Úryvek z knihy Anarchism George Woodcocka

Tendence anarchistických hnutí brát na sebe lokální charakteristiky, byla obzvláště zřejmá v Itálii, kde byl revoluční postoj, vyvinutý během risorgimenta, jedním z vlivů, který dal libertariánskému hnutí jeho podobu. Prvními anarchistickými militanty v zemi byli dřívější stoupenci Mazziniho a Garibaldiho; pod vládou savojské monarchie anarchismus dlouho pokračoval ve stejném utajovaném způsobu existence jako republikánská hnutí z počátku devatenáctého století a tradice konspirace, povstání a dramatických činů, kterou vytvořili karbonáři, pomohla dát podobu anarchistickým způsobům akce. Dokonce i volná organizace hnutí se podobala té, kterou si během svého pronásledování osvojili karbonáři a typičtí libertariánští hrdinové jako Errico Malatesta a Carlo Cafiero, žili podobně okázalým způsobem jako Garibaldi a Pisacane.

Pokud ale hnutí za národní osvobození ovlivnilo italský anarchismus – a jeho prostřednictvím, jak uvidíme, metody anarchistů v jiných zemích – myšlenky zahraničních anarchistů zase naopak ovlivnily všeobecný rozvoj revolučních hnutí v Itálii. Dokonce ještě před příchodem Bakunina v roce 1864 už měly na italské republikánské myšlení vliv Proudhonovy ideje, obzvláště prostřednictvím spisů a proslovů Carla Pisacaneho, vévody ze San Giovanni, onoho Dona Quijota risorgimenta.

Pisacane jako mladík sehrál významnou úlohu v revoluci z roku 1848, kdy byl náčelníkem štábu Mazziniho armády Římské republiky. V roce 1857 předběhl Garibaldiho riskantní vylodění na Sicílii, ovšem s tragičtějším výsledkem, když s malou armádou republikánů vyplul z Janova na parníku Cagliari a dorazil na pobřeží Kalábrie. Místní povstalci, které očekával, se k němu nepřidali, a tak byl poražen bourbonskými silami, sám při tom na bitevním poli zemřel.

Pisacane se stal jedním z hrdinných mučedníků risorgimenta, ale teprve po jeho smrti, když byly v Paříži publikovány jeho eseje (pod titulem Saggi), začaly být široce známé jeho libertariánské ideje. Během let v exilu mezi lety 1848 a osudovým dobrodružstvím v Kalábrii, důkladně četl Proudhona a Fouriera a pouštěl se do polemických diskusí s Mazzinim o povaze nadcházející italské revoluce. Pisacaneho postoj neměl daleko k tomu Bakuninovu během jeho panslavistické fáze; usiloval o národní revoluci pomocí sociální revoluce. Aby mohl být národ svobodný, musí být nejprve vyburcováni rolníci, a to se dá udělat jedině tím, že se jim nabídne ekonomické osvobození, osvobození od jha jejich přímých tyranů tj. vlastníků půdy. Z tohoto důvodu se Pisacane stal proudhonovským socialistou. Požadoval, stejně jako Proudhon, aby měl každý člověk „garantovány plody své vlastní práce“ a aby „veškeré další vlastnictví bylo nejen zrušeno, ale i odsouzeno jako krádež“. Pisacane ve skutečnosti zašel dále než Proudhon směrem ke kolektivismu, jelikož chtěl, aby se průmyslové podniky staly kolektivním vlastnictvím a aby byla půda obdělávána v komunách takovým způsobem, aby lidé měli rovný podíl ze zemědělské produkce.

Pisacane přijal nejen Proudhonovu základní ekonomickou teorii, osvojil si také jeho myšlenky ohledně vlády, a konečný cíl revoluce neviděl v centralizovaném státu jakobínů a blanquistů, ale v „jediné spravedlivé a spolehlivé formě vlády, Proudhonově anarchii“. Požadoval zjednodušení společenských institucí a dále deklaroval, že „společnost, utvářená ve svých opravdových a nezbytných vztazích, vylučuje jakoukoliv myšlenku vlády“. Ale asi to nejnápadnější pojítko mezi italským anarchismem a dřívějšími tradicemi risorgimenta, můžeme najít v Pisacaneho obhajobě toho, co později vešlo ve známost jako propaganda činem.

Propaganda myšlenkou je chimérou [napsal]. Myšlenky vychází z činů a ne opačně a lidé nebudou svobodní až budou vzdělaní, ale budou vzdělaní až budou svobodní. Jedinou prací, kterou může občan pro blaho země udělat, je spolupracovat s fyzickou revolucí; spiknutí, komploty, atentáty atd. jsou tudíž tou sérií činů, jejichž pomocí Itálie kráčí ke svému cíli.

Bylo by jednoduché napsat historii anarchismu v Itálii prostým zaznamenáním snah vykonat tyto příkazy.

Pisacane po sobě nezanechal žádné hnutí. Měl však velký vliv na mladší republikány a to jak prostřednictvím svých blízkých spolupracovníků, tak také posmrtně prostřednictvím svých spisů a tento vliv pomohl připravit přátelské přijetí, se kterým se setkal Bakunin, když v roce 1864 dorazil do Florencie. Je příznačné, že jak ve Florentském bratrstvu, tak v Mezinárodním bratrstvu založeném později v Neapoli, bylo několik starých Pisacaneho soudruhů.

Proudhonův vliv do Itálie pronikl také v přímočařejší podobě mutualismu; první socialistický časopis založený v Itálii Il Proletario, který vydával Nicolo lo Savio z Florencie, byl inspirován Proudhonem. Avšak stejně jako ve Francii, i mutualisté v Itálii měli tendenci k umírněnosti a konzervativismu a jejich role při rozvoji anarchismu tam byla zanedbatelná. Italské anarchistické hnutí v podstatě započalo s příjezdem Bakunina.

Už jsem popsal, jak ve Florencii Bakunin konečně upustil od svého dřívějšího panslavismu a přijal za svou revoluční doktrínu anarchismus; v důsledku toho se zrození anarchismu v Itálii časově shodovalo se zrozením mezinárodního anarchistického hnutí ve svém zárodečném prototypu, kterým bylo Florentské bratrstvo. Také už jsem odvyprávěl to málo, co je o této krátce existující organizaci známo a popsal jsem i jejího následníka, Mezinárodní bratrstvo, jakožto událost v Bakuninově životě i v mezinárodním rozvoji anarchismu. Tady bych chtěl probrat Mezinárodní bratrstvo do té míry, do jaké může být pokládáno za italské hnutí.

V ustavujících dokumentech, vypracovaných Bakuninem a jeho nejbližšími spolupracovníky, byla italská sekce Bratrstva různě nazývána jako La Società per la Rivoluzione Democratica Sociale a La Società dei Legionari della Rivoluzione Sociale Italiana. Nemáme důvod domnívat se, že se jednalo o rozdílné organizace; Bakuninova vášeň pro velkolepě znějící názvy postačuje k vysvětlení tohoto dvojího názvu. Nejvyšší velení společnosti se, jak se zdá, přibližně shodovalo s Bakuninovým Ústředním výborem Mezinárodního bratrstva v Neapoli. Několik členů této kliky prvních militantů mělo později sehrát významné role v anarchistické historii. Giuseppe Fanelli, veterán událostí roku 1848, byl dokonce poslancem italského parlamentu, natolik ale podlehl Bakuninovu kouzlu, že se později vydal na zvláštní ale úspěšnou misi obrátit k anarchismu španělský lid. Saverio Friscia, homeopatický lékař ze Sicílie, byl také poslancem, ale pro Mezinárodní bratrstvo byl významnější jakožto svobodný zednář 33. stupně s velkým vlivem v jihoitalských lóžích.* Carlo Gambuzzi, právník z Neapole, se stal blízkým osobním přítelem Bakunina a milencem jeho ženy Antonie a po mnoho let zůstal aktivním vůdcem italského anarchistického hnutí. Posledním významným členem této rané elity byl Alberto Tucci, další mladý neapolský právník.

Velikost hnutí, v jehož čele tito mužové stáli, je těžké odhadnout, hlavně kvůli nabubřelosti jeho papírové organizace. Byl vytvořen Italský ústřední výbor a celá země byla optimisticky rozdělena na oblasti, v každé z nich měli být členové řízeni generálním štábem jmenovaným Ústředním výborem; v této fázi bakuninisté sice přijali celkově anarchistické ideje organizace společnosti po revoluci, ještě se však neoprostili od autoritářských podob konspirační tradice v rámci své vlastní organizace. Zdá se však zřejmé, že jedinými částmi Itálie, kde začaly být aktivní pobočky Bratrstva, byly Neapol a sicilská města Palermo a Sciacca; neexistují žádná spolehlivá čísla ohledně počtu členů těchto skupin, byla ale pravděpodobně nízká. K tomu se ještě mohlo k Bratrstvu jednotlivě přidat pár starých Bakuninových spolupracovníků z Florencie, neexistuje ale žádná stopa existence florentské pobočky. A dokonce i existující sekce, zdá se, začaly skomírat, jakmile Bakunin opustil Neapol a vydal se v srpnu 1867 do Ženevy, a můžeme celkem s jistotou předpokládat, že Mezinárodní bratrstvo, které bylo formálně rozpuštěno až v roce 1869, se v Itálii i jinde stalo jen minimalistickou organizací Bakuninových nejbližších spolupracovníků.

Během těchto raných let bylo spojení mezi Bakuninem a jeho italskými následovníky velmi úzké. Fanelli, Friscia a Tucci jej všichni následovali do Ligy míru a svobody a později spolu s ním vystoupili, aby se stali zakládajícími členy Mezinárodní aliance socialistiké demokracie. Fanelli, Gambuzzi, Tucci a Friscia spolu s Faffaleme Miletim z Kalábrie a Giuseppem Manzonim z Florencie tvořili jádro Národního výboru Aliance. Je opět obtížné říci, jaké síly Aliance v Itálii dosahovala, jelikož už počátkem roku 1869 byla organizace rozpuštěna a její pobočky se automaticky staly sekcemi Mezinárodní asociace pracujících. Italští militanté se stavěli proti tomuto kroku, nicméně byla to právě tato chvíle (první měsíce roku 1869), kdy v Itálii započal vznik a vzestup opravdu významného anarchistické hnutí.
Skupinové foto z kogrestu MAP v Basileji v roce. Z leva do prava: Monchal, Charles Perron, Michail Bakunin, Giuseppe Fanelli a Valerian Mroczkovsky.

Zpočátku se omezovalo na jižní část Itálie (v italštině označované jako Mezzogiorno) a nejaktivnější sekce byla v Neapoli, v jejím čele stáli Gambuzzi a krejčí Stefano Caporosso. Přidalo se k ní mnoho místních řemeslníků a na basilejském kongresu Internacionály v září 1869 Caporosso ve své zprávě udával počet 600 členů. O dva měsíce později založila neapolská sekce první italský anarchistický žurnál L’Eguaglianza jehož vydavatelem byl bývalý kněz Michelangelo Statuti, jehož myšlenky, zdá se, předjímaly to, co později rozvinul Georges Sorel, jelikož prohlašoval, že stávky jsou užitečné jen proto, že mezi pracujícími rozvíjejí ducha solidarity.

Po třech měsících sice L’Eguaglianza přestala kvůli policejnímu zákazu vycházet, ale neapolská sekce dále vzkvétala. Poté co se vložila do stávky kožedělných pracujících, se dokonce rozrostla tak rychle, že počátkem sedmdesátých let zpráva místní policie uváděla jako počet členů číslo 4 000. Další sekce se objevily v Kampánii a na Sicílii, ale trvalo ještě nějaký čas, než se hnutí rozšířilo i do zbytku Itálie. Ba dokonce došlo nejprve v důsledku policejní perzekuce, uvěznění Gambuzziho a Caporossa a odhalení agentů provokatérů mezi členy neapolské sekce, k útlumu i na samotném jihu.

V půli roku 1871 se však objevila nová skupina militantů, kteří se charakterem lišili od veteránů dřívějších bojů, kteří se jako první shromáždili kolem Bakunina. Vůdčí osobnosti mezi nimi – Carlo Cafiero, Errico Malatesta a Carmelo Palladino – byli mladí muži těsně po dvacítce**, vzdělaní synové velkostatkářů z jižní Itálie; všichni pocházeli z regionů, kde byla chudoba mezi rolníky běžnou věcí (Cafiero a Palladino z Apulie a Malatesta z města Capua v Kampanii); byli vlastně italským protějškem ruských šlechticů zachvácených výčitkami svědomí, kteří ve stejné době cítili palčivé nutkání „chodit mezi lid“. Jejich vnímání nespravedlnosti, která se děje chudým a bezbranným, je učinilo nesnášenlivými k Mazziniho zbožnému liberalismu a (s tím jak Garibaldi stárnul a zdráhal se znovu zapojit do boje), právě Bakunin se tak stal tou osobností, ke které se obrátili, ačkoliv Cafiero krátce koketoval i s Marxem a Engelsem. Triumvirát Cafiero, Malatesta a Palladino obnovil sekci Internacionály v jižní Itálii, jejich práce ale postupovala pomalu, narušovala ji další policejní perzekuce, a možná by k ničemu nevedla, nebýt toho, že se Mazzini rozhodl pro postup, který hrál přímo do karet Bakuninovi a dal mu příležitost významně zasáhnout do italské levicové politiky.

Mazzini se s pokročilým věkem stával stále konzervativnějším a nedůvěřivějším vůči aktivistickým skupinám v italském republikánském hnutí. Byl znepokojen rostoucím vlivem socialismu v Evropě a již odsoudil Pařížskou komunu za její bezbožnost a její odmítnutí skutečného nacionalismu. Teď se obrátil i proti Internacionále a zaútočil na ni obdobným způsobem v novinách La Roma del popolo. Mnoho z jeho stoupenců, kteří obdivovali hrdinství komunardů a věděli, že někteří z těch nejlepších komunardů patřili k Internacionále, Mazziniho postoj odpudil a jeden levicový republikánský žurnál Il Gazzetino Rosso z Milána uveřejnil 24. července 1871 Bakuninovu ostrou odpověď nazvanou Odpověď internacionalisty Giuseppovi Mazzinimu; Bakunin obvinil starého lídra z toho, že se „obrátil zády k věci proletariátu“ v době, kdy zažíval hrůzy posledních dní Komuny. Hned po dokončení tohoto článku se Bakunin, který si byl vědom, že pro vliv anarchismu v Itálii nastal rozhodující okamžik, pustil do práce na mnohem delším pojednání nazvaném Mazziniho politická teologie a Internacionála, které vyšlo na podzim 1871.

Okamžitým efektem těchto polemik bylo rozšíření organizace Internacionály, která se přestala omezovat na jižní část a rozšířila se do svých pozdějších bašt v oblastech Toskánsko, Romagna a Marche. 18. října dal Cafiero Engelsovi seznam měst, ve kterých započaly aktivity Internacionály; kromě starých center na jihu zahrnoval i města Florencie, Parma, Ravenna, Pisa, Turín, Milán, Řím a Boloňa. V kolika z těchto měst v té době fungovaly aktivní sekce, je těžké říct, když ale Jurská federace vydala v listopadu 1871 Sonvillierský oběžník proti Generální radě, podpořili ji pobočky z Boloni, Milánu a Turína společně s dalšími z jižní Itálie.

Přibližně v této době ale nastala rychlá změna. Bakunin rozšířil na mazziniánském kongresu pracujících v listopadu 1871 nový pamflet nazvaný Oběžník mým italským přátelům, který přesvědčil některé z delegátů, aby kongres raději opustili, než aby tolerovali Mazziniho postoj. V následujícím měsíci se v oblasti střední Itálie objevilo hnutí Fascio Operaio (Dělnický svaz); toto hnutí mělo od počátku socialistické sklony a v únoru 1872 se shromáždění členů Svazu z Ravenny, Luga a Forli připojilo k Internacionále a přijalo anarchistický požadavek autonomních komun. V následujícím měsíci svolalo čtrnáct sekcí Svazu z regionu Romagna setkání v Boloni, které bylo prvním anarchistickým setkáním, které bylo svým rozsahem skutečně celonárodní, protože se jej účastnili také delegáti z Neapole, Turína, Janova, Mantovy a Mirandoly. Kongresu dominovala skupina mladých aktivistů z regionu Romagna, kterou vedl Andrea Costa, student filologie, kterého k Internacionále přivedlo jeho nadšení pro Pařížskou komunu a který se připojil k Malatestovi a Cafierovi a patřil po většinu sedmdesátých let k tahounům italského anarchismu.

Boloňský kongres zničil (alespoň pro tuto chvíli) jakoukoliv naději, kterou snad marxisté mohli chovat, ohledně vybudování svého vlivu v rodícím se italském socialistickém hnutí. V otázce politické akce, která rozdělovala Marxe a Bakunina, jeho delegáti hlasovali proti účasti ve volbách a jasně konstatovali, že „jakákoliv autoritářská vláda je dílem privilegovaných v neprospěch vyděděných tříd“. Vyjádřili se také pro podporu všeobecného povstání, majícího za cíl vyřešení sociálního problému. Co se organizace týká, výsledkem kongresu bylo založení Federace boloňského regionu, která zatím odsunula na neurčito jakákoliv rozhodnutí v otázce boje mezi Marxem a Bakuninem, když rozhodla, že zůstane autonomní a že bude přistupovat ke Generální radě i Jurské federaci rovným dílem jako k příslušným sekretariátům. Marx a Engels, kteří věřili, že kdo není s nimi, je proti nim, usoudili, že se Italové „odhalili jako ryzí bakuninisté“; jak se brzy ukázalo, nemýlili se.

*Sám Bakunin, stejně jako Proudhon, byl svobodným zednářem; propojení mezi evropským zednářstvím a raným anarchistickým hnutím musí být teprve prozkoumáno

** Vernon Richard ve svém životopisu Malatesty cituje tuto pasáž a upozorňuje, že se Woodcock mýlí, Malatestovi v té době bylo pouhých 17 let (poznámka překladatele).

Tento text je překladem přibližně první čtvrtiny kapitoly Historie anarchismu v Itálii z Woodcockovi knihy Anarchismus.

11.5.2025 anarchoctenar.noblogs.org