Přinášíme exkluzivní reportáž z kurdské Rojavy. Rozvíjí se v severní Sýrii funkční alternativa ke kapitalismu? Jaké má tamní systém nedostatky a jakým čelí překážkám?

Ve válkou zmítané Sýrii probíhá zřejmě nejambicióznější sociální transformace v nedávné historii. Kurdové v Rojavě vyhlásili nezávislost na režimu Bašára Asada a v roce 2012 zahájili pokus o vybudování bezstátní společnosti, která se má řídit principy společného vlastnictví, přímé demokracie, ekologické udržitelnosti a rovnosti pohlaví. Rojavu jsme navštívili letos v létě, abychom se podívali, jak tento systém funguje v praxi. Existenci Rojavy sice ohrožuje turecká invaze, ale sociální transformace nadále pokračuje. O co přesně se Kurdové v Rojavě snaží?
Budování nového systému

Rojavská revoluce vychází z ideologie demokratickému konfederalismu, která se začala rodit počátkem devadesátých let. Strana kurdských pracujících (PKK), podobně jako mnohá další osvobozenecká hnutí globálního Jihu, původně začala svůj odboj proti tureckému státu jako marxisticko-leninská skupina, která chtěla Kurdistán proměnit v národní stát s centrálně plánovanou ekonomikou. Po rozpadu východního bloku se však vůdčí myslitel PKK Abdullah Öcalan rozhodl přehodnotit ideologický základ strany. Socialistické státy se podle něj zvrhly v nefunkční diktatury neschopné dostát svým rovnostářským cílům, protože při budování nové společnosti vycházely z konceptu národního státu. Způsobem, jak dosáhnout rovné a zároveň demokratické společnosti, proto má být nahrazení státní struktury systémem samosprávných komun společně s demokratizací všech sfér společenského života.

    Angažmá žen ve veřejném životě často převyšuje i západní standardy. Jeho míra nás zarážela po celou dobu našeho pobytu.

Öcalan se inspiroval neolitickou matriarchální společností bez hierarchie vztahů a soukromého vlastnictví. Její zánik provázel vzestup patriarchátu, který je podle Öcalana zdrojem veškerého útlaku, nerovnosti mezi lidmi, a v důsledku také kapitalismu: „Stěžejní podmínkou pro vybudování svobodné společnosti je osvobození žen a svržení patriarchátu,“ píše přímo. Nová společnost má proto být nejen bezstátní, ale také nepatriarchální.

Syrský režim, tradiční nepřítel Turecka, v minulosti PKK umožnil přemístit její základny přímo na území Sýrie. Strana tak měla mezi syrskými Kurdy tradičně velký vliv. A když v roce 2011 došlo k vnitřní destabilizaci Sýrie, získala vedoucí postavení v sílícím kurdském opozičním hnutí strana PYD, napojená na PKK a sdílející totožnou ideologii. V červenci a srpnu roku 2012 převzaly jednotky zmíněné PYD kontrolu nad několika městy a vesnicemi v severní Sýrii, čímž začal příběh Rojavy jakožto samostatného území. Vznikly první komuny a občanské instituce a Kurdové zahájili sociální transformaci s cílem zavést v Rojavě demokratický konfederalismus.

Následující historie byla poměrně hektická. Rojava nejprve v důsledku rozmachu Islámského státu skoro zmizela z mapy. Pak se ale situace obrátila ve prospěch Kurdů, kteří Islámský stát ze severní Sýrie postupně vytlačili a své původní území několikanásobně rozšířili. Zároveň ale Kurdové pokračovali v budování nové společnosti. Jak tento systém vypadá dnes?
Družstevní obchod v Kámišlí. Foto Edmund Trubáček
Demokratický konfederalismus v praxi

Zásadní změny proběhly v oblasti institucionální organizace. V Rojavě vzniklo několik tisíc komun fungujících na úrovni vesnic nebo městských sousedství. Lidé v komuně se pravidelně scházejí, aby diskutovali o místních záležitostech. Vedle toho se angažují v komisích, které se starají o správu komunálního života, například o vzdělávání, právní spory nebo bezpečnost. Systém místních komun doplňují městské a oblastní rady a sněm spravující celou Rojavu. V ideálním případě by se tak mělo jednat o bezstátní společnost s přímou demokracií. K tomuto ideálu má však systém v praxi daleko. Jeho funkčnost totiž z velké části závisí na dobrovolném občanském angažmá. Setkali jsme se s komunami, kde se každý, s kým jsme mluvili, angažoval v nějaké komisi nebo místním výrobním družstvu. Takové případy ale nebyly příliš časté. „Nezapojuje se tu skoro nikdo,“ řekl nám například spolupředseda komuny ve vesničce Hemo na předměstí Kámišlí. „Lidé se na nás obracejí, jen když něco potřebují.“

Aktivní participace se navíc omezuje na velmi specifickou část populace. Nekurdské etnické skupiny, například velmi početná arabská menšina, se do systému zapojují minimálně. Politická uskupení, která s ideologií demokratického konfederalismu nesouhlasí, pak systém úplně bojkotují. Částečně v reakci na tyto problémy Rojava v roce 2014 zřídila Demokratickou autonomní administraci. Ta se skládá z voleného parlamentu a ministerstev a funguje paralelně s komunálním systémem. Byla zřízena jako dočasná instituce a činnost systému komun nahrazuje jen částečně. Jakožto státní struktura založená na principech zastupitelské demokracie ovšem popírá ideály, na kterých měl být původní systém vystavěn.

Mnohem výraznější je pokrok na poli ženských práv. Angažmá žen ve veřejném životě totiž často převyšuje i západní standardy. Jeho míra nás zarážela po celou dobu našeho pobytu. V každé veřejné instituci musí tvořit minimálně čtyřicet procent členů ženy a každá instituce musí mít spolupředsedu a spolupředsedkyni. Na úrovni komun pak vznikly ženské domy, na které se ženy mohou obracet, pokud doma čelí diskriminaci. Byla také zakázána polygamie a dětské sňatky. Změny ale mají často spíše formální charakter a část populace se k nim staví s odporem. O žádném svržení patriarchátu tedy zatím mluvit nelze.
Ekonomika a její nedostatky

Demokratický konfederalismus usiluje rovněž o ekonomickou transformaci, jejíž úspěch je pro dosažení vytyčených cílů zásadní. Fungování ekonomiky ovšem působí jako nejproblematičtější část celého experimentu. Ekonomická transformace by měla zajistit ekologickou udržitelnost hospodářství, demokratizaci ekonomiky, rovnost mezi lidmi a posílit autonomii komun. Proces je však teprve v začátcích a není vůbec jisté, zda rojavský model dokáže fungovat, aniž by popíral stěžejní principy demokratického konfederalismu. Öcalanovy poznámky k řízení ekonomiky se omezují jen na několik tezí. Píše například, že výrobní proces nesmí být řízen ziskem, ale uspokojováním základních lidských potřeb. Má také dojít ke kolektivizaci ekonomiky a jejímu podřízení vůli komun. Jenže jak si takový systém představit?
https://eshop.a2larm.cz/

V Rojavě zatím vzniklo několik stovek výrobních družstev a kolektivních farem. Podniky jsou řízené demokraticky, zpravidla skrze komuny, s tím, že se na rozhodování, včetně výše odměn, podílejí všichni lidé zapojení ve výrobním procesu. Vyrobené zboží distribuují za výrobní náklady. Družstevní podniky ovšem představují jen zlomek všech podniků v Rojavě. Zbytek ekonomiky stojí na soukromém vlastnictví a volném trhu. „Změny provádíme postupně,“ řekl nám spolupředseda Komise pro družstevní podniky v kantonu Džazíra. „Snažíme se poučit z chyb předchozích revolucí. Kapitalismus nejde zrušit přes noc.“ Družstva vznikla buď z původních státních podniků, nebo jako úplně nové podniky. „Když například ve vesnici chybí pekařství, pomůžeme jim ho založit,“ dodává.

Alespoň část ekonomiky tedy v souladu s principy demokratického konfederalismu funguje. Současný stav ale pravděpodobně není dlouhodobě udržitelný. Ve válkou poškozené Rojavě, kde výrobní sektor zatím nestačí uspokojovat existující poptávku, ještě nedošlo k situacím, kdy by družstva byla vystavena soutěži soukromých podniků. Systému paradoxně prospívá také obchodní embargo, které na Rojavu uvalily sousední země a díky kterému podniky nemusejí čelit přílivu levnějšího a kvalitnějšího zboží ze zahraničí. Ekonomická transformace je ovšem ambicióznější a Rojava plánuje model smíšené ekonomiky postupně opustit.
Jak obstát v moderní společnosti?

„Chceme, aby za deset let družstva představovala naprostou většinu všech podniků,“ tvrdí Hasan Ahmed. I kdyby ale systém obstál v konkurenčním tlaku, kterému bude dříve či později vystaven, není jasné, zda by na jeho základě dokázala fungovat celá ekonomika. Hlavní problém spočívá v koordinaci výrobního procesu, kterou Öcalan vůbec nerozebírá. Zůstává například nevyjasněné, jak by se v ekonomickém systému měla uskutečnit dělba práce mezi jednotlivými družstvy.

Možnou odpověď by mohl nabídnout státní nebo tržní socialismus. Oba však odporují stěžejním principům rojavské ideologie. Státní socialismus vyžaduje existenci státu a tržní socialismus zase výrobu řízenou ziskem, která popírá ekologickou udržitelnost a vede ke vzniku horizontálních nerovností. Ekonomika demokratického konfederalismu by zkrátka dokázala dobře fungovat pouze v primitivní společnosti, kde každý vyžaduje jen základní potřeby. Výrobu zboží, jako jsou chleba nebo masné výrobky, lze decentralizovat tak, že se vyrobené množství určí skrze demokratický proces. Demokraticko-konfederální organizace ekonomiky ale jen stěží obstojí v moderní společnosti, kde jsou potřeba produkty jako elektronika, léky a další sofistikované výrobky a technologie.
Bylo by třeba změnit mnohem víc

Rojavskou revoluci lze zcela jistě považovat za úspěch. Na rozdíl od obdobných experimentů se zatím nezvrhla v diktaturu a pokrok dosažený v oblasti ženských práv i aktivizace občanské společnosti je nejen v kontextu Blízkého východu, ale také celosvětovém měřítku obdivuhodný. O funkční alternativní společenský systém se ovšem nejspíš nejedná (neobejde se totiž bez prvků klasického kapitalistického státního systému) a s ohledem na vnitřní rozpory a nedomyšlenost celého konceptu pravděpodobně ani jednat nebude. Snad jen, pokud by se Rojava rozhodla opustit modernitu a vrátit se k modelu primitivní společnosti, která se bez existence státu a diferenciované výroby obejde.

Rojavský experiment možná vypovídá o jednom: v organizační náročnosti současného světa lze funkční alternativní společenské systémy vyvíjet jen stěží. Tedy aspoň v případě, že se zároveň nepodaří změnit od základu celou společnost, včetně lidské mentality a existujících potřeb.

Autoři jsou studenti společenských věd.

9.10.2019 a2larm.cz