Anarchistická federace

Píšou jinde : Anarchismus a jeho ideály: hold protestům alterglobalistů

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/05/anarchismus-a-jeho-idealy-holt-protestum-alterglobalistu/

Kniha Anarchismus a jeho ideály je nejen užitečným úvodem do „nového“ anarchismu, ale také výzvou k zamyšlení pro ty, kteří používají přímou akci za nástroj společenských změn.

Začátkem tohoto tisíciletí se zdálo, jako by se anarchismus po dlouhých desetiletích stal opět významnou politickou silou. Výrazně se o něm začalo mluvit zejména v souvislosti s velkými alterglobalizačními protesty, které se odehrály v Seattlu, Praze či Janově. Zážitek z těchto protestů byl pro severoamerickou anarchistku Cindy Milstein impulsem k tomu, že se rozhodla nabízet nové generaci aktivistů a aktivistek to nejužitečnější z dílny anarchistické etiky a zároveň posouvat veřejné vnímání anarchismu za spektakulární mediální zkratky typu dlažebních kostek a hořících aut.
Ještě větší skepse

Kniha Anarchismus a jeho ideály nicméně není jenom úvodem do anarchismu, ale také jeho kronikou. Obsahuje totiž autorčiny texty od období „bitvy o Seattle“ až k jejímu desátému výročí v roce 2009. Vedle nadšení pro věc se texty místy prolíná i skepse lehce vyhořelé aktivistky. Milstein přiznává, že anarchistický „subkulturní dress code nebo občas unavující protestní taktika se může zdát jako parodie sebe sama“. V této sebereflexi vstupuje do upřímného dialogu také s těmi, kteří jsou již aktivní, ale zakoušejí skepsi a cynismus tváří v tvář propasti, která zeje mezi jejich revolučními ideály, a skutečností, že „svět páchá mnohem větší škody, než na jaké máme kapacity, o energii ani nemluvě“.

    Milstein nabádá k posunu od protestu k politice, k aktivnímu přenášení zkušeností z přímých akcí do veřejné politiky a k institucionalizaci anarchistické etiky.

Podle české předmluvy nakladatelství Neklid jsme na tom deset let od prvního vydání knihy vlastně dost podobně. Začalo se sice opět nadějně – přišlo hnutí Occupy, arabské jaro, španělské hnutí Indignados a řecké hnutí z náměstí Syntagma. Na konci dekády jsme však svědky obdobné či ještě větší skepse než před desetiletím. Nejsilnější alternativou globalizovaného liberálně demokratického kapitalismu se dnes zdá být konzervativní návrat k silnému národnímu státu, který ochrání své obyvatelstvo v měnícím se světě. Že by se takto schematizované dilema mezi liberalismem a konzervatismem mohlo stát klíčovým sporem i pro českou levici, naznačila mimo jiné i nedávná debata o konzervativním socialismu, kterou spustil překlad knihy Tajnosti levice. I proto je české vydání Anarchistických ideálů dobře načasované.
Etický kompas

Jak již bylo naznačeno, velkou část textu věnuje Milstein nadšenému představování základních idejí anarchismu. Dozvíme se tak například, co znamená A v kroužku. Jde však o víc než jen o levičáckou „abecedu“. Milstein chce čelit představě, že se nová hnutí přímé akce (jako alterglobalizační hnutí nebo později hnutí za klimatickou spravedlnost) zjevila pouze jako reakce na negativní efekty globalizace. Snaží se ukázat jejich provázanost s „novým“ anarchismem a revidovat ten „starý“ pohledem 21. století. Jejím cílem není uchopit anarchismus v jeho plné šíři se všemi rozpory a kontroverzemi, ale vybrat to nejlepší, na co může v současnosti navázat co nejvíce lidí.

S tímto cílem autorka vykresluje anarchismus spíše jako jakýsi etický kompas než jako podrobnou mapu pro politická rozhodnutí. Následuje přitom italského anarchistu z počátku minulého století Errica Malatestu a jeho charakteristiku „anarchistického ducha“ jako „hluboký lidský cit, který usiluje o dobro všech, svobodu a spravedlnosti pro všechny, solidaritu a lásku mezi lidmi“ a jako „inspiraci pro všechny, kteří mají ušlechtilé srdce a otevřenou mysl“.
Chceme o exekucich psát, ne do nich padat.
Saša Uhlová

Při čtení anarchistických ideálů si tak čtenář může říkat, zda se nejedná o „morální kýč“ (který, jak připomíná Václav Bělohradský, je v české politické kultuře zvlášť oblíbenou náhražkou politiky). Nicméně Milstein postupně odkrývá, že anarchismus má kromě této etické dimenze také dimenzi politickou – a tu jasně zakotvuje v socialismu, přestože se cesty obou ideologií z hlediska politické strategie výrazně rozešly. Podle anarchistického etického kompasu je socialistická strategie – převzetí moci ve státě státním převratem či vítězstvím ve volbách a následné nastolení rovnosti „shora“ – neslučitelná se zachováním individuální svobody. Přesto sdílejí anarchisté se socialisty mnohem více než s libertariánskými verzemi jiných ideologií. „Nikdo nemůže být svobodný, dokud nejsou svobodní všichni,“ říká Milstein, a takový požadavek se neobejde bez silného rovnostářství a zásadních změn na úrovni ekonomických a politických struktur. Revoluční strategie anarchismu proto podle ní spočívá jak v sebeorganizaci a proměně společnosti „zdola“, tak v dobrém zacílení, podpoře a zavádění reforem, které nebudou pouze zatraktivňovat současný společenský řád, ale potenciálně mohou přinést „změnu pohledu na společnost a změnu společnosti samotné“.

Nejvhodnějším nástrojem anarchistické strategie jsou proto právě přímé akce, při nichž se aktivisté a aktivistky organizují podle své představy o ideální společnosti a zároveň mohou vytvářet tlak na společenské struktury. Problémem nicméně je, že přímé akce jsou spíše epizodickou záležitostí a společenské struktury se rychle vrací k „bussines as usual“. Milstein si tak klade zásadní otázku, jak zabránit tomu, aby se původně revoluční anarchismus nestal jen „kontrakulturní verzí lobbingu, i když neplacenou a radikálnější, než většinou lobbing bývá“? Jak se nestát parodií sebe sama?
Rekonstruktivní vize

Největší inspiraci při řešení tohoto problému autorka nalézá u sociálního ekologa Murraye Bookchina, jehož anarchisticky pojatý municipalismus navazuje na revolučně syndikalistickou strategii z počátku minulého století, a to především v důrazu na institucionalizaci organizačních struktur nového světa v ulitě toho starého. Oproti syndikalismu však předpokládá, že v současnosti již nemůže být jediným centrálním aktérem dělnická třída a odborové organizační struktury. Milstein si z těchto myšlenkových proudů bere tzv. rekonstruktivní vizi, která je rovněž jádrem jejího příspěvku k „novému“ anarchismu, je. Rekonstruktivní vize je podle ní nutným doplňkem tzv. prefigurativní politiky, což je pojem, který se začal používat ve spojení s novou levicí v šedesátých letech a postupně se stal jádrem nového anarchismu.

Prefigurace vyjadřuje, že smyslem politiky přímé akce (např. zablokování ulice) není jen dosažení nějakého bezprostředního cíle (např. narušení zasedání nějaké mezinárodní finanční instituce a upozornění na problémy spojené s její politikou), ale také vytvoření zárodku budoucího světa „tady a teď“. Problémem podle Milstein je, že k tomu je většinou potřeba organizovat se s lidmi, kteří již dané ideály sdílejí. To pak nezbytně vede k uzavírání se do malých a důvěrných kolektivů, které sice dokážou dělat poměrně velké a důležité akce, ale „pokud přebírají záležitosti do vlastních rukou, mají v sobě v konečném důsledku i cosi autoritářského“, byť mohou být ve svém vnitřním fungování sebedemokratičtější a sebehorizontálnější.
https://eshop.a2larm.cz/

Milstein jistě nechce zlehčovat ani upozaďovat význam přímých akcí, chce ale podtrhnout, že jejich důležitost nespočívá pouze v tlaku na veřejné instituce zvnějšku, ani v prozkoumávání a testování utopických ideálů v rámci kontrakulturní praxe. Důležitou součástí by měla být také rekonstruktivní vize, tedy hledání cest, jak touto praxí nejlépe infikovat lokální veřejné instituce, nebo k nim rovnou vytvářet paralelní kontrainsitituce, a budovat tak protiváhu centralizované moci v rukou politických a ekonomických elit. Politickou otázku jdoucí za horizont „morálního kýče“ proto konkretizuje: „Jak začít posouvat strategii, strukturu a hodnoty přímé akce z ulic na co nejdůslednější ‚grassrootovou‘ úroveň při tvorbě veřejné politiky?“ V tomto směru autorka otevírá některé uzlové body potřebné diskuze. Například, zda není na škodu se příliš upínat ke konsenzuálnímu rozhodování, které může fungovat ve skupině podobně naladěných lidí, ale méně již na úrovni čtvrtí, pracovišť, škol či měst.
Naivní utopismus?

Jinými slovy, Milstein nabádá k posunu od protestu k politice, k aktivnímu přenášení zkušeností z přímých akcí do veřejné politiky a k institucionalizaci anarchistické etiky. Ať už vytvářením kontrainstitucí skrze iniciování sousedských setkání, mediačních rad, městských mítinků a dalších fór, která zajistí možnost spolurozhodovat o záležitostech našich životů, anebo vybojováním dobře zacílených reforem, které by mohly zajistit legální moc zdola utvářeným kontrainstitucím (představit si můžeme kombinaci existujících nebo diskutovaných reformních nástrojů, jako jsou dobře nastavený sociální systém či nepodmíněný základní příjem, družstevní bydlení, zaměstnanecké spoluvlastnictví a samospráva nebo participativní rozpočty).

V návaznosti na Bookchina si Milstein uchovává představu, že by takové lokální, přímo demokratické kontrainstituce mohly postupně vytvářet konfederace a alternovat moc jak na úrovni národních států, tak globálně. Ač je tato představa poměrně utopická, koronavirová krize ukázala, jak důležitá se opět může stát lokální suverenita a soběstačnost, spolu s potřebou globální kooperace. Otěže sice současně přebírají národní státy, Milstein však při představování svého nového editorského počinu o přímé demokracii vyslovuje přesvědčení, že i lidé mimo anarchistické bubliny nyní vidí zásadní neschopnost existujících státních a ekonomických struktur zajistit bezpečnost a důstojnost všem. Prohlubující se klimatická a ekologická krize může podle ní navíc přivodit úplný kolaps starých struktur a dostat nás na důležitou a zároveň děsivou křižovatku. Prokázaná schopnost lidí vzájemně si pomoci ve svém bezprostředním okolí a nespočet nových iniciativ kolektivní péče nahrazujících selhávající státní instituce autorku nicméně utvrzují v optimismu, s nímž svou knihu začínala psát.

Dalo by se tak nejen říct, že „jiný svět je možný“ (jak se nadšeně provolávalo v Seattlu), ale také, že je nevyhnutelný. To, jaký bude, záleží podle Anarchistických ideálů paradoxně na schopnosti z některých ideálů slevit, a prosadit je tak do fungování lokálních institucí.

Autor je politolog.

Verze pro tisk 21.5.2020 a2larm.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Social Screenings: In Search Of Balance

9. 6. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Social Screenings: The Wind That Shakes the Barley

17. 6. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Social Screenings: Our Brand Is Crisis

23. 6. 2020, Praha

Promítání. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

Open talk about Toxic Masculinity

9. 7. 2020, Praha

Diskuse. Kampus Hybernská (Hybernská 998/4, Budova B: Room 1B) …(více)

8. Anarchistický festival knihy (nové datum)

17. 10. 2020, Praha

Bude na podzim! …(více)