Po radostné novince ze Seattlu přínášíme původní rozhovor se zakladately místní solidární sítě, kde se můžete dozvědět o jejich motivaci, zkušenostech a způsobech fungování solidárních sítí obecně. Ikdyž se jedná o starší text, věříme, že je do značné míry stále aktuální a dokáže případně inspirovat další v zakládání podobných solidárních sítí.

Kolektiv portálu Libcom.org udělal v roce 2010 rozhovor se členem SeaSolu, který objasňuje historii, postupy, úspěchy, ale i kritiku této organizace.

Co nám řekneš o sobě?

Jmenuji se Matt, momentálně jsem nezaměstnaný a bydlím v Seattlu, kam jsem se před šesti lety přestěhoval z Anglie. Členem Seattle Solidarity Network jsem od začátku. Předtím jsem byl členem IWW v Seattlu a ještě předtím členem různých anarchistických skupin, například Anarchist Federation v Británii.

Můžeš nám v krátkosti představit kolektiv?

SeaSol je malá skupina pracujících a nájemníků, kteří si pomáhají. Soustřeďujeme se na vybojování malých sporů se šéfy a pronajímateli bytů ve věcech jako nevyplacené mzdy a nevrácené zálohy za bydlení. Pořádáme kolektivní akce ve formě piketů a demonstrací.

Kolik máte členů a odkdy jste aktivní?

Je trochu těžké odpovědět na otázku, kolik nás je. Kdybychom měli hovořit o oficiálním počtu členů, přičemž členství jsme zavedli teprve nedávno, bylo by to zhruba šedesát. Akcí se běžně účastní deset až čtyřicet lidí a v seznamu kontaktů máme kolem čtyř set lidí – odhaduji, že nejméně polovina z nich se zúčastnila jedné nebo více akcí. “Organizační tým” – lidé, kteří se angažují ve větší míře, věnují se každodenní práci, například reagují na telefonáty a setkávají se s novými lidmi – tvoří zhruba tucet členů.

SeaSol zahájil svou činnost koncem roku 2007 a je stále silnější.

Jak se to začalo?

Důvodem, proč jsme s tím my – malá skupina členů IWW a anarchistů ze Seattlu – začali, byla nespokojenost s naší tehdejší nečinností. Sekce IWW v Seattlu nebyla příliš početná a chyběly jí zdroje, aby se dokázala organizovat na pracovištích – maximálně jsme mohli poskytnout nějaké rady a postupy a podpořit pracující, kteří za námi přišli a zajímali se, jak se dají založit odbory. Toto jsou věci, které se dějí jen příležitostně a zatím nepřerostly do cílené náborové odborové kampaně. Pokud jde o mne, byl jsem frustrovaný ze symbolických a neúčinných protiválečných a antiglobalizačních protestů a anarchistických propagačních skupin, jejichž aktivity se jen v malé míře týkaly životů většiny lidí, včetně mého.

SeaSol byl na začátku směsí nápadů. Byly zde například nápady vytvořit mobilní protestní skupinu (tzv. flying picket- síť lidí, kteří se dokáží velmi rychle zmobilizovat a uskutečnit protestní akci), nebo skupinu řešící jednotlivé spory formou přímých akcí v duchu OCAP. Někteří členové měli jakou takovou zkušenost s vítězstvím ve sporu týkajícím se nevyplacení mzdy kamarádky, kterou najali do restaurace na jeden den, a pak jí řekli, že už ji nepotřebují a nezaplatí jí, neboť pracovala “na zkoušku”. Najeli ve velkém počtu do restaurace a majitele donutili zaplatit. Další člen v té době spravoval web a mailing list, kde informoval o stávkách v Seattlu, takže jsme ji využili na nový účel a použili i její jméno.

Zpočátku jsme neměli jasnou představu, co budeme dělat, rozhodli jsme se však soustředit na podporu bojů pracujících a nájemníků tam, kde se daly dosáhnout okamžité pozitivní výsledky, a kde nehrozilo, že uvízneme v nějaké nekonečné kampani. Zároveň jsme chtěli, aby to obohatilo i nás do budoucna, když se sami dostaneme do sporu se šéfem nebo pronajímatelem bytů. Připravili jsme tedy dva plakáty: “Problémy se šéfem?” A „Problémy s pronajímateli? Kontaktujte nás. „Rozlepili jsme je po celém Seattlu, pár lidí se ozvalo, a takto se to vlastně začalo.

Jak to, že jiné tradičnější organizace (například odbory) se na něco takového nehodily?

Chtěli jsme to dělat sami, ne přes jinou organizaci. Zatímco bychom přesvědčili jinou skupinu, aby se chytila tohoto relativně neznámého přístupu, ztratili bychom spoustu času. Vytvořit SeaSol jako samostatnou organizaci mimo IWW dávalo smysl z několika důvodů – nemohly na nás použít zákony o pomocných piketech (tzv. Secondary picketing, protesty u dodavatelů a odběratelů či v místě bydliště odpovědných osob), ne všichni jsme byli z IWW a mohli jsme být flexibilnější. Kromě toho, různé byrokratické nevládní organizace a odbory byly pomalé, případně jim dělalo problém vůbec podpořit iniciativy orientované na problémy nájemníků v menších obytných jednotkách a boje na pracovištích.

Jakým problémům jste čelili na začátku? Jak jste je překonali?

Jak jsem již zmínil, původně jsme neměli zcela jasnou představu, co budeme dělat – krystalizovala se, až když jsme začali jednat. Nejdříve jsem měl skeptický postoj k nápadu s plakáty. Nemyslel jsem si, že vyústí do opravdových kampaní – ale zabraly. Jeden z prvních telefonátů byl od dělníka z loděnic, jehož štvali špatné pracovní podmínky a spokojenost jeho odborového svazu s touto situací na pracovišti. Setkali jsme se s ním a připravili nějaké letáky, které měl rozšířit na pracovišti. Bohužel tento přístup nepřinesl výsledky. Jeho kolegové neměli velký zájem a my jsme akorát dostali rozzlobený telefonát od funkcionářů odborového svazu z daného pracoviště. Neměli jsme nějaký ucelený plán, jak uchopit tuto kampaň. Postupně jsme sestavili soubor taktik a postupů. Pokračovali jsme dál a dosáhli pár vítězství v jiných sporech, díky čemuž jsme získali spojence a uznání dalších skupin, což byly věci, které nám na začátku chyběly.

S jakými problémy jste se setkávali?

Častým problémem bylo dosáhnout, aby lidé, kteří nás požádali o pomoc, zůstali zapojeni do kampaně. Vždy říkáme, že Seattle Solidarity Network není charita ani sociální práce. Je to síť vzájemné pomoci, což znamená, že očekáváme, že pokud ti my pomůžeme v tvém boji, ty pomůžeš ostatním v jejich boji. Lidé se mnohdy angažují a jeden-dva měsíce podporují akce na pomoc někomu jinému, ale pak o nich už neslyšíme. Nicméně jsou i lidé, kteří nás původně kontaktovali, abychom podpořili jejich boj, a následně se zaktivizovaly a přidali k organizačnímu týmu. Další se sice nezapojily do organizačních věcí, ale bojů jiných lidí se účastní i několik měsíců. Po zavedení členství a ujasnění si, co znamená být členem SeaSol, se ukazuje, že lidé zůstávají aktivní déle. Podle mě je samozřejmé, že někteří lidé po vítězství ve svém sporu odejdou – neměli bychom se kvůli tomu trápit.

Další problém, na který poukázal jeden z původních organizátorů, je “demografický nepoměr” mezi organizačním týmem a lidmi, kteří nás často žádají o pomoc ve svém sporu: jádro aktivistů jsou většinou běloši, lidé s problémem jsou většinou příslušníci etnických menšin. Pro někoho to může být překážka pro další angažování se ve skupině. S tím však mnoho nenaděláme. Můžeme jen pokračovat v boji a pokud budeme růst, zaujmeme lidi z rozmanitějších prostředí. Zjevně se nám to i daří, protože se k nám postupně přidávají lidé, které jsme podpořili ve sporech.

V případě bojů na pracovištích jsme si u některých zaměstnanců všimli jedné věci. Například, když uvidí pikety před restaurací, ve které pracují, věří spíše tomu, co jim řekne vedení a rozhořčují se nad tím, že tam jsme, protože budou mít nižší tržby a přijdou o spropitné. Tento postoj jsme úspěšně překonali tak, že děláme sbírky mezi demonstranty, abychom pracovníkům vynahradili ztráty na spropitném a jasně jim vysvětlujeme, že nejsme proti nim, ale proti jejich šéfům. Toto musíme činit i nadále a začít komunikovat s pracujícími ještě před začátkem kampaní.

Kdy jste se více rozjeli?

Přes čtyři měsíce po vylepení prvních plakátů. Náš první skutečný boj začal, když nás kontaktovalo několik lidí žijící v motelu Greenlake. Za tento “motel” se platilo na týdenní bázi a dalo se v něm bydlet dlouhodobě. Bydleli tam lidé, kteří si nemohli dovolit kvalitnější levné bydlení. Buď měli záznam v rejstříku trestů, špatnou pověst, v minulosti měli problémy s platbami za bydlení, nebo si nemohli dovolit zaplatit klasickou úvodní platbu na měsíc předem a zálohu na fond oprav. Všimli si našeho plakátu a stěžovali se na hrozné životní podmínky – plíseň, zatékání, nefungující topení atd. Pár lidem jsme zaklepali na dveře, abychom zjistili, jaká je situace, a následně několik členů SeaSolu a nájemníků sestavilo seznam požadavků a potřebných oprav. Dali jsme dohromady několik desítek lidí a s jedním z nájemníků (bohužel, ostatní se velmi báli, že budou vystěhováni) jsme se vydali do solidnějšího hotelu, který patřil stejnému majiteli, kde jsme dopis s požadavky předali zmatené recepční.

O několik dní později prošel pronajímatel všechny byty a uskutečnil potřebné opravy, přičemž upozornil nájemníky, aby nemluvili s “těmi komunisty”. To byl náš první významnější úspěch. Tím však problémy v Greenlake neskončily. O několik měsíců později nás nájemci kontaktovali znovu, protože ministerstvo zdravotnictví stanovilo motel na demolici. Nájemníkům hrozilo okamžité vystěhování a protože byli technicky vzato pouze krátkodobými nájemníky, neměli nárok na stejnou právní ochranu jako běžní nájemníci. Tentokrát byli ochotnější bojovat jako skupina a vybojovali si příspěvek na přemístění (každý ve výši tříměsíčního nájmu), aby si mohli najít lepší bydlení.

V jakých bojích jste se angažovali?

Dosud, tedy od začátku roku 2008, jsme vedli nejméně 21 bojů. Zvítězili jsme v 17 z nich. Ve sporech šlo o širokou škálu problémů od nevyplacených mezd po protiprávní vystěhování z bytu. Kompletní seznam je na našem webu, kde jsme informovali asi o každém boji, ve kterém jsme se angažovali – s výjimkou těch, které se ani nepodařilo nastartovat, případně se vyřešili ještě předtím, než jsme zorganizovali nějakou akci.

Na tomto videu je dobrý přehled bojů z předešlých let.

Jaký typ akcí jste organizovali?

Každý boj se začíná doručením výzvy podobné této. V početné skupině se objevíme před kanceláří, provozem šéfa nebo pronajímatele bytu. Člověk, kterého se problém přímo týká, předá dopis s požadavky, kde se uvádí, co má šéf udělat do jistého termínu (jeden nebo dva týdny).
Jde v zásadě o projev síly – pracujícího nebo nájemníka podporuje velká skupina lidí – a varování. Šéf nebo pronajímatel má na výběr: buď se hned poddá, nebo bude mít později problémy.

Pokud máme štěstí, šéf nebo pronajímatel se vzdá před vypršením termínu. Pokud ne, stupňujeme kampaň. Začínáme v relativně malých počtech, pak zvyšujeme tlak – přidáváme další typy akcí, jednáme častěji a ve větším počtu. Naší hlavní oporou jsou pikety zhruba tuctu lidí před místem, kde podniká náš nepřítel. Pokud jde o restauraci nebo nějakou prodejnu, mnohdy je tato forma ekonomickou katastrofou, protože během naší přítomnosti klesnou tržby o polovinu nebo i více. Další způsob je plakátová kampaň s cílem odlákat potenciální nájemníky, šéfa veřejně ztrapnit rozdáváním letáků před kostelem, kam chodí, nebo mezi jeho sousedy, kontaktovat dodavatele nebo obchodní partnery, telefonické a internetové akce a další věci, které nás napadnou. Klademe důraz na představivost.

Jaké máte kontakty s jinými skupinami pracujících? (Z jiných odvětví, zemí, politických skupin atd.)

Příležitostně spolupracujeme s Comité de Defensa del trabajador z komunitního centra Casa Latina, který patří pod jednu místní nevládní organizaci, ale více se orientuje na přímé akce. Podporujeme se v kampaních a někdy děláme společné akce. Máme za sebou i podporu stávek, podpořili jsme například pikety během nedávné stávky v Coca Cole. Plánovali jsme podpořit kampaň za snížení hypotečních sazeb organizovanou bojovnou částí oborů instalatérů, která se však nakonec nespustila. Kde se dá, úzce spolupracujeme s IWW, nedávno jsme například dělali solidární akci ve prospěch nově vzniklého svazu Jimmy Johns Workers Union.

Nejnovější společný projekt je s IWSJ, což je skupina studentů a pracujících na University of Washington, která se sdružuje kolem skupiny školníků, kteří jsou řadovými členy odborů. V komunitách přistěhovalců s nízkými mzdami (kde mají dobré vazby) by chtěli dělat podobné akce jako doposud a my bychom se od nich rádi naučili něco o činnosti skupin zaměstnanců na pracovišti. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Snažíme se podporovat a povzbuzovat vznik solidárních sítí na celém světě. Příkladem jsou sítě solidarity v Olympii, Tacomě a Glasgowě. Když se dá, poskytujeme podporu a školení novým skupinám. Jsme v kontaktu i s centry pracujících, které mají některé společné rysy se SeaSolem, například s Lansing Workers Center, pokud mají zájem dozvědět se více o výhodách a odlišných zkušenostech spojených s takovým typem organizování.

Pokud mám mluvit za sebe, pokouším se přesvědčit anarchistické skupiny a jednotlivce o užitečnosti vytváření solidárních sítí.

Jak bys odpověděl na kritiku, že malá vítězství jsou fajn, ale nejsou modelem na prosazení sociální změny, když na celém světě čelíme útokům na stabilitu pracovních míst, bydlení, veřejných služeb atd.?

Ano, boje jsou spíše malého rozsahu a týkají se problémů jednotlivce nebo rodiny, případně malé skupiny pracujících nebo nájemníků, kteří už většinou odešli z daného zaměstnání nebo podnájmu. Toto je hlavní omezení naší momentální metody organizování se. Nevidíme v tom však velkou překážku, protože naším cílem není omezovat se navždy jen na malé boje. Spíše je vnímáme jako první kroky na cestě k ambicióznějším projektům. V průběhu těchto bojů získáváme zkušenosti, sebedůvěru, členy, základnu podporovatelů, kontakty, jména atd. Máme v plánu zaměřit se i na jiné formy organizování se, například co se týká pomoci při zakládání a fungování skupin nájemníků a pracujících – již nyní podnikáme první kroky v této oblasti. Náš přístup je flexibilní a experimentální. Já se na tyto malé boje dívám jako na prostor, kde si můžeme vyzkoušet organizaci ve sféře třídního boje, odkud se můžeme odrazit k větším, kolektivnějším a dlouhodobějším projektům. Naše boje nejsou modelem na prosazení sociální změny jako takové, ale obsahují klíčovou přísadu potřebnou pro sociální změny ve velkém – přímou akci lidí, kteří sami čelí problémům.

SeaSol se v jistém smyslu přizpůsobuje moderním podmínkám, pro které je charakteristická vysoká fluktuace a malá pracoviště – jak jednou řekl jeden náš člen: “organizujeme pracující, ne pracoviště”. Každý pracující, který vstupuje do SeaSolu po problému ve starém zaměstnání, je mnohem lépe připraven postavit se případným problémům v novém zaměstnání. Jsme organizace bojovných pracujících s rozličnou pracovní a bytovou situací. Ovšem, životně důležité zůstává se angažovat v budování organizace na konkrétních pracovištích a v komunitě.

Také sis mohl všimnout, že většina bojů se týkala pouze nápravy porušení zákona ze strany pronajímatele nebo šéfa. Je to proto, že jde o lehký počáteční bod a člověk s problémem chce často jen vyřešit to, že někdo porušil zákon. No zvítězili jsme už i v takových bojích, kde jsme si stanovili požadavky nad rámec zákona podle toho, co nájemník nebo pracující považoval za správné a dosažitelné řešení problému. Musíme – a také se nám daří – jít dál tímto směrem, tedy směrem vnucování naší vůle šéfům a pronajímatelům, dokud se zcela nezmění chápání toho, co je “správné”, a jinou společnost si budeme umět nejen představit, ale budeme ji považovat za něco samozřejmého.

Myslíš si, že hrozí nebezpečí, že na skupinu budou lidé hledět jako na jakousi radikální charitu (případně se jí opravdu stane), která je závislá na dobrovolnících, kteří pouze pomáhají jiným ve skupině?

Jak jsem již řekl, lidem se pokoušíme objasnit, že SeaSol není nějaká charita či sociální služba. Poskytujeme solidaritu, ne charitu. Člověk nebo lidé s problémem musí být ochotni vést svůj boj – osobně předávají požadavky šéfovi, účastní se akcí během kampaní, plánují jejich boj a souhlasí s tím, že podpoří i boje jiných lidí. Pokud od nás čekají, že všechno uděláme za ně, a přestanou chodit na schůzky nebo akce (bez dobrého vysvětlení), boj nakonec ukončíme. To je v protikladu k charitě či sociální službě, kde se věci dělají za pasivní příjemce.

Do jaké míry je SeaSol politicky otevřený? Označujete se veřejně za anarchisty?

Jako člen se v SeaSolu prezentuji jako anarchista (což platí i pro mnohé jiné členy). SeaSol není anarchistická organizace, ale je založena na principech vzájemné pomoci, přímé akce a přímé demokracie. Přestože všichni zakládající členové byli anarchisté, případně měli k anarchismu blízko, většina členů nimi nemusí nutně být. SeaSol je však prostředím, kde je téměř každý otevřený anarchistickým myšlenkám, protože jsou logickým zobecněním naší aktivity, kterou je společný boj proti šéfům a pronajímatelům, kolektivní plánování aktivit, společné rozhodování o využívání zdrojů a uvědomění si, že společně máme moc.

Máš nějakou oblíbenou anekdotu nebo vzpomínku, co se týče organizace?

Celkem jsem se bavil, když jsem viděl, jak šéfy chytá úzkost, když věci nefungují, jak chtějí oni. Obvykle jsou dost zklamaní, když zavolají policii a my nikam neodcházíme, protože neděláme nic nelegálního. Líbí se mi jejich zmatený pohled a panika, když se na místo, které považují za soukromé, vetře skupina lidí. Jedna zvlášť humorná vzpomínka je, když mi vlezdoprdelisti majitele jednoho hotelu hrozili bejzbolkou, a pak na nás zavolal policii. Nakonec před policisty přiznal pokus o útok vražedným předmětem …

Co tě naučilo působení ve skupině?

Mnoho věcí. Vím, že v budoucím zaměstnání budu mít mnohem větší odvahu postavit se vedení. Myslím, že se umím lépe organizovat na pracovišti. Předtím bych ani nevěděl, kde začít. Bylo pro mě velkým potěšením, když jsem mohl v praxi aplikovat anarchistické myšlenky přímé akce a solidarity a vidět, že efektivně fungují. Naučil jsem se dívat se na věci takticky a strategicky. Naučil jsem se zjišťovat informace o lidech, proti kterým jsme protestovali, lépe komunikovat a vytvářet vazby s lidmi. Okusil jsem kolektivní moc. Tyto zkušenosti výrazně posílily mnohé z nás v SeaSolu a doufám, že to tak bude i nadále …

Jaké lekce si od vaší skupiny mohou vzít ostatní pracující?

Že i v těchto dobách porážky a ekonomického poklesu se dá postavit a zvítězit. Že anarchistické myšlenky fungují v reálném životě. Že kolektivní přímá akce týkající se malých problémů je užitečným počátečním bodem pro další boj …

12.4.2018 solis.451.cz