná členka sociální demokracie, patřila ke skupině kolem Neumanna a kritice individualistického anarchismu a úniku do „komunistických kolonií“ věnovala svůj román Náměstí republiky. Pozdější autor proslulých Osudů dobrého vojáka Švejka Jaroslav Hašek, byl přispěvatelem a krátce i redaktorem několika anarchistických časopisů. Podle některých svědectví se několika anarchistických akcí zúčastnil a sympatie k anarchismu vyjadřoval i Franz Kafka.

Literaturu nebo jiné umění ale pěstovala celá řada jiných, dnes spíše pozapomenutých anarchistů (Franta Sauer, Michal Mareš, Alois Věkoslav Háber), což dokládán relativně vysokou kulturní úroveň hnutí.

Antimilitarismus a antiklerikalismus

Anarchisté se nezajímali jen o vykořisťování pracujících, ale také o další specifické formy útlaku, k nimž jiní (např. sociální demokracie) zaujímali spíše oportunistická stanoviska. Anarchisté si zde hledali jiné spojence v monotematických iniciativám vystupujícím pouze proti těmto formám útlaku.

První z těchto forem útlaku byl militarismus, který anarchisté chápali jako poslední pojistku státu a zároveň jako instituci, která naprosto degraduje člověka. Anarchistický antimilitarismus ovšem dlouhou dobu zůstával ve stínu antimilitarismu mládeže národních sociálů (oportunistická strana, která se snažila radikalistickou rétorikou získat pracující do služeb národních cílů). Po monstrprocesu s národně sociálními antimilitaristy a poté, co je opustila i jejich vlastní strana, se anarchistická mládež rozhodla na tyto aktivity ve větší míře navázat. I jí ovšem čekal velmi brzy podobný, byť menší, proces, který značně paralyzoval i anarchistické antimilitaristy. Anarchisté ovšem předtím i potom propagovali antimilitaristické aktivity na stránkách svých časopisů.

Jiným bojem byl antiklerikalismus. Anarchisté byli proti náboženství a zejména proti vlivu církve. Zejména se v tomto směru angažoval Jan Opletal, původně sociální demokrat, od poloviny 90. let 19. století anarchista, od roku 1900 vydávající antiklerikalistický časopis Matice svobody. Aktivní v této problematice bylo ale anarchistické hnutí jako celek. Podporovalo přitom českou sekci antiklerikální organizace Volná myšlenka, i když jí zároveň kritizovalo pro její politickou neutralitu a také poněkud buržoazní charakter. Podobně jako ona ovšem propagovalo vystupování z církve, v čemž ovšem nebylo příliš úspěšné ani ve vlastních řadách, vzhledem k tomu, že vystoupení z církve si v té době vyžadovalo značnou osobní odvahu.
Tyto aktivity ovšem měly svůj dlouhodobější význam. Dodnes je (byť samozřejmě i z mnoha různých historických příčin) v Čechách armáda v širokých vrstvách značně nepopulární a Češi jsou také k vzteku mnohých konzervativních komentátorů nábožensky dosti vlažní. Byť má obojí celou řadu důvodů, ani aktivitě anarchistů zde nelze upřít jistou zásluhu.

Kořeny úpadku českého anarchismu

Anarchistické hnutí mělo ovšem celou řadu chyb. Můžeme tu uvést např. malou účast žen (kterou se ovšem sami anarchisté snažili zejména v posledních letech hnutí reflektovat) nebo projevy antisemitismu (ne ovšem rasistického, spíše se jednalo o projevy odporu k židovské buržoazii – řada anarchistů se navíc rovněž rekrutovala z židovských řad a většina hnutí proti antisemitismu nekompromisně vystupovala). Český anarchismus měl umělce, literáty, redaktory časopisů a propagandisty, neměl ale ani jednoho významnějšího teoretika. Hnutí se rovněž často utápělo v celé řadě vnitřních sporů, které znechutily celou řadu původně nadějných stoupenců. Složitější organizace, jakými byly ČAF a ČFVO, navíc musely být spravovány důvěrníky jednotlivých spolků a na nejvyšší úrovni pak důvěrníky celé organizace. Tyto funkce často vykonávali redaktoři anarchistických časopisů, z nichž se tak stávali de facto aktivisté na plný úvazek. To vedlo k vytvoření jakési elity.

Hlavním problémem ale patrně bylo to, že anarchistické hnutí za sebou nemělo po více než dvaceti letech existence žádný hmatatelný úspěch. Hnutí se nerozrůstalo, spíše naopak, stávky končívaly neúspěchem a nevydařil se ani projekt „komunistické kolonie“. Jak jsme si již ukázali, hnutí nebylo schopno zorganizovat ani jednu úspěšnou stávku. Pocit bezvýslednosti byl ovšem také výsledkem anarchistického přístupu a odmítnutí dílčích změn jako kontraproduktivních. Hnutí se svou stávající silou za daných okolností ale jiných než dílčích změn dosáhnout nemohlo.

Na prahu války se pokusil anarchista a zubní lékař Bohuslav Vrbenský (1882-1944) po jisté diskusi o příčinách tohoto stavu vypracovat návrh řešení. Rozhodl se konkretizovat svou opozici a přejít od původní opozice k jakémukoli státu (i hypotetickému samostatnému českému státu) k vyjasněné opozici především proti stávajícímu státu, tedy Rakousku-Uhersku. Tato opozice měla mít konkrétní cíl, tedy bezstátní samostatnou organizaci Čech. Zároveň byla hledána efektivní forma organizace, jíž měla být „svérázná politická strana“, nekandidující do zákonodárných orgánů (tak jasný postoj ovšem nebyl zastáván v otázce municipalit) a relativně samosprávná, avšak přece jen fungující mnohem pevněji než dosavadní ČAF (kde byly například usnesení sjezdů jednotlivým místním skupinám pouze doporučovány).

Proti Vrbenského návrhu vystoupil Michal Kácha (1874-1940), švec a dlouholetý redaktor anarchistických časopisů Práce a Zádruha. Označil jej za „zárodek příštích kompromisů“, vytýkal mu neanarchistický organizační rámec i opomínání anarchistického internacionalismu. Sjezd anarchistů v dubnu 1914 přijal ale návrh Vrbenského, přičemž k přeměně ve stranu a zpřesnění programu mělo dojít v delším horizontu, a zatím se pouze ČAF změnila ve Federaci českých anarchistů komunistů (FČAK).

Velká válka

Další přeměnu hnutí v politickou stranu zastavilo vypuknutí první světové války. Okamžitě po něm došlo k zákazu anarchistických organizací, zákazu časopisů, konfiskaci majetku a internaci předních aktivistů. Jejich místa zastoupili lidé „z druhých řad“ hnutí, kteří se často k anarchismu dostali teprve nedávno, ovlivněni např. společných antiklerikálním bojem. Jejich prvním úkolem bylo hnutí vůbec uchovat, což se pod hlavičkou nejrůznější neutrálních spolků podařilo, navzdory tomu, že řada anarchistů musela odejít na frontu. Od počátku roku 1915, kdy došlo v tradičních anarchistických baštách na severu Čech k rozsáhlým stávkám, se ale otevírá perspektiva pro další aktivity. Pražští anarchisté se zapojili do živelných dělnických aktivit i do tvorby rad pracujících.

Anarchisté v obtížných válečných podmínkách završili svůj přechod z hnutí, které by bylo proti jakémukoli státu, na radikální, krajní křídlo české politiky. Namísto boje proti válce jako takové bojovali především proti své vlastní válčící straně, v emigrantském anarchistickém tisku byl přitom přijímán se sympatiemi např. postoj, který k válce zaujal Petr Kropotkin (‚který se postavil na stranu válčících stran Dohody proti Centrálním mocnostem). V Čechách se pak anarchisté postavili do boje za samostatný český stát, a to ve spolupráci s celou českou politikou, včetně pravice hájící zájmy buržoazie. Anarchisté se aktivně účastnili rozsáhlé stávky 22. 1. 1918 i demonstrace, která probíhala v den jejího konání v Praze, a na které řečnili vedle ostatních socialistických politiků. Tuto stávku chtěli rozšířit i do severních Čech, přičemž jednali o její podpoře i s Aloisem Rašínem (pozdějším ultra-pravicovým ministrem financí a obětí anarchistického atentátu) a Jaroslavem Preissem (ředitelem rozsáhlé banky). Tento pokus o třídní kolaboraci par excellance ale dopadl naprostým nezdarem, protože tito reprezentanti zájmů finančního kapitálu stávku, byť konanou pro jejich vlastní politické cíle, podpořili pouze slovy, ale ne penězi.

Během těchto aktivit došlo k postupnému sblížení anarchistů s disidentskými proudy mezi sociální demokracii (hlavní proud podporoval Rakousko-Uhersko ve válce) a především s národními sociály, se kterými je sblížila společná internace i předválečný protimilitaristický boj. Anarchisté (podobně jako někteří jiní socialisté) začali usilovat o sjednocení socialistických stran a počátkem února 1918 k němu po poradě FČAK (vzhledem k válce nepříliš reprezentativní) vyzvali. O tomto sjednocení jednali sociální demokraté a národní sociálové bez nich a neúspěšně a tak došlo pouze ke sjednocení anarchistů a národních sociálů do České (později Československé) strany socialistické (ČSS) . Anarchisté se významně podíleli na tvorbě jejího programu, který byl socialistický a značně samosprávný, přičemž nechával v delší perspektivě prostor pro sociální revoluci a bezstátní socialismus – pro národně sociální oportunisty to byl ale pouze dočasný ústupek, vhodný k tomu, aby v době historické krize posílil jejich stranu o anarchistické horníky. Anarchisté se rovněž účastnili společné generální stávky 14. října 1918 i vyhlášení republiky 28. října 1918.

Ministry, poslanci a zakladateli komunistické strany

Po skončení vláky došlo počátkem února 1919 k anarchistickému sjezdu, kde navzdory nespokojenosti z řad členů vůdcové hnutí přesvědčili delegáty o nutnosti sloučení s národními sociály, rozpuštění anarchistické organizace a odklonu k pouhému šíření anarchistických myšlenek v rámci strany. V podstatě tak zaniklo klasického anarchistické hnutí.

Nová československá republika byla tehdy anarchisty podporována, protože v ní vkládali nemalé socialistické naděje. Bohuslav Vrbenský se stal hned v první vládě ministrem zásobování (1918-1919), později získal ještě funkce ministra veřejných prací (1920) a ministra pro zdravotnictví a tělovýchovu (1921-1922). Bohuslav Vrbenský, Stanislav Kostka Neumann, Theodor Bartošek a Luisa Landová-Štychová zasedli dokonce za anarchisty v parlamentu. Jejich naděje byly ovšem velmi brzy zklamány. Anarchisté posloužili konsolidující se buržoazně-demokratické republice k získání sympatií velké částí pracujících a pocitu, že se bude dělat politika ve prospěch lidu. Zároveň je využila pro likvidaci nejhorších zdrojů sociálního neklidu (poválečná situace v zásobování). Postupně je ale politický systém republiky i „jejich“ strana zbavovaly reálného vlivu na události.

Na to anarchisté reagovali různě. Nejprve se oddělila v roce 1920 skupina kolem básníka Stanislava Kostky Neumanna (ten již dříve opustil parlament, kde ho vystřídal anarchosyndikalista a vůdce hornických odborů Václav Draxl) a jeho časopisu Červen. Ta se pod vlivem nadšení z ruské revoluce vyvíjela přes postupné opouštění „šedivých teorií a mrtvých zásad“ anarchismu ve prospěch bolševického „socialismu činu“ až k bezvýhradnému přijetí bolševismu. Po opuštění ČSS založil Neumann Svaz komunistických skupin, který se roku 1921 účastnil založení Komunistické strany Československa (KSČ), do níž vplynul.

Do KSČ ale nakonec vplynuli i anarchisté kolem Vrbenského, kteří se roku 1923 ostře střetli se „svou“ stranou a byli vyloučeni z ní i z parlamentu. Nevrátili se ovšem na anarchistické pozice, ale namísto toho se pokoušeli stavět na původním programu ČSS, který tato strana opustila. Po naprostém neúspěchu jejich vlastní Nezávislé socialistické strany dělnické roku 1925 vstoupili do komunistické strany, a tím se zakončil přechod většiny anarchistů do bolševické politické strany, kde se z dřívějších bojovníků za osvobození člověka stali neuvěřitelní dogmatici, pějící ódy na Stalina a Sovětský svaz.

Zánik a znovuzrození českého anarchismu…

Bývalí anarchisté se ale v prvních letech ČSR projevovali i jinak. Anarchistický bouřlivák František Sauer proslul stržením Mariánského sloupu v centru Prahy, což se stalo symbolem a příčinou vzteku klerikálů, i jako zakladatel organizace Černá ruka, která v dělnické čtvrti Žižkov zabírala byty, s nimiž se spekulovalo, a nastěhovávala do nich dělnické rodiny. Jednalo se tak svého druhu o první české politické squattery.

V československé republice došlo také ke dvěma anarchistickým atentátům. První z nich provedl 16letý Alois Josef Šťastný pouhých pár měsíců po jejím vzniku. 8. ledna 1919 vystřelil na krajně pravicového předsedu vlády Karla Kramáře, později velmi nepopulárního, tehdy ale ještě věnčeného aureolou muže, který se zasloužil o vznik státu. Atentát nebyl úspěšný. Cílem druhého, a tentokrát úspěšného atentátu se stal 5. ledna 1923 nepopulární pravičácký ministr financí Alois Rašín, zodpovědný za zbídačující měnovou politiku. Postřelil jej devatenáctiletý anarchista Josef Šoupal a ministr na následky zranění 18. 2. 1923 zemřel. Oba atentáty (a zejména ten druhý) měly ovšem především za následek diskreditaci anarchismu, posílení represí a zvýšení lidové podpory svých obětí. Na hysterických pravičáckých demonstracích po atentátu na Rašína se také poprvé veřejně projevila a začala rekrutovat své stoupence první česká fašistická organizace, „Červenobílí“ .

V této situaci byl pokus obnovit anarchistické hnutí v jeho předválečné podobě a s předválečným vlivem odsouzen dopředu k neúspěchu. K tomuto neúspěchu také významně přispělo to, že skupina, která se o to v roce 1923 pokusila pojímala anarchismus s jakýmsi až polonáboženským zanícením (její čelný představitel František Petránek např. pojmenoval svou dceru Bakunina Satanela) a zároveň se značnou dávkou elitářství „osvícené menšiny anarchistů“ vůči „masám“. Pokus byl soustředěn kolem Volného sdružení anarchistů a časopisu Bezvládí a zanikl téhož roku, ve kterém začal.

Po jeho zániku zde už neexistují zprávy o anarchistickém hnutí, pouze naprosto kusé, nahodilé a vesměs neověřitelné informace týkající se vesměs několika jednotlivců, kteří měli (snad) sympatizovat s anarchismem.

Prapor svobodomyslné levice přejali od anarchistů na dlouhá léta v době hegemonie marxismu na radikální levici trockisté. Musíme si ovšem uvědomit, že stalinisté označovali za „trockistu“ takřka každého, kdo kritizoval jejich systém z marxistických, ale klidně i jen revolučních pozic. Řada takto označkovaných se takovémuto označení nijak nevzpírala, v době kdy byl „trockismus“ nepřítelem číslo 1, získalo ono slovo i onu dráždivou příchuť „zakázaného ovoce“ a politického tabu, jakou má v mnoha jiných společnostech a dobách anarchismus. Mezi českými trockisty, nebo spíše „trockisty“ nalezneme mimo jiné například Záviše Kalandru (1902-1950), původně člena KSČ, později kritizujícího moskevské procesy a volajícího po solidaritě se španělskou POUM. Tento vynikající filosof a historik strávil druhou světovou válku v nacistickém koncentračním táboře a po bolševickém coup d´etat byl souzen v prvním stalinském monstrprocesu, odsouzen k smrti a 27. 6. 1950 popraven. Svobodomyslně levicové pozice zaujímali také českoslovenští surrealisté a byli za ně nejprve roku 1938 ostrakizováni stalinistickou žurnalistikou a po roce 1948 zahnáni do podzemí. Jiným velmi zajímavým příkladem je dosud představitel české undergroundové kultury, básník, prozaik a filosof Egon Bondy (narozen 1930), oscilující mezi trockismem, maoismem a sympatiemi k anarchismu. Anarchismem byla ovlivněna i část Hnutí revoluční mládeže, trockistické skupiny, která se stala terčem rozsáhlého politického procesu v roce 1971. České trockistické hnutí sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století bylo vzhledem ke každodenní konfrontaci s bolševickým autoritářstvím značně svobodomyslné, nedogmatické a antiautoritářské, krom prací Trockého publikovalo mnoho jiných, např. i texty francouzských Socialism ou barbarie. Celkově byl kladen důraz na libertinské aspekty marxismu, přičemž si mnozí trockisté, kteří před neostalinistickým terorem utekli na západ, uvědomili velmi brzy svou odlišnost od západních trockistických sektiček. Trockisté vytvořili na prahu politické změny a pád bolševického režimu roku 1989 volnou platformu pro levicové, samosprávné a svobodomyslné aktivity Levou alternativu, jíž se účastnili už i anarchisté, kterým některých případech trockisté významně pomohli k ideové orientaci. Dlužno ovšem dodat, že samotné trockisty stihl podobný osud jako anarchisty na počátku 20. století – od zásadní opozice jak vůči východní byrokratické diktatuře, tak vůči západnímu kapitalismu přešli především k boji proti stávajícímu, tedy bolševickému, útlaku, a naopak se nedokázali včas účinně vzepřít restauraci tržního kapitalismu, k níž vzápětí došlo. Většina z nich skončila mezi liberály, socdemáky, zelenými nebo odchodem z politiky. Menšina pak vplynula do Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM, nástupnická organizace KSČ). Dnešní trockistické skupiny vznikly po roce 1989 nově, pod vlivem západních trockistických uskupení, a jsou poznamenány snad všemi nemocemi klasického trockismu.

Na vznikající anarchismus měl ale větší vliv fenomén alternativní kultury. Ta vznikla v Čechách v reakci na permanentní zákazy, které postihovaly uměleckou tvorbu skutečně drakonicky – a dvojnásob pak např. hudební skupiny, které byly inspirovány vzory z „prohnilého kapitalistického západu“. Z okruhu lidí ztotožnujících se s punkovou subkulturou pak vzniklo prostředí, které bylo silně nakloněno anarchistickým myšlenkám. Punku a anarchismu popřával značného prostoru na svých stránkách undergroundový časopis Vokno (vycházel v letech 1978-1993), který zejména v pozdějších letech otiskoval na svých stránkách jak informace o punku či reporty o západoevropském squattingu, tak např. i překlady článků Hakima Beye nebo George Woodcocka. Ještě větší význam měl ale aktuální zpravodaj Voknoviny, po roce 1989 přejmenovaný na Kontra. Tento časopis převzali v březnu 1991 anarchisté a pod názvem A-kontra se stal prvním celostátním zpravodajem československého anarchistického hnutí. Již tehdy ale existovalo relativně silné anarchopunkové prostředí, především kolem lokálních hudebně-politických zinů různé úrovně.

První známější a vyprofilovanější anarchistické uskupení, Československé anarchistické sdružení, vzniklo v říjnu 1989 v Praze, pouhý měsíc před změnou režimu. Zapojilo se do Levé alternativy a zároveň se snažilo o koordinaci anarchistických aktivit. Hnutí se projevovalo především protiarmádními demonstracemi, velmi brzy se také rozpoutala pouliční válka mezi jím a fašizujícími skinheady, která po předchozích střetech vyvrcholila rozsáhlým konfliktem s použitím molotovů apod. na pražské Letenské pláni 1. 5. 1992, která skončila vítězstvím anarchistů. Anarchisté ale také protestovali proti opouštění původních ideálů „sametové revoluce“ nástupu nových elit a restauraci tržního kapitalismu. V letech 1991-1993 začaly také vznikat první anarchistické squaty. Anarchisté rovněž velmi silně participovali na ekologickém hnutí a hnutí za práva zvířat, především ovšem jako „akční síly“ a „potrava pro děla“ oficiálního ekologického hnutí, které se od kritických a relativně radikálních začátků vyvinulo do podoby krotkých nevládních organizací.

…a jeho vývoj

K první rozsáhlejší diferenciaci docházelo v anarchistickém hnutí v roce 1992. Zatímco většina hnutí se tehdy vyslovila pro bojkot voleb, část tehdejší redakce A-kontra tehdy pod vlivem Egona Bondyho a dalších poskytla prostor v A-kontra pro obhajobu názoru, že za stávající situace bude lepší volit KSČM jako „menší zlo“, protože sama nemůže dostat moc a může být brzdou agresivní pravici, nástupu dravého kapitalismu a rozbití Československa (k tomu došlo roku 1993). Tito anarchisté také v březnu 1992 provedli „puč“ v Levé alternativě, který měl získat pro anarchistické hnutí finanční prostředky, fakticky ale vedl hlavně k vyloučení liberálů a reformistů, úzké spolupráci zbytků Levé alternativy s KSČM a k faktickému zániku tohoto uskupení.

S tendencemi k podpoře KSČM vyjádřili zásadní nesouhlas anarchisté kolem časopisu Autonomie (vznikl na konci roku 1991), kteří v opozici vůči rozpadajícímu se Československému anarchistickému sdružení vytvořili Anarchistickou federaci, pokus o zastřešující (a ovšem dosti volnou) organizaci českého anarchistického hnutí. Vedle ní existovala ještě Anarchosyndikalistická iniciativa, později federace, se spíše malým vlivem. Určující dopad pro vývoj hnutí měly především vlivy zahraniční teorie a také inspirace zahraniční praxí.

K určité krizi hnutí došlo v letech 1994-1995. Zanikly tehdy jak Anarchistická federace (časopis Autonomie ovšem nějakou dobu pokračoval), tak časopis A-kontra (k jeho obnově došlo až počátkem roku 1999) a tradiční metody aktivity se zdály být vyčerpány. Například dosavadní šéfredaktor A-kontra – zajímavá, byť kontroverzní osoba Jakub Polák, přešel v boji proti fašistům k zákonným prostředkům, především pak k zastupování romských obětí neonacistů a snaze dostat fašisty do vězení. Kolem nového časopisu Svobodná mysl a jejího redaktora Petra Wohlmutha (obviněného koncem roku 1992, patrně křivě, z atentátu na předsedu KSČM) ale v tu samou dobu vznikla Česká (později Československá) anarchistická federace, snažící se podobně jako Anarchistická federace zastřešit různé proudy anarchismu, ale zároveň s už trochu vyprofilovanější politickou koncepcí a organizační strukturou.

Anarchistické hnutí se ovšem vyvíjelo dál, přičemž se zde jasně projevila tendence k zakládání pevněji vymezených skupin s vlastní specifickou ideologií, vesměs stavící na té či oné podobě anarchismu třídního boje. První z nich byla Solidarita, skupina se silným vlivem irských Workers Solidarity Movement, která se roku 1996 vydělila z Anarchosyndikalistické federace (která pak vstoupila do ČAF jako její anarchosyndikalistická frakce). Ta vytvořila skupinu, původně zaměřená spíše na neanarchistický revoluční syndikalismus a intervenci do jednotlivých bojů pracujících. Později se vyvinula k revolučně anarchistickému platformismu a ještě později k jakési syntéze mezi platformismem, komunismem rad a levým komunismem. Druhou skupinou anarchistů třídního boje byla Federace sociálních anarchistů (FSA), inspirovaná vedle platformismu i esejí Murraye Bookchina „Social anarchism or a lifestyle anarchism“. Vznikla na podzim 1997 kolem Petra Wohlmutha a vytvořila si vlastní svéráznou anarchistickou ideologii. Oběma skupinám nelze upřít značné přínosy v teorii ani to, že výrazně ovlivnily hnutí jako celek směrem k sociální problematice a sociálnímu anarchismu (to se projevilo i na početně silnější zbylé ČSAF, která se stala v podstatě klasickou syntetickou organizací, sdružující různě smýšlející anarchisty na programu negace státu a kapitalismu a prosazování svobodného a federalistického socialismu). Na druhou stranu zejména FSA proslula také svou netolerancí a nevybíravými metodami, které vyvrcholily napadením jednoho anarchisty s odlišnými názory a poskytováním zkreslených informací o ostatních.

Výrazným impulzem pro český anarchismus byly street parties, forma protestu přejatá ze západu a dosti změněná. První česká street party byla konána 16. 5. 1998 v rámci celosvětového dne akcí a namísto obsazení ulice zde došlo k radikální demonstraci asi tří tisíc lidí, střetu s policií a útokům na restaurace Mc´Donalds. Street party upozornila na anarchistické hnutí i na problematiku kapitalistické globalizace. Další radikální street party byla 5. 6. 1999 demonstrace 5 – 10 000 lidí, která skončila útokem punks na ambasádu USA a stala se tak největší českou demonstrací proti válce v Jugoslávii. Významným časopisem té doby se stal nástupce Autonomie, dvouměsíční noviny Konfrontace (vycházely 1998-2000). Značný vliv si získal rovněž antifašismus. K založení Antifašistické akce došlo již roku 1996 po brutálním zásahu policie proti rockovému klubu Propast, kde probíhal benefit na stíhaného antifašistu. Antifašistické aktivity byly významné pro anarchistické hnutí jako celek a také mezi oběťmi fašistického násilí nalezneme i sympatizanta anarchismu Filipa Venclíka (1993) a anarchistu Zdeňka Čepelu (1994). Roku 1999 se ale „tvrdé jádro“ neonacistů začalo organizovat do politické strany a pořádat veřejné demonstrace, proti nimž docházelo k častým a relativně militantním protidemonstracím. K nejvýznačnější z nich došlo 1. 5. 1999 a skončila rozprášením anarchistů a antifašistů policií, chránící demonstraci a pochod neonacistů.

Významnou událostí pro české (nejen) anarchistické hnutí bylo zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září 2000 v Praze. Anarchisté spolu s trockisty, radikálními ekology a členy nevládních organizací utvořili platformu Iniciativa proti ekonomické globalizaci (INPEG) a velmi intenzivně se zapojili do přípravy protestů. Protesty, které vyvrcholily rozsáhlou demonstrací asi 12 000 lidí a rozsáhlými střety s policií 26. září 2000, ale měly celou řadu chyb. Rozsáhlá koalice se shodovala pouze na tom, co kritizuje, a ohled na její ostatní členy v podstatě neumožnil anarchistům mluvit o jejich alternativě. Kvůli přílišnému důrazu na jeden den protestu aktivistů byla také opomenuta práce s obyčejnými lidmi v České republice. Po protestech navíc přišla rozsáhlá mediální kampaň, která posílila represivní klima v České republice.

Oslabené hnutí po těchto protestech pokračovalo ve své původní činnosti, přičemž dochází k posilování jednotlivých organizací, ale také atmosféry aktivistického „ghetta“ v celém hnutí. Zároveň tu jsou ovšem pokusy o určitou sebereflexi. Vedle probíhající kampaně proti NATO byla patrně nejvýznamnější událostí obnova anarchofeministických aktivit (existujících už kolem poloviny devadesátých let), která se projevila především roku 2001 vznikem Feministické skupiny 8. března, která si vytkla za cíl vnášet do společnosti i do anarchistického hnutí nová, dosud přehlížená témata.

Vybraná literatura

Bastl, Martin: Česká radikální levice, Brno, 2002.

Beránek, Jan: Rakouský militarismus a boj proti němu, Praha, 1954.

Funk, Andrej: Anarchosyndikalismus v Čechách, publikováno na www.csaf.cz.

Funk: Vilém Körber a Alois Věkoslav Háber, Svobodná práce 16.

Kárník, Zdeněk: Habsburk, Masaryk, či Šmeral, Praha, 1997.

Kašík, Vladimír: Snahy o jednotnou reformistickou stranu v letech 1917-1918 a jejich porážka, Praha, 1961.

Komrska, Vít: Buřiči. Mladí literáti v boji za svobodu. Otištěno v Existence 13.

Landová-Štychová, Luisa: Sociálně revoluční význam 14. října 1918, Praha, 1923.

Mareš, Michal: Ze vzpomínek anarchisty, novináře a válečného zločince, Praha, 1999.

Měchýř, Jan: Bouřlivý sever, Ústí nad Labem, 1980.

Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy I, Praha, 1964.

Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy II, Praha, 1967.

Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy III, Praha, 1969.

Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy IV, Praha, 1973.

Neumann, Stanislav Kostka: Stati a projevy V, Praha, 1971.

Pečínka, Pavel: Pod rudou vlajkou proti KSČ, Brno, 1999.

Pešek, Miroslav: Český antimilitarismus, Praha, 1999.

Sauer, Franta: Pašeráci, Praha, 1957.

Sauer, Franta: Franta Habán ze Žižkova, Praha, 1926.

Tomek, Václav: Český anarchismus, Praha, 1996.

Tomek, Václav: Ve jménu svobody, Praha, 1999.

Tomek, Václav: Svoboda nebo autorita, Praha, 2000.

Tůma, Jiří: Na cestě ke komunistické straně, Ústí nad Labem, 1975.

Tůma, Jiří: Bohuslav Vrbenský, Ústí nad Labem, 1980.

Uhlíř, Dušan: Anály ze Spálené ulice, Praha, 1979.

Wolgemuthová: Příspěvek k dějinám českého anarchistického hnutí v letech 1900-1914, Praha, 1971.