Анархистская федерация

Что пишут на других сайтах : Boj o klima v českém oligarchostánu

Эта статья является копией статьи, опубликованной на a2larm.cz.
Нет изображений, форматирования и, прежде всего, могла быть тем временем обновлена. Пожалуйста, можете ознакомиться с оригинальным источником:
https://a2larm.cz/2019/03/boj-o-klima-v-ceskem-oligarchostanu/

Za klimatickou změnu můžeme prý my všichni jakožto spotřebitelé. Individualizace a moralizace problému však zastírá reálné příčiny klimatické změny.
Arnošt NovákOndřej Slačálek

Páteční studentská stávka za ochranu klimatu představuje historickou událost. Byla to největší a nejvíce decentralizovaná demonstrace na ochranu životního prostředí v české historii. Neorganizovali ji obvyklí podezřelí, žádné zavedené environmentální nevládní organizace. Naopak, byla projevem spontaneity a organizace zdola. V umírněné české politické kultuře, kde se maximálně tak vyhlašuje výstražná stávka, byla reálná studentská stávka porušením zvyku, že pravidla se slepě poslouchají. Do zatuchlé české kotliny, kde se vznášejí zplodiny z komínů elektráren, výfuků aut, ale které i dusí xenofobní atmosféra strachu z jiného, tak zavál čerstvý závan opovážlivosti mládí.
Učte se a pak jděte čistit potok

Reakce se daly očekávat. Mnozí začali mladé studenty a studentky paternalisticky poučovat, že by radši měli chodit do školy, učit se, vystudovat na klimatology a teprve pak se vyjadřovat k tak odbornému tématu. Anebo rovnou jejich stávku shazovali s tím, že jde jen o ulití ze školy, jinak by přeci stávkovali v sobotu, a ne v pátek. Jaksi zapomněli, že stávka v čase volna postrádá smysl stávky.

Ještě jiní jim doporučovali, aby místo demonstrování šli raději sázet stromky nebo uklízet odpadky. Nešlo si v té souvislosti nevzpomenout na jakešovskou rétoriku minulého režimu, který ve snaze odvrátit od sebe politickou kritiku doporučoval svým kritickým občanům nepolitické aktivity, které jej neohrožovaly – „aby se sebrali a šli vyčistit potok, a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křičeli“.
Nejste svatí? Mlčte

Mnozí se zaměřili na to, co studenti dělají v osobním životě. A tak se psalo o tom, co a jak jedí, čím telefonují, čím jezdí, aby se poukázalo na údajné pokrytectví protestujících studentů. Pochopitelně z toho vycházelo, že nikdo nikdy nedělá dost. Nejspíš nikdo od doby Ježíše nebyl dost svatý, aby mohl politicky jednat. Účelem tohoto kádrování osobního života ostatně není nic jiného než vyvolat pocit provinění a zahnat lidi do privátního, spotřebitelského života.

    Klíčovým problémem pro udržitelnost planety je moc oligarchie, její schopnost získávat bohatství neekologickým chováním a ochránit si ho před zásahy veřejné moci.

Individualizace problému šla někdy do absurdna, které je spíš indikátorem úpadku českého tisku: „Brání vám stát, abyste neměli děti, necestovali a nejedli maso?“ ptal se v Lidových novinách Zbyněk Petráček a dodával, že by přece protestující neměli protestovat proti vládě. Skoro působil, jako by opravdu nechápal, že i když ze sebe středoškoláci udělají superekologické spotřebitele, budou se stále muset potýkat s důsledky emisí, které nezpůsobí.
Kdo má odpovědnost

Za snahou zbavit studenty legitimity protestovat a politicky jednat je spor o to, kdo má odpovědnost za klimatické změny a s nimi spojené environmentální a sociální problémy. Sociologové nazývají tento spor „politikou odpovědnosti“. Může za klimatické změny spíše systém založený na ekonomickém růstu, maximalizaci zisku, kde se příroda a mimolidský svět přeměnily jen v nerostné suroviny a lidé v lidské zdroje? S tím by byly v souladu mnohé transparenty studentů, které hovořily o změně systému, nikoli klimatu. Anebo za ně můžeme tak nějak my všichni, jako jednotlivci, protože konzumujeme, jíme, pijeme, cestujeme, máme děti? O tom se nás snaží přesvědčit především ti, kteří mají v systému růstu růstu privilegovanou pozici. Často muži středního a staršího věku usazení na důležitých místech, kteří se směsí paternalismu a arogance přenášejí odpovědnost na bedra jednotlivců. Kdo má mobil, letěl letadlem a napil se z plastového kelímku s brčkem, nemá právo kritizovat systém, ale může tak maximálně „uklidit Česko“ a důsledně recyklovat. Vinni jsme prý všichni, jako konzumenti a spotřebitelé.

Opravdu? Tak proč celosvětově rostou výdaje na reklamu? Tedy na aktivitu, v níž výrobci sofistikovaně přesvědčují lidi o dalších „nezbytných“ přáních a potřebách. A to nemluvíme o tom, že velká část našeho spotřebního chování je otázkou strukturálního uspořádání (například v případě cestování vůbec možnost volby mezi různými dopravními prostředky, klasicky auta vs. veřejná doprava, atd.). Tak nějak se při tomto přenášení odpovědnosti ze systému na bedra jednotlivců zapomíná, že co se zkonzumuje, musí se nejdříve vyrobit, a že obrovské množství emisí skleníkových plynů vzniká v tomto systému výroby v důsledku snahy o maximalizaci zisku. A při tom se také odvádí pozornost od skutečnosti, že podíl na emisích je spojen s politickou a ekonomickou mocí a nerovnostmi. Jak upozorňuje klimatolog Kevin Anderson, kdyby deset procent nejbohatších zredukovalo svoji spotřebu na úroveň průměrného Evropana, globální uhlíková stopa by se snížila o třetinu, i kdyby zbytek světa neudělal nic. Odvrácení klimatické změny není o úklidu Česka, brčkách a jednotlivých cestách autem či letadlem. Je o nerovnosti a moci.
Buďte lepšími spotřebiteli

Podobná individualizace a moralizace ale zaznívala i od některých environmentalistů, kteří to bezpochyby mysleli dobře: například Hana Librová dala studentům kázání, jak mohou snížit spotřebu svých rodin tím, že je budou přesvědčovat, aby si nekupovaly nové auto a trávily dovolenou co nejblíže domovu. Skoro by se chtělo říct: Když se konečně objeví nová generace, která si je vědoma palčivosti environmentálních témat, rozhodli se někteří environmentalisté starší generace trochu otrávit její nadšení a přimět ji opakovat vlastní chyby.

Kritika plýtvavé spotřeby proměněná na osobní životní styl patřila k tomu hlavnímu, co pomohlo v devadesátých letech udělat z environmentalistů „exoty“, jaké normální člověk nemůže následovat. Vzdorovat kultu konzumu a vyzývat k omezením spotřeby bylo a je důležité, ale tvrdit, že hlavní problém je v individuálních spotřebitelských rozhodnutích, znamená přehlížet hlubokou mocenskou asymetrii mezi jednotlivci a korporacemi. Výsledkem podobného přístupu byly stovky jednotlivců vyčítajících si, že pořád ještě neudělali dost, miliony masírované reklamním průmyslem – a korporace produkující zisk ničením životního prostředí.

    Smysluplnější než o plastových brčkách je mluvit o Pavlu Tykačovi: o tom, jak k fosilnímu byznysu přišel a jak je vlivem politických rozhodnutí „jeho“ těžba nerostných surovin zatížena jen směšně nízkým poplatkem.

V Česku stojí studenti, kteří usilují o změnu klimatu, proti vládě, jejíž hlavní silou je největší český podnikatelský mogul ve zprůmyslněném zemědělství a chemickém průmyslu. Podporují jej dvě další strany, které nikdy nevynechaly příležitost chovat se jako lobbisté velkého průmyslu. Stojí proti vlivu a moci společnosti ČEZ, proti moci miliardářů investujících v těžbě uhlí, proti automobilovému průmyslu, do nějž je česká ekonomika vpletena. Skutečně by tváří v tvář těmto velkým znečišťovatelům měli soustředit hlavní pozornost především na rodinné debaty o tom, jak daleko od domova je ještě v pořádku trávit dovolenou? Skutečně by si měli vyčítat cestování? Opravdu je nejlepší cestou rozmělnit vůli ke změně ve výčitkách svědomí, že „neděláme dost“ a „nespotřebováváme dostatečně eticky“?
O čem mluvit

Namísto uklízení Česka od odpadků, které navíc bezprostředně s klimatickou změnou příliš nesouvisí, je mnohem smysluplnější se bavit o politické a ekonomické moci spojené s fosilními palivy. Třeba o tom, kdo na jejich těžbě a spalování vydělává. Smysluplnější než o brčkách je mluvit o Pavlu Tykačovi: o tom, jak k fosilnímu byznysu přišel (podivná privatizace v devadesátých letech), jak je vlivem politických rozhodnutí „jeho“ těžba nerostných surovin zatížena jen směšně nízkým poplatkem. V letech 2009 až 2016 uhlobaron Pavel Tykač díky nastavení systému vydělal 22 miliard, které přes své firmy vyvedl do daňových rájů na Kypru, zatímco na poplatcích státu za vytěžení neobnovitelných „zdrojů“ přírody zaplatil jen 0,7 miliardy.

To je přitom jen jedna ilustrace privatizace zisků a přenesení nákladů a negativních dopadů spojených s těžbou uhlí na společnost. Jak připomínají autoři jako George Monbiot nebo Kevin McKey, je to systémový rys. Moc oligarchie a její schopnost získávat bohatství neekologickým chováním a ochránit si ho před zásahy veřejné moci je klíčovým problémem pro udržitelnost planety. (Je docela příznačné, že v Česku ke kolapsům civilizací vyšlo několik knih autorů kolem usvědčeného podvodníka Kováře a egyptologa Bárty, kteří představili konzervativní pohled, kritizující „složitost“, byrokracii a sociální stát; prostor pro debatu McKeye a jeho teze, že hlavní příčinou civilizačního kolapsu je moc oligarchie, se v českém oligarchostánu zatím nenašel.)
Být realistou, žádat nemožné

Studenti a studentky svou stávkou a protestem nevyhnutelně vstoupili do politiky. Její klíčovou součástí bude zápas o to, čí odpovědnost bude pokládána za zásadní. Zda se podaří zakrýt systémovou povahu klimatických změn, anebo zda se stane tématem veřejné a politické debaty. Protože klimatické změny jsou především o politice, ne o faktech a přesvědčivých argumentech. Vždyť problém změn klimatu uznali světoví lídři pod tíží vědeckých důkazů již na summitu OSN v Riu v roce 1992. Studenti se formují jako politický subjekt a v některých vyjádřeních je možné i vidět rys generační vzpoury proti těm, kteří všechno vědí a všemu rozumí, a přitom svět dovedli na pokraj klimatické katastrofy a vymírání druhů. Toto generační odsouzení je pochopitelné, byť trochu nespravedlivé vůči těm lidem starších generací, kteří věnovali spoustu svého času a umu snahám o udržitelnější svět a často přitom vyhořeli či trpí depresemi a environmentálním žalem.

Ale přiznejme si: přese všechno naše úsilí jsme prohráli. Pokud má nová generace vyhrát, nesmí opakovat chyby, které environmentální hnutí dělalo. Že ochrana životního prostředí je apolitická věc, v níž jde o to mít lepší argumenty. Že ochrana životního prostředí není o konfliktu a zápase o podobu společenského systému, ale spíše o technických záležitostech nebo etické spotřebě. Že si namísto emancipačního příběhu a organizování sociálního hnutí zdola vystačí s odborníky a technokratickým pojetím „politiky“. Že nám místo vynálezců udržitelnějšího a spravedlivějšího systému stačí údržbáři tohoto neudržitelného systému růstu růstu.

Po páteční stávce kolem sebe opět slyšíme rady moudrých, aby studenti nebyli příliš hrr, aby nekladli příliš radikální požadavky, aby věcně argumentovali, zkrátka nejrůznější rady, aby se stali dalšími údržbáři. Ale kdo jiný než náctiletí studenti a studentky by měl mluvit jasně a říct, že král je nahý? Kdo jiný by měl v momentě, kdy máme dvanáct let (anebo klidně doufejme, že možná dokonce třicet – vyjde to nastejno) na to něco s klimatickou katastrofou dělat, být realistou a žádat nemožné? Protože rozhodnutí před námi je opravdu radikální: změnit systém tak, abychom jako lidstvo přežili a mohli směřovat k udržitelnější a spravedlivější koexistenci společnosti a přírody.

Arnošt Novák je environmentální sociolog, Ondřej Slačálek je politolog a novinář.

Версия для печати 21.3.2019 a2larm.cz

Что пишут на других сайтах

Ссылки