Na pletení se můžeme dívat mnoha způsoby. Asi ten poslední, který nás napadne, je radikální cesta k budování sdílené radosti. Různé skupiny ale dokazují, že zrovna pletení může být útočištěm pro jejich marginalizované identity a prostorem, kde jsou samy sebou a kde mohou hledat způsoby, jak čelit stávajícím krizím. Může být kolektivní pletení jednou z odpovědí na společenské problémy? Může nás návrat k tradicím zachránit? A je možné pletením splétat komunitu?

Setkáváme se v bytě jedné z nás. Je tu krásná, intimní atmosféra, kterou ještě doplňujeme zapálenými svíčkami a čajem. Stal se z toho rituál se vším všudy. I když se scházíme proto, abychom pletly, nejprve organicky zapředeme konverzaci. Je to nejen o pletení, ale také o všem, co se děje během pletení. Sdílení, povídání, naslouchání, vaření, bytí spolu.

V této pletací oáze vzniká absolutní safe space. Jsme doma – nebo na návštěvě, ale návštěvy se staly naším dalším domovem. Nacházíme se daleko od pohledů společnosti, daleko od patriarchálních (ú)tlaků. Tady můžeme být opravdu samy sebou. Neřešit, jak nás čtou lidé, se kterými interagujeme. Neřešit, jestli jsme čteny jako ženy, nebo tak, jak chceme být čteny. Neřešit svou ženskost nebo její absenci. Tady je to o tom, co děláme, ne o tom, kdo jsme a jak nás vidí ostatní.

Setkáváme se, i když nám není dobře. Můžeme přijít s úzkostí, můžeme být vyčerpané po nemoci, můžeme být smutné po rozchodu nebo vystresované z podání daňových přiznání a během pletení si plakat na vlnu. Tady nemusíme být v pohodě. Nemusíme nic předstírat, protože nám tu nic špatného nehrozí.
Z ničeho něco

Pletení je pomalé. Jsme jím schopné trávit hodiny a hodiny. Ačkoliv hlavním důvodem našich setkání bývá třeba „naučit se obrace” nebo „uplést dvacet řad vesty”, tak přirozeně vytváříme prostor pro nic. Nic, které může být naplněno povídáním si o osobním i politickém, ale které může zůstat prázdné. Často si tímto setkáváním dopřejeme třeba osm hodin naplněných naprosto minimální produktivitou. A jeho výsledek se nám občas podaří omylem rozplést v batohu cestou domů. Pletení se tak může zdát být tou nejméně lineární cestou k hotovému produktu, tou nejpomalejší a tedy i nejméně ekonomickou. V intencích kapitalistické společnosti se to zkrátka nevyplatí. Jehlicemi se ale snažíme toto přemýšlení probodnout.

Čas je tu neohraničený a plyne svobodněji než tam venku. Dopřáním si prostoru pro pletení vytváříme podhoubí pro to, abychom byly tvořivé i v dalších směrech. Věříme v to, že zahálka je nejlepším předpokladem pro tvoření, respektive pro to mít vůbec energii tvořit. Je příhodné, že právě díky našim setkáním nad klubíčky vzniká i tento článek. Vytvořením prostoru pro nic totiž vždy vznikne něco.

Když strávíš s jedním klubíčkem vlny několik hodin, je téměř nemožné nemyslet na to, odkud přišlo. Jaká ovce nosila tu vlnu, která ti právě klouže mezi prsty. Kdo vlnu sčesával*a, spřádal*a, barvil*a. Kolik zvířat, rostlin a lidí přispělo k tomu, že držíš v ruce jedno klubíčko. Kousek vlny se pak lehce stane metaforou. Metaforou propojení a proplétání světa – lidí a přírody. Metaforou iluze oddělitelnosti přírody od lidí, nás od světa.
Splétat komunitu

Když jsme začínaly s pletením, bylo to spíš kvůli vidině nezávislosti na módních řetězcích. Kvůli možnosti vyrobit vlastníma rukama přesně to, co chceme a přesně jak to chceme. Byl to způsob, jak budovat intimní vztah s materiálním světem. Jak si vážit věcí. Jak zredukovat množství věcí, které vlastníme. Ale vzápětí jsme zjistily, že potenciál kolektivního pletení, a kolektivního učení je mnohem větší.

Výhodou komunity, která se točí kolem pletení je, že se nemusíme spoléhat pouze na svou motivaci a chuť vidět se s ostatními. Motivací se stává samotný výrobek. Mezi jednotlivými setkáními se vleče metaforická nit. Když nemáme chuť si povídat, tak se pletení a s ním spojené soustředění může lehce stát záminkou k mlčení, a jehlice s přízí mohou představovat skvělou alternativu k cigaretě pro ty z nás, které nevědí co s rukama. A samozřejmě se kromě toho ve více lidech lépe plete. Můžeme vzájemně sdílet frustrace, přepočítávat si oka, nebo si nechat poradit od té zkušenější z nás.

Pletení vyžaduje hodně schopností, hodně energie a hodně času. Pokud jsi na to sama*sám, může se z něj stát poměrně rychle dosti frustrující aktivita. Ale společně je to mnohem víc než jen pletení, je to radost. Radost ze společně stráveného času, radost z toho, co si ze setkání odnášíme. Radost z přijetí a pochopení. Radost z toho, že z ničeho vzniklo něco. Oblečení se najednou stane talismanem, co má magickou moc. Nosíš na sobě něco, co vznikalo v přítomnosti lidí, co máš rád*a, nosíš příběh, nosíš emoce. Nosíš všechnu tu energii, kterou jsi do toho vložil*a. Nosíš nedokonalost. Nosíš komunitu.
Nepřerušená nit tradice „ženských“ prací

Vnímáme, že se pletení v poslední době dostává do popředí. Naše cesta oslavuje komunitu, radost, společné trávení času a vzájemné učení. Odmítá odosobněné získávání dovedností z internetu a zároveň se vrací k tradicím, které současně přerámovává a odebírá z nich punc tradiční femininity. Kromě toho může být i odpovědí na klimatickou krizi a život v kapitalismu.

Zatímco historicky představovalo pletení spíše další aktivitu, která držela ženy doma, dnes ho můžeme vnímat jako aktivitu, která nám být doma umožňuje. I když to samozřejmě neplatí beze zbytku a i v rámci “nucenosti” dokázaly ženy využít pletení jako bezpečný prostor pro sdílení. Na rozdíl od předchozích generací pletařek si však můžeme dovolit plést opravdu jen pro radost. Ačkoliv v minulosti nebylo pletení pouze “ženskou” aktivitou, v devatenáctém století se stalo volnočasovou aktivitou pro ženy z vyšší společenské třídy, zatímco níže postavené ženy pletly za účelem vydělání peněz, jednalo se tedy spíš o otázku přežití. Od dvacátého století bývá pletení převážně spojováno, podobně jako většina dalších ručních prací, s ženami a tradiční femininitou. Feministické pletení může znít jako oxymoron, ale má již poměrně dlouhou historii.

    Pletení je pomalé. Jsme jím schopné trávit hodiny a hodiny. Ačkoliv hlavním důvodem našich setkání bývá třeba „naučit se obrace” nebo „uplést dvacet řad vesty”, tak přirozeně vytváříme prostor pro nic. Nic, které může být naplněno povídáním si o osobním i politickém, ale které může zůstat prázdné. Často si tímto setkáváním dopřejeme třeba osm hodin naplněných naprosto minimální produktivitou.

Kolem Druhé světové války se v anglofonních zemích vynořil fenomén “Stitch ‘n Bitch” skupin, které se pravidelně potkávají za účelem předání si pletacích tipů a triků, ale současně zcela záměrně vytváří prostor pro kritiku společnosti. Mnoho z těchto skupin je otevřeně feministických a skrze sociální pletení přerámovávají tuto tradičně ženskou práci. A právě k této tradici se hrdě hlásíme.

V dnešní době je hlavní výhodou pletení zejména jeho přenosnost a skladnost, příze a jehlice moc neváží, ruce si neumažeš jako u keramiky, zároveň k němu nepotřebuješ žádný stroj jako u šití a základní výbava se dá pořídit levně z druhé ruky nebo půjčit od kamarádstva. Přízi můžeš získat ze starých zásob, které se možná nacházejí doma u tvých blízkých, nebo třeba rozpletením starého svetru. Kromě jehlic a příze nepotřebuješ žádnou infrastrukturu a plést můžeš klidně v tramvaji nebo v parku. Pastelky jsou sice podobně přenosné, ale obrázek si neoblečeš. Navíc u pletení do velké míry odpadá strach z nedostatku vlastní kreativity, protože existují návody a vzory, které sice neodbourají všechna rozhodnutí, ale vytvoří mantinely pro kreativitu, v rámci kterých se jde pohybovat s velkou lehkostí. A nakonec, proč je pro naše potřeby vhodnější pletení než háčkování? S nadsázkou samozřejmě můžeme říct, že pletený svetr je víc ňuňu než ten háčkovaný, ale upřímně pletení a háčkování jde často ruku v ruce, ať už v rámci Stitch ‘n Bitch skupin, nebo v individuálním arsenálu dovedností jednotlivých lidí.
Pečovat o sebe. Společně.

Nosit něco, co člověk vyrobí od začátku do konce, je magické. Nikdy jindy nemáme pocit takové síly, pocit, že můžeme všechno. Pletení se proto stává také způsobem empowermentu. Může to být nástrojem radikální sebepéče, ale také cestou, kterou lze sebepéči navrátit její původní komunitní a politický význam. Současná individualizace a komercionalizace sebepéče je totiž problematická i proto, že ignoruje různorodost potřeb. Pletení je v našich očích sebepéčí nejen díky množství času, který mu věnujeme, ale také díky pozitivním dopadům, které má na náš nervový systém. Pletení zklidňuje náš dech a tep, snižuje krevní tlak, pomáhá s udržením správného fungování mozku, a dokonce prý může ulevit od chronické bolesti. Kolektivní sebepéči ve formě pletení považujeme za politický akt. Za akt rezistence a vzdoru proti systému – a stejně jako napsala Audre Lorde v roce 1988, i my věříme, že „péče o sebe není požitkářství, ale sebezáchova“.

Pletení nám přináší radost, protože pleteme pro sebe a ne pro svého manžela. Pleteme, protože chceme, ne proto, že musíme. Krok za krokem tvoříme z ničeho něco, co má potenciál nás zahřát nebo ozdobit. Pletení nás osvobozuje od fast fashion a zároveň nás vzájemně propojuje. Některým z nás se díky pletení a pletařské komunitě podařilo poprvé dotáhnout nějaký projekt do konce. Ukázalo nám, že oko za okem dokážeme tvořit velké věci, zvedlo nám sebevědomí. Některé z nás se poprvé dostaly do pozice lektorek nebo mentorek a jiné poprvé pocítily, jaké to je učit se něco nového s opravdu trpělivou podporou těch druhých. Všechny tyto pozice nás posilují a podporují v nás chuť v setkáních pokračovat, protože jejich výsledky jsou hmatatelné a většinu z nich máme každodenně na očích.
Proč plést vesty a hledat cesty?

Život v současném světě je vyčerpávající. “Jen” existovat, zvlášť pokud jsme queer, neurodivergentní nebo jinak marginalizovaná*ý, se může zdát být nad naše síly. My jsme v komunitním pletení našly odpověď na hlavní krize, kterým čelíme. Skrze pletené vesty jsme našly cesty k budování komunity, k posilování sebevědomí, k prožívání bytostného propojení se světem.

Protože pleteme komunitně, vytváříme prostor pro vzájemné sdílení a naslouchání, pro budování autentických a hlubokých vztahů. Protože pleteme feministicky, nacházíme společně odpovědi na překážky, které před nás neustále staví patriarchát a vzájemně se podporujeme v jejich překonávání. Protože pleteme radostně, nepřestáváme. Protože pleteme pomalu, získáváme čas a načerpáváme energii na to začít revoluci. Protože pleteme udržitelně, vážíme si všech materiálních věcí ještě mnohem více a na sebemenší kousek příze se už nikdy nebudeme umět dívat jako na něco bezcenného.

Nabízíme pletení jako skvělý nástroj sebepéče pro tvorbu a především udržení komunity. Takové komunity, která svému členstvu přináší radost, sebevědomí a tím pádem i pozitivní motivaci být její součástí. Nabízíme pletení jako nástroj pro vytváření nestrukturovaného času, v jehož zdánlivé prázdnotě je prostor pro společný zrod nových nápadů. Nápadů na to, jak udělat svět aspoň o trochu lepším místem.

8.5.2025 druhasmena.cz