Anarchistická federace

Píšou jinde : Závěrečné řeči v soudní kauze Fénix

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://a2larm.cz/2017/11/zaverecne-reci-v-soudni-kauze-fenix/

Zveřejňujeme závěrečné řeči obhájců a státního zástupce v kauze údajné přípravy teroristického útoku na nákladní vlak.

Koncem září 2017 padl po roce a půl rozsudek v takzvané kauze Fénix. Lidé obvinění z přípravy útoku na vlak a z přípravy útoku na úřední osobu, byli zproštěni obžaloby. Rozsudek je nepravomocný, státní zástupce Vladimír Pazourek se odvolal. Redakce Alarmu má k dispozici závěrečné řeči obhajoby i státního zástupce. Zveřejňujeme je společně s analýzou hlavních bodů, kterým se věnovaly.

Nejasná role agentů

Vzhledem k tomu, že celou kauzu od začátku provázela mediální smršť, která ale umlkla ve chvíli, kdy se případ začal komplikovat, dostala se v souvislosti s Fénixem do veřejného povědomí celá řada mýtů. Shrňme tedy základní fakta. Obžalovaných bylo pět. Tři lidé, Petr Sova, Martin Ignačák a Alexandra Ščambová, byli obviněni z přípravy teroristického útoku. Katarína Zezulová a Radka Pavlovská byly obviněny z nepřekažení tohoto trestného činu. Zároveň byli o něco později Sova, Ignačák a Zezulová obviněni z přípravy útoku na úřední osobu, který měli plánovat před očekávaným vyklizením squatu Cibulka.

Se skupinou obviněných kolem hlavního obžalovaného Petra Sovy se koncem června 2014 seznámili dva muži, kteří pracovali v Útvaru speciálních činností a které si najal Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Vystupovali pod jmény Petr a Robert. Tito muži se během léta sešli s Petrem Sovou, který jim říkal, že je musí prověřit. V srpnu se pak začali účastnit schůzek v bytě další obžalované, Radky Pavlovské. Někdy na přelomu srpna a září je podle tvrzení agentů přizvali Petr Sova s Martinem Ignačákem k přípravě útoku na vlak. Obžalovaní naopak tvrdí, že oba agenti se snažili skupinu radikalizovat a příprava útoku na vlak byla jen zastíracím manévrem, který iniciovali sami agenti a obžalovaní na to přistoupili, aby viděli, co z působení agentů vyplyne. Dokázat, která z těchto dvou verzí je pravdivá, by mohly odposlechy, které podle všeho existují, ale policie je nechce vydat.

Agenty se Petr s Robertem stali 1. listopadu 2014. Do té doby pracovali jako „policisté se zastřenou totožností v zájmovém prostředí“. Jak z prvních výpovědí agentů, tak z povolení soudu vyplývá, že policie pořizovala od začátku odposlechy. Obžaloba však odposlechy nechce soudu zpřístupnit. Zároveň neexistují ani zápisy ze schůzek, ani hlášení, která agenti podávali, ani žádný další materiál, ze kterého by bylo jasné, co se před listopadem 2014 opravdu stalo. Veškerá argumentace obžaloby tak stojí pouze na výpovědích agentů, v jejichž výpovědích byly navíc rozpory.

Snaha obhajoby získat důkazní materiál se setkala s neúspěchem. Obhájce Kataríny Zezulové Pavel Uhl v závěrečné řeči (ZDE v plném znění) uvedl: „Obhajoba v podstatě od září roku 2015 do podání obžaloby vedla nekonečnou písemnou bitvu o to, aby do spisu byly zařazeny klíčové důkazy, které měly objasnit to, co je v této kauze největší záhadou. Narazila ovšem na neprostupnou zeď mlčení. Ačkoliv ve většině trestních kauz se policie snaží skutkový děj objasnit a obžalovaní jí v tom brání, zde jsme byli svědky situace až absurdně opačné. Policie, jež je původcem významného prvku skutkového děje, brání v objasnění toho, zda její postup byl, nebo nebyl zcela zákonný. Pomíjí při tom, že důkazní břemeno, že nedošlo k provokaci, nese stát. S podobnou hradbou mlčení byl konfrontován i soud, jenž se snažil skrze výpovědi agentů a jejich řídícího pracovníka objasnit, jaké byly poměry nasazení policistů před tím, než se stali agenty, ale jindy přesné odpovědi agentů se staly odpověďmi více než mlhavými.“

Navíc i nahrávky pořízené od listopadu 2014 jsou podle obhajoby nezákonné. „V usneseních, kterými je soud povolil, se útok na vlak popisuje ve velkých podrobnostech – včetně například toho, že na vlak má útočit v říjnu až listopadu 2014 již existující skupina šesti osob s vnitřní organizací, a s přesným popisem způsobu provedení útoku – přičemž tyto konkrétní podrobnosti nejsou ani před soudem podepřeny žádnými skutkovými zjištěními. I samotní agenti vypověděli, že ani v dubnu 2015 (tedy šest měsíců po vydání předmětného usnesení) neexistoval přesný plán útoku, neexistovala domluva o tom, jak bude útok proveden, a organizovaná skupina se skládala jen z agentů VO0101, VO0105 a obžalovaných Sovy a Ignačáka. Je tedy zjevné, že tvrzení státního zastupitelství o tom, že již existuje skupina šesti osob plánující útok, bylo nepravdivé,“ uvádí obhájce Radky Pavlovské Marek Dolejš (ZDE v plném znění).

Imaginární teroristická organizace

Výpovědi agentů zpochybnil i obhájce Alexandry Ščambové Milan Štemberg (ZDE v plném znění): „V probíhajícím řízení byli agenti vyslechnuti celkem třikrát, dvakrát v přípravném řízení a jednou před zdejším soudem. Obhajoba poukazuje na to, že agenti v průběhu svých výslechů skutkovou verzi dotvářejí a mění, a to tak, že předtím neurčitá tvrzení zpřesňují. Zároveň nelze přehlédnout to, že jejich tvrzení jsou na řadě (nikoliv nepodstatných) míst zcela vágní a neověřitelná, ale na řadě míst absurdně přesná. Obojí vyvolává dojem, že výpověď agentů není výsledkem jejich vnímání skutečnosti, ale výsledkem následné činnosti jejich či jiných osob. Výpovědi agentů jsou proto – vedle své nepoužitelnosti – i krajně nevěrohodné.“

Podle Štemberga se je nejrozporuplnější část výpovědi týkající se konspiračních schůzek, na nichž měly dle obžaloby Ščambová, Pavlovská a Zezulová získat informace o chystaném útoku a ztotožnit se s ním. „Zde je možno uvést například výslech agenta VO0101: ‚Byl jste vy přítomen toho, kdy by slečna Ščambová slyšela nějaké konkrétní plánování toho útoku na vlak? Pokud ano, tak kdy a jak? – Vzhledem k odstupu času nejsem schopen určit konkrétní schůzky datumově a časově, kdy se zúčastnila našich schůzek, tím myslím mě, agenta Roberta, obžalovaného Sovu a obžalovaného Ignačáka. Jsem přesvědčen o tom, že tam v několika případech byla přítomna, ale jak jsem již uváděl, nikdy do debaty nezasahovala, nevyjadřovala se ani pozitivně ani jinak.‘ Lze očekávat, že pokud by úkolem agentů bylo trestnou činnost objasnit (a nikoliv vyprovokovat), jistě by se soustředili i na roli vedlejších osob v přípravě. Tvrzení agentů o tom, že si nevybavují, co přesně obžalované slyšely, ale vyvolává dojem, že pro ně bylo podstatné jen to, aby přiměli obžalované Sovu a Ignačáka (či jednoho z nich) ke skutečnému spáchání činu; a když se jim to nepovedlo, alespoň obvinili i ostatní náhodně vybrané osoby bez toho, aby byli schopni označit, co tyto osoby na schůzkách slyšely,“ dovozoval obhájce Štemerg.

Spojitostí se Sítí revolučních buněk se ve své řeči zabývá obhájce Petra Sovy Petr Šťastný (ZDE v plném znění): „Orgány činné v trestním řízení v podstatě od samého počátku dovozovaly takovouto právní kvalifikaci jednání z tvrzené příslušnosti obžalovaných k imaginární organizaci Síť revolučních buněk – ještě jednou zdůrazňuji: „imaginární organizaci“ Síť revolučních buněk. Mám důvodně za to, že se v rámci projednávané věci žádná příslušnost k SRB neprokázala, a to u žádného z obžalovaných,“ uvedl Šťastný.

Obhájce Martina Ignačáka Ondrej Štefánik začal svou řeč (ZDE v plném znění) srovnáním souzeného skutku s teroristickými útoky, které v posledních letech proběhly v Evropě. Poté, co popsal skutky, které se odehrály v jiných zemích, zakončil: „Trojice tzv. teroristů se za asistence dvou příslušníků Policie České republiky, kteří k tomuto obstarali většinu prostředků, připravuje na shození skleněného demižonu s benzínem na vagon kolemjedoucího nákladního vlaku. Jedna z teroristek se na celé ‚akci‘ podílí tím, že v parku venčí psa.“ Dále Štefánik zpochybnil hlavní tezi obžaloby, že cílem obžalovaných bylo narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace. „Demižon benzínu. Hořící vagon. Mám za to, že i kdyby takový nákladní vagon opravdu trochu ohořel (nikoli shořel, protože demižon benzínu na toto nestačí – viz vyšetřovací pokus), všechny struktury České republiky by to nejspíš nechalo chladnými,“ uvedl.

Ve své řeči dále Štefánik dekonstruuje pojmy jako organizovaná skupina nebo zastrašení obyvatelstva, které obžaloba používá: „Tvrzení, že obžalovaní měli za cíl ohrozit lidské životy, si obžaloba opravdu mohla odpustit. Ze všech odposlechů i z výpovědi agentů, tedy z důkazů obžalobě důvěrně známých, plyne pravý opak. Všechny odposlechy jsou protkané opakovanými výroky o tom, že se nikomu nesmí nic stát, přičemž toto potvrdili i samotní agenti. Ublížit lidem nebo jakémukoli žijícímu tvoru je v příkrém rozporu s etickým přesvědčením všech obžalovaných a obžaloba to moc dobře ví.“

Závěrečná řeč, která nezhodnotila důkazy

Výpovědi obou agentů nicméně státní zástupce Vladimír Pazourek ve své závěrečné řeči (ZDE v plném znění) hodnotí „jako věrohodné a konzistentní. Výpověď obou svědků státní zástupce hodnotil nejen po obsahové stránce, ale i s ohledem na zákonnost jejich působení coby agentů v předmětné věci, zejména pak, zda z jejich strany nedošlo k vyprovokování stíhané trestné činnosti.“ Dále pak Pazourek zopakoval rozbor toho, co je policejní provokace, který byl už v obžalobě (ZDE v plném znění). Nijak se ovšem ve své řeči nevyjádřil k četným rozporům ve výpovědích agentů, na které obhajoba poukázala. V případě Radky Pavlovské poukázal například její obhájce Marek Dolejš na to, že se podle agentů měla účastnit některých schůzek, že se opět podle agentů útok plánoval jen na některých schůzkách a že si zároveň agenti nepamatují, jestli právě na těchto schůzkách Pavlovská byla. Státní zástupce Pazourek se, jak vyplývá z jeho závěrečné řeči, domnívá, že to musela vědět, protože „u obžalované Pavlovské je zřejmé, že se stíhané trestné činnosti v nepřekažení trestného činu dopustila i vzhledem ke skutečnosti, že měla blízký vztah s hlavním obviněným Sovou, s nímž zároveň sdílela stejný názorový proud, přičemž souběžně u ní neexistovaly žádné skutečnosti, které by jí bránily zakročit a trestnou činnost překazit.“ V tomto duchu se nese celá Pazourkova závěrečná řeč. Opakuje tam teze, které předložil v obžalobě.

Pazourek rozebírá důkazy, které pořídila police – různé pokusy, mezi které patří například házení zápalných lahví na figurínu. Tento pokus měl dokazovat, že v případě, že by obžalovaní hodili na policistu lahev, začal by policista hořet. Samotnou skutečnost, že nikdo z obžalovaných neplánoval házet lahve na lidi, což potvrzují i agenti, státní zástupce pominul. Souvislost s takzvanou Sítí revolučních buněk dokládá tím, že existuje komuniké této sítě na podporu Martina Ignačáka. Skutečností, že vznik komuniké mohl Ignačák těžko ovlivnit, se Pazourek nezabývá. Jako největší selhání státního zástupce se pak jeví skutečnost, že zcela pominul hlavní problém, kvůli kterému soud obžalované osvobodil. Jak soud, tak obhájci vyžadovali po obžalobě odposlechy z období před listopadem 2014, ale nezdá se, že by to státního zástupce Pazourka jakkoli trápilo. Během celého soudního řízení se jevil jako duchem nepřítomný, otázky kladl sporadicky a ve své závěrečné řeči se dlouze zabývá znaleckými posudky o tom, co by se stalo, kdyby obžalovaní útok skutečně spáchali, přičemž ale ignoruje závažný fakt, že policie odmítá vydat zcela zásadní důkazní materiál.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Verze pro tisk 1.11.2017 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy