Kniha Vzpoura proti zkáze novináře a aktivisty Jeremyho Brechera počítá s rostoucí občanskou neposlušností a snaží se poskytnout návod, jak zvítězit v boji za budoucnost.

Přestali jste věřit v domácí i světovou politickou reprezentaci a její schopnost řešit klimatickou krizi? Nebaví vás už sedět u počítače a hádat se pod články psanými na objednávku Křetínského a dalších českých uhlobaronů? Chcete něco sami začít dělat a nevíte jak ani co? Nebo už jste se zapojili do klimatického hnutí a pochopili jste, že politika zdola je běh na dlouhou trať, který vyžaduje kromě nadšení i plán, strategii a učení se ze zkušeností těch, kdo už po té trati běží delší dobu?

Kniha Vzpoura proti zkáze od dlouholetého klimatického aktivisty a novináře Jeremyho Brechera, kterou vydalo nakladatelství Neklid, je ideálním průvodcem při hledání odpovědí na tyto otázky. Brecher předkládá odvážnou vizi postavenou na zkušenostech především amerického klimatického hnutí. Ta počítá se vzrůstající občanskou neposlušností, která zamezí pokračování a rozvíjení fosilního průmyslu, podvrátí důvěru v dosavadní směřování politiky a pomůže nasměrovat globální společnost směrem ke spravedlivému přechodu na uhlíkově neutrální ekonomiku.
Konflikty, koalice a nenásilí

Útlá, srozumitelně napsaná a pečlivě vyzdrojovaná knížka proti sobě staví společný zájem na záchraně planety a soukromý zisk fosilních korporací ovlivňujících ve velké míře většinu globálních politických elit. Přístupným a jasným jazykem předkládá otázku legitimity. Mají současné elity právo na svou moc a zaslouží si naši poslušnost, pokud nejsou schopné řešit historicky bezprecedentní katastrofu ku prospěchu nás všech? Občanská neposlušnost je podle Brechera v takové situaci zcela oprávněná.

Kniha však nezůstává jen u abstraktní obhajoby práva na odpor, ale především nabízí příručku pro formulování požadavků a volbu strategií, které akce občanské neposlušnosti zasadí do dlouhodobějšího plánu. Hlavním požadavkem, s nímž Brecher počítá, je zavedení okamžitého moratoria na další rozvoj veškeré fosilní infrastruktury. Odklon od ropy a uhlí a přechod na obnovitelné zdroje energie musí začít hned. Analyzuje přitom, jak dostat na svou stranu veřejnost, jak převrátit nastavení a orientaci současných institucí, jaké používat argumenty a kde hledat příležitost pro produktivní střet s fosilním průmyslem. Nabízí také příklady struktur paralelní moci, k jejichž vytváření je třeba přikročit v případě, že se současné mocenské struktury nepodaří reformovat.

Silnou stránkou Brecherovy knihy i strategie, kterou předkládá, je kombinace obhajoby konfrontačních akcí a hledání širokých koalic. Blokády infrastruktury a další „vzpurné“ politické akce jsou nepostradatelné, protože upozorňují na neudržitelnost současné situace a vytvářejí tlak na současné představitele ekonomické a politické moci. Nedogmatický slovník a hledání spojenců na nečekaných místech jsou zase nezbytným předpokladem pro vyřešení globálního problému, který se týká nás všech, v situaci, kdy čas hraje proti nám.

Právě z tohoto hlediska je třeba vyzdvihnout skutečnost, že v podstatě celé klimatické hnutí zvolilo nenásilnou formu boje. Lze sice argumentovat, že v tváří tvář katastrofám, které způsobují současní držitelé moci a korporace, jsou určité typy násilí eticky ospravedlnitelné.  Například poslední zkušenost z německého Hambachu ukazuje, že dohoda o odmítání násilí je nejlepší způsob, jak široké hnutí udržet pohromadě a dojít k úspěchu. I když je zároveň třeba dodat, že ne každý si může luxus nenásilí dovolit, což platí především tam, kde se oficiální instituce nebojí reagovat na občanský odpor fyzickou likvidací. Stačí si přečíst něco o desítkách zavražděných ekologických aktivistů v Latinské Americe nebo o situaci domorodých obyvatel v Amazonii.

Zelená práce pro všechny?

Jedním z témat knihy, nad nimiž by bylo dobré rozvinout v českém prostředí živější diskusi, je otázka klimatické spravedlnosti. Brecher upozorňuje, že je třeba hledat takové cesty změny, které budou brát ohled na sociální práva všech lidí. Mluví také o hledání spojenců mezi odbory a klade důraz na nová pracovní místa, která přinese přechod na bezuhlíkovou ekonomiku. S tím počítá ostatně i Green New Deal, který navrhuje americká demokratická senátorka Alexandria Ocasio-Cortez nebo Jeremy Corbyn ve Spojeném království. Je pochopitelné, že Brecher se nemůže v knize tohoto formátu tématem klimatické spravedlnosti zabývat do hloubky. Je ale otázka, zda zúžení tohoto problému na „kvalitní pracovní místa“ není zavádějící.

Klimatická spravedlnost se totiž týká celé řady dalších témat a začíná být zřejmé, že nebude stačit spolehnout se na nová pracovní místa v zeleném průmyslu, ale budeme muset přehodnotit samotné základy našeho ekonomického systému (jak o tom detailně píše Josef Patočka zde a zde.) Palčivým problémem není jen otázka růstu zakotvená v samotných principech kapitalismu, ale jsou jím také ekonomické nerovnosti mezi globálním Severem a Jihem, které mohou z přechodu na ekologickou energetiku udělat pokračování vykořisťování Jihu v boji o suroviny potřebné na výrobu solárních panelů. Problematiku nového pojetí ekonomiky je třeba propojovat s dalšími politickými zápasy, například v souvislosti s právem na město a bydlení.

Mnohem radikálnější, a přitom realističtější perspektivu na hledání odpovědí na klimatickou krizi může přinést feministický koncept revoluce péče. Ten zdůrazňuje, že oblasti péče (vzdělání, zdravotnictví, rozvíjení komunitních vztahů) patří k ekonomicky nejpodhodnocenějším, a přesto pro člověka nejdůležitějším oborem činnosti. Zároveň jsou oproti velkým částem výroby a konzumu ekologicky udržitelné. Jakkoli je pochopitelné, že otázka práce je pro mnohé lidi hlavním argumentem proti rušení mnoha odvětví fosilního průmyslu, a je proto třeba je ubezpečit, že ekologická transformace pro ně nabízí alternativu, z dlouhodobého hlediska je klíčové, abychom sebrali odvahu a mluvili o ekonomickém systému spíše než z perspektivy práce především z hlediska uspokojování lidských potřeb a rozvíjení kvalitního života ve fyzických mezích planety. Třeba se ukáže, že když vyjmeme bydlení z trhu, lidem klesnou životní náklady, nebudou se muset tolik bát o práci, čímž se uleví jak jim, tak i planetě.
Jak přemoct bezmoc

„Primární problém nespočívá v popírání změn klimatu jako takových, ale v popírání naší schopnosti je smysluplně řešit. Pasivitu je tedy třeba přičíst odůvodněnému – avšak nikoli správnému – pocitu bezmoci. Klimatické hnutí musí toto široce rozšířené zoufalství překonat,“ píše Brecher v kapitole nazvané příznačně Od strachu k jednání. Právě tato myšlenka je pro knihu v lecčems typická. Ačkoli Brecher dobře ví, jak velký podíl má placená propaganda fosilního byznysu na klimaskepticismus, který je přítomný jak v americkém, tak českém veřejném prostoru, soustředí se na jiný, ještě podstatnější problém. Současný politický systém je v posledku tak nerovný a má tak silnou setrvačnost, že nenabízí běžným lidem žádné standardní způsoby politického jednání, které by jim daly šanci se klimatické katastrofě postavit. Není tedy náhoda, že formy politického jednání, s nimiž Brecher pracuje, vycházejí z taktik alterglobalizačního hnutí, které nastavení globálního ekonomického a politického řádu radikálně kritizuje již desítky let. V Brecherově podání a v kontextu dnešní situace však strategie hnutí, které dostávalo nálepky ekoterorismu a extremismu, získává podobu onoho tolik omílaného zdravého rozumu.

Nejbližším spojencem jsou pro Brechera všechna prostředí, kde jsou lidé zvyklí se scházet, trávit společně čas a přemýšlet o svých společných hodnotách a zájmech jinak než optikou nekonečného zisku. Kromě politických hnutí a neziskového sektoru tak Brecher mluví také o místních komunitách a církevních společenstvích, které se mnohde do akcí občanské neposlušnosti již zapojily. Překonávat bezmoc vedoucí k pasivitě je v české společnosti, atomizované a zcyničtělé desítkami let státněsocialistické a kapitalistické normalizace, obzvláště těžkým úkolem. Tím spíše je český překlad Vzpoury proti zkáze vítaným a potřebným příspěvkem.

Autor je spolupracovník redakce.

3.10.2019 a2larm.cz