Zatímco se v médiích přemílají nápady, jak se postavit Iráku, přispěl se svou troškou do mlýna i americký myslitel hlásící se k anarchismu Noam Chomsky. Ve svém článku pro New York Times, který vyšel 3. prosince, ukazuje satirou absurditu americké propagandy.
Článek je silně zkrácen, původní verzi (ovšem bohužel pouze v angličtině) naleznete na adrese zmag
Jedná se zároveň o ukázku ze souboru článků, které vyjdou o Iráku v příštím čísle A-kontra.

Horlivé snahy Bushovy administrativy kontrolovat Irák – válkou, vojenským převratem nebo jinými prostředky – vedou k různým spekulacím o určujících motivech.
Jednu interpretaci poskytl Anatol Lieven, pracovník Carnegijské nadace pro mezinárodní mír ve Washingtonu D. C., který si povšiml, že Bushovo úsilí se shoduje s “klasickou moderní strategií ohrožené pravicové oligarchie, která se snaží odvést masovou nespokojenost k nacionalismu” pomocí strachu z vnějších nepřátel.
Cílem administrativy, říká Lieven, je “jednostranná světová nadvláda skrze absolutní vojenskou nadřazenost,” což je důvod, proč je většina světa tak vyděšena.
Administrativa ovšem přehlédla jednoduchou alternativu k invazi do Iráku. Ať ji provede Írán. Před promyšlením tohoto skromného návrhu by stalo za to probrat to, co předcházelo bojechtivosti Washingtonu.
Hned po 11. září využili Republikáni nebezpečí terorismu jako záminku pro prosazování pravicové politické agendy. V kongresových volbách byla strategie odvést pozornost od ekonomiky k válce. Když teď začíná prezidentská kampaň, Republikáni jistě nechtějí, aby lidé pokládali otázky o jejich penzích, zaměstnání, zdravotní péči a dalších takových záležitostech.
Spíše by měli chválit svého hrdinského vůdce, protože je zachránil před hrozící zkázou od nepřítele s kolosální mocí a pochodovat ke konfrontaci další mocné síly, zaměřené na naše zničení.
11. září poskytlo příležitost a záminku pro provedení dlouholetých plánů na převzetí kontroly nad iráckým obrovským ropným bohatstvím, hlavní součástí zdrojů Perského zálivu, které Státní department popsal roku 1945 jako “překvapivý zdroj strategické moci, a jednu z největších hmotných kořistí v dějinách”. Kontrola nad energetickými zdroji pohání americkou ekonomickou a vojenskou moc, a “strategická moc” se přenáší na páku světové kontroly.
Jinou interpretací je, že administrativa skutečně věří tomu, co říká: Irák se najednou stal hrozbou naší samotné existenci, stejně jako existenci svých sousedů.
A tak musíme zajistit, aby byly irácké zbraně hromadného ničení a prostředky pro jejich výrobu zničeny, a samotný netvor Sadám Husajn odstraněn. A to rychle. Válka musí být vedena během této zimy. Příští zimu bude příliš pozdě. Rostoucí mrak, který předvídá poradkyně pro národní bezpečnost Condoleezza Rice, nás už může pohltit.
Předpokládajme, že je tato interpretace správná. Jestliže se mocnosti ve středním východě bojí Washingtonu vice než Sadáma, což se zjevně bojí, pouze tím ukazují pouze své omezené chápání skutečnosti.
Je jen náhoda že příští léto bude prezidentská kampaň v USA v plném proudu. Jak tedy můžeme dosáhnout vylášených cílů?
Jeden jednoduchý plán se zdá být ignorován, asi proto, že by byl pokládán za šílený, a to zcela správně. Ale je poučné, zeptat se proč.
Tímto skromným návrhem je, aby USA povzbudily Írán k tomu, aby napadl Irák, poskytly Íránu nezbytnou logistickou a vojenskou podporu z bezpečné vzdálenosti (řízené střely, bomby, základny, atd.)
Jako prostředník by tak jeden pól “osy zla” napadl druhý.
Návrh má oproti svým alternativám mnoho předností.
Zaprvé, Sadám bude svržen – ve skutečnosti roztrhán na kusy spolu s každým, kdo mu je blízký. Jeho zbraně hromadného ničení budou zničeny také, spolu s prostředky na jejich výrobu.
Zadruhé tu nebudou žádné americké oběti. Pravda, zemře mnoho Iráčanů a Íránců. Ale to sotva někoho zajímá. Bushovy kruhy – mnozí z nich jsou recyklovanými reaganisty – silně podporovaly Sadáma poté, co zaútočil na Írán v roce 1980, a příliš nedbali extrémních lidských nákladů, ať už tehdy nebo za následujícího režimu sankcí.
Sadám pravděpodobně užívá chemické zbraně. Ale současné vedení rozhodně podporovalo Bagdádskou bestii, když užívala chemické zbraně proti Íránu za Reagana,a když použil plyn proti “svému vlastnímu lidu” Kurdům, kteří byli jeho vlastním lidem asi tak, jako byli Čerokézové vlastním lidem Andrewa Jacksona.
Současní plánovači Washingtonu pokračovali v podpoře bestie poté, co spáchala své zdaleka nejhorší zločiny, a dokonce jí poskytovaly prostředky k vývoji zbraní hromadného ničení, jaderných a biologických, a to až do invaze v Kuvajtu.
Bush I. a Cheney take v podstatě schválili Sadámův masakr šíitů v březnu 1991, v zájmu “stability”, jak bylo v té době suše vysvětlováno. Přestali jej podporovat pro jeho útok na Kurdy až po velkém mezinárodním a domácím tlaku.
Zatřetí tu nebude žádný problém s OSN. Nebude nutné vysvětlovat světu, že OSN je relevantní když poslouchá příkazy USA, a jinak ne.
Za čtvrté má Írán mnohem lepší předpoklady pro válčení a řízení post-sadámovského Iráku než Washington. Narozdíl od Bushovy administrativy, Írán nikdy nepodporoval vraždícího Sadáma a jeho program zbraní hromadného ničení.
Šlo by správně namítnout, že nemůžeme věřit íránskému vedení. Jistě ale bude věrnější, než ti, kdo pomáhala Sadámovi i po jeho nejhorších zločinech.
Navíc budeme ušetřeni rozpaků s vyjadřováním slepé víry našim vůdcům způsobem, za jaký se oprávněně posmíváme totalitním státům.
Zapáté, takové osvobození bude vítáno nadšením většiny populace, mnohem větším, než s jakým by bylo vítáno americké.
Lidé vyjdou do ulic Basry a Karbaly a my se budeme moci přidat k íránským žurnalistům v oslavě ušlechtilosti a spravedlivé věci osvoboditelů.
Zašesté se Írán může přispět institucionalizování “demokracie”. Většina populace je šíitská a Írán by měl méně problémů než USA poskytnout jim nějaké slovo v nástupnické vládě.
Nebyly by tu problémy v dosažení přístupu k irácké ropě, právě tak, jako by americké společnosti mohly vytěžovat íránské zdroje energie, kdyby jim to Washington dovolil.
Jistěže je skromný návrh, aby Írán osvobodil Irák, šílený. Jeho jedinou výhodou je, že je mnohem rozumnější než plány, které jsou nyní uskutečňovány – nebo než ty, které by byly uskutečňovány, kdyby měly údajné cíle administrativy jakýkoli vztah k těm skutečným.

přeložil Ondřej Slačálek