V pátek 30. ledna jsme se vydali podpořit protestní akce proti Buršáckému plesu ve Vídni. Zatímco očekávané dopravní komplikace spojené s intenzivním sněžením na Moravě se nedostavily, o to více nemile nás přivítali rakouští policisté. Už krátce po nájezdu na dálnici před Vídni jsme si ve zpětném zrcátku všimli nápadně blízko jedoucího civilního auta s tmavými skly, které se za námi drželo zhruba půl hodiny i přes střídavé zrychlování a zpomalování a záměrný příjezd do Vídně přes obchvat.

Po té půl hodině a ujetých zhruba 50 km se k civilnímu autu připojily dva plně obsazené policejní mikrobusy a z civilního auta se náhle stal „policejní stíhač“, který nás odklonil na záchytné parkoviště.
Těžko říct, co upoutalo jejich pozornost více, jestli skupinka černě oděných týpků ve starším mikrobusu, anebo česká značka, nicméně zprvu očekávaná běžná kontrola dokladů, stavu našeho auta anebo podoba s osobou v pátrání, tak obvyklá a levná taktika i domácích fízlů, se záhy změnila v buzeraci a nedobrovolné ubytování v nevelkém, zamřížovaném pokoji.

Nutno říct, že kontrola proběhla v prvních pár minutách celkem v pohodě, policajti z auta, které nás sledovalo, požádali o doklady a následně dodali, že máme zakázaný vjezd do města a že představujeme potencionální hrozbu. Na základě čeho se ani neobtěžovali vysvětlit. Prý vypadáme jako antifašističtí radikálové. Zároveň vystoupily osádky z obou mikrobusů a jednoho po druhém nás prohledávaly. Možná bezpečnostní hrozba, kterou jsme představovali, možná pár drobností, které u nás při prohlídce našli, možná některé z našich jmen, které se při lustraci v mezinárodní databázi povážlivě začervenalo. Kdo ví. Najednou jako když luskne prstem. Přiřítilo se několik dalších dodávek, ze kterých vyskákala další asi dvacítka fízlů. Brunátný velitel začal hulákat. V ten okamžik se celkem běžná prohlídka změnila v zásah nepodobný laciným akčním filmům. Obličeje přimáčklé k skleněným výlohám a plastové pásky zařezávající se do zápěstí. V autě toho věru moc nenašli, vzali si i klíč na kola, aby mohli lépe zkomponovat fotku, co pak dali na svůj Twitter a převzala ji i ČTK, Se spoutanýma rukama za zády nás naložili do antonů, a odvezli do centra na policejní ředitelství. Bylo komické vidět nadšení mladších policistů, plácajících se do dlaní, jakou měli trefu.

Po další sérii důkladných prohlídek jsme každý dostali vlastní pokoj – lehce špinavou, lehce smradlavou, ale zato silně zářivkou osvětlenou celu, plastový hrníček a povlečení.
Po sedmi hodinách strávených v cele, proložených zdravotní prohlídkou a odběrem DNA, otisků a focení jsme se opět každý zvlášť při výslechu dozvěděli, že jsme kriminálním policejním orgánem již byli obviněni ze spáchání trestných činů nebezpečné ozbrojování a organizování zločinného spolčení za účelem narušení veřejného pořádku a že požádali soudce, aby na nás byla uvalena vazba. Zda to byla pravda, či ne se můžeme jen dohadovat. Bylo ale překvapivé, jak rychle sehnali dva tlumočníky. Trochu zbytečně. Moc se toho od nás nedozvěděli. Proto nás ani nemusí moc trápit, že nám odmítli dát kopie zápisů a protokolů s odvoláním, že si máme prostřednictvím našeho advokáta zažádat o možnost nahlížet do spisu.

Lehce nad ránem, ještě před snídaní, jsme byli propuštěni. Vlastně spíše vykopnuti – bez znalosti místa, bez telefonů, bez znalosti toho, kde je naše auto a bez dokladů nás vlastně jen vyprovodili před služebnu. Odmítli nám dát jakékoliv potvrzení o zadržení našich věcí a jediným papírem bylo potvrzení o propuštění. Co z toho vyplývá? Těžko říct. Zpětně se mi vybavuje otázka, jestli byla celá akce účelová a měla nás zastrašit, anebo jestli jsme prostě byli ve špatný čas na špatném místě. Otázka taky je, jak si vyložit těch několik papírů, co jsme si sebou z Vídně přivezli, poučení jak se chovat ve věznici a několik dalších nedůležitých blábolů. Protokoly či sdělení obvinění nám odmítli vydat. Jak bude vše probíhat dál, ukáže až čas.

Každopádně zpáteční cesta – se nesla překvapivě v pozitivním duchu – nejen, že jsme pobyt v nevyhledávaném hotelu brali jako zpestření, ale zároveň jsme se utvrdili v tom hlavním. Není v jejich silách nás zastavit. Když stojíte u zamřížovaného okna a hledíte na potemnělý vězeňský dvůr a slyšíte solidární skandování z ulice. Pochopíte, z čeho mají takový strach. Systém nemá ve skutečnosti strach z boxera a dvou zavíracích nožů. Těžce ozbrojen jste v jeho očích ve chvíli, kdy v sobě nosíte anarchistické ideály. Asi dobře ví proč.

6.2.2015 anarchistblackcross.cz