Anarchistická federace

NATO: Propaganda a skutečnost

Bylo NATO hrízí před východním blokem? Je obhájcem demokracie a lidských práv? Nebo předchází bezpečnostním rizikům? Tři nejoblíbenější klišé ze slovníku obránců NATO pod kritickým drobnohledem...

S blížícím se zasedáním NATO se v médiích objevuje čím dál tím více lidí, kteří se nás snaží přesvědčit o jeho prospěšnosti nebo dokonce nezbytnosti. Leckdy přitom stoupenci Severoatlantského paktu skýtají přímo tragikomický pohled...

Bylo NATO hrízí před východním blokem? Je obhájcem demokracie a lidských práv? Nebo předchází bezpečnostním rizikům? Tři nejoblíbenější klišé ze slovníku obránců NATO pod kritickým drobnohledem...

S blížícím se zasedáním NATO se v médiích objevuje čím dál tím více lidí, kteří se nás snaží přesvědčit o jeho prospěšnosti nebo dokonce nezbytnosti. Leckdy přitom stoupenci Severoatlantského paktu skýtají přímo tragikomický pohled.Jedním z příkladů může být „mírotvůrce“ a „humanista“ Václav Havel, svého času nebojácný kritik moci a člověk, který prohlašoval, že po rozpadu Varšavské smlouvy by mělo zaniknout i NATO. Dnes dělá poslušného zastánce této instituce, přičemž mnohdy vstupuje papežštěji než papež a jako větší „jestřáb“ než mnozí politici z jiných členských států. Jiným příkladem může být Jan Kavan, svého času aktivní stoupenec mírového hnutí a dnes člověk, jehož polibek s Madellaine Albrightovou v roce 1999 zpečetil vstup ČR do Aliance. A již jen trpný úsměv může vzbudit bývalý radikální levičák s přezdívkou „Che“, Karel Kovanda, dnes český velvyslanec při NATO, působící ovšem spíše jako velvyslanec NATO v českých médiích. Konec konců podobné postavy nejsou ojedinělé pro českou kotlinu. I na západě se můžeme setkat s celou řadou podobných. Vzpomeňme jen na Javiera Solanu, který svého času vyhrál s agitací proti NATO volby ve Španělsku a později dělal této Alianci generálního tajemníka, nebo na bývalého militantního antikapitalistu Joschku Fischera, dnes německého ministra zahraničí.
Ani všichni propagandisté, zejména když jsou sami takto nedůvěryhodní, nemohou zahrát do outu podstatné otázky spojované se zasedáním: Proč vlastně existuje organizace, která má v listopadu zasedat? Během více než padesáti dvou let své činnosti vystřídalo NATO bezpočet zdůvodnění své vlastní existence. Jsou ale pravdivá? Obstojí před kritikou? Podívejme se na ně podrobněji a pokusme se za nimi vytušit skutečné důvody existence tohoto vojenského paktu.

Hráz před bolševismem?

Prvním důvodem, kvůli němuž NATO údajně existovalo během svých prvních čtyřiceti let, byla obrana západní „demokracie“ před východní „říší zla“ (jak sovětský blok nazval americký prezident Ronald Reagan). Toto tvrzení, které u nás má vzhledem ke vzpomínkám na totalitní minulost silnou a hojně zneužívanou odezvu, v sobě ovšem skrývá značné trhliny.
Především, co dělaly státy NATO pro skutečné oběti bolševické nadvlády, zejména pak v době, kdy se tyto oběti samy aktivně snažily vymanit se ze svého postavení? Co udělaly pro Maďary roku 1956, tedy v době, kdy byly brutálním násilím potlačeny snahy maďarského lidu o samostatný vývoj? A co udělaly o dvanáct let později, v roce 1968, pro Československo okupované armádami Varšavské smlouvy?
Nic. V československém případě dokonce americký prezident neveřejně ujistil Brežněva, že poválečné rozdělení světa stále platí a že západ v žádném případě nebude jakkoli zasahovat do toho, co se děje v ruské sféře vlivu. Československo tak bylo obětováno na oltář velmocenských zájmů, koneckonců podobně, jako nebylo v roce 1980 učiněno vůbec nic pro Polsko.
Přesto by bylo nepravdivé tvrdit, že v letech 1956 a 1968 NATO nic nedělalo. V roce 1956 armády dvou členských států NATO (Velké Británie a Francie) dokonce krátce bojovaly – ne ovšem proti sovětské armádě, krvavě potlačující maďarské povstání, ale proti Egyptu, jehož vládce Násir si v té době dovolil sáhnout na majetek západu a znárodnit Suezský průplav. Za tuto drzost byl pochopitelně ztrestán. I v roce 1968 se o nasazení jednotek NATO uvažovalo – ne ovšem proti Varšavské smlouvě, ale proti studentům a pracujícím, kteří svými pouličními protesty a generální stávkou, která přerostla v obsazování škol a továren otřásli Francií. K vojenskému zásahu NATO nedošlo jen proto, že Francie nakonec revoltu zvládla vlastními silami.
Vedle argumentu spíše historického tu máme další fakt – a sice to, jak se státy NATO staví k bolševické Číně. Ta se příliš nezměnila v porušování lidských práv, pronásledování opozice, útlaku Tibeťanů a dalších národnostních menšin, či ve vykonávání trestů smrti. Pronikavá změna nastala pouze v uznávání soukromého vlastnictví a v otevření se vůči podnikání velkých firem. Právě tato změna je ale zřejmě pro západní státy určující, a tak je nyní z bývalého velkého nepřítele uznávaný společník, připouštěný i do takových spolků jako je Světová obchodní organizace.
Takže si to pro jednoduchost shrňme: nebezpečím pro NATO není totalitní režimy a to také nikdy necítilo potřebu se zastat jeho obětí. Nebezpečím je každý, kdo ohrožuje zisky států a velkých nadnárodních firem, ať už to byli v určité době bolševičtí diktátoři, vládci z tvrdě vykořisťovaných a olupovaných zemí třetího světa nebo i vlastní obyvatelé. Proti nim všem NATO brání – co vlastně? Jak se ukazuje stále jasněji, zájmy kapitalistické elity a odcizené vztahy ve společnosti založené na majetku.

Ochránce lidských práv? Bojovník za demokracii?

Aby se vyhnuli otevřenému přiznání výše zmíněného, jsou oblíbenou frází ve slovníků obhájců NATO pokud se dostane na pozitivní věci, jež by mělo NATO hájit, „euroatlantské hodnoty“. Jaké jsou tyto hodnoty, jež by měla civilizace Kryštofa Kolumba, Hernanda Cortéze, Francise Draka či jiných „šiřitelů evropských hodnot jiným civilizacím“ hájit před zbytkem světa? Prý to mají být lidská práva a demokracie.
Jak je na tom ale s lidskými právy samotné NATO? Jedním z jeho členů je Turecko, proslulé tím, že národnostní menšině Kurdů upírá i ta nejzákladnější práva na sebeurčení a v podstatě proti ní vede od roku 1980 občanskou válku, jíž padlo za oběť zhruba 30 000 lidí. Totéž Turecko figuruje ve zprávách lidsko-právních organizací jako je Amnesty International i pro takové brutální činy, jako je mučení dětí na policejních stanicích s použitím prostředků jako elektrošoky.
Nemusíme ovšem chodit do Turecka. USA, hlavní člen NATO a také stát, který se v rétorické rovině ohání lidskými právy doslova hlava nehlava (vydává dokonce zprávu o jejich dodržování a nedodržování po celém světě) je dalším terčem podobné kritiky. Hlavním problémem je to, že stále nezrušily trest smrti, při jehož vynášení navíc často dochází k justičním omylům (viz případ Mumii Abu Jamala, černošského radikála a novináře čekajícího již více než dvacet let v cele smrti na popravu za vraždu, kterou nespáchal a k níž se dokonce již přiznal i její skutečný viník. USA jsou navíc sociálně velmi ostře stratifikovanou společností a takřka jedné třetině populace, žijící pod hranicí chudoby v ghettech, šikanované rasistickou policií a bez dostupné kloudné lékařské péče se může o nějakých lidských právech jen zdát.
Ani Evropa, byť je tu situace o něco málo lepší, rozhodně ale nemůže sloužit jako nějaký zářný vzor. Její protiteroristické či protidrogové zákony jsou využívány proti každému, kdo nějakým způsobem vybočuje z establišmentem tolerovaného rámce, ať už v otázkách politiky nebo životního stylu. Některé se k tomu koneckonců i bezostyšně hlásí a ani se neschovávají za represi proti drogám či teroristům – můžeme jmenovat např. známý Criminal Justice Act z Velké Británie. Jinou kapitolou pak je brutální jednání s uprchlíky, kteří jsou naprosto uměle děleni na „politické“ a „ekonomické“ a je jim upíráno jedno ze základních lidských práv – právo na hledání štěstí.
Pokud se týče demokracie, je rétorika NATO v tomto ohledu možná ještě úsměvnější. Jedním ze zakládajících členů NATO v roce 1949 bylo Portugalsko, tedy nikterak demokratický režim, ale regulérní klerofašistická diktatura, která tomuto řádnému členovi NATO vládla až do roku 1974, kdy byla svržena. NATO nikterak nevadila ani vojenská diktatura, která vládla mezi lety 1967-1974 v jeho dalším členu, Řecku.
Nejde ale jen o to. I pokud zastupitelská „demokracie“ západního typu funguje, má stále ke skutečnému významu slova, které v řečtině znamená „lidovláda“ dosti daleko. Obyčejní lidé ve skutečnosti nemohou nijak reálně ovlivnit rozhodování svých údajných zástupců, a koneckonců i jejich „volby“ spíše připomínají jakousi zábavní soutěž nebo loterii – vzpomeňme na snad kteroukoli volební kampaň a konkrétně třeba na nedávné volby v USA, souboj mezi Bushem a Gorem, který vyhrál Bush jen proto, že jistá část voličů neporozuměla hlasovacím lístkům.
Sečteno a podtrženo tedy NATO nehájí hodnoty demokracie a lidských práv, hezká slova o nich jsou pouhým fíkovým listem, zakrývajícím něco podstatně nevábnějšího. Je ovšem třeba zdůraznit, že hodnoty demokracie a lidských práv v jejich současné podobě nejsou nějakou modlou ani pro anarchisty. Ti vždy zdůrazňují neustálou proměnu pojetí práv člověka a dovozují z toho, že lidská práva nejsou nějakým kodexem dokonalých norem, ale něčím, co je třeba neustále rozšiřovat a obohacovat a co je samo o sobě spíše přechodným výdobytkem na cestě k úplnému osvobození člověka (viz k tomu článek Jakuba Poláka v minulé A-kontře). I demokracii je třeba pojímat radikálně jinak než je dnes normou - jako samosprávu s účastí každého na rozhodování o těch věcech, které se ho týkají. Nestačí ale pouze tato forma rozhodování – je nutné, aby se jej účastnili emancipovaní, svobodomyslní lidé zbavení předsudků dnešní doby, jinak může být výsledkem přímé demokracie třeba ještě větší útlak.

Prevence nových bezpečnostních rizik?

Po zániku Varšavské smlouvy straší NATO novými hrozbami. Zbraně hromadného ničení, islámští fundamentalisté, mezinárodní terorismus – před tím vším nás NATO slibuje ochránit. Jak je to ale ve skutečnosti?
Se všemi těmito hrozbami, jimž nyní NATO tak odvážně čelí, má značnou spojitost. Všechny totiž v jejich počátcích podporovalo.
Pokud jde o atomové zbraně, proti jejichž šíření NATO tak vehementně hovoří, byly to USA, kdo je jejich prvním a největším výrobcem. Nejen to. Byly také prvním a jediným státem, který je skutečně použil v praxi, přičemž útokům na Hirošimu (6. 8. 1945) a na Nagasaki (9. 8. 1945) padlo za oběť přes sto tisíc lidí. I nadále USA pokračovaly ve zbrojení a dnes jsou nejen státem, který na něj ročně vydá nejvíc prostředků, ale krom toho i více, než jedenáct států, které je v tomto žebříčků následují dohromady. Jejich burcování celého světa proti možnosti, že by Saddám Hussain získal jaderné zbraně se pak jeví jako zcela účelové ve světle toho, že ten samý George Bush, který takto plamenně hovoří, po svém nástupu k moci značně seškrtal program na ochranu ruských jaderných zbraní před zcizením teroristy, i toho, že USA nikterak nezasáhly proti tomu, že si jaderné zbraně vyvíjely (a nakonec také úspěšně vyvinuly) země jako Francie, Izrael, Pákistán nebo Indie.
Hovoří se o boji proti islámskému fundamentalismu. S ním ale dokázaly USA vždy velmi dobře soužít. To dokazuje například i jejich úzká spolupráce s nejfundamentalističtějším režimem světa, Saudskou Arábií. USA aktivně podporovaly také dnešního zloducha číslo 1, Saddáma Hussaina a přehlížely jeho nejhorší zločiny včetně používání jedovatých plynů proti kurdským vesnicím. Začal vadit až když namísto chudých Kurdů začal zabíjet bohaté Kuvajťany a narušil křehkou mocenskou rovnováhu obsazením jejich ropných polí. Tehdy se z užitečného spojence stal diktátorem „horším než Hitler“ (slovy George Bushe staršího, otce současného prezidenta, jehož válečné vavříny z války z Zálivu si chce zjevně posadit na hlavu i jeho synáček).
Jiným příkladem je terorismus. Členským státům NATO ve skutečnosti nikdy nevadil, jen musel být používán na té správné straně. Názorným dokladem toho je dnešní arci-zloduch Usáma Bin Ládin. Ten byl jako mladík naverbován CIA a vycvičen za peníze amerických daňových poplatníků v Pákistánu. Tehdy bojoval jako mnoho dalších fundamentalistů s Rusy ve válce o Afghánistán a tak byl spojencem a hrdinným bojovníkem za svobodu. Svou ideologii ani metody nezměnil, jen je po pádu jednoho „antikrista“ zaměřil proti druhému, a už je symbolem všeho zla.
Jinými slovy se ukazuje, že NATO není obranou před bezpečnostními riziky, ale spíše je vytváří. Nechávat se jím před těmito riziky bránit je asi stejně rozumné, jako svěřit ochranu svých úspor nejznámějšímu zloději v okolí nebo hlídání svých dětí pedofilnímu vrahovi. Pochopitelně, že to můžeme udělat, měli bychom si ale dát pozor, abychom nebyli poněkud zklamáni výsledky.

Verze pro tisk 14.10.2002 Ondřej Slačálek

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy