„Operace proti extremistům: zatčení zapalovali policejní auta i mýtnou bránu“, „Masivní zátahy proti extremistům: V Brně našli byt plný trhaviny!“, „Zmařený teroristický útok v Česku: Detailní scénář, jak chtěli vraždit ve vlacích! Hrozí jim až doživotí“, hlásaly v různých obměnách titulky novin koncem dubna 2015.

Započala tak operace Fénix a kauza Sítě revolučních buněk, které do dnešního dne neskončily, protože ještě dnes, v létě 2026, stále běží soudní řízení s několika obviněnými, už zcela mimo zájem médií a veřejnosti. Příběh má řadu linií a ani po více jak deseti letech není ve všech ohledech jasné, do jaké míry spolu souvisejí. Kromě plánovaného útoku na vlak s vojenskou technikou, v němž hrají zásadní roli dva policejní agenti a který se jeví být celkem vyjasněný (obvinění byli všichni zproštěni obžaloby), hrála svou roli i Síť revolučních buněk, aktivní zejména mezi lednem 2014 a červnem 2016, kdy na svých webových stránkách vydávala komuniké o útocích na auta a další cíle a také návody, jak zapálit policejní auto nebo vyrobit Molotovův koktejl. 

Součástí příběhu je i mladý ruský anarchista Igor Ševcov, který byl v jednu chvíli dokonce obviněn ze žhářského útoku na dům tehdejšího ministra zahraničí Martina Stropnického, nebo solidární sítě z Prahy a Mostu, které od září 2014 vedly boj proti vykořisťovateli Krulcovi z pražské Řízkárny. Zkoumat jaké metody dokáže používat česká policie vůči skupinám, které považuje za extremistické, se může hodit i v současné době. Pojďme se tedy podívat na to, co všechno se od roku 2013 dělo, do jaké míry spolu různé linie příběhu souvisely a co byly účelové akce policie, která se snažila dokázat, že je třeba bojovat proti levicovému extremismu. A také, v jaké fázi je soudní řízení se Sítí revolučních buněk dnes, kdy pět lidí stále ještě čelí nekončícím soudům.

Teroristická síť
První informace, které veřejnost v dubnu 2015 prostřednictvím médií získala, představovaly rozsáhlou teroristickou Síť revolučních buněk, která měla mít na svědomí žhářské útoky a plánovat útok na vlak s vojenskou technikou. Policie tehdy zadržela jedenáct lidí, u kterých udělala domovní prohlídku, desítky dalších předvedla a vyslechla, později šest lidí obvinila: Petra Sovu (44 let), Martina Ignačáka (29 let) a Alexandru Ščambovou (26 let) z přípravy teroristického útoku, Katarínu Zezulovou (23 let) a Radku Pavlovskou (30 let) z nepřekažení tohoto trestného činu. Těchto pět lidí bylo součástí komunity VAP – Voice of Anarchopacifism. Šestý obviněný Aleš Kočí (36 let) z Brna, u kterého policie zasahovala a média právě v souvislosti s ním informovala o bytě plném výbušnin, byl obviněn z nedovoleného ozbrojování a jeho případ byl asi po měsíci vyloučen k samostatnému projednávání. (Uvedený věk obviněných se vztahuje k jaru 2015.)

Od samého počátku vzbuzovaly některé aspekty policejní akce vážné pochybnosti. Vazebně byli například stíháni pouze Ignačák se Sovou. Třetí obviněná, která se měla podílet na přípravě teroristického útoku, byla ze Slovenska, tedy cizí státní příslušnice. Přesto byla souzena na svobodě, což bylo vzhledem k tomu, že jí hrozilo doživotí, pozoruhodné. O Síti revolučních buněk se načas přestalo mluvit, obě kauzy byly rozděleny, přičemž útok na vlak řešilo státní zastupitelství jako první. Počátkem prosince 2015 byl z vazební věznice Ruzyně propuštěn Petr Sova, a to kvůli procesní chybě, kdy státní zástupce nepodal včas žádost o prodloužení vazby. Poslední vazebně stíhaný Martin Ignačák byl ve vazbě 17 měsíců a propuštěný byl až koncem září 2016 po nálezu Ústavního soudu, který shledal jeho dlouhou vazbu protiprávní.

Operace Fénix
Od rozsáhlé policejní akce do zahájení soudního řízení v srpnu 2015 uplynulo patnáct měsíců a už během té doby vyšlo najevo množství zajímavých informací. Od začátku bylo zřejmé, že v případu údajného útoku na vlak sehráli významnou roli dva policejní agenti, kteří byli se skupinou kolem Petra Sovy v kontaktu od konce června 2014. Agenti Petr a Robert se se Sovou, Ignačákem, Pavlovskou a dalšími poprvé setkali na Sousedských slavnostech, které pořádali aktivisté mostecké levicové scény.

Petr s Robertem pracovali v Útvaru speciálních činností a najal si je Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Při výsleších oba agenti vypověděli, že se snažili radikálně levicové hnutí infiltrovat od ledna 2014 kvůli trestné činnosti radikálů, tedy kvůli Síti revolučních buněk, která právě v lednu 2014 zapálila první auto. Agenti se však na levicové scéně začali pohybovat ještě dřív. Petr, celým jménem Petr Nagy, chodíval podle vzpomínek anarchistických pamětníků na akce levicových radikálů minimálně od roku 2003. Podle shromážděných výpovědí z levicové scény bylo všem jasné, že je policajt.

V létě 2013 přijel Petr spolu se svým kolegou Robertem na antikapitalistický kemp. To bylo půl roku před tím, než měli dle svých původních výpovědí začít pronikat do levicového hnutí. Zůstali však jen den a půl, řada lidí v kempu pojala podezření, že se jedná o tajné policisty a nechtěli s nimi mluvit. Podle všech dostupných informací se oběma agentům podařilo navázat kontakt, až když se potkali s Petrem Sovou a jeho přáteli. Později u soudu agent Petr svou výpověď v návaznosti na tato zjištění upravil a vypověděl, že se na levicové alternativní scéně pohybuje od roku 1997. Agent Robert si nemohl přesně vzpomenout, nakonec však došel k tomu, že se v levicovém hnutí pohybuje už zhruba šest let.

Zároveň se Petr Sova v době, kdy se stýkal s agenty, svěřil nejméně dvěma lidem, že „jsou na něj nalepeni dva agenti“ a že neví, co s nimi má dělat. A popisoval i to, jak se ty dva snaží přimět k tomu, aby se jako agenti projevili, právě tím, že předstírá, že s nimi chce provést něco radikálního. Tuto svou taktiku – povídat si o radikálních záležitostech a čekat, jak tajní zareagují – ostatně popisoval i před samotnými agenty, kteří si všechno nahrávali, přičemž tyto nahrávky pak byly součástí spisu. Zároveň ji rozvíjel i během výslechů a později i u soudu, konzistentně celou dobu. Domníval se prý totiž, že pokud nic nespáchá, nemůže být potrestán. Překvapilo ho pak, že policie čin kvalifikovala jako terorismus, který je trestný už v přípravě.

V záznamech odposlechů, jež byly součástí spisu, byly i občasné Sovovy poznámky, kdy narážel na to, že jsou Petr s Robertem policisté. Například čtrnáct dní před zadržením řekl agentu Petrovi, když něco řezal nožem: „Kolik toho máš, Peťane? No abych tě neřízl, to by byl pracovní úraz, to by ti pak kapitán proplatil, byl bys doma za sto procent.“  Jindy zas glosoval vybavení agentů slovy: „Ti vás na oddělení ale vybavujou.“

Nerealizovaný plán
Soudní líčení s údajnými teroristy začalo počátkem srpna 2016. Podle obžaloby plánovali Sova s Ignačákem útok na vlak s vojenskou technikou, který chtěli původně uskutečnit mezi říjnem a listopadem 2014 na hlavním tranzitním železničním uzlu Praha – Plzeň v úseku Radotín – Beroun. Termín pak během plánování přesunuli na březen až duben 2015. Policie je nakonec zatkla 28. dubna 2015, přestože žádné datum útoku nebylo v tu chvíli stanoveno.

Sova kromě obsáhlého popisu svých metod, jak nakládat s agenty, u soudu vyprávěl, že mu byli agenti podezřelí hned od začátku, a to z mnoha důvodů. Jako příklad uvedl jejich řeči o ochraně zvířat, které následně klidně zakončili tím, že si někde dali svíčkovou. Vrchol ale podle Sovy byl, když začali tvrdit, že „letáky nestačí“, a navrhli, že by zlámali nohy nějakým neonacistům. Sova vypovídal, že prvotní myšlenka nějakého radikálnějšího útoku přišla v souvislosti s mistrovstvím světa ve fotbale v Brazílii. Nejprve ve skupině hovořili o tom, že by udělali letákovou akci, která by upozorňovala na důsledky šampionátu pro tamní obyvatele, ale agentům se to prý zdálo málo. Podle Sovy chtěli agenti provést útok na autosalon společnosti Hyundai. Aby tento útok odvrátil, řekl, že Hyundai převáží svá vozidla i nákladními vlaky. Tak měl vzniknout v létě 2014 plán útoku na vlak, který několik měsíců ladili a odkládali.

U soudu se kromě role agentů probírala také role třetí obžalované Alexandry Ščambové, která byla přítelkyní Martina Ignačáka. Ščambová nebyla účastnicí schůzek ani pokusu se zápalnými lahvemi v opuštěném lomu, kde si dva obžalovaní spolu se dvěma agenty zkoušeli, jaké to je hodit zápalnou láhev. Do přípravy se měla zapojit tak, že s druhým agentem „hlídala“, když jeden z agentů spolu s Ignačákem zakopávali láhve naplněné hořlavinou. Ona sama ale tvrdila, že pouze jela autem na výlet vyvenčit spolu se svým tehdejším přítelem Ignačákem psa.

Pochybnosti o Sašině roli nakonec před soudem vyjádřil i agent Petr, který se podivil, že ji do toho Petr Sova „zatáhl“. Měl to totiž být Sova, kdo podle agentů řekl, že právě Saša má jet hlídat. Jakým způsobem byla pozvána na procházku, ale nevíme, protože záznam této situace ve spisu není. Je zde zaznamenáno, co se stalo předtím i co se stalo potom, ale samotné její přizvání nikoli. Vzhledem k tomu, jakou roli v případu sehrála, se nabízelo, že ji policie obvinila, aby obžalovaní z plánování byli tři a mohli být souzeni jako organizovaná skupina.

Musíte občas s něčím přijít
Agenti u soudu naopak tvrdili, že s nápadem útoku rozhodně nepřišli oni, a popírali, že by cokoliv vyprovokovali. V dostupných záznamech odposlechů ale byla řada momentů, kdy se agenti zjevně pokoušeli posunout celou akci dál. Věty jako: „A co provedeme s tou naší mašinkou? Odpískáme to, nebo?“, „A soustředit se na ten náš vlak.“, „Ne, já myslím tak, aby se to dalo v klidu vyzkoušet, třeba domluvit na nějakým termínu,“ jsou některé z nich.

U soudu se řešilo také financování celé akce, kdy agenti nejprve při výslechu tvrdili, že jimi zakoupený materiál jim někdy později Sova proplatil, po roce ale před soudem vypověděli, že se vyrovnali hned po nákupu. Sova to popíral s tím, že agentům peníze nikdy nedal.

Ukázalo se také, že agenti hledali místo, kde by bylo možné provést útok. Vytipovali rovněž místo první zkoušky, zaplatili nákup v Hornbachu, poskytovali auto k přepravě a přivezli prskavky, které měly vznítit zápalnou směs. Na dotaz, proč sami aktivně navrhli místo první zkoušky, odpověděl agent Petr soudu: „Nemůžete tam jen tak sedět a koukat, musíte občas s něčím přijít.“

Ze všech schůzek, kterých se agenti zúčastnili, existoval záznam z odposlechů z nahrávacích zařízení, která měli agenti na těle. Část záznamů, kterou měl soud k dispozici, byla ve spise také přepsána, nicméně značně nedbale. Některé výroky agentů byly v přepisu přisouzeny Sovovi a naopak některé konverzace, které vyznívaly ve prospěch obžalovaných, byly označené jako nezájmová komunikace a nebyly do textové podoby vůbec přepsány.

Obžalobu ale nakonec zlomilo něco jiného. Když hlavní líčení v září 2017 skončilo, senát vedený soudkyní Hanou Hrnčířovou všechny obžalované zprostil obžaloby. Argumentace Hrnčířové byla založena na tom, že policie odmítla soudu poskytnout odposlechy mezi červnem a listopadem 2014, kdy skupina celou akci začala plánovat. Petr s Robertem totiž byli ustanoveni agenty až 1. listopadu 2014 a všechno, co nahráli předtím, zůstalo soudu utajeno a nebylo to součástí spisu. Soud tedy dospěl k tomu, že nebylo možné vyvrátit obhajobu obžalovaných, že šlo ze strany agentů o policejní provokaci. Soudkyně zároveň zdůraznila, že netvrdí, že se o provokaci nutně jednalo. Jednání agentů tak zůstalo bez postihu. O půl roku později, koncem března 2018, Vrchní soud v Praze rozsudek potvrdil a tím zproštění obžaloby nabylo právní moci.

Sovova motivace
Celá tato část příběhu stojí a padá s osobností Petra Sovy, který se celé měsíce scházel s agenty a reálně s nimi útok plánoval. Ostatní ve skupince kolem něj byli o řadu let mladší a vzhlíželi k němu. Martin Ignačák byl zjevně do značné míry v jeho vleku a ostatní tři obžalované ženy nevěnovaly Sovovým aktivitám velkou pozornost. Jak se vyjádřila jedna z nich, Katarína Zezulová, domnívala se, že „je to nějaká Petrova hra“, a pořádně to ani nevnímala.

Po zadržení celé skupiny se na levicové scéně objevila řada odsudků Petra Sovy, kdy mu lidé vyčítali právě to, že do své hry zatáhl mnohem mladší lidi kolem sebe. Sám Petr Sova přiznával, že si nebyl stoprocentně jistý, zda se jedná o agenty, i když je podezíral. Sova se tak pravděpodobně, i vzhledem k tomu, že si na své spojení s agenty stěžoval dalším lidem, dostal do těžko řešitelné situace. Ono je totiž skutečně nesmírně obtížné někoho obvinit, že je tajným agentem nebo spolupracovníkem tajné policie, a to i v případě, že máte silné podezření. A je těžké si obtížnost takového jednání představit, pokud jste se v takové situaci neocitli.

Nekomfortnost této situace mohly Sovovi vyvažovat jisté benefity, které přítomnost agentů přinášela. „Navíc pro nás byli užiteční. Všude chodili včas. Uměli zařídit kvalitní tisk materiálů v dobré kvalitě. Půjčovali auta. To se hodilo,“ uvedl Sova po propuštění z vazby v rozhovoru pro Deník Referendum. Co může přítomnost agentů pro skupinu znamenat, tematizoval i v jejich přítomnosti, což je zaznamenáno i v těch částech odposlechů, které policie soudu poskytla. Jedno takové své zamyšlení zakončil slovy: „Ale bylo by fajn, kdyby nás sebrali a dotáhli to k soudu a řekli (…): to je tajný konfident, ať prostě to dosvědčí a todleto a ty zprávy a my to tam spustili. A my to nějak tak věděli, že tam ten fízl je, a děkujeme protiextremistickýmu, že nám leta dávali zdroje, že nám pomáhali s prací a my bysme bez toho nebyli schopný…, to je fajn jako.“

Touhu po svobodě represe nezastaví?
Anarchisté začali po operaci Fénix v dubnu 2015 pořádat různé solidární akce na podporu zadržených. Při jedné z nich nasprejoval jeden ze zadržených a propuštěných při dubnové policejní razii, tehdy třiatřicetiletý Lukáš Borl, na zeď vazební věznice v Ruzyni dva nápisy: „Touhu po svobodě represe nezastaví“ a „Smrt státu“. Na video ho u toho natáčel další anarchista, ruský student Igor Ševcov. Toho policie zadržela o něco později, v červnu 2015 v Brně na demonstraci na podporu uprchlíků a odebrala mu pachové stopy, které vyšetřovatele o týden později dovedly k tomu, že by Ševcov mohl být pachatelem útoku na dům Martina Stropnického, u něhož se našly rozbité zápalné lahve.

Česká státní moc vnímala Ševcova jako nebezpečí, protože byl anarchista a možná i protože byl Rus. Sám Ševcov přitom kromě svého postoje vůči státu zastával názory přijatelné i pro český liberální mainstream. „Od počátku tohoto tisíciletí jsme svědky podivné mánie hledání ruské národní ideje a propagace vlastenectví. Tento směr má podporu všech parlamentních stran, nejvíc vládnoucí strany, ale také například komunistů. Za víc než deset let se nikomu nepodařilo národní ideu najít, zato se objevila spousta netolerance, xenofobie, náboženského fanatismu a prosadily se netolerantní zákony,“ říkal Igor Ševcov v pražském klubu Cross během své přednášky ještě předtím, než ho česká policie zadržela. Během této přednášky mluvil rovněž o tom, že se v Rusku neustále hledá nějaký vnitřní nepřítel, za kterého může být označen prakticky kdokoli. „Ale také vnější nepřítel, třeba Evropská unie. Součástí propagandy se stal kult cara, kult pravoslavné církve a kult Stalina a jeho éry.“

Sám měl s ruskou státní mocí zkušenosti, v Rusku byl totiž dvakrát trestán za organizování neohlášených demonstrací a shromáždění. Například proti anexi Krymu. To už ale česká policie neuvedla a informace od tajné služby represivního státu naopak nekriticky přejímala. Ševcov strávil tři měsíce ve vazbě. Obhájce Ševcova, Pavel Čižinský, upozorňoval na to, že jeho klientovi schází motiv. Česká policie ho konstruovala ze skutečnosti, že Igor Ševcov byl anarchista a byl v kontaktu s českými anarchisty. A rovněž z informací od Federální bezpečnostní služby Ruské federace.

Co se přesně onu noc u domu Stropnického stalo, není zřejmé. Víme jen to, že se tam ráno našly ohořelé lahve. Jediný důkaz, který policie proti Ševcovovi měla, byly pachové stopy na ohořelé lahvi, k jejichž věrohodnosti se ještě dostaneme. Sám Ševcov se hájil tím, že celou noc strávil na koleji, kde jsou kamery, a Stropnického prý do zatčení ani neznal a nikdy o něm neslyšel.

Městský soud v Praze Ševcova koncem dubna 2016 osvobodil. Státní zástupkyně uvedla, že v prvním bodě „obžaloba neunesla důkazní břemeno“. Proto sama navrhla v tomto bodě zproštění viny. V druhém bodě obžaloby, který se týkal natáčení Lukáše Borla během psaní nápisů na zeď věznice a který byl kvalifikovaný jako napomáhání poškození cizí věci, byl potrestán vyhoštěním na dva roky. Odvolal se a Vrchní soud v Praze v červenci 2016 trest vyhoštění zrušil. Místo toho ho odsoudil ke tříletému zákazu účasti na anarchistických demonstracích. To se v praxi projevovalo tak, že policie monitorovala, zda se Ševcov například neúčastní vaření jídla pro bezdomovce.

Ševcova se v tomto ohledu v květnu 2017 zastal Nejvyšší soud, podle nějž se v případě natáčení Borla jednalo pouze o přestupek. Nakonec Úřad městské části Praha 6 rozhodl v srpnu 2017 o tom, že se tehdy nedopustil ani přestupku. Trestněprávně Igor Ševcov vyhrál na celé čáře.

V červenci 2018 však policie Ševcova z Česka vyhostila, protože neměl od února povolení k pobytu a také proto, že byl souzen kvůli natáčení sprejování oněch podvratných nápisů. Odvolal se, soudy se táhly a v květnu 2025 Nejvyšší správní soud definitivně rozhodl, že Ševcov „představuje závažné bezpečnostní riziko pro Českou republiku, ale i pro ostatní státy schengenského prostoru“. Soud vycházel z materiálů, které o Ševcovovi shromáždily české tajné služby a na jejichž základě ho policie v červenci 2022 zanesla do evidence nežádoucích osob. Tyto informace jsou neveřejné.

Řízkárna
Zatímco se skupina kolem Petra Sovy stýkala s oběma agenty, odehrávaly se na levicové scéně další příběhy. V září 2014 se na Mosteckou solidární síť, nehierarchické uskupení pracujících, nezaměstnaných, studentů a důchodců, obrátila žena, která měla špatnou zkušenost se svým zaměstnavatelem, majitelem pražské Řízkárny Vladimírem Krulcem. Podle výpovědi této ženy, stejně jako podle výpovědi řady dalších jeho zaměstnanců, nabíral Krulec stále nové zaměstnance, těm bývalým nevyplácel mzdy v plné výši, choval se k zaměstnancům neurvale, sprostě jim nadával, šikanoval je a k přípravě jídla používal zkažené maso.

Lidé okolo Mostecké solidární sítě i Pražské solidární sítě začali spolu s bývalými zaměstnanci organizovat protestní akce, které sílily a začali se jich účastnit i lidé mimo radikální kruhy. Tváří protestů se stal Lukáš Borl, který později sprejoval nápisy na zeď vazební věznice Ruzyně a natáčel ho u toho Igor Ševcov. Protestující nejprve Krulcovi posílali dopisy, kde ho upozorňovali, že dluží peníze, polepili také Prahu 5 plakáty, na kterých vyzývali k bojkotu podniku, a posléze začali organizovat demonstrace, kterými ho chtěli donutit, aby dlužné mzdy vyplatil. Na organizaci se podílela celá řada lidí ze „scény“ a obecně byl tento sociální boj vnímán jako svého druhu úspěch, protože se do něj zapojili jednak lidé poškození Krulcovým vykořisťováním a jednak lidé veřejně známí, jako například Matěj Stropnický, který se minimálně jedné demonstrace za vyplacení mezd zúčastnil.

Nátlakových akcí uspořádaly solidární sítě desítky, od malých až po větší. Krulec nátlaku neustoupil a na pomoc si volal policii, když aktivisté rozdávali letáky před Řízkárnou, anebo obsadili stoly v Řízkárně, aby její provoz zablokovali.

Do toho přišel v březnu 2015 žhářský útok na dvě auta patřící Řízkárně. Pak následovaly dva další žhářské útoky na Krulcova auta a koncem roku 2015 útok kyselinou máselnou, kterou někdo rozlil v provozovně. K útokům se na svých stránkách přihlásila Síť revolučních buněk. Množily se také telefonáty, které tvrdily, že je v Řízkárně bomba.

Pražská solidární síť odmítla nařčení policie z extremismu a spojování se žhářskými útoky. Část organizátorů protestů, kteří se angažovali za vyplacení mezd, vnímala útoky Sítě revolučních buněk jako ničení své dosavadní práce. Očekávali, že tyto akce budou záminkou k dalšímu kolu represí, protože už na jaře 2015 byli někteří vyslýcháni, zda nemají něco společného právě se Sítí revolučních buněk. V roce 2015 jsem mluvila s desítkami lidí z anarchistického hnutí a mnozí z nich ohledně Sítě revolučních buněk vyjadřovali své pochyby. „Pochybuju, že za Sítí revolučních buněk stojí někdo z anarchistického hnutí, celou dobu jsem se přikláněl k tomu, že je to policejní provokace,“ řekl mi tehdy Michal P. Jeho názor nebyl mezi anarchisty ojedinělý.

Michal byl také proti tomu, aby se komuniké Sítě revolučních buněk zveřejňovala. A nebyl sám. Všude tam, kam e-maily ze „Sítí“ došly, se diskutovalo, zda se mají zveřejňovat. Někde převážil pocit, že je třeba o všem informovat, i když s akcemi nepanuje souhlas, na jiných webech ale prohlášení nezveřejnili. Vladimír Krulec tehdy obviňoval z útoků na svou Řízkárnu také Autonomní sociální centrum Klinika, jejíž kolektiv se od akcí Sítě revolučních buněk distancoval. Někteří lidé z levicové scény Síť revolučních buněk naopak podporovali, většinou ale jen anonymně na webu.

Síť revolučních buněk u soudu
Koncem října 2015 zveřejnil Lukáš Borl na svém blogu oznámení, že vzhledem k represím vůči lidem stíhaným v operaci Fénix a Igoru Ševcovovi přechází do ilegality, neboť se bojí, že i on sám se stane terčem policejních represí. Borl popsal, že se na něj policie vyptávala desítek lidí zadržených během represí v roce 2015, přičemž došel k závěru, že je na řadě, aby byl uvězněn. Podle svého pozdějšího vyjádření u soudu považoval za vyloučené, že by se Sova a spol. nebo Igor Ševcov dopustili trestných činů, ze kterých byli obviněni. „Bál jsem se, že budu také obviněný z něčeho, co jsem neudělal,“ vysvětlil později soudu.

Rok poté, počátkem září 2016 ho policie zadržela a obvinila ze založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, vydírání a přečinu poškození cizí věci. Ve vazbě strávil Borl sedm měsíců.

Po skončení soudního líčení s pěticí obžalovaných ve věci útoku na vlak tak začalo v dubnu 2019 nové soudní řízení u Okresního soudu v Mostě, a to se Sítí revolučních buněk. Borl měl podle policie zapalovat auta, psát komuniké Sítě revolučních buněk a šířit je, vyhrožovat majiteli Řízkárny Vladimíru Krulcovi, prokazovat se pozměněným dokladem totožnosti a také posprejovat budovu věznice nápisy „Touhu po svobodě represe nezastaví“ a „Smrt státu“. Kromě Lukáše Borla měli být součástí Sítě další obžalovaní. Petr Sova, Lukáš Novák a ekologický aktivista, který na internetu vystupoval pod pseudonymem Tomáš Zelený, byli obžalováni z toho, že komuniké Sítě revolučních buněk publikovali na internetu. Poslední obžalovaný Martin Ignačák pak měl spolu s Lukášem Novákem šířit brožury povstaleckého anarchismu. Nikdo z obžalovaných nebyl v tu dobu ve vazbě.

Anarchistické brožury, které se našly u Martina Ignačáka a Lukáše Nováka, policie původně zabavila Ignačákovi už během domovní prohlídky v souvislosti s operací Fénix. Městský soud v Praze mu je po skončení soudu vrátil s tím, že nadále nejsou důležité pro další trestní řízení. Přesto se staly předmětem obžaloby s tím, že se jednalo o propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka.

Co se zveřejňování komuniké týká, soudu v Mostě se ani v jednom případě nepodařilo prokázat, že by obžalovaní byli jediní, kdo měl přístup k administraci webových stránek, v případě Lukáše Nováka dokonce ani to, že by ho vůbec měl. U soudu se ovšem také obšírně řešily důkazy proti Lukáši Borlovi, který podle policie měl být onou Sítí revolučních buněk.

Znalecké postupy
Skutečnost, že měl Lukáš Borl zapalovat auta, dokazovala policie pachovými stopami, které nalezla v blízkosti zapálených aut a dveří provozovny, a jazykovou analýzou komuniké Sítě revolučních buněk. Deklarovaných útoků Sítě revolučních buněk bylo šestnáct, Lukáš Borl byl obžalovaný ze tří z nich. Obhajoba poukazovala na to, že pachové zkoušky byly provedeny podle staré metodiky, která podle studie České zemědělské univerzity vykazuje pravidelně třicetiprocentní falešnou pozitivitu. Je to proto, že psovodi při provádění zkoušek v české praxi věděli, který vzorek je pozitivní a psa mohli ovlivnit.

Ludvík Pinc, jeden z autorů studie, považuje používání pachových stop jako důkaz za největší justiční průšvih od roku 1989. „Spolehlivost té metody byla, když se zamýšlím nad statistikou, jako když si hodíte kostkou. Ale kostkou, která má jenom jedničku a dvojku,“ uvedl v rozhovoru, kde problematiku pachových zkoušek vysvětluje. Existuje také prohlášení vědců k metodě pachové identifikace. „My níže podepsaní zástupci odborné veřejnosti prohlašujeme s plnou odpovědností, že metoda pachové identifikace, tak jak byla prováděna policií ČR na území České republiky do 1. dubna 2018, je z vědeckého hlediska zcela nevěrohodná,“ uvedlo 14 českých vědců v prohlášení ze srpna 2021. 

U soudu se řešilo také autorství komuniké Sítě revolučních buněk, které policie přisoudila Borlovi na základě znaleckého posudku, který vycházel z jazykové analýzy. Obhajoba však argumentovala tím, že neexistuje žádná studie nebo metastudie, která by validitu této metody ověřovala a stanovila míru jistoty a případnou procentní falešnou pozitivitu. Sama znalkyně Václava Musilová nebyla u soudu schopna uvést jediný příklad, při kterém by byl někdo odsouzen na základě jazykové analýzy textu jako usvědčujícího důkazu. Tuto práci přitom dělá už opravdu dlouho. Pracovala totiž pro Státní bezpečnost v sedmdesátých a osmdesátých letech. Ironií dějin je, že vypracovávala rovněž posudek v kauze „Skupiny revoluční akce“ v roce 1982, při níž tehdejší státní moc šikanovala mladé lidi, kteří k ní byli kritičtí.

Všichni obžalovaní se hájili také tím, že povstalecký anarchismus není hnutím ve smyslu trestního zákoníku. To vyplynulo z posudku znalce Miroslava Mareše, podle kterého Síť revolučních buněk nevykazuje strukturální znaky samostatného hnutí, protože z dostupných textů není zjevná dostatečná míra vnitřní struktury a hierarchie. Mareš současně vyvrátil i to, že by ideová náplň publikovaných prohlášení splňovala požadavek na naplnění znaku, „který prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob“, a kladl důraz na to, že útoky směřovaly proti majetku spojenému s represí, a nikoliv proti lidem. „Kritika kapitalismu nemusí být a priori spojena s odmítáním parlamentní demokracie nebo demokracie i v širším slova smyslu,“ uvedl znalec Mareš u soudu.

Soudní ping-pong
Po více než dvou letech hlavní líčení u Okresního soudu v Mostě skončilo koncem června 2021 zproštěním obžaloby. Přestože obžalovaným původně hrozily vysoké tresty, a to až deset let vězení, státní zástupce navrhl všem bez rozdílu trest odnětí svobody v trvání tří roků, jejichž výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání rovněž tří roků. Soud však obžalované osvobodil. Rozsudek nebyl pravomocný, státní zástupce se na místě odvolal. U Lukáše Borla, který se ke dvěma činům doznal, upustil v těchto dvou případech soud od potrestání. Šlo o to, že se během svého útěku prokazoval pozměněným občanským průkazem a pak o nasprejování oněch dvou nápisů na zeď vazební věznice Ruzyně: „Touhu po svobodě represe nezastaví“ a „Smrt státu“.

Odvolací soud v Ústí nad Labem poté, co obdržel spis, nejprve rok čekal a pak nařídil veřejné jednání. Když jeden z obhájců požádal o změnu termínu jednání, soud nařízené jednání zrušil. Po dvou měsících vydal soud usnesení, kterým původní rozsudek zrušil a vrátil věc zpátky do Mostu. Na tom by nebylo nic až tak neobvyklého, jenže neproběhlo žádné veřejné zasedání, soud jednal za zavřenými dveřmi. Ještě podivnější bylo, že odvolací soud přehodnotil provedené důkazy, jako pachové stopy nebo posudek na autorství. Obsah dalších důkazů provedených u soudu v Mostě zcela ignoroval.

Soud v Mostě provedl znova všechny důkazy a následně vydal rozsudek, kterým uznal všechny obžalované vinnými. Při hodnocení důkazů došel k opačným závěrům než poprvé.  Odsoudil je všechny ke třem měsícům vězení s podmíněným odkladem na tři roky, tedy pro všechny stejně dlouhým trestům, přestože byli každý obviněný z jiných trestných činů. A také v rozporu s provedenými důkazy. Soudkyně toto rozhodnutí ústně odůvodnila tím, že ji odvolací soud zavázal k závěru, že jsou obžalovaní vinni. V písemném odůvodnění rozsudku se však už na ústecký soud neodvolává, pouze přehodnocuje všechny důkazy tak, aby bylo možné dojít k závěru o vině obžalovaných.

Obhájci ve svém dalším odvolání na trestní řád, podle kterého může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny veřejně před odvolacím soudem a které má hodnotit v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Nemůže tedy neveřejně probrat důkazy a dojít k opačným závěrům.

Zatím poslední dějství
Počátkem letošního června proběhl další odvolací soud v Ústí nad Labem, složení senátu bylo tentokrát jiné než poprvé, kdy soud jednal zcela nestandardně za zavřenými dveřmi. Jednání bylo pozoruhodné hned z několika důvodů. Státní zástupkyně se pokusila vyrovnat s argumenty obhajoby, což se stalo vůbec poprvé za celou dobu, co všechny případy policejních a soudních represí v rámci operace Fénix a Sítě revolučních buněk sleduji.

Jak státní zástupce Vladimír Pazourek v případu útoku na vlak, tak státní zástupce Václav Richter u Okresního soudu v Mostě působili během soudních líčení jako duchem nepřítomní a jejich argumenty v odvoláních byly zpravidla zcela mimoběžné jak s argumentací obhajoby, tak s tím, co se u soudu skutečně projednávalo. Pazourek během dlouhého soudního řízení obvykle hrál na tabletu pasiáns a výrazněji se zapojil jen jednou, když byl u soudu vyslýchán kolega Petra Sovy z Českých drah, aby se ho začal vyptávat na samolepky, které měl na skříňce, a na to, zda Sova patří k anarchistickému hnutí. Sovův kolega, starší pán, soudu sdělil, že Petr Sova skutečně měl na své skříňce nějaké samolepky a že patřil k anarchistům, což se projevovalo tím, že ve volném čase vařil jídlo pro bezdomovce.

Oproti tomu státní zástupkyně v Ústí nad Labem spis aspoň četla. A tak například reagovala na argument Ignačákova obhájce Ondreje Štefánika, který se dlouhé roky ptá, proč je jeho klient souzený za brožurky, které mu jiný soud vrátil. Státní zástupkyně uvedla, že Krajský soud v Ústí nad Labem není vázán názorem Městského soudu v Praze. Štefánik po soudu ocenil, že se konečně našel státní zástupce, který aspoň nějak reaguje na jeho argument.

Ještě větší překvapení však přinesla předsedkyně senátu, soudkyně Andrea Martiníková, která četla a pochopila odvolání obžalovaných a věc vrátila k projednání zpátky do Mostu s tím, že se soudkyně má vyrovnat s veškerou argumentací obhajoby. Nekonečné soudní řízení tak bude ještě nějaký čas pokračovat. Snaha policie za každou cenu ukázat, že kromě pravicového extremismu v Česku bují i extremismus levicový, se za vydatné pomoci českých médií, projevila v letité šikaně několika jedinců. Policie zároveň neodhalila, kdo za Sítí revolučních buněk skutečně stál. 

27.7.2026 denikalarm.cz