Pražská Iniciativa Hlavák již sedm let pomáhá lidem prchajícím před válkou. Co v přístupu ke zranitelným osobám změnila válka na Ukrajině? Jak uprchlickou vlnu zvládl stát? A jak ji zvládají samotní dobrovolníci?

Před rokem zahájil Vladimir Putin agresivní válku proti Ukrajině. Jak probíhala vaše pomoc v prvních dnech od vypuknutí války?

Dobrovolníci Iniciativy Hlavák byli na nádraží vůbec ti první, kteří nabízeli přijíždějícím uprchlíkům pomoc. Na nádraží jsme byli už 25. února, bezprostředně po začátku invaze. V prvních dnech jsme uprchlíkům poskytovali především informace, navigovali jsme je po budově nádraží nebo na městskou hromadnou dopravu a pomáhali jsme s tlumočením, když si uprchlíci kupovali vlakové jízdenky do dalších měst či zemí.

Rozsah služeb, které jsme poskytovali, se ale velmi rychle rozšířil. V reálném čase jsme sledovali to, jak se vyvíjel systém pomoci. Zatímco v prvních dnech a týdnech jsme nově přijíždějící odkazovali na cizineckou policii kvůli vyřízení víz, v následujících týdnech byla otevřena Krajská asistenční centra pomoci Ukrajině (KACPU). Vznikla snaha magistrátu vytvořit takzvaný helppoint na hlavním nádraží, tedy místo prvního kontaktu. Jako Iniciativa Hlavák jsme se zapojili do pomoci uprchlíkům na helppointu, kde jsme působili společně s OPU, Romodromem, mediky, hasiči, Správou železnic, skauty a dalšími aktéry.

Jak probíhala spolupráce s vedením města a další zapojování neziskových organizací? Co bylo zpočátku nejtěžší? A jaké problémy přetrvaly do dnešních dnů?

Vždy jsme se snažili poskytovat pomoc především lidem, kteří nemají jinou systematickou podporu. Proto jsme již od začátku vnímali problémy, které systém má, a pracovali jsme s lidmi, kteří jím propadali. Takových lidí bylo s každým dnem čím dál tím víc, i proto jsme vnímali potřebu se zapojit do pomoci na magistrátním helppointu – viděli jsme, že je situace nad naše síly, protože krize byla větší než to, na co stačí neziskové organizace bez pomoci státu.

Konzistentním problémem byl tok informací – v terénu jsme viděli jaké vznikají nejčastěji problémy, nicméně jako neformální sdružení dobrovolníků jsme neměli zpočátku možnost tyto problémy komunikovat dále. To se změnilo až začátkem července, kdy nás město přizvalo k účasti na pravidelných krizových štábech.

    Vždy jsme se snažili poskytovat pomoc především lidem, kteří nemají jinou systematickou podporu. Proto jsme již od začátku vnímali problémy, které systém má, a pracovali jsme s lidmi, kteří jím propadali. 

V tuto chvíli přijíždí málo uprchlíků, jaké problémy přetrvávají, proto ukáže až čas. Věřím ale, že se všechny strany poučí z toho, co se nám v pomoci uprchlíkům z Ukrajiny podařilo, ale také z toho, co se nepodařilo. Příkladem jsou stovky romských uprchlíků spících v prostoru hlavního nádraží na zemi.

I v současnosti je pro dobrovolníky problémem chybějící zázemí na hlavním nádraží, to je něco, s čím se potýkáme již od června. Poskytovat pomoc je pro dobrovolníky přeci jen jednodušší, když si mohou někde odložit tašky či oblečení, mají prostor, kde se mohou najíst či si na pár minut odpočinout nebo pracovat se zranitelnými klienty v soukromí.

Krátce po vypuknutí války se do České republiky začali dostávat také romští uprchlíci. V čem byla a je jejich situace specifická?

V terénu jsme pozorovali, že se situace romských uprchlíků na nádraží dynamicky vyvíjela. Romským uprchlíkům byly systémem kladeny překážky, které jim znemožňovaly, nebo výrazně komplikovaly možnost zůstat v České republice. Vždy, když byla jedna bariéra odstraněna, vznikla další. Zpočátku nebyli vůbec vpuštěni do KACPU, později byli posíláni zpět na ukrajinské hranice, protože neměli razítko z schengenských hranic. Koncem dubna 2022 se pak začala tematizovat otázka dvojího občanství. Dvojí občanství se ale kontrolovalo pouze u romských uprchlíků a navzdory tomu, že to masivně řešila média, počet osob s dvojím občanstvím byl velmi nízký.

Velkým problémem bylo také ubytování – početné rodiny se často nechtěly rozdělovat a bydlet na různých místech. Z důvodů kapacit nebylo ani možné zprostředkovat nouzový nocleh u lidí, kteří dobrovolně uprchlíky ubytovávali.

Jak se k nim stát a město stavěly? Viděli jsme je i s velmi malými dětmi přespávat na chodbě nádraží, dostávali nekvalitní jídlo a neustále se kolem nich vynořovaly nějaké mýty. Čím si to vysvětlujete?

Jako dobrovolníci jsme v době, kdy začaly přijíždět početné romské rodiny, zaznamenali změnu v přístupu k pomoci uprchlíkům. A to hned na několika úrovních – pomoc poskytovaná na hlavním nádraží se pomalu ale jistě zkrouhávala – zmenšily se kapacity nouzového noclehu přímo v budově nádraží, opadla ale také ochota soukromých ubytovatelů poskytovat krátkodobý nocleh i dlouhodobější ubytování. I nadále ovšem zůstaly místa a ubytovny, které měly otevřené dveře. Velmi nám pomohla například ochota ubytovávat početné rodiny v jedné pražské skautské klubovně na Praze 10.

Iniciativa Hlavák se péči a pomoci lidem prchajícím před válkou věnuje dlouhodobě. Jak se vůbec díváte na systém migrační politiky v Česku?

Jediné, z čeho my můžeme posuzovat nastavení systému v Česku, je to, co vidíme v terénu. Denně potkáváme lidi, kteří propadávají systémem i v časech, kdy je společnost uprchlíkům nakloněna – pozitivní trendy se projevují jen u některých uprchlíků.

Změnila tento restriktivní přístup nějak „ukrajinská“ zkušenost? Naučili jsme se něco?

Výrazně vnímám proměnu v přístupu státu i společnosti k uprchlíkům, kterou jsme mohli počátkem minulého roku sledovat. Bylo vidět, že spousta věcí, které dříve vypadaly jako nemožné, byly najednou řešeny velmi rychle. Příkladem je rychlé umožnění přístupu na pracovní trh po předložení základních dokumentů. Ukázalo se, že pravidla nejsou neměnná. Naučili jsme se pracovat s uprchlíky, pro něž je Česká republika cílovou destinací, to se v předchozích letech prakticky nestávalo, byli jsme zvyklí na poskytování pomoci lidem, kteří ve své cestě pokračují.

Česká společnost je k uprchlíkům přívětivější, vlna solidarity, kterou jsme zažili na jaře 2022, byla enormní. Myslím si, že je společnost k ukrajinským uprchlíkům empatičtější, než byla před sedmi lety například k uprchlíkům ze Sýrie. Hodně jsem to vnímala i v prvních dnech pomoci na hlavním nádraží. Z roku 2015 jsem byla zvyklá na to, že k nám přicházeli lidé, kteří nám nadávali a vyhrožovali. Atmosféra na nádraží byla obzvlášť prvních dnech a týdnech naprosto odlišná – setkávali jsme se s pomocí od kolemjdoucích a s velkou podporou, i teď se občas stane, že nám kolemjdoucí přijdou vyjádřit podporu. Obecně zájem a podpora přirozeně opadly, nyní se na nádraží čas od času setkáme s někým, komu se naše pomoc uprchlíkům nelíbí. Rozhodně to ale není tak často, jako tomu bylo před sedmi lety.

Velmi pozitivní proměnou byl z mého pohledu přístup magistrátu k poskytování nouzového noclehu neztotožnitelným uprchlíkům přicházejícím z Blízkého východu, jehož jsme byli svědky na podzim, kdy v parku před nádražím spaly až stovky lidí. Město zareagovalo poskytnutím vlaku, určeného k nouzovému noclehu na jednu noc, a následně uvolněním kapacit na nouzový nocleh v ubytovnách. Za to jsme jako Iniciativa velmi rádi a věříme, že pokud to situace bude znovu vyžadovat, město se s tím dovede opět vypořádat.

Vláda se i ve svých oficiálních materiálech chlubí tím, že pomoc Ukrajincům a Ukrajinkám jsme zvládli. Vy jste neustále v terénu. Jaký pocit coby Iniciativa Hlavák ze systému pomoci máte?

My jsme prvním kontaktem, kteří uprchlíci po příjezdu do Prahy mají. Nedovedu posoudit úspěšnost integrace, lépe by to mohlo hodnotit například Centrum sociálních služeb Praha. Stát dokázal relativně pohotově na situaci reagovat a základy systému fungují, na Hlavák se ale denně vracejí klienti, kteří mají specifické potřeby. Je pro ně obvykle těžké orientovat se v systému a dostat se k relevantním informacím, například u lidí, kteří nejsou technicky zdatní, vznikají v posledních týdnech problémy při vyplňování elektronické žádosti o prodloužení dočasné ochrany. Vracejí se také lidé ohrožení bezdomovectvím nebo osoby, které se staly obětí vykořisťování. Pomoc státu nastavená je, není ale nízkoprahová.

Dá se nějak přiblížit specifikum ukrajinských uprchlíků? Jaké byly největší problémy, kterým tu čelili, kdo patřil mezi zvláště zranitelné skupiny a bral na tyto lidi stát nějaké speciální ohledy?

Zaznamenali jsme také velké rozdíly v socioekonomické situaci lidí, kteří přijížděli v prvních dnech války – ti měli finanční prostředky a v České republice často i kontakty. V dalších měsících začali přijíždět lidé, kteří byli ve složitějších životních situacích, a také začalo přijíždět více osob z východu Ukrajiny. Tito lidé byli častěji při příjezdu do Prahy ve špatném psychickém stavu. Systém je dobře nastavený a dostupný velké části uprchlíků, přesto jím ale propadají zranitelné osoby, na jejichž potřeby nedokáže reagovat. Nejčastěji se jedná o lidi, kteří jsou ohrožení bezdomovectvím, vykořisťováním ze strany pracovních agentur či zaměstnavatelů, jež jsou oběťmi domácího a sexualizovaného násilí či osoby, které jsou ohroženy obchodem s lidmi. Často propojujeme klienty s organizacemi poskytujícími návaznou pomoc osobám ve složité právní a pobytové situaci. Vzhledem k tomu, že jsme prvním kontaktem, se k nám na nádraží vracejí někteří klienti, kteří potřebují, abychom jim zprostředkovali návaznou pomoc. Díky intenzivní spolupráci s CSSP můžeme klienty odkazovat na nouzový nocleh, které centrum provozuje.

Vedle pomoci lidem z Ukrajiny stále pomáháte i lidem, kteří končí v českých detencích. Co tam Syřané, Egypťané, Afghánci a další lidé zažívají? Jaké jsou vůbec podmínky v českých detenčních centrech, která byla v minulosti terčem ostré kritiky kvůli nedůstojnému až nelidskému zacházení?

Nedovedu posoudit proměnu detenčních zařízení za poslední roky, sama jsem jela navštívit klienty do detence naposledy před pěti lety. Od klientů, kteří do Prahy z detencí přijíždí, ale konzistentně slýcháme stížnosti na nedostatečnost tlumočnických služeb, kvůli které klienti nevědí, jaká mají práva.

Právní poradenství v poslední dekádě poskytovala v detencích Organizace pro pomoc uprchlíkům, jejíž dlouhodobé působení bylo ale v závěru minulého roku ukončeno, nyní právní poradenství poskytuje soukromá právní kancelář, jejíž kvalitu ale kvůli relativně krátkému působení nedovedeme komplexněji posoudit. Důsledkem změny poskytovatele právních služeb je ztížení přístupu neziskových organizací, včetně již zmiňovaného OPU, do detenčních zařízení. Není to nemožné, ale přístup do detencí je složitější. V posledních měsících si nám klienti stěžovali také na nedostatečnou kvalitu lékařské a především pak psychiatrické péče.

Vaše Iniciativa je dobrovolnická. Jak zvládáte vy sami tlak, kterému musíte coby pomáhající čelit?

V posledním roce jsme si sáhli na limit toho, co je možné udělat na bázi neformálního sdružení dobrovolníků. Po zkušenostech z posledního roku jsme se naučili, že abychom mohli efektivně poskytovat kvalitní pomoc, potřebujeme fungovat dlouhodobě, pečovat o duševní zdraví dobrovolníků i to svoje a mít možnost si jednou za čas odpočinout. I proto jsme se rozhodli se formalizovat a založit spolek. Založení spolku by nebylo možné bez pomoci Člověka v tísni, který nás podporoval od doby, kdy byla na nádraží ukončena pomoc na takzvaném helppointu.

Je přirozené, že velká část lidí po čase odpadne, i proto jsme velmi vděční za stálou dobrovolnickou základnu více než sta lidí, které se nám podařilo udržet a kteří stále, rok po začátku invaze, chodí pravidelně na směny. Proto považujeme za důležité pečovat o duševní zdraví a pohodu našich dobrovolníků – na směnách máme takzvané debriefingy, na kterých mají dobrovolníci možnost svěřit se ostatním se svými zážitky. Dobrovolníkům poskytujeme supervize, teambuildingy, a navíc máme nově ombudsmana, který se věnuje interním problémům. Snažíme se poučit ze svých zkušeností z posledních let a tlak či náročné situace řešit ihned, abychom mohli i nadále efektivně uprchlíkům na pražském hlavním nádraží pomáhat.

27.2.2023 a2larm.cz