Anarchistická federace

Píšou jinde : Pohltí-li vás krajně pravicová scéna, nebudou k odchodu stačit jen fakta

Toto je kopie článku uveřejněného na denikreferendum.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://denikreferendum.cz/clanek/28285-pohlti-li-vas-krajne-pravicova-scena-nebudou-k-odchodu-stacit-jen-fakta

Jak se stane, že člověk nenávidí ty, které osobně vůbec nezná? Otevřená zpověď bývalých neonacistů může pomoci pochopit, jak dnes čelit situaci, kdy nenávistné a rasistické názory prostupují společnost od Sněmovny po hospodu v Horní Dolní.

Do prostředí radikálních skupin se hodně lidí dostává ještě v útlém věku. Často jde o teenagery, které v jejich složitém životním období začne fascinovat radikalismus – a s ním pocit hrdinství, sounáležitosti s partou, dobrodružství, adrenalinové zážitky. K věku patří také hledání vlastního místa v životě, někdy touha okusit moc a také prožitky nespravedlnosti.

Neplatí, že se k pravicovým radikálům hlásí jen lidé se špatným rodinným a ekonomickým zázemím či s nižším vzdělaní. Často je sem přivádí i zvídavost a touha odhalit „pravdu“, která podá komplexnější a zřetelnější obrázek o světě.

Radikalizoval jsem se v prostředí prvních internetových „fake news“
Jan Vrobel, který je dnes obecně známým aktivistou hájícím lidská práva, se ke krajní pravici dostal skrze prostředí internetu. V době studia na gymnáziu ho začaly lákat první „fake news“ a alternativní média. Bylo to dávno před tím, než se o lživých zprávách začalo jakkoli hovořit. „Přišel jsem do styku například s webem, který se objevil po 11. září 2001 a šířil konspirační teorie,“ vypráví své zkušenosti Vrobel.

Jednalo se o web, který se snažil přesvědčit veřejnost, že 11. září je americký výmysl a že americká vláda sama nechala narazit letadla do dvojčat v New Yorku. „Bylo to tehdy velké téma, které se šířilo po celém virtuálním světě,“ vzpomíná. Společně s ním se však v podobných médiích vyrojily také rasisticky laděné zprávy.

Informace z tradičních médií mu připadaly povrchní. Měl pocit, že nechtějí ukázat věci, které se odehrávají v pozadí. Naopak alternativní média na něj zapůsobila právě tím, že zasvěcovala do složitějších výkladů, podle nichž ovšem dával svět na první pohled větší logiku.

„Člověk nemusel skočit jen na senzačnost obsahu, ale také na výklad politického pozadí a měl najednou pocit, že do něčeho víc vidí,“ vysvětluje. Dnes tomu podle něj není jinak, alternativní média pracují stále podobným způsobem.

Kromě toho, že sledoval alternativní média, psal svůj blog. „Byl jsem teenager, užíval jsem si pocit anonymity a psal jsem naštvané články. Krajně pravicová scéna měla pocit, že jsem ovlivnitelný a můžu být s nimi na jedné lodi. Někteří její členové mě sami kontaktovali,“ říká Vrobel. Svou tehdejší vstřícnost vysvětluje tím, že se zkrátka snažil najít své místo ve společnosti a dát věcem řád a smysl.

Jan Vrobel pochází z Ostravy. V celém regionu žije početná romská populace a on, jak říká, byl svými spolužáky a okolím veden ke strachu z Romů. „Věřil jsem, že se tu děje nespravedlnost vůči bílé majoritě,“ popisuje své tehdejší pocity.

Zároveň dostal nabídku registrovat se na webu Hooligans.cz, kde měli svá diskuzní fóra také pravicoví extremisté. Řešila se zde neonacistická politická agenda. Diskutovalo se o tom, jak dosáhnout cílů, probírala se taktika, třeba jak upravit rétoriku, aby byli neonacisté přijatelnější pro veřejnost.

Osobně se ale s mnoha radikály nestřetl a jejich přítomnost nevyhledával. Když už na to došlo, tématem byla hlavně politika. „V mnoha věcech byli mnohem radikálnější než já a snažili se moje zdrženlivější argumenty vyvracet,“ říká.

Vrobel se také zúčastnil protiromské demonstrace na janovském sídlišti v Litvínově na podzim 2008, na kterou později navázala řada dalších protestů v severních Čechách. „Dělnická strana tamních událostí a sociálního napětí využila k své politické propagaci. Bohužel jsem v té době ještě nevěděl, jak mediální mechanismy v digitální době fungují,“ uznává Vrobel a vysvětluje, jak události záměrně vytržené z kontextu mohou pokřivit výklad reality.

Přiznává také, že mu tehdy unikala celá řada dalších okolností a souvislostí. „Obrazy vytržené z kontextu ve mně posilovaly pocity nespravedlnosti,“ vypráví. Právě tímto způsobem se podle něj extrémistům tehdy podařilo získat podporu běžných lidí.


„Pak ale konečně přišla fáze, kdy jsem si začal uvědomovat, že hněv společnosti vůči minoritám je uměle podporovaný skupinami, které na něm mají svůj zájem,“ pokračuje. Došlo mu, že ultrapravicoví aktivisté velmi rádi pracují s vlastní viktimizací a s oblibou se staví do role oběti.

Posléze přišel silný okamžik, po kterém své tehdejší kontakty s neonacistickou scénou definitivně uzavřel. Cestou zpátky z protiromské demonstrace v Přerově seděl v kupé s lidmi, kteří byli na demonstraci s ním. Jedna v přítomných dívek začala nadávat na černochy a označila je hanlivým výrazem.

„Vyprávěl jsem jim, že jsem nedávno pomáhal černošské mamince s kočárkem, že v tom nevidím nic špatného. Měli jste vidět jejich obličeje, jak se ně mě dívali. Podle nich by černé děti přece měly zemřít,“ uzavírá historku, která mu změnila život.

Definitivní studená sprcha prozření z toho, kam až vede manipulace, přišla se žhářským útokem na romskou rodinou ve Vítkově. Když Jan Vrobel viděl, že vůbec nikdo z radikální pravicové scény nelituje oběti, nikdo s nimi necítil žádnou empatii, rozhodl se, že s tímto prostředím už nechce mít nic společného.

„V různých fórech lidem záleželo jenom na tom, jak událost interpretovat ve svůj prospěch. Diskutovalo se, zda podpořit finančně útočníky, nebo se od nic distancovat. Do té chvíle jsem si nechtěl připustit, že existují tak nenávistní lidé,“ vzpomíná na svou naivitu.

Extremisté byli moje parta
S Pavlem sedíme v malé kavárně v centru Prahy. Jednatřicetiletý milovník kol byl několik let velkým příznivcem ultrapravicové scény. Přestože už je to více než deset let, co skupinu pravicových radikálů opustil, z bezpečnostních důvodů nechce prozradit své pravé jméno. Jeho odchod z party tehdy ostatní členy velice rozhněval. „Oni mě doteď nenávidí,“ říká.

Do ultrapravicové skupiny se dostal ve čtrnácti letech přes fotbal. Zpočátku chodil s partou patnácti a dvaceti chuligánů fandit nejmenovanému pražskému klubu. Někteří z nich jsou podle Pavla dodnes aktivní. „Byli to většinou starší kluci. Bavili se se mnou, dávali mi najevo, že mezi ně patřím,“ vysvětluje důvody, jak se přidal ke krajně pravicové scéně.

Nejvýraznějším členem party byl třicetiletý muž, fanoušek bojových sportů. „Byl jakýmsi vůdcem skupiny, protože se uměl prát. Já jsem byl spíše příznivec. Tehdy jsem se programově nezajímal o osobní životy lidí v partě. Většinou to totiž byly smutné příběhy. Lidé, kteří neměli školu a živili se špatně placenou prací,“ říká Pavel.

Postupně začal chodit i na demonstrace pořádané krajní pravicí. Účastnil se i předem domluvených bitek fotbalových chuligánů. „Když se fotbal hrál v pět, několik hodin před zápasem se odehrávala bitka. Když se hrálo venku, vystoupili jsme o dvě zastávky dřív a na zelené louce, někde mimo civilizaci, jsme si dali do držky,“ vzpomíná.

Pravidla byla domluvená dopředu, občas se však porušovala. Základním pravidlem bylo nepoužívat zbraně a nedokopávalo se; to znamená, že nešlo o to, někoho umlátit k smrti.

„Bitka na zelené louce je větší adrenalin, než jít do ringu, je to ostřejší. Když někdo nekladl odpor, nechali ho být a vyhlédli si někoho jiného,“ dodává. Účastníci často končili se zlomenými žebry či končetinami na pohotovosti.

Bitky se pak dále přesouvaly na stadiony, tam se agrese zaměřovala proti policii a na ničení věcí. Trhaly se a házely sedačky.

Kromě takto drsného druhu fanouškovství měl Pavel i jiné koníčky. Rád například četl o druhé světové válce. „Je to stále živá historie, přišlo mi fascinující, že něco takového se odehrávalo nedávno,“ říká. V partě se bavili i o politice, přičemž převládaly nacionalistické a rasistické názory.

„Ztotožňoval jsem se s podobnými postoji, nebyly pro mě nové, jenom jsem se utvrzoval v tom, co už jsem si myslel. Terčem nenávisti byli Romové i Židi. Věřil jsem v nadřazenost bíle rasy a chtěl jsem, aby ten, kdo nepracuje, skončil v koncentračním táboře,“ říká.

Doma měl nacistické uniformy a poslouchal hudbu krajně pravicové scény. „Dlouho jsem hajloval a fandil Hitlerovi,“ vzpomíná dnes se svěšenou hlavou. Svoje politické postoje dával veřejně najevo na demonstracích. „Na koncertech jsem nikdy nebyl, ale chodil jsem na hřbitov na hroby fašistů nebo na demonstrace Národní obce fašistické,“ doplňuje.

V partě působil čtyři roky, tedy do svých osmnácti let. Jeho odchod přišel se zatýkáním a výslechy na policii. „Je to samozřejmě mnohem delší cesta, pomohla mi rodina, změna prostředí. Ale výslech byl pro mě impulz,“ vysvětluje.

Pavel svůj život přehodnotil. Dodává ale, že je to rozhodnutí, na které musí přijít každý sám. Že něco dělá špatně, poslouchal od své rodiny neustále. Ignoroval to. Nemělo to na něj dopad.

„Nevím, jak bych to měl zpětně obhájit, možná už tehdy jsem věděl, že to, co říkám, je blbost. Viděl jsem spoustu fotek, videí z koncentračních táborů, slyšel jsem příběhy a svědectví pamětníků, ale nechtěl jsem si je připustit. Důležitější pro mě byla příslušnost ke skupině, uznání starších členů a také dobrodružství a adrenalin,“ přiznává dnes se studem.

Nenáviděl jsem Romy, Židy a homosexuály, aniž bych je znal osobně
Michal Dzurko, rodák ze slovenské Banské Bystrice a absolvent brněnské politologie a mezinárodních vztahů se do krajně pravicové skupiny dostal ve svém rodném městě v době studií na gymnázium. Šlo o zhruba desetičlennou partu, jejíž stabilní jádro tvořilo šest lidí.

Debatovali o politice, trávili spolu volný čas. Michal Dzurko se mezi nimi cítil užitečný. Jeho ego rostlo každým dnem. Ostatním bylo o deset let víc, byli svalnatí, vysportovaní a potetovaní – a brali ho mezi sebe.

„Spolužáci mě najednou respektovali, měl jsem pocit, že jsem někdo,“ popisuje. „Jako patnáctiletý kluk jsem chtěl dokázat, že jako chlap za něco stojím. Hledal jsem autoritu a svůj idol,“ líčí otevřeně.

Neonacistická parta, kam se ve svých patnácti letech přidal, nebyla nijak organizovaná. Každý prostě přivedl, koho znal. „Fungovala tam jistá hierarchie. Nejpopulárnější osoba s více zkušenostmi byla zároveň nejrespektovanější,“ vzpomíná Dzurko.

Informace o nacismu si předávali navzájem v rozhovorech, sám ale také hodně četl, zajímal se o historií. „Dočetl jsem se například, jak se za Hitlera dobře žilo, že spravoval a budoval cesty, zbavil Německo nezaměstnanosti. Hltal jsem knihy bez kritického myšlení a moje postoje a názory se navíc utvrzovaly ve skupině,“ vypráví.

Přestože alternativních médií v té době nebylo tolik jako dnes, existovaly portály, kde se setkávali lidé podobných – krajně pravicových – názorů. Psalo se tam o Romech jako o škůdcích a o muslimech nebo židech jako o rakovině.

Věděli, jak psát přesvědčivě. Internet ale nebyl jediným zdrojem informací. „Měl jsem kamaráda, toho infikoval strýc, který byl dlouho aktivním neonacistou… A tak to pokračovalo dál,“ popisuje Dzurko.

Před deseti lety byli předmětem nenávisti slovenské krajní pravice Romové, Židé, Maďaři a homosexuálové. V době, kdy byl i Michal Dzurko horlivým bojovníkem proti těmto menšinám, nikoho takového neznal osobně. „Nenáviděl jsem lidi, s nimiž jsem neměl absolutně žádnou zkušenost. Stavěl jsem výhradně na tom, čemu jsme věřili v partě,“ přiznává. Byl teenager, hledal sám sebe a za všechno špatné, co kolem sebe viděl, vinil menšiny.

V partě působil tři roky. Odchod a vymanění se z jejího vlivu mu ale trval dlouho. Svůj život přehodnotil na základě tří konkrétních zkušeností. Nejprve se mu začaly zdát některé argumenty členů skupiny chatrné. Začal pochybovat a přestávaly mu stačit jejich odpovědi.

Dalším důležitým milníkem se stal okamžik, kdy nastoupil na první brigádu do call centra jednoho telefonního operátora. S náckovskou partou už sice aktivně nespolupracoval, ale staré názory si stále držel. Na malém prostoru pracovalo zhruba sto lidí a v týmu Michala Dzurka bylo i několik homosexuálů.

Netajili se tím a byli velmi otevření. Zpočátku to byl pro Dzurka šok. „Vyrůstal jsem s tím, že homosexuálové jsou škodná. Slýchal jsem to v partě, četl jsem o tom na internetu na neonacistických webech, kde se psalo, že by neměli existovat,“ říká. Bylo pro něj velmi těžké srovnat svou víru s lidmi, které najednou poznal blíž.

Zprvu se jim snažil vyhýbat, ale nešlo to. Brzy navíc zjistil, že jsou to naprosto obyčejní lidé. „Bylo to poprvé, kdy jsem se reálně setkával s jinakosti,“ popisuje.

Předmět jeho nenávisti stál jako živá bytost před ním. Pomalu mu docházelo, že homosexuálové nechtějí nikomu zničit manželství a rodinu, nebo dokonce krást děti z dětských domovů. „Ano, tomu všemu předtím věřil. Zjistil jsem ale, že mají podobně obyčejné touhy jako já. Být šťastný v životě, mít někoho rád, něco dokázat, sem tam jet na dovolenou… Nějaký čas mi samozřejmě trvalo, než mi to secvaklo,“ přiznává.

Nejzásadnější zvrat ale přišel s jeho cestou na Srí Lanku, kam odletěl na několik měsíců učit středoškoláky angličtinu. Přiletěl na ostrov, kde žili lidé podobní těm, které celý život nenáviděl. „Najednou jsem to byl já, kdo vypadal jinak. Lidé se otáčeli za mnou. Byli ale velmi milí, povídali si se mnou lámanou angličtinou. Uvědomil jsem si, jak jsem se celý život choval strašně,“ zpytuje dnes své svědomí.

Michal Dzurka je v současnosti členem sdružení, která nese název „Ne v našem městě“ a bojuje proti neonacismu v Banské Bystrici. Město, které bylo centrem protinacistického Slovenského národního povstání za II. světové války, paradoxně dalo Slovensku Mariána Kotlebu, jehož Ľudová strana Naše Slovensko se obecně pokládá za neonacistickou.

„Marián Kotleba, který je dnes předsedou parlamentní strany, byl v době mých extremistických časů komickou figurkou. V naší partě jsme se mu smáli. Učil informatiku u nás na gymnázium a snažil se dostat do politiky,“ vypráví Dzurka. V roce 2013 se Kotleba stal županem, respektive hejtmanem, v Banskobystrickém kraji. Byť svou pozici vloni neobhájil, stala se z něho důležitá postava na politické scéně. A dnes ho uznávají i ti, kteří se mu dříve smáli.

Na Slovensku stejně jako v České republice se nenávist stala normou. Ultrapravicové tendence prostoupily střed společnosti. Pakliže dříve platil názor, že krajní pravice není součástí běžných skupin společnosti a že žije mimo přijatelné normy, dnes je to naopak.

Hra politiků a médií se strachem má reálné dopady. Připomeňme případ staršího muže, který vloni na Mladoboleslavsku způsobil srážku vlaku se stromy, a celou věc se neobratně pokusil fingovat tak, že ji mají na svědomí džihádisté. Pokud máme zabránit další normalizaci extremismu ve společnosti, musíme samozřejmě začít právě u toho, jak se chovají a jak mluví politici a média.

Už teď je ale pozdě. Je také třeba se důkladně zamýšlet nad tím, jak napravovat napáchané škody. Otevřená zpověď bývalých neonacistů, jako jsou Pavel, Michal Dzurko či Christian Ernst Weissgerber, jehož portrét DR publikoval před pár dny, nám v může pomoct mnohé pochopit. A také hledat účinné řešení.

14.9.2018 denikreferendum.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Od demokracie k osvobození

1. 10. 2018, Praha

Jaký je rozdíl mezi vládou a autonomní samosprávou? Přijď diskutovat s členem kolektivu CrimethInc. …(více)

All You Need Is Less

5. 10. 2018, Brno

Benefiční koncert na Food Not Bombs …(více)

Výzva k akci: Mezinárodní den proti militarizaci mládeže

12. - 18. 11. 2018, Praha

Join us in this week with your own nonviolent actions, and be part of this global movement resisting the recruitment of young people's minds and bodies into violence. …(více)