Přípravy k usmrcování lidí děly se vždy jménem božím či vůbec nějaké domnělé vyšší bytosti, kterou si lidstvo vymyslilo a stvořilo ve své obrazotvornosti.

Nežli podřízli staří Féničané krk nějakému zajatci, sloužili stejně
slavné bohoslužby jako o několik tisíc let později nové generace, než táhly
na vojnu a hubily své nepřátele ohněm i mečem.
Lidožrouti ostrovu Guinejských i Polynésie, než sežerou slavnostně své
zajatce či lidi nepotřebné, jako misionáře, cestovatele a jednatele různých
obchodních firem či prosté zvědavce, obětují předtím svým bohům, vykonávajíce
nejrozmanitější náboženské výkony. Poněvadž k nim nepronikla ještě kultura
ornátů, ozdobují své hyždě věnci z pestrého péří lesního ptactva.
Než svatá inkvizice upálila své oběti, sloužila přitom nejslavnější
bohoslužby, velkou mši svatou se zpěvy.
Při popravách provinilců účinkují vždy kněží, obtěžujíce svou
přítomností delikventa.
V Prusku vodil pastor ubožáka pod sekyru, v Rakousku katolický kněz k
šibenici, ve Francii pod gilotinu, v Americe kněz na elektrickou stolici, ve
Španělsku na židli, kde byl důmyslným přístrojem uškrcen, a v Rusku bradatý
pop revolucionáře a tak dále.
Všude přitom manipulovali s Ukřižovaným, jako by chtěli říci: Tobě jenom
useknou hlavu, oběsí tě, uškrtí, pustí do tebe patnáct tisíc volt, ale co
tenhle musel zkusit.
Veliká jatka světové války neobešla se bez požehnání kněžského. Polní
kuráti všech armád modlili se a sloužili polní mše za vítězství té strany, čí
chleba jedli.
Při popravách vzbouřených vojáků objevil se kněz. Při popravách českých
legionářů bylo vidět kněze.
Nic se nezměnilo od té doby, kdy loupežník Vojtěch, kterému
přezděli "svatý", účinkoval s mečem v jedné a křížem v druhé ruce při
vraždění a vyhubení Pobaltických Slovanů.
Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek, kam je vedli vedle řezníků
císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců kněží všech vyznání, žehnajíce
jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na zemi, ve vzduchu, na moři a tak
dále...
Dvakrát se sloužily polní mše. Když část odjížděla na pozici do fronty,
a potom před frontou, před krvavými řežemi, ubíjením. Pamatuji se, že nám
jednou při takové polní mši nepřátelský aeroplán pustil bombu právě do
polního oltáře a z polního kuráta nezbylo nic než nějaké krvavé hadry.
Potom o něm psali jako o mučedníkovi, zatímco naše aeroplány
připravovaly podobnou slávu polním karátům na druhé straně.
Měli jsme z toho nehoráznou švandu a na provizorním kříži, kde pochovali
zbytky po polním kurátovi, objevil se přes noc tento hřbitovní nápis:
Co stihnout může nás, to stihlo také tebe.
Tys nebe sliboval nám, brachu, jistě.
Pak na tebe to spadlo při mši svaté z nebe.
Flek po tobě jen zůstal na tom místě.