Анархистская федерация

Что пишут на других сайтах : Klinika, právo a solidarita

Эта статья является копией статьи, опубликованной на a2larm.cz.
Нет изображений, форматирования и, прежде всего, могла быть тем временем обновлена. Пожалуйста, можете ознакомиться с оригинальным источником:
https://a2larm.cz/2019/04/klinika-pravo-a-solidarita/

Příběh Kliniky a exekuce ve výši 1 639 835 korun ukážou, jak moc se můžeme spolehnout na to, že naší zbraní je solidarita.
Saša Uhlová

Koncem roku 2014 obsadila skupina aktivistů dům v Jeseniově ulici v Praze 3 a započal se tak několikaletý příběh, který ovlivnil tuzemskou debatu o vlastnictví nemovitostí a chátrání domů. Ovlivnil i podobu české levice a náš pohled na to, co všechno se dá dělat. A nejen to, díky Autonomnímu sociálnímu centru Klinika se mnohem více ve veřejném prostoru mluvilo o hodnotách, které utvářejí společnost, jako jsou sounáležitost a solidarita. Příběh Kliniky stále neskončil, v současné době sledujeme jeho dohru, která se podobně jako celá idea Kliniky úzce dotýká kvality života v naší zemi. Jestliže obsazení Kliniky poukázalo na chátrání nevyužívaných budov, její provoz a působení na možnosti alternativní kultury a práce na komunitní bázi, samotný závěr příběhu je ukázkovým příkladem toho, jak je možné ničit lidi, aniž bychom je zavírali do vězení.

    Naší zbraní je přes odpor k systému i právo, ale samotné nestačí. K tomu, aby se právo neohýbalo jen ve prospěch těch mocnějších, je potřeba také politický a společenský tlak.

V době, kdy Klinika začínala, aktivisté, kteří roky chátrající budovu obsadili, uvedli do obyvatelného stavu a začali zde provozovat sociální centrum, bojovali za to, aby zde mohli být legálně. Poté, co je nejprve po devíti dnech vyvedla policie, konaly se na podporu Kliniky demonstrace a v únoru 2015 se podařilo dohodnout se státem bezplatnou výpůjčku objektu. Proto na začátku března 2015 podepsala Tereza Virtová jakožto zástupkyně Kliniky takzvanou smlouvu o výpůjčce, která fungování Kliniky v budově legalizovala. Po roce tuto smlouvu Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových neprodloužil s odůvodněním, podle kterého „Stavební úřad Prahy 3 upozornil majetkový úřad, že stavba byla zkoulaudována jako plicní zdravotnické zařízení, a jiné využití je tudíž nelegální“. Proti odůvodnění úřadu a jeho šéfky Kateřiny Arajmu se objevila celá řada argumentů, rozhodnutí se však zvrátit nepodařilo. A tak započala další fáze, kdy komunitní sociální centrum fungovalo dál, ale už ne na základě smlouvy.
Co nám Klinika dala

Není jednoduché popsat, co všechno Klinika znamenala nejen pro ty, kteří v ní bydleli a působili, ale i pro ty, kteří byli jen občasnými návštěvníky přednášek nebo jiných kulturních akcí. Během uprchlické krize se Klinika stala jakýmsi centrem pomoci migrantům. Jak napsala rok po zahájení činnosti sociálního centra Apolena Rychlíková, „Klinika se bez patosu i nadsázky stala symbolem toho, že jiný svět opravdu je možný, byť zatím ve značně omezeném měřítku“. Zřejmě to byla právě pomoc uprchlíkům, která motivovala neonacisty ke žhářskému útoku na Kliniku v únoru 2016. Situace každopádně využili politici z Prahy 3 Alexander Bellu (ODS) a Vladislava Hujová (TOP 09) a centrum v souvislosti se sbírkou pro uprchlíky a útokem neonacistů označili za bezpečnostní riziko.

Kromě všech kulturních a sociálních aktivit se však Klinice podařila ještě jedna důležitá věc. Posunula celou diskusi o squattingu a nevyužívaných nemovitostech do jiné perspektivy. Jednak v tomto ohledu ovlivnila veřejné mínění, jednak dokázala změnit přístup policie a orgánů činných v trestním řízení. Spor o obývání Kliniky se totiž dostal před civilní soudy, a tak se třeba stalo, že v červnu 2016 vydal Obvodní soud pro Prahu 3 předběžné opatření, podle kterého se Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), vlastník budovy Kliniky, musel zdržet dalších pokusů o vyklizení nemovitosti. To bylo něco, co bylo v případě předešlých squatů nevídané. Dříve se každý problém se squattery řešil tak, že do objektu naběhla na žádost majitele policie s obušky a prostor vyklidila.

Za těch několik let, kdy Klinika existovala, se Praha v důsledků spekulací s nemovitostmi, dostala do bytové krize tak vážné, že se o ní už mluví i na politické úrovni. Klinikářům tak mimo jiné vděčíme i za to, že společnost znovuobjevila ústavní princip, podle nějž „vlastnictví zavazuje“.
V čem se liší moc peněz od moci obušku

Díky civilním soudům se ÚZSVM nepodařilo aktivisty z Kliniky vypudit, ale nakonec se jim povedlo po několika pokusech budovu „udat“. V listopadu 2016 se novým majitelem stala Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) a v září 2019 soud rozhodl o tom, že mají aktivisté budovu SŽDC předat. Ještě na podzim však zbývala Klinice naděje, protože pražský magistrát vedl se SŽDC jednání o výměně budovy v Jeseniově za jiný dům s podobnými dispozicemi. Jednání nakonec selhala. SŽDC začala argumentovat, že jí smlouva s ÚZSVM nedovoluje po dobu dvaceti let budovu převést, jiným způsobem zcizit či zatížit. Zajímavé je, že v jednu chvíli SŽDC nutně potřebovala budovu Kliniky pro geodety, ale pak se ukázalo, že se tam nakonec vůbec stěhovat nebudou. Uvidíme, zda se podaří najít pro Kliniku využití, anebo dopadne jako většina bývalých squatů, které po spektakulárním vyklizení zpravidla další roky chátrají.

https://www.advojka.cz/informace/prodej#predplatne

V lednu letošního roku přišel k budově Kliniky exekutor Ivo Luhan a vyhlásil, že budovu vyklízí. Asi dvěma stům lidí se podařilo symbolicky vyklízení o den oddálit, na druhý den, v pátek 11. ledna, však nakonec aktivisté Kliniku dobrovolně opustili. Jen pětice lidí ještě zůstávala na střeše, exekutor se však rozhodl nic proti nim nepodnikat s tím, že „jim jde o rekord“ a že nakonec sami slezou. Po týdnu ze střechy skutečně sami odešli, a tak skončil jeden příběh o nevyužívaných nemovitostech a začal další – o ničení lidí prostřednictvím exekucí.

Krátce po vyklizení začaly totiž chodit účty. Kromě odměny pro něho samotného ve výši 350 tisíc vymáhá exekutor Luhan i náklady na ochranku a zabezpečení objektu. Ty rozložil mezi povinnou, tedy Terezou Virtovou, a oprávněného, tj. SŽDC, neboť sám uznal, že například stavební práce, které se zabezpečováním souvisely, nedělal jen kvůli povinné, ale i s ohledem na to, aby do budoucna do budovy nevnikali lidé. Část nákladů za zabezpečení budovy jí však přesto naúčtoval, a to ve výši 51 308 korun. I s DPH celková částka činí 1 639 835 korun. K tak vysoké částce se suma vyšplhala ze dvou důvodů. Jednak si exekutor vynásobil náklady na vyklizení objektu číslem 35, což je počet místností v budově, jednak nepožádal o součinnost policii, která byla přítomna, ale využil místo toho služeb již zmíněné ochranky.

Zabezpečování trvalo od osmé hodiny 10. ledna do jedenácté hodiny 18. ledna a obsahuje tyto položky: ostraha objektu – psovod: 77 hodin – à 500 Kč; ostraha objektu – 19 osob: 3 823 hodin – à 450 Kč; detektivní a informační činnost – 2 osoby: 48 hodin – à 450 Kč; organizační a řídící činnost: 9 dnů – à 10.000 Kč; stavební a zabezpečovací práce: 256 539 Kč; pronájem mobilní toalety: 2 300 Kč. A to není všechno. Náklady exekuce však byly ještě mnohem vyšší a část ponese SŽDC. Exekutor podíl na nákladech této státní organizace vyčíslil na 1 871 387 korun, což bude zaplaceno z veřejných zdrojů. V tuto chvíli je navíc stavební řízení přerušeno kvůli majetkoprávním vztahům s vlastníky sousedního pozemku, s budovou se tudíž ještě nějaký čas nebude nic dít. Mezitím budovu hlídá SŽDC najatá firma. Opět hrazená z veřejných zdrojů.

Exekutor Luhan si ochranku najal přesto, že má ze zákona možnost požádat o pomoc policii, která na místě tak jako tak byla. Kdyby postupoval standardně, mohla by konečná částka dosáhnout maximálně pár desítek tisíc korun. A aby toho nebylo málo, částku nevymáhá po kolektivu Kliniky, nýbrž po Tereze Virtové, která v roce 2015 podepsala smlouvu o výpůjčce, třebaže budovu sama neobývala a těžko mohla zařídit její vyklizení. Luhan píše v příkazu náhrady exekuce, že se Virtová „osobně účastnila na činění překážek k vyklizení nemovitosti“, což však není pravda – nebyla totiž v domě ani na domě a exekutorovi nijak nebránila. Moc hrubé síly, kterou policie používala proti squatterům v minulosti, nahradila ekonomická likvidace. Kromě této exekuce se SŽDC a ÚZSVM domáhají na Klinice i Tereze Virtové náhrady za bezdůvodné obohacení, kterého se klinikáři měli dopustit tím, že objekt obývali.
Zbývá právo, solidarita a politický boj

V prostředí autonomní levice je stále přítomný silný odpor k policii a nedůvěra k soudům a celému systému. I odtud možná pramení občasný pocit, že by se exekutor „neměl krmit“. Jenže jakkoli mohou někteří snít o jiném lepším světě, může být právo cestou, jak dosahovat pozitivních změn a jak se bránit. I squatting se konec konců prosazuje právní cestou, byť je to cesta někdy zdlouhavá. Ale nejen squatting. Podíváme-li se na to, co se v posledních letech událo na poli exekucí, byli to právě právníci a lidé snažící se o změnu zákonů, komu se povedlo některé křivdy zmírnit a napravit. I díky relativně fungujícím soudům a právu na obhajobu neskončili obvinění z útoku na vlak v kauze Fénix na dlouhá léta ve vězení. Naší zbraní je přes odpor k systému i právo, ale samotné nestačí. K tomu, aby se právo neohýbalo jen ve prospěch těch mocnějších, je potřeba také politický a společenský tlak.

Soud první instance náklady na exekuci posvětil. Je to sice jen začátek cesty, proti rozhodnutí je možné se bránit ústavní stížností, má to ale jeden zádrhel. K tomu, aby bylo možné se domáhat nápravy, je potřeba nejprve exekutorovi zaplatit. Nejde přitom o dluh jen jedné osoby – je nás všech. Je to dluh lidí, kteří na Kliniku chodili a účastnili se akcí zde pořádaných, je to dluh těch, kteří byli rádi, že Klinika proměňuje pojetí veřejného prostoru. Ale třeba i nás, kteří se děsíme zvyšování nájmů a uvědomujeme si, že za současný stav může roky prosazovaná ideologie nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, jež stála nad všemi dalšími hodnotami. Nad právem bydlet, nad kvalitou života ve městech, ale často i nad zákony, ochranou památek či životního prostředí.

Zatím se heslo „naší zbraní je solidarita“, které autonomní levice ráda skanduje na demonstracích, daří naplňovat. Z celkové částky 1 639 835 už je zaplaceno 600 tisíc, ale je potřeba vytrvat a vybírat dál, chybí ještě jeden milion. Číslo účtu Kliniky je zde. Dlužíme to Klinice za to, že se otevřela politická debata o chátrání nemovitostí, o nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, o veřejných institucích, jako je právě ÚZSVM, o rozdílech mezi vlastnictvím soukromým a veřejným. Jak budou vypadat naše obce, a tedy i náš život v budoucnosti, závisí také na tom, jak budeme schopni tuto debatu vést.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Версия для печати 12.4.2019 a2larm.cz

Что пишут на других сайтах

Ссылки