Anarchistická federace

Píšou jinde : Reálný socialismus?

Toto je kopie článku uveřejněného na nerasismu.noblogs.org.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://nerasismu.noblogs.org/realny-socialismus/

Co si myslíme o Sovětském svazu a spol. a proč jsou pro nás jejich hrůzy dalším důvodem k boji za osvobozenou společnost.

„Je to možná hezká myšlenka, která ale nemůže fungovat v praxi. Podívej se, jak to dopadlo minule!“

Kdokoli kritizuje kapitalismus, bude dříve nebo později konfrontován s touto frází.

Mnoho odpovědí na zásadní kritiku stávajících sociálních vztahů poukazuje na selhání tzv. reálného socialismu v Sovětském svazu a v dalších zemích východního bloku jako na „důkaz“, že ke kapitalismu neexistuje žádná alternativa. „Jasně, kapitalismus možná není dokonalý,“ říká se, „ale jakýkoliv jiný způsob organizace lidské společnosti vždy nevyhnutelně skončí diktaturou.“

Mnozí levičáci si naopak myslí, že jde o hloupý argument a že není třeba zabývat se tímto typem tzv. socialismu a jeho zločiny. Pokud ale hledáme alternativu ke kapitalismu, je jasné, že se nemůžeme vyhnout problému toho, čemu lidé na obou stranách – jeho oponenti na Západě stejně jako jeho představitelé na Východě – ve své době říkali „komunismus“ nebo „reálný socialismus“. Naším cílem tu není diskreditace hledání fundamentálně odlišného modelu společnosti – takového, který je založen na potřebách lidských bytostí. A určitě ani nechceme klást rovnítko mezi státy východního bloku a nacistický režim. Chceme místo toho jasně ukázat, že naše idea komunistické společnosti má ve skutečnosti velmi málo společného s jakýmkoliv dřívějším diktátorským režimem.

Co přesně ale byl ten „reálný socialismus“? Podle těch, kdo v té době byli u moci, se tehdy lidé vydali na cestu k vybudování beztřídní, rovnostářské společnosti. Ale protože této beztřídní společnosti nebylo dosud zjevně dosaženo, používali výraz „reálný socialismus“.

„Reálný socialismus“ I: Diktatura nad proletariátem spíše než diktatura proletariátu

Když Karel Marx píše o přechodu od kapitalismu ke komunistickému systému, hovoří o období „diktatury proletariátu“. Během tohoto stadia jsou dělníci, kteří se dostali k moci, nuceni bránit revoluci před bývalou vládnoucí třídou. Jakmile toto nebezpečí pomine, zmizí i instituce, jež jsou pro to nezbytné, jako jsou stát a vojenský aparát, protože už prostě nebudou potřebné.

Vládci států východního bloku se odvolávali na „diktaturu proletariátu“ jako na ideologické ospravedlnění svých nástrojů vládnutí a struktur moci. V průběhu událostí se požadavek široce založeného sebeurčení na straně pracujících lidí ve skutečnosti změnil ve svůj pravý opak: diktaturu stranické byrokracie nad převážnou většinou obyvatelstva.

V roce 1917 vedla Říjnová revoluce pod Leninovým vedením k převzetí vlády bolševickou frakcí Ruské sociálně demokratické dělnické strany. Bezprostředně poté se lidem poprvé podařilo dosáhnout skutečného lidového sebeurčení. To bylo zřejmé například ze skutečnosti, že dělníci mohli sami společně plánovat průmyslovou výrobu, zatímco dříve museli vždy plnit nařízení, jež přišla shora.

Tato fáze ale netrvala dlouho. Brzy to skončilo diktaturou malé stranické kliky, systémem zavedeným Leninem a dovedeným do extrému Stalinem. Po Stalinově smrti byl opuštěn kult osobnosti, jenž se kolem něj a sovětského vedení vytvořil, a započalo období „destalinizace“. Do určité míry byly také řešeny zločiny spáchané státem, ačkoliv ve všech zemích východního bloku pokračovala autoritářská vláda stranické byrokracie nad obyvatelstvem a extenzivní kontrola téměř každé oblasti života.

„Reálný socialismus“ II: Osvobození prostřednictvím práce namísto osvobození od práce

Země východního bloku slíbily svým obyvatelům ekonomický systém, jenž bude fungovat bez masové nezaměstnanosti, bez principu konkurence a bez vykořisťování. Ve skutečnosti však země východního bloku nedokázaly vyvinout opravdový komunistický ekonomický systém. Nedošlo k opravdu zásadnímu rozchodu s principy, jež určují kapitalistickou ekonomiku.

Bylo by přesnější říci, že ti, kteří byli v těchto zemích u moci, napodobovali mechanismy kapitalismu. V podstatě jen změnili názvy podniků ze „soukromých společností“ na „společnosti v národním vlastnictví“. Základní prvky kapitalistické produkce – výměna, peníze, mzdy a zisk – nebyly ve skutečnosti vůbec zpochybněny. To je dostatečně zřejmé ze skutečnosti, že státy „reálného socialismu“ konkurovaly kapitalistickým státům, a dokonce si konkurovaly navzájem. Dokonce na globální úrovni využívaly vojenské prostředky k získání vlivu. Ti, kteří byli u moci v těchto tzv. socialistických státech, ve skutečnosti dychtivě soupeřili s kapitalistickými státy v jejich ústředních kategoriích: tlak na práci a potřeba efektivnosti bez ohledu na to, jaký to mělo vliv na lidi. Ve skutečné komunistické společnosti by ale žádná konkurence nemohla existovat, protože lidé by produkovali jednoduše tolik, kolik by sami potřebovali.

V každodenním životě v „reálném socialismu“ se tento vývoj projevoval mj. převahou plnohodnotné fetišizace práce. Lidé byli připraveni pracovat na rozšiřování bohatství státu spíše než bohatství obyvatelstva. Jiní museli dělat nesmyslnou nebo postradatelnou práci, aby se vytvořil dojem „plné zaměstnanosti“. Práce se tak stala víc než nutným zlem, které děláte jen tehdy, když je to třeba. Lidé museli pracovat stejně jako v kapitalismu.

„Reálný socialismus“ III: Těžce pracující těla, otupělé duše

Tato fetišizace práce byla jen jednou částí tzv. socialistického ideálu. Těžká práce měla zocelit tělo, zatímco požadavek moralistického a asketického způsobu života připomínal temnou a represivní atmosféru protestantských církví. Když jsou ale odsouzeny všechny náznaky slabosti a každý projev emocí je označen za „maloburžoazní“, není možné položit nezbytné základy společnosti, jež je založena na potřebách: schopnost empatie, neautoritářské chování a snaha o nenásilnou komunikaci založenou na potřebách. Proč jsme se dostali k tomuto bodu? Protože vidíme, že kdokoliv chce být v kapitalismu úspěšný, musí upevňovat a posilovat ty části své osobnosti, jež jsou autoritářské a násilné.

To neznamená, že je třeba, aby byl každý „dobrý“ a altruistický. V naší společnosti už existuje dostatek altruismu, který vedl lidi k tomu, aby zemřeli za „své“ národy. Ne, to, co je zapotřebí, je zájem o realizaci svých vlastních potřeb a prosazování těchto svých tužeb nenásilným způsobem. Podle našich zkušeností může být realizace vlastních tužeb autoritářským způsobem dost děsivá. Ale je to první krok k tomu realizovat je jinak. Takže – zpět k „reálnému socialismu“ a jeho kultu tvrdosti: autoritářské osobnosti jsou srovnatelné s kapitalistickou společností. Nejsme proto překvapeni, jaké krutosti byli lidé, kteří se nazývali „komunisty“, schopni páchat. Společnost, která nemá zájem podporovat schopnost lidí získat empatii a místo toho obhajuje autoritářství a tvrdost, na kterých je postavena, je opakem toho, co bychom nazvali emancipovanou společností.

„Reálný socialismus“ IV: Bylo selhání nevyhnutelné?

Když lidé kritizují bývalé východní diktatury, namítají jiní, že se tyto režimy vyvinuly za obzvlášť obtížných okolností. Jejich výchozí podmínky byly mnohem obtížnější, než jaké měli jejich konkurenti na Západě.

A skutečně: Říjnová revoluce v Rusku se odehrála i přes silný tlak kapitalistických mocností v Evropě. Západ podporoval vnitřní nepřátele revoluce – „bílé“ kontrarevoluční skupiny –, jak jen to bylo možné. Zejména Německo – jež se jen o pár let později stalo nacistickým – vyvíjelo na sovětské vedení obrovský tlak. S nemalými lidskými oběťmi muselo pokračovat v industrializaci, aby zemi vyzbrojilo před očekávaným útokem.

Na všech těchto vysvětleních je něco pravdy. Přehlížejí ale skutečnost, že revoluce se vždy odehrávají za velmi obtížných podmínek. A politika vytvářená za takových okolností musí být připravená řešit tyto problémy racionálně. Dokonce i v komunistických stranách v té době zaznívaly výzvy k vytvoření osvobozené společnosti jednotlivců, kteří se spojí na základě své svobodné vůle. Střízlivě zhodnoceno a posuzováno podle těchto standardů, „reálný socialismus“ jasně selhal.

Poukázání na tyto nepříznivé okolnosti by ale nemělo vést k falešnému dojmu, že mocenské struktury „reálného socialismu“ byly založeny výhradně na Leninově bolševické ideologii. „Demokratický centralismus“ nevede nevyhnutelně ke stalinismu. Leninova „avantgardní strana“ byla v praxi založena na autoritářské vládě profesionálních revolucionářů nad stranickou základnou. To bylo zřejmé například ze skutečnosti, že opozice nebyla povolena dokonce ani v rámci strany a že stranická základna byla striktně vázána rozhodnutími stranického vedení.

Podle našeho názoru nejsou čistky ve straně, jejíž ústřední doktrína historického materialismu se chápe jako avantgarda nevyhnutelné historické změny, ničím překvapivým. „Nevyhnutelné procesy“, jež stagnují nebo selhávají, je možné vysvětlit dvěma způsoby. První možností je, že tyto změny nakonec nebyly vůbec nevyhnutelné. Bohužel jen velmi málo lidí zastávalo tento názor (jmenujme Lukácse, levé komunisty, jako byli Gorter nebo Pannekoek, nebo představitele kritické teorie). Druhá možnost začíná hledáním „viníků“ selhání. To vysvětluje děsivě dlouhý seznam údajných kontrarevolucionářů uvnitř Komunistické strany Sovětského svazu a dalších zemí. Při tomto pohledu na historii není překvapením, že se Stalin a spol. stali největšími vrahy komunistů v dějinách.

Co teď?

I když se naše důvody, proč se zabývat problémem „reálného socialismu“, zcela liší od důvodů, proč se jím zabývá politický mainstream, byl podle našeho názoru tento projekt skutečnou katastrofou. Bylo by však hloupé vyvodit z toho, že hledání alternativ nestojí za námahu. Kapitalistický systém, v němž žijeme, znamená neustálý teror. Tento teror mívá podobu války, chudoby a útlaku v tzv. rozvojových zemích, ale stále více také v kapitalistických metropolích. K tomu, abychom poukázali na to, že hledání alternativ k tomuto ekonomickému systému nemůže počkat už ani den, ani není třeba zmiňovat 30 tisíc lidí, kteří denně umírají kvůli kapitalismu.

K dalšímu čtení:

Tamás, G. M. (2016): Kapitalismus v čisté podobě. In: K filosofii socialismu. Praha: Filosofia. [anglická verze je dostupná zde]

Pollock, Friedrich (1982 [1941]): State Capitalism: Its Possibilities and Limitations. In: A. Arato – E. Gephardt (eds.): The Essential Frankfurt school Reader. New York: The Continuum Publishing Company.

Celé 1. číslo Ulic z cukru v pdf můžete stáhnout tady.

Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme