Žadatelé o azyl žijí na Islandu často v nelidských podmínkách. Jejich obhájci z řad občanské veřejnosti tu byli konfrontováni s nezvyklou mírou policejního násilí.

Tereza Lehečková

Island – turistický ráj známý pro dechberoucí krajinné scenérie, ale i pro finanční krizi a občanské demonstrace v letech 2008–2011. V současnosti zemí ohně a ledu zmítá hned několik protestů proti sociálním nespravedlnostem. Vedle stávkujících pracovníků a pracovnic hotelových a autobusových služeb, kteří protestují proti nedodržování pracovních práv, má islandská vláda na svědomí také nelidské životní podmínky a policejní násilí vůči lidem, kteří na Islandu žádají o azyl.

Situace nyní zašla daleko. Dlouhodobá ignorance zdravotních a psychosociálních potřeb lidí v uprchlickém táboře Ásbrú vyústila minulý týden ve dva pokusy o sebevraždu. Tento kemp pro žadatele o azyl sídlí hned vedle mezinárodního letiště Keflavík a jeho obyvatelé jsou v řídce osídlené zemi zcela odříznuti od společnosti i od psychologické péče, kterou lidé s traumatickou zkušeností potřebují. „Podmínky, ve kterých žijeme, jsou naprosto brutální. Je to tu jako vězení, i když tomu někdo říká kemp. Jsme od všeho izolovaní, dokonce i od supermarketu. Nemůžeme navštívit ani naše přátele v Reykjavíku,“ řekl jeden z obyvatel tábora.
Neviditelní lidé v kritické situaci

Pro islandskou společnost, koncentrovanou ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Reykjavíku, jsou tito lidé zcela neviditelní, a pokud se s nimi někdo chce setkat, nemá k tomu vůbec příhodné podmínky: „Je zde ochranka, která nám čtyřiadvacet hodin denně zabraňuje ve vstupu do tábora. Takže pokaždé, když se s kamarády chceme potkat a mluvit, musíme to udělat venku před táborem, což je skoro nemožné kvůli neustálému větru a zimě,“ uvedla podporovatelka uprchlíků Elinborg Harpa Önundardóttir. „Nemají jak se sami dopravit do Reykjavíku. Nemají možnost během dne cokoli dělat, jsou tu v uzavřeném kempu, izolovaní hodinu cesty od hlavního města.“

Jsme tu svědky vskutku smutného kontrastu. Zatímco lidé, kteří se narodili ve správné zemi, na Island svobodně cestují na dovolenou snů, za prací nebo se tam stěhují za lepším životem, o pár set metrů dál je jiným lidem stejná svoboda upírána a jsou drženi v otřesných podmínkách, které je mohou dohnat až k sebevraždě. Jeden z obyvatel Ásbrú k tomu říká: „Měli jsme tu dva pokusy o sebevraždu během jednoho týdne. Policie nám pomohla tak, že tyto lidi zatkla, aniž by nám cokoli sdělila o jejich zdravotním stavu. Nevím, jestli to některým lidem připadá normální, ale jsem si jistý, že většině ne. Považují tuhle situaci za katastrofální.“

Poté, co se po několik týdnů bez odpovědi pokoušeli o setkání s vládními autoritami, aby s nimi diskutovali o svých životních podmínkách, uspořádali v pondělí žadatelé o azyl a islandská veřejnost již čtvrtý protest během jednoho měsíce. Podle Önundardóttir je situace žadatelů velmi zlá: „Jedním z důvodů jsou Dublinské dohody, které umožňují islandské vládě deportovat téměř každého bez řádného posouzení žádosti.“ Požadavky protestujících zahrnují zastavení deportací, přístup ke zdravotní péči, povolení pracovat, zajištění spravedlivého posouzení azylových žádostí a uzavření kempu Ásbrú.
Nebývalá míra policejní brutality

Protest před islandským parlamentem Alþingi začal poklidně – asi dvacet demonstrujících se shromáždilo v parku, skandovali hesla a plánovali zde strávit noc, k čemuž dostali svolení od reykjavické radnice: „Chystali jsme se na protest postavit stany a strávit zde noc – jak se dělo již v minulosti při jiných islandských demonstracích. Policie nám je ale okamžitě zabavila.“ Později policisté vstoupili mezi protestující a začali je obviňovat z toho, že chtějí s pomocí kartonových transparentů rozdělat oheň. Dva z účastníků byli dokonce na několik hodin zadrženi – jeden žadatel o azyl a sama Önundardóttir. „Když se ostatní začali ptát, proč mě zatýkají, začala být policie velmi agresivní. Křičeli, strkali do lidí a začali stříkat pepřový sprej lidem přímo do obličeje. Mnoho lidí bylo velmi vážně zasaženo.“ Na místo přijela i záchranná služba, šla si promluvit s policií, ale raněným nijak nepomohla, i když byla žádána o pomoc. Nejvíce zasaženi byli právě lidé, kteří sami nemají přístup ke zdravotní péči: „Vzali jsme pár lidí na pohotovost, kde se jim dostalo jen velmi málo péče, protože nemají národní identifikační číslo, bez něhož je na Islandu komplikované získat ke zdravotní péči přístup.“

A2 předplatné

K tomu, abychom pochopili, že zásah policie proti klidnému protestu byl opravdu naprosto skandální a extrémní, je třeba mít povědomí o islandské policejní kultuře. Naposledy totiž policie použila pepřový sprej na demonstraci v lednu 2009, když rozháněla dvoutisícový dav lidí nespokojených s řešením ekonomické krize, a předtím v roce 1949 na demonstracích proti vstupu Islandu do NATO. Podle Önundardóttir byla „reakce policie naprosto jasně rasistická. Viděli hodně lidí, co nejsou bílí, a tak je posprejovali. Tohle se stalo na lslandu jen párkrát a vždycky na mnohem větších a vyostřenějších protestech“. Andie Fontaine píšící pro deník The Reykjavík Grapevine také popisuje na islandské poměry nebývalé násilí: „Jedná se o nekonzistenci, která jen dokazuje, že islandské autority nepovažují v této zemi uprchlíky za lidské bytosti, jimž by náležela stejná základní práva, jaká mají lidé, kteří se tu narodili.“
Ómar Sverrisson

Vláda odmítá dialog

Policejní zásah na svém facebookovém profilu odsoudil předseda sociálních demokratů (Samfylkingin) Logi Einarsson. Šlo podle něho o „mimořádně drsnou policejní akci proti skupině lidí ve velmi zranitelném postavení, kteří chtěli jen upozornit na svou situaci. Nevzpomínám si, že by se kdy v minulosti protest tak malého rozsahu setkal s takovouto reakcí. Neviděl jsem nic, co by opravňovalo k takovémuto zásahu“.

Islandská vláda zatím není ochotná s protestujícími diskutovat. Ministryně spravedlnosti Sigríður Á. Andersen se dokonce nechala se slyšet, že chce uplatňovat Dublinské dohody ještě striktněji, a staví se i proti reunifikaci uprchlických rodin. Uprchlíci a jejich podporovatelé jsou však odhodláni v protestech pokračovat navzdory policejnímu násilí. Aktuální situaci komentoval účastník protestů Milad: „Jsem rád, že si stojíme za svými právy. Ale je tu strašná zima a většina z nás není v dobrém zdravotním stavu. Nikdo se o nás nezajímá, není tu žádná záchranná služba a v krizových situacích nevíme, co dělat. Ani nikdo z parlamentu se neukázal, aby si s námi promluvil. Včera se policie nechovala tak agresivně a aspoň nás může ochránit před rasistickými útoky.“ V úterý proběhla další demonstrace a protestující strávili noc v parku před parlamentem bez větších konfliktů.

Autorka je sociální antropoložka.

14.3.2019 a2larm.cz